přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
CYKLICKÝ DRAK
DarthZira - Friday, 18.03. 2005 - 16:41:45
Téma: Próza - Povídka

Tak trochu sci-fi...

 


Zvolna kráčela lesem. Neměla kam pospíchat, vlastně pospíchat ani nemohla, protože sem šla na houby, takže přece jako správný houbař musela postupovat pomalu a pečlivě sledovat spadané listí a jehličí pod svýma nohama. Ale stejně by nepospíchala. Vychutnávala si každý krok, každé zašustění listu, každý závan větříku, který k ní přinášel pachy lesa nebo vůni čerstvě posečené trávy z nedaleké louky. Vůně, které už málem zapomněla. Kdy se naposledy prošla po posečené louce, kdy naposledy byla v lese na houbách? Nedokázala si vzpomenout. Budou to už léta, celá ta dlouhá léta, po která nebyla tady doma, na Vysočině. Jak je to dávno, co naposledy viděla takovýto les jinak, než z letadla! Sydney, Hongkong, Tokio, New York, Paříž, Londýn, Řím… ale takové lesy nemají nikde na světě.


A takovéto nádherné křemenáče taky ne, pomyslela si, když zahlédla třetí zářivě oranžovou hlavičku a sebrala houbu do košíčku. Opodál leželo sojčí pírko. I to sebrala a zastrčila si je do kapsičky u kalhot. Přináší prý štěstí. Z dálky se ozvala kukačka. No tak, žežuličko, pověz mi, kolik let tady ještě budu! vzpomněla si na starou pověru. Ale kukačku najednou nebylo slyšet. Usmála se tomu, přece nebude věřit na hlouposti. Seběhla stráň a přeskočila potůček, který tekl údolím. Pak se posadila na jeden z mechem obrostlých kamenů a dívala se do proudící vody. Zdá se mi to nebo ne? To je přece pstruh! A druhý! Uslyšela jemný šelest v listí za sebou. Pomalu se otočila a dívala se do korálkových očí… draka. Přesněji řečeno dráčka – černého s oranžovými skvrnami. Pár decimetrů od ní se na kámen usadil překrásný veliký mlok, který se zdál jako by ji se zájmem pozoroval.


Když zde žijí pstruzi a mloci, tak ta voda musí být pitná, usoudila, slezla z balvanu a poklekla k potoku. Sklonila se a pila chladnou vodu. Ani si neuvědomila, jakou má žízeň. Nenapadlo ji vzít si s sebou něco na pití. Jistě, to bude tím, že jsem už dávno nebyla v přírodě. Maximálně tak v nějakém turistickém letovisku nebo městském parku, kde jsou stánky s občerstvením na každém kroku. A taky jsem už zapomněla, jak umí srpnové sluníčko u nás doma připalovat i skrz koruny stromů. Když se zvedla, mlok stále seděl na kameni a upřeně ji sledoval. Zamávala mu a odešla proti proudu potůčku.


Stráň nad jeho pramenem, kde les končil, byla porostlá ostružinami. Veliké načernalé plody byly příliš lákavé, než aby jim odolala. Slunce stálo ještě vysoko, mohlo být něco kolem třetí odpoledne. Hodinky si s sebou totiž záměrně nevzala, chtěla si užít první den po bůhvíkolika letech, kdy čas ani náhodou není jejím pánem. Usadila se na mez a natáhla se do vysoké trávy. Ano, to sluníčko vážně připaluje a já jsem taková malátná…


Probudil ji až chlad. Slunce už stálo nízko, pomalu se klonilo k západu. No co, tak jsem prospala odpoledne. A co má být? Mám dovolenou, skutečnou dovolenou! Po tolika letech… uvědomila si spokojeně. Jenomže kde vlastně jsem? blesklo jí hlavou. Rozseč, ze které jsem přišla, by měla ležet zhruba tamtím směrem, takže nejlepší asi bude, když se vydám zpět podél toho potoka, usoudila klidně a vydala se oním směrem. V lesním údolíčku na jednom z kamenů opět zahlédla mloka, který se na ni díval. O tom nemohlo být sporu, dokonce po ní otočil hlavičku. Tak to by mě jen zajímalo, jestli je to pořád ten stejný a nebo nějaký jiný. Mloci žijí, tuším, v párech… snažila se vzpomenout si na dávné školní znalosti biologie. Pak nad tím mávla rukou a pokračovala v cestě.


Šla dost dlouho a měla pocit, že tudy předtím nešla. Všechno kolem vypadalo nějak divně, cize. Zaráželo ji také to podivné ticho. Nebylo slyšet se jediného ptáka, ba ani bzukot hmyzu se neozýval. Její kroky v tom tichu zněly jaksi nepatřičně, jako by byla nevítaným vetřelcem… Přece se nebudu bát, nejsem malá, zasmála se té podivné tísni, která ji najednou přepadla. Zakopla o nějaký klacek. Ksakru, málem jsem si vymkla kotník! zaklela. Jo, to máš z toho, že myslíš na pitomosti a děsíš sama sebe, místo aby ses pořádně dívala pod nohy, vynadal jí její vnitřní hlas. V lese už se začínalo šeřit. Naštěstí potok za ohybem mizel pod kamenným můstkem a ta cesta s vyjetými kolejemi od traktoru zjevně ústila na silnici. Ve vzdálenosti zhruba necelého půl kilometru rozeznala v posledních paprscích zapadajícího slunce nějaké domy. Skvělé, noc v lese tedy trávit nebudu!


Nebylo pro ni podstatné, kde je. Jednak to nemohlo být příliš daleko od Rozseče, kam se přijela rekreovat, a kromě toho v každé vesnici bude určitě nějaká hospoda. Tam si může sednout, dát si pivo a najíst se – a potom si zavolat třeba taxík z nejbližšího města. Kreditní kartu u sebe samozřejmě měla a vzhledem k jejím příjmům, které byly měsíčně šesticiferné a to ještě nikoli v českých korunách, pro ni peníze už před řadou let přestaly být problémem.


Ta silnice je teda pěkně rozbitá, že jim tu není hanba, napadlo ji, když málem zapadla do jedné minimálně třicet centimetrů hluboké díry, která nebyla na silnici zdaleka jediná. Musím se pořádně dívat pod nohy nebo se ještě zmrzačím. To tady teda mají pěkný binec, co tu dělají, vždyť to vypadá jak tankodrom… uvažovala rozladěně. Jo, jsi pěkně zhýčkaná, primadono, ozvalo se opět zevnitř. Měla jsi jet na Waikiki a ne na Vysočinu, když jsi chtěla pětihvězdičkový luxus.. Jistě, to je pravda. Jenže ona chtěla jet právě sem, do svého rodného kraje, který neviděla dvacet let. Nejdřív sem samozřejmě přijet nemohla, ale teď už je to více, jak deset let, co může – a přesto se návratu stále vyhýbala. Pořád bylo něco důležitější, podstatnější, nutnější… ovšem ona dobře ví, že to všechno byly výmluvy. I po těch letech byla rána v jejím srdci pořád příliš nezhojená a ona se bála, že začne znovu krvácet, když se vrátí sem domů. Při svých cestách do Evropy se prostě Vysočině podvědomě vyhýbala. Chovala se jako by snad ani nebyla původem odsud, celkově se objevovala v České republice velmi sporadicky a když už, tak navštívila Prahu, Telč, Lednici, Karlštejn, Trosky, Český ráj, Moravský kras a další podobné turistické atrakce, ale Vysočinu vždy jen projela autem po dálnici D1. I rodičům vždycky raději zaplatila letenku k sobě do Sydney či autobus do Toulouse, kde na ně počkala s autem, nebo se s nimi scházela v Praze. Až letos se definitivně rozhodla, že už nebude zbaběle utíkat před vzpomínkami a zajede se podívat do kraje svého mládí.


Směrem k vesnici se povrch vozovky nijak nelepšil. A světla valem ubývalo. Navíc ani pouliční osvětlení ve vesnici, která se jmenuje Borová, jak si právě přečetla na mírně nalomené tabuli, nebylo nic moc kvalitního. Každá druhá lucerna nesvítila. V některých místech ani každá první. Proto šla velmi opatrně a přemýšlela. Hmmm, tak zrovna Borová! Ze všech možných míst, kam mohla dojít, přišla právě na místo, kterému se chtěla vyhnout širokým obloukem, protože… zatraceně! Promnula si spánky jako by tak mohla vyhnat z hlavy nepříjemné vzpomínky, které i po těch letech byly bolestivé. Tak jsi neměla ze sentimentality jezdit právě sem, ozval se zase ten škodolibý vnitřní hlas. Měl pravdu, znala to tady přece jako své boty, byl to kdysi její domov. Tak jak si jen mohla naivně myslet, že když se ubytuje v Rozseči, která je od Borové jen pár kilometrů, že se této vsi vyhne? Dříve nebo později by na ni musela při svých výletech narazit.


Rozhlížela se po tak důvěrně jí známých místech. Zdá se mi to nebo jsou tady ty domy opravdu tak ošklivé? uvědomila si najednou. Nebylo příliš dobře vidět, ale i v nevalném osvětlení byly jasně patrné fasády, které by potřebovaly nahodit snad už před léty. Špinavé a oprýskané, zpuchřelá omítka kolem oken a dveří na každém druhém domě. To je hrůza! To jsou tady na tom tak špatně, že ani nemají na nové fasády? Vždyť takhle to tady nevypadalo ani za komárů, pomyslela znechuceně. Ale vypadalo, ozvalo se opět uvnitř cynicky. Přesně takhle to tady tehdy vypadalo, ty jsi to jenom neviděla, protože jsi ještě neměla možnost srovnání. Vnitřní hlas měl samozřejmě opět pravdu. Všechny vesnice v této oblasti vypadaly tehdy podobně, jedinými hezkými domy byly usedlosti městských chalupářů. Vypadá to, že zde se čas zastavil. Tohle jsou přece Jamborovi – a pořád mají stejně mizerně natřený plot a děravou střechu u stodoly, úplně stejně, jako před těmi dvaceti lety, kdy… Opět si vzpomněla na ty hořké chvíle, kdy odsud vlastně utíkala.


Bylo to z kraje podzimu, začínal školní rok, ale pořád bylo ještě krásně teplo. Tak se stále pořádaly zábavy pod širým nebem na louce za kulturákem a on ji pozval právě na jednu z nich. Moc ráda šla. Aby taky ne, po tom všem... Pamatuje si to jako dnes, stále to má před očima. Jak se spolu o prázdninách na diskotéce seznámili, jak ona nejdřív nechápala, protože ji vůbec nenapadlo, že by o ni mohl mít zájem. A když pochopila… noc ze sedmého na osmého srpna, kterou do smrti nezapomene. Sliby a přísahy, které snad nebyly ani v těch ohmataných babiččiných sešitcích „Večerů pod lampou“. Není si jistá, jestli někdy v životě zažila větší pocit štěstí. La vie en rose… Ano, vznášela se v oblacích, všechno viděla růžové, svět se zdál báječný a budoucnost bez jediného mráčku. Našla přece toho, který snad – podle té staré legendy – byl kdysi druhou polovinou jí samotné. Najednou bylo zcela lhostejné všechno, co kdy před tím bylo. Existovalo najednou jen teď a oni dva. Byla si naprosto jistá, že jí nelže. Vsadila by tehdy klidně svou hlavu na to, že jí říká přesně to, co cítí.A přišla bych o ni, bodla jí u srdce vzpomínka na to, co bylo potom. Nepřišel, bez jediného slůvka vysvětlení, bez dodatečné omluvy. Na dopisy jí neodpovídal, setkáním se vyhýbal… až ho jednou náhodou zahlédla s jakousi jinou dívkou.


Tehdy se v ní nějak probudila ta odvaha. Ne, nebyla to odvaha, byl to sebevražedný risk. Chtěla něco udělat... Něco? Cokoli, čím by aspoň na chvíli přehlušila bolest ze svého zklamání. Tak se rozhodla, že odsud musí pryč. A pokud možno se sem už nikdy nevrátit. V té době existovalo jen jedno podobně definitivní řešení: Emigrace. Bylo to šílenství – ona s nedokončeným vzděláním, která měla jen chabé středoškolské znalosti angličtiny. Navíc věděla, jak strašlivý hazard se životem je plížit se na Šumavě přes dráty „železné opony“. Jenže jí to bylo jedno – kdyby zůstala tady, možná by se o sebevraždu pokusila stejně. Jestli ji zastřelí, tak co? Nic. Aspoň to bude mít rychle za sebou... A pokud ji náhodou nezastřelí? Začínat znovu, navíc někde, kde nikoho nezná, neumí pořádně jazyk a nemá vzdělání, není žádný med, takže tam „za kopečky“ bude mít úplně jiné starosti, než se trápit nad ztracenou láskou.


Měla štěstí, nezastřelili ji. A když dostala v uprchlickém táboře nabídku jít do Austrálie, neváhala ani minutu. Ráda dala sbohem Evropě, kterou měla stále příliš spojenou se svou bolestí, a uvěřila, že na druhém konci světa může začít zcela nový život. Navíc se domnívala, že to tak bude lepší i pro její rodiče. Nebyla schopná jim vysvětlit, proč to udělala. A kdyby zůstala v Německu nebo jinde v Evropě, časem by se s ní chtěli vidět, čímž by sobě způsobili zbytečné problémy – a jí postavili před nutnost vysvětlovat to, co nikomu říct nechtěla. Ostatně, stejně by to nikdy nepochopili, povzdechla si.


Rozhlédla se kolem sebe. Při vzpomínání došla instinktivně na náves před kulturní dům. Místní mládež se scházela na nějakou diskotéku. Existují vlastně ještě vůbec diskotéky?napadlo ji. Ale co to mají ti lidi na sobě? V něčem takovém bych teda nešla ani do sklepa. Vždyť je to tak příšerně nemoderní! pomyslela si ještě znechuceně. I ty účesy, jak z roku raz dva… To je to tady opravdu takový buranov? ptala se svého vnitřního hlasu, který ovšem tentokrát mlčel. Nemusel nic říkat, odpověď byla jasná. A to jsem i já byla kdysi takový venkovský balík? Pohlédla na své oblečení, které si i na tu procházku do lesa vzala značkové, takže ačkoli byla mírně zválená od ležení v trávě, pořád vypadala oblečená elegantněji, než všichni kolem. Náves byla přesně taková, jako před těmi dvaceti lety. Obecní úřad je pořád stejně špinavě šedý jako byl kdysi MNV. I tu ceduli mají stejně rezavou a nakřivo přibitou…


Přistoupila blíž. To přece… není možné! zarazila se, když s obtížemi četla na oprýskané zrezavělé tabuli „Místní národní výbor v Borové“. U zastávky autobusu před MNV stály prosklené skříňky. Udělala k nim dva kroky. ZO KSČ, Svaz československo-sovětského přátelství… Že bych měla z toho sluníčka úpal a halucinace? Protřela si oči. Bylo to tam pořád. V tom mizerném osvětlení nebylo příliš jasně vidět dovnitř, když navíc ta skla byla bůhvíjak dlouho neumytá, ale titulky o splnění závěrů 16. sjezdu a úkolech 7. pětiletky viděla jasně. Co to… kde to…


Zmatená přešla k autobusové zastávce. Na plechové zadní stěně pod stříškou bylo přes spoustu starších plakátů nalepené novotou zářící veliké pestrobarevné oznámení, že v sobotu 31. 7. je od 21.00 hodin v místním kulturním domě diskotéka. Jenomže včera byla sobota… a to bylo přece 3. srpna… 31. jsem odlétala z L.A. a byla středa. Tak jaká sobota 31. července?


Podlomila se jí kolena. Sobota 31. července! Jak by mohla zapomenout?! TA sobota byla 31. července. A tehdy přece byla dožínková diskotéka… Znovu se rozhlédla. Ke kulturnímu domu směřovaly malé hloučky posledních opozdilců. Natupírované patky, mrkváče, bílé ponožky a síťovaná trička. „Pěnu s vůní jablečnou, vyvanulý sprej, telefon, cos ustřihla mu šňůru…“, ozývalo se z kulturáku. Stála tam jako ve snách a chvíli snad vůbec nevnímala svět kolem sebe. „Non stop, já chci žít non stop…“, vrátila ji do reality záplava ječivých decibelů. Náhle pochopila. Tohle není retro-party, tohle je skutečně léto 1982. TO LÉTO!


Opřená o plechovou budku autobusové zastávky s široce rozevřenýma očima zírala jako na nějaký podivný film na svou minulost. V postavách vybíhajících zevnitř a vracejících se zpět už jasně poznávala své spolužáky a kamarády. To je Milan, Katka, Pavel… a ta chichotající se zrzka je přece Radka! A tady ta s tím melírem je Blanka… rozeznávala své někdejší přátele, kteří tam tehdy byli taky. Ona přišla skoro o dvě hodiny později. Ano, jistě, ze Sebrova do Borové jsou to dva kilometry a kromě toho ji ten den rodiče nechtěli pustit. Že prý by se měla učit, když má v polovině září ještě dva opravné termíny. Musela se tajně zadem vyplížit z domu… a stalo se jí to osudným. Proč ji jen tehdy rodiče nepřistihli?!


Nebyla schopná pohybu. Schovaná ve stínu sledovala, jak všechny ty jí tak známé postavy mizí zpět v sále, ze kterého se ozývala pro změnu „Dancing Queen“. Náves před kulturákem se vyprázdnila. Začala přemýšlet: Nějak, nevím sama jak, jsem se ocitla znovu v onom osudném dni před dvaceti lety. Třeba je to šance. Šance, kterou nejspíš žádný člověk přede mnou nedostal. Kolik lidí říká „kdybych mohl prožít svůj život znovu, kdybych mohl vrátit čas zpět, tak bych…“ a já mám tu možnost plně si uvědomila. Mohla bych změnit minulost! Přece stačí tak málo! On mi přece tvrdil, že tehdy na tu diskotéku ani jít nechtěl, že stál s kamarády před kulturákem a oni ho přesvědčovali, ať jde s nimi. Neměl náladu a už odcházel, ale pak prý uviděl mě. Vešel tam údajně jen kvůli mě a sice ho to tam moc nebavilo, ale říkal, že tam byl do rána jen proto, aby se se mnou mohl seznámit. Takže když se já o minutu nebo dvě opozdím… on mne nikdy neuvidí, nesejdeme se a…


Chvíli přemýšlela, jestli je to správné. Má vůbec právo měnit minulost? Právo? Samozřejmě, že mám, rozhodla kategoricky. Je to MOJE minulost, jenom moje. On se přece beze mě obešel v životě docela dobře, až moc dobře, napadla ji zlá myšlenka. A vůbec, kdybych to právo neměla, nedostala bych tuto šanci, usoudila. Jen aby… Ozvala se zase její vnitřní opozice.


Před dveřmi do sálu stála skupinka čtyř mladíků. Skoro nemohla dýchat. Jeho bych poznala i se zavázanýma očima! Ačkoli jsem se tolik snažila zapomenout… Stál mezi nimi a měl se k odchodu. Na tu dálku neslyšela, o čem se baví, ale gestikulace byla jasná – on chtěl odejít a ostatní ho přesvědčovali a zdržovali. Teď přichází ten osudový okamžik! Vlevo po silnici viděla přicházet osamělou postavu. Ženskou postavu, která rozpustile pohazovala dlouhými vlasy. Byl to zvláštní pocit, dívat se na své o dvacet let mladší já. Na to, jak její mladší verze bezstarostně a naivně pospíchá vstříc svému osudu…


Rozhodla se. Vykročila ze stínu směrem k přicházející. Stačí přece, abych ji zdržela jen pár minut. Jakkoli, čímkoli – dotazem na cestu, na sousedy… Nemůže poznat, kdo jsem, nemůže ji to ani napadnout, protože lidský mozek neumí uvažovat ve čtyřrozměrných kategoriích. Energicky zrychlila krok. Musím se s ní setkat dřív, než on by si jí mohl všimnout.


Náhle ji oslepilo prudké světlo. Před očima se jí roztančily černo- oranžové kruhy a pak se jí zdálo, že padá do jakési nekonečné šachty. V nesmírné výšce nad sebou zahlédla mloka, který ji upřeně sledoval. Po chvíli zmizel a jí se jako v nějakém podivném kaleidoskopu začaly promítat scény z jejího života. Šumavská bouřka, kdy padaly stromy kolem ní a ona stále šla, myslela už, že vyčerpáním padne, ale nakonec ji nějaká síla donutila se doplazit až na celnici SRN… uprchlický tábor u Mnichova… přílet do Sydney… mytí nádobí v bistru u benzinky… večerní kursy angličtiny… dálkové studium ekonomie… první slušné místo… vyslání do nové pobočky v Tokiu… ředitelské místo na pobočce ve Friscu… založení vlastní poradenské firmy… první vydělaný milion… otevření filiálky v Hongkongu… další filiálka v Los Angeles, po nich pobočky v Londýně, Paříži a Římě… usedlost v Languedocku, kterou zakoupila s tím, že se tam jednou na penzi odstěhuje… a malý domek se střechou z palmového listí na Fiji pro případ, že by jí ve stáří chyběl Pacifik…


Najednou stála na bílé pláži pod palmami. Vál lehký větřík, vlny šuměly a oceán se barvil do ruda zapadajícím sluncem. Rozběhla se po písku do moře. Voda jí omývala kotníky a ona postupovala dále, po chvíli se ponořila do vln úplně. Slaná pěna jí smáčela vlasy a stříkala do obličeje. Cítila vlhkost a také štípání soli v očích. Najednou ji zase cosi oslnilo, takže neviděla. Snažila se protřít si oči a náhle mžourala do nemocniční zářivky na stropě nad sebou. Nad ní se skláněla sestra se starostlivým výrazem ve tváři: „Tak už jste konečně vzhůru?“


-„Kde to jsem?“ zeptala se zmateně.


-„Ve svitavské nemocnici. Srazilo vás auto, máte těžký otřes mozku a z tržné rány na hlavě jste ztratila hodně krve, ale už jste mimo nebezpečí. Jen si u nás asi čtrnáct dní poležíte,“ lehce se usmála sestřička.


-„Auto? Jaké auto? Kde jsem…“ snažila se rozvzpomenout na to, co bylo, a měla pocit, že si nemůže vzpomnět na něco nesmírně důležité.


-„Máte amnézii, to je po takovém úrazu běžné. Tak se nevyčerpávejte přemýšlením,“ řekla poněkud přísně sestra. Pak své striktní prohlášení trochu zmírnila, když viděla její zoufalý výraz: „Nemějte obavy, za pár dní se vám všechny vzpomínky vrátí.“ Na odchodu se ještě otočila: „Málem bych zapomněla. Řidič toho auta, co vás srazilo, vás sem dovezl a stále tady čeká, proseděl tu celou noc a pořád se vyptával na váš stav. A taky nám tady všem stále opakuje, že za to nemůže, že jste se mu z ničeho nic objevila před čelním sklem. Ale stejně čeká, až se proberete, aby se vám omluvil. Myslíte si, že jste schopná se s ním na malou chvíli setkat?“


-„Jistě, cítím se už docela dobře.“


-„Tak fajn, pustím ho sem, ale pouze na pět minut.“


Když sestra odešla, rozhlédla se kolem sebe. Na stolku u postele ležela její kabelka. Rychle vyňala zrcátko. To teda vypadám! konstatovala, když se dívala do svého obličeje, který byl bílý skoro tak, jako ten obvaz na spánku. Permanentní make-up ostře vystupoval z bledého oválu a dodával jí tak skoro přízračný vzhled. Sáhla po pudřence. To je zbytečné, v tomhle stavu ze sebe filmovou hvězdu neuděláš, škodolibě se ozval vnitřní hlas. Zase měl pravdu, tak zaklapla kabelku. Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře.


-„Yes, please,“ řekla bez přemýšlení. Jsi to ale hlupačka, tady jsi přece doma…


Úvahu nedokončila, protože když se otevřely dveře, málem vykřikla. To není možné! Za těch dvacet let se snad vůbec nezměnil, jen na spáncích mu přibyly šedivé vlasy. Kde se tu vzal? Vytřeštěně na něj zírala, jako by viděla strašidlo. On se po prvním kroku taky zarazil a zbledl snad ještě víc, než ona. Jako omráčený kráčel k její posteli a šeptal: „He…le…no, Heleno…“. Když přišel až těsně k ní, napřáhl ruku. Držel v ní přívěsek na klíče v podobě černo-oranžového mloka. Třesoucím se hlasem vyslovil tu asi v dané situaci nejpodivnější možnou větu: „Promiňte, tohle bude asi vaše, že?“


Mlok po ní otočil hlavičku. Ve zlomku sekundy jí před očima znovu proběhl její život. Náhle pochopila. Ačkoli přece jen lze vstoupit podruhé do téže řeky, není moudré snažit se změnit její tok.




Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 5
Účastníků: 13


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"CYKLICKÝ DRAK" | Přihlásit/Registrovat | 9 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: CYKLICKÝ DRAK
Od: fungus2 - Friday, 18.03. 2005 - 16:52:47
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Fajn. Líbilo se mi to.


[ Odpovědět ]

Re: CYKLICKÝ DRAK
Od: DarthZira - Friday, 18.03. 2005 - 16:55:09
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://sith.mysteria.cz
Teda!!! Ty čteš snad ještě rychleji, než já:-)))


[ Odpovědět ]

Re: CYKLICKÝ DRAK
Od: Anonymní - Friday, 18.03. 2005 - 17:07:21
V odstavcích jsou velmi dobré texty, bohužel do celku násilně pospojované, takže celkový dojem ze čtení je skokanský. Osnova příběhu je pak v závěru nutně vykonstruovaná, jen kvůli potřebnosti pointy. Celek tím pádem působí velmi nerealisticky. Přesto cítím zvláštní autorčin um.

Doporučení:

Vysrat se na vymodlenou pointu, zesílit popisy přírody, spojit je přirozeně v celek a navodit atmosféru konfrontace vzpomínek a reality návratu
"uprchlíka, zavlečence, emigranta, světošlápka."

Něco jako - všude dobře doma nejlíp.

Ale to je sakra těžké. Myslím, že to byl původní autorčin záměr se kterým si však v průběhu psaní nedokázala poradit.

Nicméně budu bedlivě čekat zda se neobjeví remake version, nebo něco dalšího.

Držím palce.



[ Odpovědět ]

Re: CYKLICKÝ DRAK
Od: Rendy - Friday, 18.03. 2005 - 17:12:30
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Soráč jsem se zapomněl přihlásit. To jsem napsal já Rendy.


[ Odpovědět ]
Re: CYKLICKÝ DRAK
Od: DarthZira - Friday, 18.03. 2005 - 17:47:04
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://sith.mysteria.cz
Mýlíš se, prvotní záměr byl napsat něco o cestování v čase, protože to bylo v propozicích jisté soutěže. Tak jsem po dvou absinthech vymyslela něco na téma, že by se dal na Vysočině "překročit jakýsi bludný kořen" a vrátit se do minulosti. A pointa je zcela v souladu s mou životní filosofií, že ať se v životě stane cokoli, tak to bylo v konečném důsledku vždycky dobře.
Jinak remake nebude, sem jsem to poslala jako takový pokusný balónek, jak se lidem zde (které považuji přece jen za normálnější jedince, než ty, se kterými se běžně stýkám) asi budou líbit moje věci. Tahle povídka byl můj první životní pokus o jinou sci-fi, než fan-fiction, nedopadl tak úplně nejhůř (beru-li v potaz umístění v té soutěži) a tím to pro mě hasne, mám plno lepších nápadů a námětů ke zpracování, takže se nehodlám patlat s popisy krajinek a pitvat pocity emigrantů - ausgerechnet když jsem nikdy v této situaci nebyla. Zastávám zásadu, že člověk má psát o tom, co zažil nebo čemu aspoň trochu rozumí.


[ Odpovědět ]
Re: CYKLICKÝ DRAK
Od: Rendy - Friday, 18.03. 2005 - 18:40:29
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
OK. Ty jsi autor. Já jen čtenář. :-))


[ Odpovědět ]
Re: CYKLICKÝ DRAK
Od: DarthZira - Monday, 21.03. 2005 - 12:26:44
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://sith.mysteria.cz
Ale trochu mě mrzí, že je to tak špatně napsaný, že to vypadá, jako bych tu pointu vymýšlela dodatečně a nějak násilně ji tam cpala.


[ Odpovědět ]

Re: CYKLICKÝ DRAK
Od: jerry - Friday, 18.03. 2005 - 22:45:20
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Dobrý námět, kus pořádné práce. Suchý a Šlitr měli jednu zásadu: Nemilosrdně škrtat. Je nepochybné, že při selekci některých částí by to i tady bylo s větším spádem. Pozor, když některé popisy dosažených úspěchů literárního hrdiny (ky) mají tendenci znít vytahovačně. Konečné vyznění v "Senecovském" stylu to naštěstí potlumí.
Poznámka: Vidím, že debata tu proběhla a autorka prozrazuje další nápady. Rád si na ně počkám.


[ Odpovědět ]


Re: CYKLICKÝ DRAK
Od: johny45 - Saturday, 19.03. 2005 - 11:24:34
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Velmi sa mi pacil ten napad. Plne sa stotoznujem s poslednou vetou v tvojej poviedke. S kazdym komentarom v niecom suhlasim. Mozno ten zaver je oproti celemu pribehu tak trochu...rychly...a cely pribeh oproti zaveru niekedy pomaly, ale vobec mi nevadilo, ze si sa prilis nezaoberala popisom prirody, dokazala si to celkom dobre popisat par slovami a ja som tam citil tu atmosferu, ktora tam je.
Podla mna je to velmi dobre napisane, odhliadnuc od par zanedbatelnych detailov, ale ja niesom dobry kritik, preto radsej pisem.:)


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
66 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund