přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Ples
TomPlesnik - Thursday, 21.12. 2006 - 13:37:23
Téma: Próza - Povídka

Povídka o nevěře a manželství, které kazí lásku. Povídka vypráví o dobročinném plese, na kterém dojde k několika incidentům, a hlavním hrdinové ples opustí s jinými partnery než přišli. Skončí to katastrofou.

 

Jakub, čerstvý třicátník, stál nahý před zrcadlem a obhlížel své obnažené tělo. Chystal se zrovna oholit, když jeho manželka Renata zaklepala na dveře: „Měl by sis pospíšit, musím jít taky do sprchy!“
Nedbaje jejího imperativu dále hleděl na své tělo, kde se začali projevovat první známky stárnutí. Vzal pěnu na holení a začal ji nanášet na své zaoblené tváře. Když viděl svůj obličej, pokrytý bílou vrstvou pěny, připadal si jako starý mudrc. Ředitel městské knihovny, jak vznešeně to může znít. Jenže ta knihovna je v malém městě a jediná jeho zaměstnankyně je sedmdesátiletá důchodkyně s modrofialovým přelivem. Ve chvíli, kdy otočil kohoutkem a pustil vodu, o pět kilometrů dále začala proudit potrubím voda z odpadu rodiny Berkových.
Táňa Berková, krásná Ukrajinka, se právě zvedla ze záchodu, nepoužila toaletní papír. Tento večer, zde už seděla třikrát, byla nervózní. Její manžel byl pořadatelem tohoto dobročinného plesu. Spolu s manželem, měli přečíst slavnostní projev k otevření nového azylového domu pro přistěhovalce z východu, jejich společnému projektu. Ach není to tak dávno, co se v podobném zařízení také ocitla, než ji potkala Milana, a poznala co to láska je, doufala, že opravdová láska. V druhé koupelně domu si utahoval motýlka Milan Berka, dobře živený padesátník.
Byla vždycky taková? Polemizoval Jakub, zatímco jeho noha si pohrávala se spojkou na světelně křižovatce. Ne, vždycky ne. Dříve se tolik nezajímala o svůj vzhled, nebyla tolik sobecká jako teď. Zelená! Noha pomalu sešlápnula plyn a malý Opel pokračoval večerní ulicí. Jakub dál přemýšlel o své ženě, která se vedle něj celou cestu dívala na svůj dokonalý obličej v zrcátku. Myslí si, že je velká dáma, chce, abych já, se svými rozčepýřenými vlasy vedle ní vypadal jako nula. Proč jí však nedokážu vzdorovat? Jejich auto zastavilo opět na semaforu a Renata využila této chvíle a políbila ho: „Mišáčku, až se vrátíme z plesu, že si uděláme krásný večer, jako když nám bylo 19.“
„Víš, jak tohle oslovení nesnáším?!“, zbožňoval ho, miloval svou ženu z celého srdce, začal myslet na orální sex, který vždycky odmítala.
Luxusní mercedes zastavil před honosným domem ve vilové čtvrti severomoravské metropole. „Moc ti to sluší“, ujišťoval svou ženu Berka. Promiň, Jiřinko, nemohl jsem se už dále trápit, zasnil se Berka. Jeho žena umřela na rakovinu před dvěma lety, krátce na to se oženil. Bulvární deníky z něj udělali toho nejhoršího ze všech.
Táňa byla cestou nervózní, nezvykla si na to, že se z ní stala dáma. Všichni si mysleli, že to udělala pro peníze. Všichni, to byli známí pana Berky, ona moc přátel neměla. Berka ji celý večer skládal komplimenty, ale i tak se cítila nejistá. Chtělo se jí čurat. Opět. Bála se faux pas, má mluvit před plným sálem. Už viděla ty šeptající ústa přihlížejících, jakmile vstoupí na podium. Viděla nepokrytě se šklebící tváře, těch co ji považují za kurvu, která jde s tím kdo má peníze.
Dojeli před kulturní dům, parkoviště bylo plné luxusních aut. Žádní dědečkové a babičky, co přijedou z vesnice uronit slzu, když jejich vnuka nebo vnučka neobratně bez smyslu pro rytmus tančí. Byli tady významní (nebo spíše jen známí) lidé města, kteří si nechtějí nechat ujít příležitost veřejnosti ukázat svou „šlechetnost a dobrosrdečnost“.
Robert měl společenské večírky rád, vždycky tam mohl někoho snadno ulovit, rád chodil do drahých restaurací, dopřával si luxus. Nebyl to snob, ale věděl jak využít rodinných financí. Měl vždycky vše, co si přál. Po smrti své matky začal kouřit marihuanu, jeho otec na nic nemohl přijít, prakticky se o něj nestaral. Byl vynikající tanečník, často přilákal pohledy mnoha žen v sále. Dnes se však netěšil, měl strávit večer se svou taneční partnerkou na dobročinném plese jeho otce. Odešel z koupelny a začal si oblékat frak.
Myslel na ni. Myslel na její kalhotky, které vždycky nechá ledabyle ležet v koupelně. Myslel na místa, kterých se dotýkaly. Proč si nikdy své spodní prádlo neuklízí? Kdybys to mami viděla…Šel do garáže, naskočil do svého sportovního kupé a jel na ples.
Robert jel rychle a poněkud riskantně, měl to ve zvyku, když jezdil sám. Jízda ho jinak nudila, patřil k mladé generaci, generaci rychlosti, volnosti. K ještě nevybouřené generaci. Poslouchal moderní hudbu, měl rád akční filmy a sex, sexu měl dostatek. Společenské tance tančil jen proto, že to byla vůle jeho otce. Jeho vůli dokázala ovlivnit jen jediná osoba na světě. Co na ní sakra vidí? Mohla by to být jeho dcera.
Robert vešel zadním vchodem kulturního domu, pokračoval po schodech do šatny pořadatelů. Když si odkládal bundu, viděl její kabát, cítil její vůni a v hlavě se mu začal spřádat bizardní plán. Při východy ze šatny na něj čekala jeho taneční partnerka, měla nádherné dlouhé bíle šaty, otevřené boty se zpevněným kotníkem. Pozdravili se a ruku v ruce pokračovali do sálu. Robert ji neustále nemohl pustit z hlavy.
„Roberte co je s tebou? Připadáš mi nesvůj.“, zeptala Tereza.
„To nic, jsem nervózní, ráno mě bolela hlava a nevím, jestli to zvládneme,“ zalhal Robert.

Jakub a Renata dojeli na parkoviště: „Můžeš mi teď jako říct kde zaparkujeme?“ pyskovala na něj Renata.
„Můžu,“ usmál se ironicky. Tam kde bude místo Kdybys netrávila hodinu líčením, tak jsme už dávno tady,“ řekl Jakub distancovaným hlasem.
„Já že jsem tam trávila hodinu? Ty jsi mě zdržoval, ani nechci vědět, co jsi tam dělal!“
„“Promiň“, měl jsem jet rychleji, to bys mi zase vyčetla něco jiného. Á tady je místo“
„Dávej bacha! Vždyť si nám to málem odřel!“
„Víš co?“ Otočil se Jakub na Renatu a zamračil se. „Drž hubu!“
Jakub zaparkoval a ještě než si vzal věci ze zadní sedačky, byla Renata už pryč. Na ples pokračoval sám. Boty mu klouzali po udusaném sněhu, měl chuť se otočit a jet domů, ale přes to všechno co s ní neustále zažíval, to byla pořád jeho žena.
Renata čekala u vchodu do kulturního domu, za to co jí řekl, byla na něho naštvaná, ale přesto nechtěla přijít na ples bez mužského doprovodu, ať to byl sebevětší břídil. A tak společenský imperativ je opět svedl dohromady a hlavními dveřmi vešli spolu. Renata zdravila kolemjdoucí a Jakub jako její tichá ozvěna zdravil muže, kteří možná mohli za jeho parohy. Když bylo vše v pořádku, nikdy se nepovažoval za paroháče, ale v tuto chvíli mu přišli všichni jako potencionální milenci jeho ženy.
Nahoře u schodiště postával mladý muž se skleničkou plnou nějakého koktejlu. Měl na sobě frak a bílého motýlka. Vzhlížel dolů na pár Jakuba a Renaty. Renata ho zaujala, bylo vidět, že je to jistě zralá žena, ale vyzařovala z ní ta špetka pubertačky, která činí zralé ženy přitažlivé pro mladé muže. Nerozuměl, o čem se baví s mužem, na kterého čekala. Ale měla nad ním moc. Tento pár svým držením těla dával najevo, kdo je u nich doma pánem. Představil si Renatu s bičíkem a Jakuba, který jí prosí, aby ho zmlátila jako psa.
„Pojď už Roberte!“ zakřičela na něj Tereza.
Robert se na podpatku otočil, ještě pořád měl před sebou obraz Renaty s bičíkem.
„To snad nemyslíš vážně?!“ řekla Tereza, jakmile se k němu přibližovala a zpozorovala v jeho ruce koktejl.
„Je to jen ananasový džus se smetanou,“ dovtípil se Robert na, co se ho Tereza ptá.
Tereza ochutnala: „Měl bys to jít vrátit, asi je to zkažené. Je to nějaká ostrá pachuť.“
„Je tam jenom trocha bílého rumu, myslíš, že to se mnou něco udělá?“
„S tebou ne, ale naším tancem možná ano, pojď.“
To jsem to dopadl, není to ani moje holka, a někdo kdo se na nás dívá, už si mě může představovat s obojkem a Terezu s bičem.
Sál, do kterého došli, se už pomalu začínal plnit. Do začátku plesu zbývalo necelých 30 minut. Robert a Tereza si sedli ke stolu blízko podia.

Mezitím za těžkou vínově červenou oponou, místnosti pro VIP držel Berka Táňu za ruku.
„Nemusíš toho říkat tolik přece, hlavní slovo budu mít já, ale ty jsi ten klíčový prvek večera, dnešním dnem se toho tolik přece změní. Ukážeme, že lidé z Ukrajiny nejsou kriminálníci, my jim zařídíme bydlení a slušnou mzdu, už nebudou muset pracovat na černo. Sponzoři rádi uslyší, k čemu byli jejich peníze dobré.“ A taky se rádi nechávají vidět, když tu má být televize.
„Já vím, budu se snažit, stydím se za svůj přízvuk.“
Jejich rozhovor dále pokračoval jen trochu stereotypním Berkovým motivačně-utěšovacím způsobem.

Jakub a Renata už byli v sále, cestou do sálu na sebe raději moc nemluvili. Měli rezervovaný stůl přímo naproti podiu na druhém konci sálu. Všechny stoly byly okolo sálu, kromě strany kde bylo postavené podium. Zdi sálu byli obložené lakovaným dřevem a od výše očí byla štukovaná zdobená omítka. Na stropě se pyšnily drahé lustry.
Sotva si sedli, Renata spustila: „Jakube, nemůžeme raději zapomenout na tu příhodu z auta, a tvářit se spojeně. Mám pocit, jako kdyby se na nás lidé divně dívali.“
„A nemohli bychom raději zapomenout na lidi a naučit se žít spolu bez hádek a bez přetvářek.“
„Dnes večer nechci nic řešit, není to vhodné. Musím tě pochválit, vybral jsi dobré místo.“
„Já vím.“ Usmál se Jakub. Když se chce přetvařovat, tak budu taky takový.
V tu chvíli ucítila Renata bolest, někdo ji udeřil tupým předmětem do krku, jen lehce, ale lekla se. Otočila se a za ní stál muž v košili a riflích, v ruce držel stativ na kameru, zrovna se otáčel na kameramana. „Moc se omlouvám, zrovna jsem se otáčel.“
Renata se už chtěla otočit zpět, když přišel za ní muž s kamerou: „Paní promiňte, ale tento stůl máme rezervovaný. Jsme z České televize, omlouvám se za mého asistenta je to nešika.“
„To snad nemyslíte vážně, ten stůl máme rezervovaný. Jakube, ukaž těm pánům naši místenku.“
„Tady je,“ vytáhl Jakub s peněženky místenku. Jsem to ale idiot, to je číslo 6 ne 9, opět mě Renata před nimi znemožní.
„Ale pane, vy tam máte číslo 6, tento stůl je číslo 9.“
Renata nasadila vlezlý úsměv: „Pánové to se omlouváme, ale můj manžel zřejmě neumí číst. Pojď, Jakube!.“
Došli ke stolu, který jako jeden ze dvou stolů v celém sále se nacházel až ve druhé řadě stolů, v rohu. Museli požádat lidi sedící blíž, aby se zvedli a oni mohli projít. To budeme dělat pokaždé, když budeme chtít někam jít! Skvělé! Pomyslela si Renata
„Ty neschopnej idiote, dokážeš vůbec něco udělat pořádně!“ Renata zlostí šílela, teď se na ně nedívalo pár lidí, ale všichni viděli, jak ji pitomej televizní technik vyhodil z jejího místa tím, že ji přetáhl stativem po hlavě. Cítila se jako hadr na podlahu. A za to všechno mohl on!
„Reni, uklidni se. Já jsem nevěděl jaké místo, je tento stůl.!
„Zkazil jsi mi celý večer a teď po mně chceš, abych se uklidnila!“
„Jednou jsem někde četl, že přiznaný trapas je dvojnásobný, vidím, že u tebe to platí.“
„Vypadni, ať už tě dnes večer nevidim,“ řekl Renata tiše.
Jakub se zvedl a odešel, jeho cíl byl jasný. Noční bar v druhém patře.
Renata seděla u stolu sama. Neviděla, že by se na ni někdo díval, ale věděla, že všechny rozhovory se točí kolem ní. Zůstala sama, neměla ho vyhazovat, chlap, který je k ničemu je lepší než být ve společnosti sama.

Rozevřela se opona a kapela zahrála první tóny jedné známé slavnostní melodie. Z prostoru za kapelou vyšli Berka a jeho žena Táňa. Došli k řečnickému pultíku. Berka se naklonil k mikrofonu a zpustil:
„Vážené dámy a pánové, dobří lidé, kteří jste byli ochotni podpořit mě a mou ženu v takto velkolepém projektu, který bychom bez vás nezvládli. Úvodem bych vám všem zainteresovaným chtěl poděkovat za finanční či jinou podporu. Dále bych chtěl těm, kteří nevíte o tomto projektu příliš, trochu osvětlit problematiku přistěhovalců z východu….“ Berka ne nesobecky mluvil o projektu, nudné téma však ani nevylepšil jeho řečnický um. Poté předal slovo své ženě.
Táňa se naklonila k mikrofonu. Pootevřela pusu, ale nebyla schopna nic říct. Lidé v sále začínali být s toho nesví, mladší netaktní generace se začínali usmívat. Táňa, jakkoliv byla krásná, se s pootevřenou pusou tvářila tak, že později jen málo kdo mohl vydržet se neusmívat.
„Jen jsem chtěla říct, že oceňuji, co můj manžel dělá,“ řekla nakonec roztřeseným hlasem. Diváci věděli, že toho chtěla říct mnohem víc.
„Tak to je od nás na úvod vše, ples může začít,“ řekl Berka, otočil se na podpatku a ruce v ruce s Táňou odešel. Kapela začala hrát známou melodii Straussova valčíku. Na parketě se objevil Robert s Terezou.

„Blbá Ukrajinka, to seš, nevím, proč jsem si tě bral, mohlo ti být dobře mezi těma svojema!“ řekl afektovaně Berka, jakmile vstoupili do pořadatelské místnosti. Když ho slyšel personál Kulturního domu, raději odešel.
„Bylo by mi tam líp než s tebou! Říkala jsem ti, že to nezvládnu.!
„Udělala jsi ze mě vola, přede všemi, lidi v sále si málem ťukali na čelo, když tě viděli.“
„Ty starej impotente, co si o sobě myslíš?! Ty sobče, myslíš jen na sebe!“
„Jak jsi mě to nazvala?!“ Berka začínal rudnout vzteky, rukou pevně mačkal opěradlo židle.
„Myslíš, že nevím, každý večer před tím bereš prášky, nechtěla jsem urazit tvou hrdost, tak jsem se o tom nezmiňovala.“
Berka jen na ni hleděl, uvnitř něj to vřelo. Pak dostal na facku na své rudé tváře. Táňa odešla, Berka tam stál jak solný sloup.

Mezitím na parketě Robert s Terezou kroužili v rytmu valčíku a Renata zamyšleně popíjela víno. Sama. Jakub už seděl u baru nahoře v patře.
„Ještě jednu pane?“ zeptal se barman.
Jakub kývl. Rozvedeme se, není jiná cesta, tohle nemůžu už dál snášet. Teď už to prostě nejde. Není jiná cesta, vždyť je to čubka, tahle myšlenka mu drala do očí slzy. Je to moje žena! Sakra, kolikrát jsem už takhle přemýšlel, ale nikdy jsem neměl sílu s tím něco dělat. Zítra ráno ji to navrhnu. Vyklopil do sebe vodku a zavolal: „Ještě do třetí nohy!“ jeho vtip byl ubohý, v duchu se zasmál té ubohosti.
Táňa rozrazila dveře a vydala se na boční schodiště, které vedlo do baru. Schodiště kde nikdo nechodil, kde mohla sedět sama jen se svými myšlenkami. Co se mnou bude, skončím opět tam, kde jsem začala. Budu si muset opět vydělávat jako šlapka?
Na ulici už se vrátit nechtěla. Když jí bylo 18, doma na Ukrajině ji zemřeli rodiče, neměla nikoho, podmínky k životu byl den ode dne horší. Postupem času neměla na nájem a začala dlužit. Majitel bytu jí navrhl, že to může splatit jinou formou, souhlasila. Neměla na výběr, vyhrožoval jí, že ji vyhodí. Jak čas ubíhal, začal k ní vodit své známé. Vydržela několik měsíců, pak se doslechla o převaděči do Česka, okradla svého domácího a utekla. V česku se jí splnil sen, život na Ukrajině nechala za sebou, tady z ní byla princezna. Příběh jako z pohádky.
Náladu měla k pláči. Nevěděla, co s ní bude. Seděla na schodišti, kolena u sebe a hlavou se opírala o zeď. Čekala, že za ní přijde. Čekala asi deset minut.
Milan Berka, rudý vzteky začínal litovat svých slov. Posadil se na židli, zkontroloval si program dnešní večera. Musí se postarat o spokojenost sponzorů, veřejné děkovaní, musí opět pracovat.
Jakmile dotančili první tanec vzal Robert, jehož tvář byla lehce načervenalá a po čele mu stékal pot, svou partnerku a klaněli se na všechny strany. V rohu sálu si všiml té ženy, kterou pozoroval již při příchodu. Seděla sama. Poté s potleskem opustili sál.
„Omluvíš mě na chvíli? Jdu si sednout se svými přáteli,“ řekla Tereza. „Jasně, kdybys mě hledala, brkni mi na mobil.“
„Roberte, a žádné pití! Ani jeden koktejl!“
„Nedělej ze mě opilce Terez, ahoj.“
Šel bočním schodištěm nahoru k baru. Prošel kolem místnosti pro pořadatele, kde jeho otec, právě něco říkal číšníkům. Kde je Táňa? Sakra, to byl trapas, to se jí vůbec nepovedlo. Jak malá holka. Otec musel zuřit. Robert šel dál chodbou, až narazil na dveře vedoucí na požární schodiště. Asi bude lepší, když půjdu tudy, Tereza by byla „nadšená“ kdyby mě viděla jít hned k baru.“
Otevřel dveře a spatřil kousek nad sebou sedět uplakanou Táňu.
„Promiň, nechtěl jsem rušit, co se stalo?“ zeptal se Robert. Táňa, k němu vzhlédla a on spatřil v jejích očích zoufalost. „Nic, jsem jen neschopná kráva,“ sypala si Táňa popel na hlavu. „Můžu si přisednout,“ optal se opatrně Robert.
„Jasně, budu ráda, když budu mít někoho na blízku. Moc jsem tvého otce zklamala.“ Viděl, jak jí slzy rozpíjeli make-up, vypadala tak bezbranně.
„Víš, on klade na lidi vysoké nároky, já jsem ho taky mnohokrát zklamal, a někdy se mi zdá, že je těžké ho nezklamat.“
„Viděl jsi mě na tom podiu, byl jsem nemožná, jen pitomá ukrajinka kerá je vděčná starýmu boháčovi, za to že ji vytáhl za vlasy z hajzlu, ne že jsem ztrapnila Milana, ale taky jsem ze sebe udělala něco, co nejsem. A nebo možná jsem!“
„Nikdo od tebe neočekával dlouhé proslovy, se stane každýmu, že prostě má okno, taťka bude dobrej. Uvidíš, za chvíli si tě najde a prožijete spolu krásný večer,“ Robert ji utěšoval tak nepřesvědčivým způsobem, věděl, že tak to nebude, a taky chtěl, aby to věděla ona, ale nechtěl jí to dát jasně najevo. Zněl upřímně.
„Táňo netrap se kvůli němu, víš, kolik já už jsem zažil trapasů. A daleko horších, já už jsem to svoje tancování kolikrát zkazil, i na nějaké akci mého otce,“ pokračoval v utěšování Robert.
„Jsi hodný, Roberte, já vím, že mě asi nemáš moc v lásce, jsem jen o pár let starší jak ty, matku ti nenahradím. Nikdy, jsem si to ani nemyslela.“
„Já tě mám rád Táňo, ale nikdy jsem neměl příležitost tě blíže poznat. Jako kdyby si tě otec přede mnou ukrýval, takové zvláštní,“ řekl Robert a snažil se rozhovor směrovat určitým směrem.
„Milan je žárlivý, dokonce mi řekl, že na tebe žárlí, nenechal se přesvědčit.“
„Táňo, chtěl bych tě lépe poznat, chci být tvůj přítel, ne jen člověk se kterým se míjíš v obrovském době,“ řekl Robert a objal ji jednou rukou kolem ramen.
„To je možná dobrý nápad, ty jsi fajn, Roberte,“ řekla Táňa jejíž nálada už byla o poznání lepší.
„Smím tě pozvat, nahoru na drink. Přípitek na přátelství.“
„Ale jistě, budu ráda, jen moment.“ Táňa vytáhla zrcátko a nasliněným prstem si upravovala rozpitou řasenku, potom si to chtěla utřít kapesníkem.
„Nechceš si raději zajít na záchod,“ pravil Robert.
Táňa se začervenala: „Máš pravdu, jsem nemožná.“
Dále spolu kráčeli po schodišti až nahoru, kde za dveřmi se nacházela prázdná chodba. Táňa vklouzla do jedněch dveří, s obrázkem holčičky. Robert se samolibě usmál a v duchu si řek, je moje. Žena v nouzi, to je vždycky snadný.

„Ahoj Renato! Nečekal jsem tě tady,“ zvolal Pavel, upravený čtyřicátník s uměle vyběleným chrupem, bývalý kolega s práce, který byl jejím milencem. „S dovolením,“ řekl polohlasem, když se snažil přes ostatní dostat k jejímu zapadlému stolu v rohu.
„Ahoj Pavle, jsem ráda, že tě vidím, co tě sem přivádí?“ řekla Renata neskrývajíc opravdové překvapení. „Pracovně jsem se vrátil do rodného kraje a doslechl jsem, že Berka tu něco pořádá, tak jsem se stavil. Kde máš Jakuba?“
„Jak je jeho zvykem, urazil se, odešel a nechal mě tu samotnou.“
„Tak to ti určitě nebude vadit, když ti budu dělat společnost?“ usmál se Pavel a ukázal své bílé zuby.
„Budu ráda, protože ten můj manžel,“ slovo manžel pravila s obrovským despektem, „se určitě někde opijí. Jen tak mimochodem nepotkal jsi ho někde?“
„Ne to ne, já jsem se tady ještě neměl ani čas pořádně porozhlédnout.“
Kapelník vzal do ruky mikrofon: „Vážené dámy a pánové, chci váš všechny pozvat na podium. Ano, pojďte všichni, naše má připravený nádherný waltz, který v originále nazpíval Tom Jones.“ Lidé v sále se pomalu zvedali, někteří ochotně, někteří se nechali přemlouvat svými protějšky. Pavel vzal Renatu za ruku: „Smím prosit?“ Renata se usmála, stiskla mu ruku a řekla: „Ale jistě.“
Kapela začínala hrát předehru, ozývali se housle, a klávesy. Páry se mezitím přesunovali na podium, až se podium zaplnilo, housle přestali hrát, a zpěvák kapely začal zpívat anglickou píseň Funny familiar. Než všichni pochopili, že mají začít tančit, tak se tam pěkně postrkali. A tak byla Renata opět šťastná, tančila v objetí krásného, úspěšného muže, a Jakub jí mohl být ukradený.

Jakub dále seděl na barové židli, už začínal být středně opilý, ale měl dost soudnosti na to, aby věděl, že má přestat. Pozoroval lidi okolo, ob dvě židle za ním, si sedli vedle sebe muž a žena. Muž jim objednal drink, evidentně spolu flirtovali. Jak je možné, že zde dochází k tolika flirtům, lidé zde chodí v párech, ale stejně tu provádějí rošády. Málo kdo chodí na takové společenské akce jako singl. To nejsou kolony v tanečních, kde chodí mladí se opít a flirtovat, přemýšlel Jakub. Otevřely se dveře, vedoucí ze záchodů, a jimi přišli dva mladí lidé. Jakub v nich poznal manželku od Berky a jeho syna. Co tady sakra dělají, nemají se účastnit hlavního programu. A je to tady, je ze mě stará drbna, jako ta moje Maruška. Když je v knihovně málo lidí, uvaří si kafe a s okna pozoruje ruch na pěší zóně a sleduje lidi. Já teď dělám to samé.
Robert se rozhlédl po baru a tváře, které se otočili na nově příchozí, si opět začaly hledět svého. Elegantním krokem prošel kolem baru, dvakrát tequilu, řekl barmanovi a šel spolu s Táňou do zadního boxu, kde měli soukromí. Jakub seděl naproti toho boxu. Když procházeli kolem, všiml si, že manželka od Berky má uplakané oči. Na místo kde si sedli, měl Jakub přímý výhled přes bar, který byl uprostřed místnosti ve tvaru podkovy, s boxy okolo. Už opět slídím, pomyslel si.
Seděli vedle sebe a povídali, Jakub neslyšel, o čem si povídají. A vypadalo to velice důvěrné, skoro jako flirt, začalo to být zajímavé. Kde jste, fotografové deníků Aha, Blesk, Celebrity a jiných místních bulvárních plátků. Tohle je totiž bomba, pro bulvární tisk. Místností se zablesklo, Jakub se otočil, jeden milenecký pár sám sebe fotil nataženou rukou. Jakub se málem nahlas zasmál té náhodě svých myšlenek. Opět upnul pozornost, jak je tak sledoval ta ukrajinka se mu začala líbit. Jak ona se vlastně jmenuje? Nemohl si vzpomenout, i když si byl jistý, že její jméno už někde zaslechl.
Robert objednal další drink, jen jeden, svůj jen opatrně ucucával. To prase ji chce opít, a já to budu jen sledovat. Co jiného, nejsem žádný zachránce bezbranných žen. Působil bych trapně, ona je mu úplně oddaná. Jejich rozhovor se začínal čím dál více podobat flirtu. Smutné a uplakané výrazy mizeli z jejich tváří a začal je nahrazovat smích a důvěrné pohledy do očí. Robert pobízel Táňu ať pije, smál se u toho, ale ona se smíchem odmítala. Pak se zvedla, koketně se kolem Roberta protáhla a vratkým krokem šla barem směrem na toaletu. Jakub si říkal: Teď nebo nikdy, potkám ji na chodbě u toalet, a zachráním ji předtím spratkem. Neměl sílu, jen seděl.
Táňa procházela kolem něj, její krok byl vratký a vrazila do něj. Usmála se a omluvila se: „Pardon.“ „Nic se nestalo, jste v pořádku?“ zmohl se Jakub aspoň na toto. „V naprostém.“
Odešla na záchod a Jakub seděl, ohromen jejím hlasem, ten přízvuk byl úžasný, vzrušoval ho. Sledoval její zadeček, který se vrtěl v jejích těsných šatech, byla úžasně krásná. Jakmile se zavřely dveře na chodbu, otočil se Jakub zpět k baru a všiml, že Robert, přelívá svou tequilu do její. Ten parchant! Kdybych tak nebyl takovej srab! Jakub začínal být naštvaný, naštvaný pozorovatel, to jediné byl. Na nic více se nezmohl.
Táňa se vrátila ze záchodu, tentokrát si Jakuba nevšímala. Usmívala se na Roberta, kterého vyhlížela už zdálky. Těžce dosedla na kraj polstrované lavice. Když přelézala Roberta, aby se dostala na své místo na kraji boxu. Robert ji hladil po zádech a jeho ruka sjela níže, k zadečku. Táňa se na něj podívala, veškerý úsměv ji zmizel v očích. Vlepila Robertovi facku, Jakub se nahlas zasmál, ale rychle se otočil jiným směrem. Slyšel jen za sebou naštvaný hlas: „Platím, drobné si nehte.“ Robert zaplatil a odešel.
Teď nebo nikdy, pomyslel si Jakub a zvedl se, že židle.

Renata s Pavlem prožila necelou hodinu štěstí, tančili, popíjeli. Popíjeli hodně, a flirtovali. Renata nebyla na alkohol zvyklá, a proto to na ní bylo znát mnohem více, než na Pavlovi, který byl veselý a trochu výřečný. Renata se zadrhávala v řeči. Pak ale v průběhu skvělé zábavy zazvonil Pavlovi telefon. Odešel, prý neodkladné záležitosti.
Renata se ocitla opět sama, opilá, natěšená vidinou krásného nemanželského sexu. Takto načatá seděla u svého stolu v rohu sálu. Alkohol už způsobil, že viděla trochu mlhavě. Ale právě se k jejímu stolu někdo blížil. Ano byl to ten kluk, co tančil. Přece nejde za mnou, já nechci, aby mě nikdo obtěžoval. Nese dva šálky kávy.
Robert za ní opravdu šel. Ale už delší dobu stál v sále, stál u kraje sálu a pozoroval tančící páry. Viděl zamilované teenagery, flirtující milence, rozhádané manželské páry tančící už jen z povinnosti. Stál u dveří a rozhlížel se, snažil se tvářit klidně, ale z jeho tváře se dalo vyčíst příkoří, které utrpěl. V rohu sálu si všiml ženy, sedící samotné. Nenápadně šel blíže, byla to ta žena, které si všiml, už při příchodu. Vzpomínal si, ten chlap nahoře, byl její manžel. Ale kam se poděla hrdost a elegance se kterou přišla na ples. Už tam neseděla jako domina, nýbrž jako zhrzená žena. Robert se pousmál: Bože, ty jsi dnes štědrý, dvě zoufalkyně v jeden den, to se stane jednou za život, po druhé nesmíš selhat.
Otočil se a vyšel ze sálu směrem na toaletu. Na toaletách to zapáchalo, prošel kolem otevřených dveří kabinky, kde jeden muž se staženými kalhoty vzýval porcelánového boha. Ve vedlejší kabince vykonal potřebu a šel k umyvadlům. Namočil si ruce a lehce si upravil své středně dlouhé vlasy. Usmál se na sebe v zrcadle. Vysušil si ruce a šel přes bar, kde koupil dva šálky kávy, zpět do sálu.

Jakubovi se chvěli ruce, opravdu, jako na prvním rande. Šel k ní, nevšimla si ho zatím, mohl se každou chvíli otočit. Cítil tiky v těle, věděl, že se stejně otočí. Ale nějaká síla ho vedla. Nejsem takovej srab, ne nejsem. Už byl dva metry od jejího stolu. Ona seděla skloněná na stole, neviděla ho. Sedl si vedle ní Táňa se otočila. Pohlédla na něj, oči prozrazovali absolutní zklamání s životem. Její brada se chvěla, slzy jí rozpíjeli oční stíny, které vytvořili čmouhy po celém jejím obličeji.
„Jděte pryč!“ řekla chvějícím se hlasem, „viděla jsem vás, celou dobu jste nás pozoroval. Jste jen další z těch prasat, co využívají zoufalost ženy.“ Hlas se jí chvěl, nechtěla si ho pustit k tělu. Jakub zaraženě řekl: „Ale já jsem se jen přišel optat, jestli nepotřebujete pomoct.“
„Ne nepotřebuju! Vypadni!“
Jakub se zvedl a odešel. Táňa k němu vzhlédla.

„Slečno? Vypadáte unaveně, přinesl jsem vám kávu,“ zvolal Robert, protahujíc se mezi židlemi. Renata, i když neměla na nikoho náladu, si uvědomila směšnost situace. Nebude to ještě ani hodina, co se tou samou cestou s pokřikem soukal Pavel.
„Doufám, že se nezlobíte, smím se posadit,“ říkal Robert suverénně. Už to nebyl ten pokořený mladík stojící u dveří, ale sebevědomý okouzlující mladík.
„Ale jistě,“ řekla Renata odsunujíc židli. Usmála se na něj: „Tanečníku vy jste mě, ale překvapil?“ Na její tváří se pomalu začal objevovat úsměv.
„Viděl jsem vás tu tak smutně sedět, společensky unavenou…to kafe vám pomůže.“
„Jste moc hodný, nevím, čím jsem si to zasloužila.“
Roman se podíval: „Život není jen to, co si člověk zaslouží a co ne, pijte! Mimochodem, já jsem Robert,“ potřásl Renatě rukou.
„Já Renata, a jsem paní, ne slečna, ale můj muž se určitě někde opijí,“ despekt v jejím hlase byl stěží nepostřehnutelný. Roman pochopil, že vtipem, který řekne, ji nemůže urazit, tak pravil: „Sedí u baru a čumí po lidech, jak stará drbna!“ Zasmál se svému vlastnímu vtipu. Renata se smála také, byl to hořký smích. Smála se i sama sobě? „Je opilý?“ Robert odpověděl: „Jestli ano, tak jen lehce.“ „Počkejte? Vy známe mého muže?“ Renata byla zmatená. Robert nonšalantně řekl: „Viděl jsem vás spolu přicházet, tak jsem si to domyslil.“
Oba pomalu usrkávali kávu, která se stala nezamýšlenou výplní komunikačního prázdna. Lidé, kteří se právě seznamují, mají neustálou potřebu komunikovat, jakékoliv ticho je jim nepříjemné. Jen pití je omlouvá, nebo kouření.
„Viděla jsem vás tančit, to bylo úžasné, kde jste se takto naučil tančit?“
„To otec…už když sem byl malý, mě brával sebou na různé večírky a plesy pro smetánku. Chtěl ze mě mít svého nástupce, možná něco víc.“ Renata zaujatě poslouchala a přikyvovala. Občas kývla a zamručela na znamení souhlasu.
„Nikdy neuměl tančit, ale tanec se mu líbil, co jsem slyšel, tak se o to několikrát pokoušel, ale je to naprostý antitalent,“ důvěrně řekl Robert přikláněje se Renatě. Renata se smála: „Ale to vy nejste, jste talentovaný a zábavný. Zaujatě jsem vás sledovala, jak jste tančil.“
Robert, jako kdyby neslyšel její pochlebovaní, dále pokračoval v monologu: „Otec si skrze mě plnil svůj sen, ale jak už to tak bývá, sen se zvrtl. Začal jsem se bavit, a užívat si života. Původně jsem vůbec nechtěl jít, ale teď jsem rád, že jsem šel. Jinak bych vás nepoznal,“ mrkl na ni.
Renata se naklonila k Robertovi a usmívala se. Kolem procházel číšník, tak zvolala: „Můžeme si objednat?“
„Hned jsem u vás,“ obsloužil číšník vedlejší stůl a přijel s vozíčkem za nimi. Teda jak jen to bylo možné. „Co si dáte?“
„Jednu láhev červeného. Může být?“ otočila se Renata tázavě na svého mladého přítele. „V pohodě.“
Číšník jim podal láhev vína, donesl skleničky a rozlil jim každému do půlky.
Renata pozvedla číši a řekla: „Tak na tykání, jestli ti to nebude vadit?“ „Ne rozhodně ne,“ usmál se Robert. „Kdybych náhodou se spletl, opravte mě. Teda oprav mě.“
Bavili se o všem možném, o svých zájmech, o partnerech. A víno pomalu ubývalo, pak si objednali ještě jednu láhev. Rozhovor začal být čím dál hlasitější, hlasitě se smáli a byli již značně opilý. Renata začala být odvázanější, v jejím nitru se probouzelo devatenáctileté děvče, které lehce přisprostle koketovalo s muži. Pak se jí Robert zeptal:
„Nepůjdeme si zakouřit Reni?“ „Promiň, ale já nekouřím.“
Robert se usmál, objal ji kolem ramen a do ucha ji pošeptal: „Nemyslel jsem cigarety, mám něco lepšího, co ty na to?“
„Vážně, to už bude pěkná řádka let, co jsem něco takového měla v puse. Jakub se mi protivil.“
Robert se začal nahlas smát, pomyslel si. Ta je ale sprostá. A musel se dále smát, a v záchvatu smíchu jí řekl: „Myslel sem trávu“. Ale to už se oba zvedali. Nohy měli vratké, opírali se sebe. Sál začínal být prázdnější, asi tam seděli už pěkně dlouho. Kličkovali mezi lidmi, ti se na ně divně dívali, ale to jim bylo jedno.
„Kam pak mě to vedeš?“ naoko se bránila Renata, když ji Robert vedl k zadnímu vchodu.
Vyšli zadním vchodem, ovál je studený vítr.
„Mě se chce hrozně, ale hrozně moc čůrat,“ Renatin hlas zněl, jako kdyby to říkal někdo jiný. I ona se sama se nad sebou zamyslela. „Mě taky, já půjdu s tebou.“ Robert se začal opět smát. „No teda nepůjdeš,“ řekla Renata, jakmile spolu šli ke křoví. Kousek před křovím se mu Renata vysmykla a oběhla do hlubšího křoví, zakopla o obrubník a málem se natáhla jak široká, tak dlouhá.
Robert mezitím vykonal svou potřebu, na Renatu neviděl, i když chtěl. Vytáhl si z kapsy, sáček s marihuanou a začal ubalovat. Renata se po chvíli vrátila, ale to už Robert popotahoval. Oči mu zářili, usmíval se na ni a nabídl jí. Podávali se navzájem jointa a kouřili. Renata se po prvním potáhnutí zakuckala. Postávali tam, a na jejich hlavy se začali snášet sněhové vločky.
„Co bys řekla na to, že zajedeme ke mně?“ otázal se Robert. „Perfektní nápad, ale myslíš, že v tomto stavu budeš schopen řídit.“
„V pohodě, pojedeme opatrně.“
„No tak dobře.“

Navzájem se podpíraje šli směrem na nedaleké parkoviště, kde stálo Robertovo zelené sportovní kupé. Chvíli mu trvalo, než nahmatal v kapse klíčky, ale pak to jen kvíklo a v autě se rozsvítilo. Sedli si do auta, moc nemluvili, jen se pořád chichotali. Robert otočil klíčkem, chladný motor zakuckal, ale pak naskočil. Připoutal se, zvyk, nad kterým ani nepřemýšlel.
Auto sebejistě vyrazilo z parkoviště. Jeli po prázdné široké ulici. Renata začala hladit Roberta po stehně, ten se na ni podíval a usmál. Rozepnul si pásek a zbytek nechal na ní.
Robert se zapřel do sedačky a pozoroval Renatinu ruku. Cesta byla prázdná, a nejel nějak moc rychle, zvládal to. Potom se Renata sklonila a ponořila do jeho klína hlavu. Robert začal vzdychat a přišlápl plynový pedál. Auto prudce zrychlilo, jako její pohyby. Přijížděl ke křižovatce, kde svítila červená. Neměl však sílu, sundat nohu s plynu. V posledním okamžiku spatřil vyjíždět z boční cesty malý Opel Corsa. Jeho reakce byli však takové, že nestihl ani sundat nohu z plynu.
Auto s obrovským praskotem vrazilo do zadní části vozu Opel Corsa. Ten se několikrát otočil a zastavil se u kraje cesty. Sportovní spider, ještě kousek pokračoval ve své cestě, kde ho zabrzdili svodidla. Přední část vozu byl úplně zničená.

Jakub otřesený z nárazu, zjistil, že on sám je v pořádku. Podíval se na vedle sedící Táňu, která byla otřesená: „Jsem v pořádku, cítím jen bolest hlavy. Jsem v pohodě.“
Jakub s vypětím sil otevřel dveře a viděl ze zadní část jeho autu je slisovaná. Obešel auto a pomohl vypáčit Táni dveře ven. Podal jí ruku. Když vylezla, zdála se být v pořádku. „Zavolej záchranku,“ řekl a podával jí svůj mobil. „Já se jdu podívat, jak jsou na tom oni.“
Šel cestou plnou střepů až ke sportovnímu kupé. Když už byl skoro tam, z auta vylezl mladík, poznal ho, byl to mladý Berka. V oblasti rozkroku měl krvavou skvrnu a silně krvácel, jinak vypadal v pořádku. Vypadalo, že ho zachránil airbag. „Ta kurva, ta děvka,“ nadával, když viděl svůj rozkrok. „Posaďte se, je v autě ještě někdo?“ řekl Jakub. Robert si sedl na kraj cesty a ke krvácejícímu místu si přitiskl kus košile.
Jakub nahlédl do vozu. Na sedadle řidiče viděl ležet hlavu nepřirozeně otočenou vhledem k tělu. Všude byla krev, plno krve, ale poznal v ní svou ženu. Měla pootevřená ústa, uviděl tam něco na co nezapomene do konce života. Začal zvracet.

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 9
Účastníků: 1


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Ples" | Přihlásit/Registrovat | 1 komentář
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Ples
Od: fungus2 - Thursday, 21.12. 2006 - 18:51:08
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
To je dobrá povídka.


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
40 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund