přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
happywork + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
DRAHOMIŘ ZE STODORAN
DarthZira - Friday, 18.03. 2005 - 17:34:15
Téma: Próza - Povídka

A tohle je už úplně čistokrevná sci-fi.

 


Doby, kdy bistra, kavárny a denní bary byly kolem poledne poloprázdné, jsou dávno ty tam. Proto ani v to úterý nehrozila v italské pizzerii na Karlově náměstí rozhodně situace, že by personál hrál na hosty přesilovku. Ovšem zároveň to nebylo naštěstí tak zlé, aby se v tu dobu v tomto podniku nenašel aspoň jeden stůl trochu stranou, u kterého by si dva dlouholetí kamarádi mohli nerušeně popovídat.


Ing. Karel Horský a PhDr. Petr Štajner se přátelili od dob studia na gymnáziu, kdy seděli celé čtyři roky v jedné lavici, a jejich školní přátelství nezpřetrhala ani doba vysokoškolských studií, kdy Karel šel na techniku, zatímco Petr studoval archeologii, ani celá ta léta po promoci. Běžně se scházeli jednou za tři až čtyři týdny ve středu večer na kulečníku, ovšem včera večer Petr svému kamarádovi nečekaně zavolal, že s ním nutně musí mluvit. A to prý co nejdřív. Když číšník přinesl kávu, kterou si objednali, Karel ho vyzval: „Tak už to konečně vybal, co se děje.“


-„Jak jsem ti už říkal před čtrnácti dny, páni na zamini se rozhodli zmodernizovat sklepení svého sídla v Černínském paláci, takže tam teď děláme archeologický průzkum. Do konce minulého týdne jsme nenašli nic moc důležitého, nějakých pár střepů středověkých nádob a pak podkovy, zákolníky, kousky řetězů a podobné harampádí, kdysi dávno zrovna v těchto místech vedla jakási cesta. Jenže včera jsme se dostali do vrstvy z ranného desátého století a našli jsme tam tohle…“ na chvíli se odmlčel, zalovil v tašce a položil na stůl podivný předmět. Na první pohled to vypadalo jako kámen, ale při bližším ohledání se to jevilo spíše jako kus ztuhlé lávy.


-„Co to je?“ zeptal se Karel, vzal to do ruky a začal si se zájmem prohlížet.


-„To bych se chtěl zeptat já tebe,“ odvětil Petr. „Nikdo od nás si s tím neví rady. V životě jsme se s něčím takovým nestkali. A přitom v té vrstvě podobných šutrů leželo plno.“


-„Jenže to není šutr,“ zamyšleně zavrtěl hlavou jeho přítel. „Vypadá to spíš jako…“


-„Jako co?“ skočil mu Petr do řeči.


-„Nějaká roztavená kovová součástka… je to hrozně zoxidované a špinavé… není taky divu, jestli to opravdu leželo v zemi přes tisíc let…“ mumlal si spíš pro sebe ing. Horský.


-„Kovová součástka v přemyslovských Čechách desátého století? Zbláznil ses???“ utrhl se na něj dr. Štajner.


-„Neřvi na mě!“ ohradil se. „Ptal ses mě, co si o tom myslím. Já vím, že jsem JENOM inženýr…“ neopomněl ironicky zdůraznit, „…ale jako inženýr můžu klidně vsadit svůj krk na to, že tahleta věc rozhodně není žádný přírodní útvar, ale byla vyrobena lidskýma rukama. Zjišťovat kdo, jak a proč ji vyrobil už není moje starost. Od toho jste vy, historici,“ neodpustil si ještě jedno rýpnutí.


-„No tak se tolik nečerti,“ pronesl smířlivým tónem Petr. „Připadalo mi to prostě jako kolosální nesmysl. Ale když to říkáš ty, že je to něco kovového a roztaveného, tak to nejspíš tak bude…“ Upil kávy a po chvíli ticha ještě dodal: „Mohl bys mi udělat chemickou analýzu té věci?“


-„Že jsi to ty…“ pokrčil Karel rameny a uložil inkriminovaný předmět do tašky.


***


Ve společenské místnosti hvězdoletu Gizia houstla atmosféra. Už hodinu zde probíhal spor mezi absolutními odpůrci zásahů do života na cizích planetách a těmi, kteří je v jistých nutných případech připouštěli. Z původní diskuse se velmi rychle změnil v bouřlivou hádku, kdy z obou táborů padaly ostré osobní urážky na hlavu protivníků a vzduchem létaly věty o cti, poslání, zodpovědnosti, odvaze… Pouze velitel Ximer stále mlčel. Když už to vypadalo, že se nejhorkokrevnější příslušníci obou skupin snad začnou spolu rvát, povstal na svém místě a autoritativním gestem si vyžádal ticho.


-„Nechme stranou emoce a shrňme si fakta,“ začal. „Pod námi se nachází planeta, která by mohla být neporovnatelně více, než pouhým splněním cíle naší desetileté mise. Nejen, že je na ní život - takových planet jsme i my již viděli desítky. Ale jedná se o inteligentní život, dokonce - což se dosud žádné expedici před námi nepodařilo - jde o bytosti velmi podobné nám, které mají i vlastní civilizace používající technologie, byť zatím na nepříliš vysoké úrovni jak po stránce technické, tak i magické. Ze všech našich pozorování ale vyplývá, že potenciál pro obé mají ty cizí bytosti značný. Ano, zástupkyně Antias?!“ všiml si toho, že se hlava vědeckého týmu lodi přihlásila o slovo. „Prosím stručně a hlavně bez urážek oponentů.“


-„Veliteli, kolegové, můj tým zjistil velmi závažné skutečnosti. Nejstarší civilizace hodná toho jména na planetě pod námi existovala již před zhruba patnácti tisíci standardními časovými jednotkami. Od té doby zde nezávisle na sobě vzniklo několik civilizačních center, z nichž některé se v oblasti magie i technologií dostaly velmi daleko, v podstatě na úroveň našeho jedenadvacátého až pětadvacátého století…“


-„To je nemožné!“ ozval se opoziční výkřik, následovaný nesouhlasným mručením ze skupinky kolem navigátora Ordiena, který byl hlavním odpůrcem možností zásahů do událostí na jiných planetách.


-„Kolegové,“ zasáhl velitel, „nechte zástupkyni domluvit, poté dostanete slovo i vy.“


-„Děkuji, veliteli,“ kývla hlavou Antias a pokračovala: „Máme naprosto nezvratné důkazy pro tvrzení, že před - počítáno dobou oběhu této planety kolem její centrální hvězdy - cca dvěma až čtyřmi tisíci let zde existovala civilizace, jejíž technická úroveň odpovídala našemu čtyřiadvacátému století a magická úroveň tak zhruba pětadvacátému. Jak a proč zanikla prozatím nevíme. Podstatné ovšem je, že její vědomosti nejsou stále zcela ztraceny. Část jich převzaly nástupnické civilizace tohoto hlavního civilizačního okruhu. Některé trvají doposud, jiné v průběhu věků také zanikly, ovšem naštěstí též nikoli bez nástupců. Naneštěstí všichni tito dědicové původní vyspělé civilizace převzali jen zlomek jejích znalostí. Dobrou zprávou pro nás je ovšem to, že mnohé další důležité vědomosti nejsou úplně zničeny, ale jsou nadále uchovávány ústní tradicí, případně nějakým trvanlivějším způsobem zaznamenány, byť v zásadě nepochopeny a více či méně dezinterpretovány. Za normálních okolností by tudíž bylo otázkou maximálně tří až čtyř jejich staletí, aby se alespoň jedna z nyní v hlavním okruhu existujících civilizací dostala opět na úroveň nějakého našeho třiadvacátého či čtyřiadvacátého století, takže při hypotéze kontinuálního vývoje by po dalším návratu naší expedice za jejich zhruba tisíc let byla tato planeta naprosto způsobilá pro kontakt a navázání oboustranně prospěšných vztahů. Působí zde ale jeden problematický faktor, který - nebude-li urychleně eliminován - by mohl způsobit zpoždění předpokládaného vývoje o stovky, možná i tisíce standardních časových jednotek.“


-„Jaký faktor?“ ozval se navigátor Ordien a tón jeho hlasu prozrazoval spíše zvědavost, než chuť přít se za každou cenu.


-„Vážený kolego,“ obrátila se na něj Antias, „stalo se zde něco, s čím si můj tým neví rady, protože v naší historii neexistuje analogie. Nevíme ani, jak tento jev správně popsat. Laicky řečeno se jedná o to, že ve všech nástupnických civilizacích té původní vysoce vyspělé se prakticky ve stejnou dobu, tedy počítáno jejich časem před asi čtyřmi až šesti sty lety, dostala k moci velmi nebezpečná ideologie, jejíž podstatou je absolutní nedůvěra k poznání. Tato ideologie je časově i místně poněkud proměnlivá, někdy je její postoj k poznání pouze opatrný, jindy se mění v zavilou nenávist. Všechny tyto proměny ale nemají žádnou zákonitost, závisí dle našich výzkumů pouze na osobních a ryze subjektivních postojích mocných v té které oblasti či době. Ovšem i v případě poměrně dosti smířlivého postoje k technickým vědomostem je magie zásadně potírána. Chápu, že je pro všechny z nás nepochopitelné, jak může nějaká civilizace přijímat technologii a odmítat magii, ovšem je tomu tak. V hlavním civilizačním okruhu vládnoucí ideologie se vyznačuje až paranoidním vztahem k jakékoli formě magie. Proto se já i celý můj tým domníváme, že jediné, co může této planetě pomoci k tomu, aby se mohla stát během relativně krátké doby naším partnerem, je eliminace výše popsané ideologie.“


-„Copak zde existuje jen jeden vyspělý civilizační okruh?“ nedůvěřivě zareagoval Ordien a i na veliteli Ximerovi bylo vidět, že s vrchním navigátorem v tomto bodu plně souhlasí.


-„Nikoli,“ lakonicky zareagovala Antias, ale než se kdokoli zmohl na nějakou větu, briskně pokračovala: „Kromě toho tak zvaného hlavního civilizačního okruhu, o kterém jsem doposud mluvila, existují na planetě pod námi ještě další dvě významná civilizační centra. Podívejte se ale, prosím na mapu…“


Po těch slovech se objevila třírozměrná projekce kontinentů a moří té cizí planety a zástupkyně velitele lodi na ní ukazovala: „Jedno se nachází zde a druhé zde. Jak tedy můžete sami vidět, jsou od sebe velmi izolovaná, leží mezi nimi největší vodní plocha této planety. Ani jedna z těchto kultur prozatím nemá a podle propočtů našich prognostiků v době následujících několika jejich staletí stále nebude mít technické prostředky pro její překonání. Zároveň ale naši prognostici tvrdí, že bez výměny vědomostí v průběhu několika stovek standardních časových jednotek obě dvě tato centra zcela zdegenerují a zaniknou nebo - v tom lepším případě, kdy přetrvají - se bude jednat o stagnující úpadkové kultury bez jakéhokoli významu pro nás a zejména zcela nezpůsobilé pro následný kontakt. Ať to tedy bereme z kteréhokoli konce, jedinou nadějí pro to, aby zde byl nastartován vývoj, pro který zdejší lidé mají dostatečný potenciál, je výměna vědomostí mezi všemi třemi civilizačními okruhy. Ta je ale prozatím nemožná. Hlavní civilizační okruh, který je v současnosti velmi diferencovaný, takže lze mluvit vlastně o několika svébytných civilizacích, které jsou ale spolu v dosti úzkém kontaktu a především mají společný kulturní základ, jednak nyní rovněž nemá dostatečné technické prostředky k překonání vodní plochy, jež ho dělí od kulturního centra dvě. Navíc i v případě, kdy během několika málo desítek, maximálně stovek let tyto prostředky získá, ale zároveň jej bude stále ovládat výše popsaná ideologie, nebude schopen pochopit a především využít vědomostí civilizačního okruhu dvě. Naopak hrozí - neboť se jedná o civilizaci postavenou na ideologických základech velmi odlišných - že toto druhé centrum zničí a vnutí mu svou vlastní kulturu. A od třetího okruhu, který leží na tomtéž kontinentě, ho dělí sice pouhá souš, ovšem značná vzdálenost a přírodní překážky jako pouště, pralesy a velehory jsou pro tyto nepříliš technicky vyspělé lidi též takřka nepřekonatelné, takže v následujících staletích nějaká čilá výměna vědomostí mezi prvním a třetím centrem také rozhodně nehrozí.“


-„Co tedy navrhujete, zástupkyně?“ vložil se do její podrobné analýzy velitel.


-„Podpořit v rámci hlavního civilizačního okruhu vznik nového kulturního centra, nezatíženého onou k poznání nepřátelskou ideologií, které by mohlo posléze převzít vůdčí roli v prvním civilizačním okruhu a - vzhledem k tomu, že předpokládáme, že poté by došlo k prudkému rozvoji technologie a magie - zabezpečit následnou čilou výměnu vědomostí mezi ním a zbývajícími dvěma centry, která by vedla k tomu, že za zhruba tisíc jejich let by tato planeta mohla být na naší současné úrovni. Zde jsou veškeré propočty našich prognostiků,“ dodala a položila na stůl informační destičky.


-“Děkuji vám, zástupkyně Antias. Vámi předložené materiály si prostuduji a na jejich základě rozhodneme o vašem poměrně nezvyklém návrhu,“ ukončil debatu pro ten den velitel Ximer.


***


V listopadu Slunce vychází už docela pozdě. Kromě toho bylo velmi pošmourné a deštivé ráno, takže za oknem bylo značné šero. Navíc doktor Štajner nebyl zrovna ranní ptáče a zvláště o víkendu si rád připsal, takže ho řinčení telefonu vzbudilo.


-„Prosím…“ ozval se do sluchátka rozespalým hlasem a zamžoural na budík, který ukazoval pár minut před osmou.


-„Jsi to ty, Petře? Tady Karel,“ zněla odpověď.


-„Proč mě k čertu…“ nevrle pokračoval doktor Štajner, „taháš z postele v tuhle nekřesťanskou hodinu?“


-„Protože jsem právě dal dohromady celkovou analýzu a je to něco zcela senzačního, to jsem prostě nemohl vydržet, abych ti to neřekl,“ replikoval ing. Horský, který byl - na rozdíl od svého kamaráda - zvyklý celý život vstávat nejpozději kolem šesté.


-„To je od tebe hezký…“ zahuhlal do sluchátka Štajner a mezi zíváním pokračoval: „Jenže já teď houby vnímám a nejmíň ještě hodinu budu ztěží zjišťovat, že je nový den. Tak měj taky pochopení.“


-„Fajn, sejdeme se v deset v tom podniku, co minule. Buď tam, je to důležité.“ Než mohl doktor Štajner nějak nesouhlasně zareagovat, ozýval se už jen oznamovací tón.


Vztekle mrštil sluchátkem do vidlice a pomalu se soukal z postele. Protože snídani vyloučil - dle svých slov v noci zásadně nejí - podařilo se mu do pizzerie na Karlově náměstí přijít dokonce deset minut před desátou. Objednal si kávu a k ní jakýsi dezert, protože jeho organismus právě zjistil, že už je ráno, takže začínal dostávat hlad. Vzápětí poté přišel Karel Horský, který se tvářil tajemně jako hrad v Karpatech.


-„Tak dneska koukej vybalit ty, co se děje,“ vyzval ho Petr.


-„Ta věc, co jsi mi dal, je opravdu kovová slitina. Dokonce velmi neobvyklá kovová slitina. Základní chemická analýza ji odhalila jako bronz, což není asi nic až tak divného na desáté století…“ začal Karel pomalu.


-„To teda opravdu není,“ souhlasil Petr.


-„Jo, jenže teď se podrž!“ šeptl Karel. „Kromě 43% mědi a 42% cínu to obsahuje věci, které v žádným normálním bronzu nejsou. Dvě procenta wolframu, dvě procenta niobu, jedno procento vanadu, jedno procento niklu, jedno procento iridia, jeden a půl procenta platiny, tři procenta zlata a tři a půl procenta stříbra. O bronzu podobného složení jsem jakživ neslyšel.“


-„Nemohl by to být úlomek nějakého meteoritu, Karle?“, zeptal se ho Petr.


-„Volovina, bronzový meteorit teda zatím nikdy zaznamenán nebyl,“ zaironizoval oslovený.


-„Což neznamená, že nemůže existovat,“, skočil mu jeho kamarád do řeči.


-„Neblbni, Petře, bronz se prostě v přírodě samovolně nevyskytuje,“ mentorským tónem oponoval ing. Horský a jelikož viděl, že se dr. Štajner nadechuje k nějaké opoziční větě, hned pokračoval: „A i kdyby tento velmi nepravděpodobný zázrak nastal, tak podrobná analýza této věci…“ položil na stůl předmět, o kterém byla řeč, „…přirozený původ vylučuje. Ty vzácné kovy totiž nejsou ve formě obyčejných, v přírodě se vyskytujících izotopů, ale jsou to izotopy těchto kovů zcela neobvyklé, něco ještě daleko méně běžné, než třeba těžká voda nebo uran dvěstěpětatřicítka. Chápeš? Izotopy zlata, stříbra a platiny, které tahle věc v sobě má, neumíme zatím vyrobit ani v laboratoři, natož pak nacpat do nějaké slitiny.“


-„Takže ty si tu teď jako chceš hrát na Dänikena a navykládat mi, že za tím stojí ufoni, kteří v desátém století přistáli v Praze?“ kousavě se zeptal Štajner.


-„Na nic si hrát nechci a kdo nebo co za tím je nevím, nejsem ostatně historik - na rozdíl od někoho,“ neodpustil si ironii ing. Horský. „Jediné, co vím, tak že tohleto…“ ukázal na zmiňovanou věc, ležící na stole, „…je zatraceně zvláštní slitina vyrobená zjevně uměle, protože to rozhodně není nic, co by se mohlo vyskytovat běžně v přírodě. A že něco takového neumíme ani dnes vyrobit, ti taky můžu dát klidně písemně. Takže při vší úctě ke kovářům našich předků, oni to s největší pravděpodobností nebyli. Kde se to tady vzalo a co to dělá ausgerechnet na Hradčanech ve vrstvě z počátku desátého století teda vážně ani netuším. Zkus vymyslet nějakou teorii ty, je to přece tvůj džob.“


-„Jestli se vážně nemýlíš…“ začal Petr Štajner.


-„V takovéhle věci se nikdy nemýlím, na to můžeš vzít jed,“ nenechal ho jeho kamarád ani domluvit. „Jestli mi nevěříš…“ začal ještě trochu uraženým tónem.


-„Samo, že ti věřím. Ale zdá se mi to být úplně šílené.“


-„Ono to taky je šílené. Bronz, jaký neumíme vyrobit, který navíc vykazuje velmi zvláštní vlastnosti, o kterých ani netuším, k čemu by mohly být dobré…“ spíše pro sebe říkal Karel Horský.


-„Karle, co kdybych ti donesl na analýzu všechny ty kousky, co jsme našli?“ po chvíli ticha se otázal jeho přítel.


-„Proč ne?“ opáčil ing. Horský a poté zamumlal: „Třeba přijdu na to, čeho to byly součásti…“


***


Na palubě Gizie pokračovala debata o možnosti a především oprávněnosti zasáhnout do vývoje na planetě pod nimi. Velitel Ximer nebyl po pečlivém prostudování všech materiálů vědeckého týmu zásadně proti, ale chtěl znát přesné podrobnosti.


-„Takže, zástupkyně, jak si celou tu akci představujete?“ obrátil se na Antias.


-„Jak už jsem řekla včera,“ zahájila svou pečlivě připravenou řeč hlava vědeckého týmu lodi. „Jedinou reálnou šancí na zvrat dosud nepříznivého vývoje na této planetě je vytvoření nového kulturního centra, které by posléze převzalo vůdčí roli v hlavním civilizačním okruhu a poté zabezpečovalo výměnu vědomostí mezi všemi třemi velkými civilizacemi na této planetě. Toto centrum musí být tudíž dostatečně blízko nejvýznamnějším střediskům kultury a vzdělanosti hlavního okruhu, ale zároveň musí být poněkud stranou, aby nebylo tolik zasažené zmiňovanou zhoubnou ideologií. Máme za to, že jsme našli ideálního kandidáta pro tento úkol,“ dořekla ukázala na trojrozměrnou mapu.


-„Vždyť je to úplná periférie!“ pohrdlivě zavrčela navigátorka Untara.


-„Při vší úctě, vážená kolegyně, tohle je opravdu nevhodně zvolené místo,“ přidal se k ní i velitel Ximer.


-„Když dovolíte, veliteli…“ oponovala Antias a začala ukazovat: „Zde vede jedna velmi důležitá obchodní cesta tohoto civilizačního okruhu… zde další, zde ještě jedna… Jak vidíte, všechny se protínají právě na tomto území. A to není vše. Nejpodstatnější pro nás je, že obyvatelstvo tohoto území ve své valné většině zmiňovanou zhoubnou ideologii nepřijímá, dokonce ani v nejvyšších kruzích nemá stále plnou podporu. Sama vládnoucí dynastie je z vědeckého hlediska velmi zajímavá, protože její příslušníci mají vrozený značný potenciál pro magii, což je možná důvodem, proč mají stále dosti vlažný postoj k této ideologii, která v nepříliš vzdálených zemích vládne již staletí. V náš prospěch ale k tomu všemu hraje momentální situace ve vládnoucí dynastii. Po smrti panovníka nějakou dobu jako regentka za svého nezletilého syna panovala jeho matka, která má k výše zmíněné ideologii postoj velmi negativní. Snažila se k tomu vést i všechny své děti, naneštěstí její nejstarší syn byl příliš pod vlivem své babičky, která naopak patřila k nejfanatičtějším zastáncům nové víry. Jejímu zhoubnému vlivu se snažila marně zabránit, také jí nakonec nezbylo nic jiné, než dotyčnou fyzicky zlikvidovat…“


Společenskou místností kosmické lodi se rozhostilo užaslé ticho. Všichni členové posádky se po sobě dívali, jako by nechtěli věřit tomu, co právě slyšeli. Jako první se vzpamatoval navigátor Ordien: „Chcete tím snad říci, že ji… zavraždila?“ nesměle vyslovil to strašlivé slovo.


-„Nejsou žádné důkazy, že by něco takového udělala přímo, ale podle všeho nějakým způsobem přesvědčila jiné, aby to udělali. Chápu vaše rozhořčení, ale uvědomte si, že zde máme co do činění s primitivní civilizací, kde je podobný způsob likvidace opozice normou. Ostatně vzpomeňme si, že i u nás před takovými pěti až šesti sty standardními časovými jednotkami byly podobné věci na denním pořádku.“


-„To máte pravdu, zástupkyně,“ ozval se na její obranu Ximer.


-„Děkuji, veliteli. Říkám to zde tak rozvláčně proto, že tato záležitost souvisí s plánem, který moje skupina považuje za nejschůdnější a s největší nadějí na úspěch. Současný vládce zmiňovaného území je - zásluhou vlivu své babičky, ze kterého ho jeho matka vymanila již pozdě - stejně fanatický obhájce té zhoubné ideologie, jako jeho mrtvá babička. Ovšem - jak už to tak bývá - jeho mladší bratr byl po celé své dětství pod daleko větším vlivem matky. Takže - v případě, že by se stal vládcem území on - je zde vysoká pravděpodobnost, že by…“


-„Tuto ideologii odmítl a on a jeho potomci ovládli hlavní civilizační okruh za použití vrozené magie,“ dokončil za ni větu velitel Ximer. „Předpokládám, že značné nadání pro magii určitě má, se zjištěním tohoto si váš tým zajisté tu práci dal.“


-„Předpokládáte správně, veliteli,“ souhlasně kývla zástupkyně Antias. „Dotyčný je velmi silný přirozený mág, takže je vysoce pravděpodobné, že tuto vlastnost přenese i na své potomstvo.“


-„Takže jasně a stručně, zástupkyně: co chcete provést?“, otázala se velitel.


-„Již zmíněná bývalá vládkyně je těžce nemocná a má před sebou maximálně pár dní života, což je další plus pro nás. Nebude tudíž nijak nemožné vyměnit ji těsně před smrtí za někoho z našeho týmu, kdo se za ni bude vydávat a zosnuje vraždu současného vládce. Na tento úkol navrhuji kolegyni Darut.“


Část posádky se po sobě zaraženě podívala. Hlava vědeckého týmu lodi zde s klidnou samozřejmostí mluví o úkladných vraždách jako o chlebu. I velitel Ximer se tvářil velmi překvapeně. Po chvíli ticha se proto jako první zeptal: „Opravdu se domníváte, že zde není jiný, méně násilný způsob?“


-„Lituji, veliteli, toto zpracoval můj tým, kterému věřím, jako nejrozumnější variantu s největší nadějí na úspěch. Opakuji znovu, pro tyto lidi jsou úkladné vraždy v panovnické rodině věcí zcela běžnou. Navíc když se před nedávnem něco podobného stalo, lze důvodně předpokládat, že smrt vládce vyvolá menší rozruch, než by za jiných okolností vyvolala. Jako poslední argument musím předložit výhled mých nejlepších prognostiků, podle kterého již několikráte zmiňovaná zhoubná ideologie si v případě, že nebude zavčas eliminována, vyžádá desítky miliónů mrtvých. Prosím, zde jsou přesné výpočty,“ dodala ještě a položila na stůl další informační destičky. Pak se klidně usadila na své místo a s pobavením sledovala, jak se ostatní dohadují na téma pravdivosti či nepravdivosti předložených argumentů, zatímco velitel pečlivě studoval předložené materiály.


Po několika desítkách minut zvedl hlavu a pronesl směrem k ní: „Prognózy vašich lidí se mi zdají přespříliš katastrofické, ale za těch deset let vím, že se jejich odborné erudici dá věřit. Navíc i kdyby měli pravdu jen z poloviny, je to dosti katastrofický scénář dalšího vývoje této planety. Proto beru na svou osobní zodpovědnost souhlas s vaším plánem. Mám ale jednu podmínku: vaše kolegyně Darut bude mít na celou záležitost pouze čtvrt standardní časové jednotky, během které musí zvládnout zosnovat atentát na vládce a vrátit se zpět na loď, která odsud poté ihned odletí.“


***


V italské pizzerii na Karláku měli z pánů Štajnera a Horského nejspíš velkou radost. V posledních dvou týdnech tam vysedávali téměř denně. A - což už personál netušil - stále při svých setkáních řešili causu podivné slitiny. Potvrdilo se totiž, že ostatní kousky, nalezené v podzemí Černínského paláce, jsou taktéž roztavené součástky stejného chemického složení, jaké má ten kousek, který se ing. Horskému dostal do ruky jako první.


Po analýze třetího kousku, která potvrdila přesně to, co už bylo řečeno několikrát, začal doktor Petr Štajner přemýšlet nad teorií, která by toto mohla nějakým způsobem vysvětlit. Samozřejmě, že se s výsledky svého intelektuálního snažení chlubil svému kamarádu Karlovi. Ten se zase naopak snažil vydedukovat, co za stroj nebo přístroj by se z nalezených zlomků mohlo dát poskládat, ovšem nebyl se svými dedukcemi o nic úspěšnější, než jeho přítel s těmi svými. Takže jakožto praktická technická duše to během několika dnů vzdal, ovšem nemohl odbýt svého přítele Petra, který se patrně zařekl, že si nedá pokoj, dokud nepřijde na něco, co by mohlo být historickým důkazem návštěvy cizí inteligence v Praze na počátku desátého století, o které už nepochyboval ani jeden z nich.


Nutno po pravdě říci, že v poslední době Petr Štajner vymýšlel už dosti ztřeštěné a šílené teorie. Takže Karel Horský jich měl celkem dost plné zuby, ovšem vždycky nakonec převážila zvědavost. Což byl i případ dnešního dne, kdy v předstihu seděl u jejich obligátního rohového stolu a čekal, s jakou bláznivostí se zase Petr přižene. Ten se při vstupu do dveří tvářil, jako by vyhrál v loterii nejmíň milión, a pevně svíral v rukou jakousi knihu.


-„Co to vlečeš?“ otázal se Karel Horský svého přítele okamžitě poté, co si všiml, že nemá prázdné ruce.


-„Odpověď na naši otázku.“


-„Cože???“


-„Ano, od počátku jsem si říkal, že jestli tu byli mimozemšťani nebo někdo podobně divný, tak o tom musejí přece být nějaké záznamy. Naši předkové nebyli úplně hloupí a něco tak nezvyklého zajisté zaznamenali. Sice se písemných památek z té doby až tak moc neuchovalo, ale něco přece jen, alespoň v pozdějších opisech. Proto jsem se snažil najít cokoli, co by při troše dobré vůle šlo vykládat jako odraz podobné návštěvy v legendách. Uznávám, že doposud jsem nebyl úspěšný, ale teď to mám!!!!“ zatvářil se Petr Štajner snad ještě vítězoslavněji, bylo-li něco takového vůbec možné.


-„A co máš, že jsem tak smělý?“ optal se se zájmem jeho kamarád Karel.


-„Tohle!!!“ zamával mu doktor Štajner před nosem ohmatanou a zjevně starou knihou, na jejíž zčernalé kožené vazbě stálo vybledlým písmem „Legenda o umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily“.


-„Takže svatý Václav, patron České země, byl nakonec mimozemšťan?“, zažertoval ing. Horský.


-„On ne, ale podle všeho Drahomiř,“ klidně replikoval doktor Štajner.


-„Kdo??“ zatvářil se Horský nechápavě.


-„Jeho matka, lutická kněžna Drahomíra, Karle. Zde v této legendě, která je podle všeho nejstarší dochovaná a dost možná, že i původní, jmenovaná jako Drahomiř ze Stodoran. Svatováclavské legendy sice Václavovu matku jedna vedle druhé obviňují ze zarytého pohanství a proto jí šmahem připisují hlavní vinu za smrt Ludmily i Václava, ale jinak nijak moc neřeší, co se s ní pak vlastně stalo. Tahle jediná je výjimka. Podle ní Drahomiř přece jen hlodaly výčitky svědomí za nevinně prolitou krev její tchýně a především jejího prvorozeného syna a všechno na Pražském hradě jí její zločiny připomínalo…“


-„Něco, jako v Mackbethovi ta krvavá skvrna?“ skočil mu Karel do řeči.


-„Tak nějak. Víc, jak půl tisíce let před Shakespearem, ta legenda popisuje velmi podobné věci. A tak prý proto, že Drahomiř stále viděla tváře své tchyně a svého syna, zde neměla stání a nakonec se rozhodla Hrad opustit. A teď přijde to hlavní,“ blýskl mu v očích náznak triumfu. „Je tam výslovně napsáno, že když odjížděla brzo ráno - to je jasný důkaz, že se snažila zmizet beze svědků a tak, aby lidi co nejméně vyděsila - se zrovna někde v místech dnešního Loretánského náměstí údajně rouhala Bohu, za což se i se svým kočárem propadla do pekla.“


-„A to má být jako důkaz čeho?“ nedůvěřivě kroutil hlavou Karel Horský.


-„Ty to vážně nechápeš?“ podivil se Petr Štajner. „To je přece jasné jako facka. Stalo se něco naprosto nepochopitelného i pro lidi té doby, nakloněné věřit ledasčemu nadpřirozenému. Drahomíra zkrátka zmizela i s tou svou lodí kdesi v povětří a mylně se domnívala, že ji u toho nikdo neviděl. Jenže co čert nechtěl, nějaký svědek se našel a nejspíš to běžel někam popovídat. Asi mu málokdo věřil, proto o tom také ve všech ostatních legendách není ani zmínka. Ale někoho to přece jen zaujalo, dotyčnému z nějakého důvodu uvěřil a do kroniky to zapsal. Samozřejmě se to také snažil vysvětlit - a to jak jinak, než způsobem poplatným své době?“ položil řečnickou otázku. „Zkrátka a dobře něco takového mohlo být pro něj možné jedině jako zásah vyšší moci. Jenže křesťanský kronikář přece nemohl napsat o zavilé pohance, že se vznesla na nebesa, ne?“



















Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 5
Účastníků: 7


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"DRAHOMIŘ ZE STODORAN" | Přihlásit/Registrovat | 5 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: DRAHOMIŘ ZE STODORAN
Od: fungus2 - Friday, 18.03. 2005 - 18:21:07
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
I když dlouhé, tak jsem to přečetl. Líbilo.


[ Odpovědět ]

Re: DRAHOMIŘ ZE STODORAN
Od: DarthZira - Monday, 21.03. 2005 - 12:06:54
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://sith.mysteria.cz
Já zdejší redaktory předem varovala, že píšu povídky v průměru tak kolem 12 normostran a že to asi nebudou lidi chtít číst. Ale mám i pár kratších věcí (cca 3 normostrany), bohužel je prozatím nemůžu publikovat. Až v létě.


[ Odpovědět ]

Re: DRAHOMIŘ ZE STODORAN
Od: jerry - Friday, 18.03. 2005 - 23:04:36
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
I když to může připomínat Strážce času od Poula Andersona má to Součkovský nádech a vyznívá to dobře. Příjemné páteční počtení.


[ Odpovědět ]

Re: DRAHOMIŘ ZE STODORAN
Od: DarthZira - Monday, 21.03. 2005 - 12:13:53
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://sith.mysteria.cz
Strážce času jsem samozřejmě četla, ale v životě by mě nenapadlo, že jsem se jimi nějak podvědomě v této povídce inspirovala. Ono to celé byl tak trochu hec, když mi můj přítel jako námět navrhl - cituji přesně "co kdybys napsala povídku o tom, že svatýho Václava zavraždili mimozemšťani", tak jsem v první moment myslela, že buď špatně slyším a nebo že on totálně zašílel. Pak se mi to rozleželo v hlavě, že proč by se nedalo něco napsat i na podobně nesmyslné téma, když jde napsat román o neexistujícím izotopu.


[ Odpovědět ]

Re: DRAHOMIŘ ZE STODORAN
Od: Mazlicek - Friday, 18.03. 2005 - 23:57:32
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Na délku si asi budeme muset zvyknout. Dobré čtení.


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
54 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund