přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
violetta + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Montáž
geper - Wednesday, 18.10. 2006 - 08:57:12
Téma: Próza - Příběh

Jo, když se sejdou spřízněné duše, tak je vždycky
o čem hovořit i co dělat...

navštivte také www.geper.cz

 



Montáž

Připravoval jsem se na výjezd do jedné malé firmičky na sítotisk, která si u nás objednala výrobu a montáž nějakých speciálních regálů do jejich meziskladu. Akci jsem vyfasoval na osobní přání šéfky, která s mou po-slední prací u nich byla zřejmě moc spokojená. Když jsem si odškrtal všechny věci, který jsem měl za chvil-ku nakládat na dodávku, zavolal si mě šéf do kanceláře.

„ Hlásím se na tvůj příkaz šéfe…“ vpadnul jsem do je-ho kanceláře a dost pozdě zpozoroval, že má vlastně návštěvu. „ Promiňte, nevěděl jsem…“ chtěl jsem tam hned hodit zpátečku.
„ Nic se neděje, jen pojď dál ,Jirko. Paní Kudrnovou si ještě určitě pamatuješ, že?“
„ Dobrý den, paní Kudrnová…“ přijal jsem nejen její krásnou ručku, ale také ji lehce v náznaku políbil.
„ Na tak krásnou ženu zase jeden normální blátošlap tak rychle nezapomene…“ seknul jsem pohotovou poklonu.
„ Jděte vy lichotníku…“ skoro jsem měl pocit, že se lehce zarděla.
„ Co je pravda je pravda…“ nenechal jsem se vykolejit.
„ Myslím si, že tu aktivní krásu už mám pomalu za sebou. Když si člověk sáhne na Kristova léta tak…“ cudně sklopila zrak, ale já měl pocit že chtěla jen něco vyprovokovat.
„ Slyšels někdy šéfe tak neuvěřitelnou skromnost?“
„ Vždyť je to pravda?“ povzdechla si a vyslala ke mně zkoumavý pohled..
„ Paní Kudrnová, být krásná a ještě se tak hrdě hlásit ke svému věku, to je tedy opravdu u žen velkou vzácností. Ale věřte mi, že vás to o to víc krášlí…“ musel jsem jí vyslovit tento kompliment.
„ No, vidíte ho?“ vložil se do toho můj šéf. „ Není to radost takovými lidmi spolupracovat?“ zasáhl šéf do rostoucích rozpaků rdící se ženy.
„ Hm, máte určitě pravdu. Třeba i proto jsem právě vás prosila o tohoto statného muže. Je nejen galantní, ale taky rozumí svému řemeslu a myslím si, že nejen asi jemu.“
„ Díky, moc…“ seknul jsem ihned operativně lehkou poklonu. „ Ale proto sis mě asi ,šéfe, nepozval, že?“
„ Jistě že ne. Chtěl jsem se jen ujistit, jestli jsi už k odjezdu připraven. Za čtvrt hodinky máš na place dodávku a můžeš jít na start.“
“ Fajn. Zrovna jsem si všechno znova zkontroloval.“
„ Dobře. Já ještě podobné regály paní Kudrnové ukážu, ty cos dělal vloni pro nás a ona hned vyrazí s tebou.“
„ Spolehni se šéfe. Tak za chvilku paní Kudrnová…“ rozloučil jsem se s úsměvem.

…pěkná panička. Od ní bych si nechal ledasco hned našéfovat. A uznalá je taky. Posledně mi přimalovala nejen nějaký hodiny navíc, ale starala se o mě skoro víc jak o vlastního…mudroval jsem cestou do dílny a ještě jednou jsem si očima přeběhl hromadu materiálu, svářečku i autogen.
… hm, jeden hořák je ale asi málo. Na místě budu asi muset dost improvizovat…raději si vezmu hned celou kazetu montážních hořáků. Auťák ji uveze a já pak nebudu muset blbnout, když budu potřebovat i nějakej jinej…šel jsem do skladu přes kotelnu, abych nemusel obcházet celou budovu. Když jsem byl zrovna v tmavý spojovací chodbičce, zaslechl jsem je…tedy šéfa a paní Kudrnovou, když se šli podívat na ty regály. Zatajil se mi dech, protože nade mnou místo stropu byl jen rastrový chodník, po kterém museli přejít. Zastavili se přesně tam a já samozřejmě neodolal, abych se rychle nepodíval vzhůru. Stála nade mnou lehce rozkročená v té své kraťounké sukýnce. Teda lidi, polknul jsem jen několikrát na prázdno. Světlounce modré kalhotky se lehce zařezávaly do rozkroku tak, že přesně kopírovaly naducanou buchtičku, po stranách místy rozběhlou neposlušnými chloupky.
Ach jo. Ale s krásou pohledu je to taková věc, že než si jej jeden stačí tak nějak správně labužnicky vychutnat, je už většinou zase pryč…

Když jsem přijel do firmy paní Kudrnové, neměl jsem ještě ani vyloženo a už byla za mnou.

„ Tak, pane Jiří, až budete hotov, zastavte se, prosím u mě v kanceláři. Potřebovala bych s vámi ještě upřesnit nějaké detaily…“
“ Provedu, paní šéfová!“ usmál jsem se odevzdaně.
„ Nechte si té šéfové! Jmenuji se Magda…“ skoro šeptla a vyslala ke mně překrásně výmluvný úsměv.
…hm, tak já teda nevím, ale mám takovej pocit, že se mi tady bude líbit daleko víc než posledně…když detaily tak detaily… rozloučil jsem se za dvacet minut s šoférem a naklusal k ní do kanceláře.

„ Hlásím se k raportu, paní šéf…tedy paní Magdo.“
„ Tak vy toho nenecháte, jo?“ ukázala mi na volnou židli, před kterou stál šálek s kávou.
„ Já jenom, aby to nebylo tak strohý…“ omluvil jsem se.
„ Musím si na váš humor teprve zvyknout. A máte pravdu, o nějakou strohost taky dvakrát nestojím…“ snažila se navodit malinko uvolněnou atmosféru.
“ Taky jsem si to myslel. Tak co vás ještě trápí?“
„ Nejdříve si dáme tu kávu. Však já moc dobře vím, že dokážete rychle všechno dohnat…“ docela mě mile překvapila.
“ Myslíte jako pracovně?“ začal jsem malinko dvojsmyslně provokovat.
„ Přesně…“ usmála se bezelstně i když jsem se rozhodně nemohl zbavit pocitu, že má rozhodně něco v záloze.
„ To dokážu, i když ve vašem případě, abych byl upřímný, skoro dost nerad.“
“ Prosím?“ podivila se a její krásná kukadla se údivem rozšířila..
„ Promiňte, asi jste mi špatně rozuměla. Ve vašem případě nerad jen proto, že se mi tady u vás pracuje vždycky víc jak dobře…“ musel jsem rychle uvést na pravou míru.
“ No, skoro jste mě polekal…“ bylo na ni vidět určité ulehčení.
“ Paní Magdo, však vy taky moc dobře cítíte, že tam, kde funguje chemie, se žádné problémy nekonají…“ risknul jsem to se zavádějícím stanoviskem.
“ A opravdu fungují?“ reagovala skoro opatrně, jako by se chtěla ujistit, jestli to myslím taky vážně.
„ U mě tedy rozhodně…“ pomalu jsem se vyčkávajíc napil kávy. „ Smím si zapálit?“ nevydržel jsem tu dlouho přestávku v její rekci.
“ Prosím, jen si poslužte…“ vydechla, jako by nebyla tak úplně přítomna.
“ Vy taky?“ natáhl jsem k ní zkusmo ruku s krabičkou.
„ Svůdníku! Ani netušíte jak dlouho už bojuji s myšlenkou toho nechat…“ natáhla váhavě ruku, ale nakonec si přeci jen vzala.
“ Jen bojujte…každý má s něčím bojovat…“ culil jsem se provokativně.
„ A s čím občas bojujete vy?“ začala se slovně chytat.
“ No…“ zahleděl jsem se jí do tmavých kukadel a ona pohledem neuhnula. „ Co vám mám vykládat. Cítíte to určitě taky?“ pokusil jsem o jasnou hádanku, na kterou jsem čekal taky jasnou odpověď.
„ Lhala bych, kdybych tvrdila, že ne nic necítím…“ pronesla skoro šeptem.
„ Tak už asi umíte i odhadnout můj současný boj, nebo se mýlím?“
„ Né tak docela…“ nahodila skřipec, do kterého jsem se tak lacině chytil. „ Má to snad něco, Jiří, společného se mnou?“
„ No, přijde na to, jak to vidíte a hlavně vy sama cítíte.“ moc rád jsem tu nataženou pastičku zase přesunul k ní.
„ Skoro mám pocit, že ano…“ vydechla své přiznání.
„ Těm já Jiří věřím ze všeho úplně nejvíce…“ usmála se.
„ A nikdy jste toho ještě neolitovala?“ položil jsem skoro nevěřící otázku.
„ Máte pravdu, litovala. Ale to už mám na štěstí dávno za sebou…“ přiznala se bez nějakého mučení.
„ Skutečně už dávno?“ provokoval jsem další informace.
„ Je to už opravdu dávno. Bylo to ještě v době, kdy jsem myslela, že svou krásou dobudu svět. Ale bohužel, svět jsem nedobyla a pár měsíců po svatbě, jsem spíše měla pocit, že ten svět asi dobije brzy mně…“ přiznala se.
„ Asi to dost zabolelo, že?“ snažil jsem se, aby neztratila nit.
„ Máte pravdu. Zklamání vždycky hodně zabolí a bez slz se to taky neobešlo…“ povzdychla si při té vzpomínce.
“ A od té doby jste už zase kousek cesty ušla. Už je to lepší? To poučení zabralo?“
„ Jistě, naučila jsem se věci ve své zralosti racionálně rozlišovat. Alespoň si to o sobě myslím…“ pokrčila výmluvně rameny.
„ Máte zajisté na mysli svou vnitřní zralost, je to tak?“
„ Jistě…jak jinak…“ lišácky se usmála.
„ A jak se daří s touto zralostí zacházet vašemu partnerovi?“
“ Jiří, vy si mě snad dost podivným způsobem dobíráte, že?“
„ Já?“ nefalšovaně jsem se vyděsil.
„ Nechcete mi ale říct, že jste se taky nebavil s davem, když mi před šesti měsíci manžel zmizel ze svou mladičkou milenkou?“ sáhla rozhodným způsobem po krabičce s cigaretami a jednu si rychle sama zapálila.
„ S milenkou…a s davem se bavit?“ nějak jsem se nemohl chytit. Ale jak to řekla, tak mi sepnulo, že se o tom kdysi opravdu dost mluvilo. „ Hm, promiňte, mi to,už si vzpomínám. Nezlobte se na mě, paní Magdo, já jsem si na to opravdu nevzpomněl. Jinak bych takovou nehoráznost, nikdy nebyl z huby vypustil. Možná to je taky tím, že já radosti davu a škodolibé k tomu, rozhodně nesdílím!“ zatvářil jsem se tak vážně, jak vážně jsem to i myslel..
„ Hm. Vaše tvář mě přesvědčuje o pravdivosti vašich slov …“ pomalinku si zase srkla kávy.
„ Věřte mi. Rozhodně mezi škodolibé hulváty nepatřím. Bylo to tenkráte moc zlý?“ položil jsem otázku už skoro víc jak omluvu.
„ No, jak se to vezme. Je jasné, že taková věc se nestane ze dne na den. O milence jsem věděla a jen jsem naivně doufala, že manželství vydrží alespoň tak dlouho, dokud holka nedostuduje. Měla ho moc ráda. Ale postavila se k tomu opravdu dospěle. No a lidem, těm pusu nezavřete. Víte, jak to je, kdybyste chtěl bojovat s pomluvou, tak jste jen o to víc ostatním pro smích.“
„ Je to stejně zvláštní. Něco jste spolu vybudovali a pak najednou všechno tak nějak pro toho jednoho ztratí smysl. V čem byl ten hlavní problém?“ zajímalo mě to doopravdy.
“ Kdybych ho chtěla se vší upřímností pojmenovat, tak by se mi to stejně nepovedlo. Jistě, když spolu dva žijí, tak každý svým podílem přispěje k dobrému, ale i ke zlému, že?“ povzdychla si.
„ Dneska jste se už našla a to, co se stalo, už asi taky není tak životně důležitý, protože to na faktu stejně nic nezmění. Leda že by jednoho dne zase zaškrábal na vrátka...“ hodil jsem pro jistotu vějičku, protože právě tohle mně moc zajímalo.
“ Ba ne, to on by nikdy neudělal. Na to mě moc dobře v některých věcech zná. Nehledě k tomu, že už máme i po rozvodu…“ zvedla se a několikrát přešla po kanceláři, než se nade mnou zastavila a s povzdechem si zase sedla.
“ Vy neumíte odpouštět?“ nedal jsem pokoj.
“ Jednou, dvakrát snad. Ale pak už je to na hranici vlastní důstojnosti. A když někdo opustí společnou loď v době, když ho je nejvíce potřeba, tak co s takovým nespolehlivým námořníkem?“ přimhouřila oči a hlas jí malinko ztvrdnul.
“ Takže mužské plemeno tím pro vás asi definitivně skončilo?“ nahodil jsem zase udičku.
„ Hm, na ty první měsíce v mém rozhodnutí rozhodně. Ale bojím se, že ta samota je snad ještě horší než cokoliv jiného. Nikdo vás nečeká, nikdo se na vás netěší, nemáte komu v neděli co dobrého uvařit a v posteli, tam si taky připadáte jako na půl leklá ryba. Ba ne, to není ke spokojenému žití. Alespoň ne pro mě...“ překvapila mně svou jasnou otevřeností.
“ A co s tím tedy budete dělat?“ teď jsem se ji zase já očima netrpělivě zavěsil na rty.
“ Co by? Všechno chce asi svůj čas. Nehledě k tomu, že když se člověk trochu zamyslí a porozhlídne, tak si třeba i rovného a čestného chlapa všimne…“ měl jsem pocit, že malinko znejistěla a tvářičky ji nabraly na zdravější barvě.
“ A vy jste si už snad takového stačila všimnout?“ nestihl jsem tu otázku vyslovit, aniž bych nepolkl stoupající nervozitou naprázdno.
“ Vám to skutečně uniklo?“ vyslala už s úsměvem a bez varování tak tvrdej direkt, že mě to málem svalilo ze židle.
„ Jistě že ne, ale mít jistotu…“ nenechala mě domluvit.
„ A ,Jiří, představte si ještě jednu věc, že nejen toho chlapa jsem si všimla, ale i vašich studijních pohledů pod mou sukni, pamatujete tam dole v kotelně?“ usmála se roztomile a určitě se musela na mém pitvoření dokonale pást.
„ Jak jste na to, proboha, přišla? Vždyť to byla náhoda jak poleno!“ strnul leknutím, až mi zvlhlo čelo.
„ Ten váš šéf tak dlouho povídal a povídal, až jsem se v tom přítmí i pode mnou rozkoukala, no?“ vychutnávala si mně dokonale.
„ Hm, teď ale vypadám jako ten poslední hnusnej šmírák pod sluncem, co?“ stáhl jsem se kajícně do ulity.
„ Myslíte, že bych si opravdu s takovým sedla k jednomu stolu a s kávou ještě k tomu?“ byla si své převahy vědoma.
“ Hm, asi ne…tedy neumím si to představit…“ přitakal jsem jí skoro poníženě.
“ Tak vidíte. Nehledě k tomu, že to vaše pokoukání nebylo určitě předem plánované. Jen jsme se prostě sešli v tom určitém bodě a pro vás v tu pravou chvíli…“ pronesla velkoryse.
“ Tak to máte rozhodně pravdu…prostě jsem té šanci nedokázal odolat…“ pokrčil jsem omluvně rameny.
“ A co jste zajímavého viděl, to mi povíte taky?“ tak lacino mně trapička zase z té oprátky pustit nechtěla.
„ Vy si mě chcete teď vychutnat až do úplnýho konce, že?“ utřel jsem si už rychle se rosící čelo a bylo mi jasné, že musím nějakým způsobem bleskem srovnat poměr sil..
„ Ne, proč? Zajímá mě to čistě akademicky a kdyby se nejednalo právě o vás, věřte mi, že bych tak klidně a tak dlouho nepostála…“ nahodila velmi slibné stanovisko.
„ Opravdu?“ vydechl jsem ve snaze, mít konečně jistotu!
“ Jistě. Tam mě taky napadlo, že dát si s vámi kávičku rozhodně bude moc příjemné.“
“ K tomu vás opravdu inspirovaly moje vypoulený oči?“ snažil jsem se do situace dostat nějaké úsměvné uvolnění.
„ To snad ani ne, ale váš zájem o detail…“ culila se.
„ Vy jste stejně zvláštní žena. Asi byste mi jen těžko mohla ukázat normálního chlapa, kterýho by právě tento detail nezajímal, že? A vůbec, je to naše posezení pro vás opravdu tak příjemné?“ byl jsem pořád hladoví po positivních signálech k mé osobě.
„ Pro mě ano. Ale ještě jste mi neodpověděl…“ nechtěla mě pustit z oprátky.
„ Hm. Za tu kraťounkou dobu jsem zahlédl jen krásné, souměrné nožky, pevná, hezky modelovaná stehna a něžné, až svůdné kalhotky v barvě blankytu…“ vypustil jsem přiškrceně.
„ A skutečně nic víc?“ nedala pokoj s cílenou provokací.
„ No, snad už ani ne…“ znova jsem si utřel čelo do rukávu a bylo mi jasné, jestli rychle nenajdi slovní kličku, tak dopadnu asi moc zle a nakonec mě donutí až ke koktání.
„ Co to znamená to, snad už ne?“
„ No, malinko prosvítaly z toho překrásného polštářku po stranách i neposlušné kudrlinky…“dostal jsem ze sebe s námahou přiškrceným hlasem.
„ Umíte některé věci s citem pojmenovat, to se vám musí nechat…“ zvedla ke mně svůj pohled a pomalinku jako by mi chtěla odpustit, mrkla.
“ Už mě prosím netrapte. Takhle jsem se nezapotil ani minulý týden na zubařským křesle…“ nahodil jsem kající se výraz.
„ Nechtěla jsem vás trápit, opravdu. Jen jsem chtěla poznat vaše reakce…“ usmála se spokojeně.
„ A jste spokojená?“ cítil že prohrává a při tom je ta úžasná žena provokovala čím dál tím víc.
“ Jistě. Dokonce jsem příjemně překvapená…“ usmívala se spokojeně.
“ Opravdu. A jak jsem v hodnocení dopadl?“ zavěsil jsem se nedočkavě na její rty.
„ Dobře, moc dobře. Mám ráda rovný a poctivý lidi. I když jsem ně já sama moc velké štěstí neměla.“
“ To je docela zajímavé stanovisko ke chlapovi, který vám tak záludně čuměl pod sukni?“ chtěl jsem její stanovisko malinko zpochybnit.
“ To už jsme si vysvětlili, nehledě k tomu, že jste se díval jen tam, kam jsem vám to umožnila. V opačném případě bych si skoro o vás musela myslet, že nemůžete být normálním chlapem, jak jste už sám jednou podotknul. A pak, nejdůležitější pro mě stejně je, jak poctivě jste se k tomu postavil…“ natáhla ručku a pevně tu moji, hrající si nervózně se zapalovačem, stiskla.
„ Hm. Tak tohle musím teprve strávit…“ povzdechl jsem si s uznáním její velkorysosti..
„ Chápu. Taky jsem k tomu potřebovala malinko času…“ vzala si ode mě další cigaretu.
„ To si myslím, že zase není takové štěstí vědět, že mi někdo čumí takovýmhle způsobem pod sukni.“
“ Jistě. Ale umíte si představit co by se stalo, kdybych zpanikařila?“
„ No, tak to by jste mě dostala na lopatu…“ při té představě mě až zamrazilo.
„ No právě, to mi taky hned došlo…prostě jsem zvolila to menší zlo.“
„ Magdi a teď upřímně, proč mi tohle všechno s takovou neuvěřitelně krásnou otevřeností říkáte?“ konečně jsem chtěl mít jasno a taky se už dostat z toho kouta provinilce…
„ No, třeba taky proto, že jsem už dávno zatoužila popovídat si s mužským s velkým eM…“ reagovala s tak jasnou přesvědčivostí, že se nedalo o jejím slovu vůbec pochybovat.
„ A kde berete tu jistotu, že jím skutečně jsem?“ musel jsem tak reagovat, aby mi neutekla perfektní příležitost se také něco o sobě dozvědět.
“ Nikde. Už jste zapomněl na princip mého poučeného pocitu?“ vydechla lišácky.
„ Hm, vlastně máte pravdu, ale to přeci nestačí?“
„ Co chcete slyšet Jiří ve skutečnosti doopravdy slyšet?“ nasadila k útoku a mě bylo jasný, že takhle jí přihrávat rozhodně nesmím, nebo se z té pasivní polohy nikdy nevyhrabu.
„ To opravdový dál, ano to dál s kterým stoprocentně v duchu každou chvilku laškujete…“ přitvrdil jsem a nabral svým pohledem ten její naplno.
„ Víš Jiří, to zase není ani pro mě tak úplně jednoduché. Něco jiného je si ledasco představovat a něco jiného to ledasco i nahlas pojmenovat…“ pomalinku uhnula pohledem a já cítil, že se konečně pomalinku zvedám do mnou vytoužené úrovně.
„ Tak tomu určitě rozumím si na to dokáži citem sáhnou…ale ty se přeci sama po celou dobu snažíš věci pojmenovávat přesně tak jak jsou!“ zaútočil jsem.
“ Já jsem asi nechtíc malinko přeskočila svůj vlastní stín a když si nyní uvědomím, o čem tady spolu vlastně hovoříme, tak…“ spodní rtík ji zmizel ve stisku zubů a provinile se na mě podívala.
„ Tak co?“ byl jsem rozhodnut, jí malinko dotlačit až do kouta.
“ Tak mě to začíná malinko dohánět a nebude trvat dlouho a budu si za chvilku utírat čelo tak, jak jsi to nedávno děla ty sám…“ a na to ty, položila silný důraz.
„ Možná, ale nezačneš panikařit, že?“ risknul jsem to tykání i já, ale rozhodně jsem jí chtěl připomenou její vlastní úroveň rozhovoru který nastolila..
„ Neboj, určitě ne…“ byla totálně znejistěná.
„ Podáš mi ruku?“ vykročil jsem do útoku.
„ Ruku?“ podivila se ale natáhla ji.
„ Hm…“ uvědomil jsem chlad její dlaně i lehký třes, který se jí nepovedlo utajit.
„ Vždycky, když jsem hrozně nervózní, tak ji mám studenou, vlhkou a malinko roztřesenou…“ omlouvala se.
“ Ale ty k tomu přeci nemáš vůbec žádný důvod. Zatím jsem se tady potil jen já…“ otočil jsem ji dlaní dolů a musel uznat, že byla opravdu moc krásná.
„ Proč tě zajímá má ruka?“ byla čím dál tím víc nervózní.
„ Oči a ruka v dlani muže, toho řekne o ženě daleko víc, než bys sama chtěla připustit. Dlaň ta je jen víc pro hadačky. Ale ruka jako celek, to je jedna z jednoznačných erbových znaků ženy…“ konečně se mi dostalo toho sladkého i když neškodolibého pocitu převahy.
„ To mi neříkej ani z legrace…“ pokusila se mi vytrhnout, ale nepustil jsem.
„ Jen klid…a jsou věci z kterých si dělám pořád legraci, ale i věci z kterých nikdy. A tato rozhodně patří mezi ně…“ nedal jsem jí už moc šancí na kličkování.
„ Na co teď zrovna myslíš?“ špitla otázku a bylo na ni vidět, že se dost silně brodí ve vlastních rozpacích.
„ Asi mi nebudeš věřit, ale tak mě napadlo, proč to vždycky odnesou jen dobrý a poctivý lidi…“ zase jsem se jí podíval do očí.
„ Protože právě tito v intrikách a nepoctivosti neumějí vůbec chodit. To je všechno...“ už se zase začala chytat.
„ Asi na tom něco bude…“ pomalinku jsem její ručku zase pustil.
„ Ty se na mě zlobíš?“ vyslala dost pro mě nelogickou otázku.
„ Prosím? Jak tě to vůbec mohlo napadnout? To všechno je pro mě tak překvapivě krásný, ale i poučný, že se z toho ani já sám nemůžu nějak vzpamatovat…“ přiznal jsem se tak spontánně, až mně to zamrzelo.
„ Jen neříkej. Určitě tě napadlo…“ zarazila se a zase její spodní rtík zmizel ve stisku zubů..
„ Jen pokračuj. Co mě mělo napadnout?“ musel jsem zasáhnout, aby nepřišel o své místo v této pro mě tak zajímavé konverzaci.
„ Ale nic…chtěla jsem se jen dotknout mého věku, ale neumím to, co jsem si zrovna myslela, říct nahlas, no?“ přiznala se z nepochopitelných důvodu ke slabině.
“ Tak to si umím představit jen za předpokladu, tě asi nenapadlo nic lichotivého, že? Jen tak mimochodem, s tím věkem si zase nedělej takovou hlavu, protože dva, tři roky rozdílu, není žádná nezkousnutelná propast, že?“ bylo mi ji najednou líto a měl jsem potřebu ji pomoct.
No, jak na co a jak pro koho?“
„ Tak těmto hádankám ani nefandím, ani nerozumím?“
„ Povídám, jak na co a jak pro koho…“ zopakovala s důrazem.
„ Jistě, těm slovům rozumím, ale smyslu už jaksi méně. Můžeš být alespoň malinko srozumitelnější?“
„ Třeba na reprezentaci, na milování, na…“
„ Prosím tě, zadrž, nebo si o tobě budu muset hrozně rychle opravit některé názory, což bych jen velmi nerad!“ tvrdě jsem zasmečoval.
„ No, nech na hlavě. Že si zralý muž nabalí mladou kost, to společnost s úsměvem akceptuje. Ale když se tak stane obráceně?“ začala hájit své stanovisko a já ji začal podezřívat, že nutně potřebuje slyšet něco, čeho by se sama mohla pevně chytit.
„ Ach tak, tebe tedy trápí pocit, že seš pro mě stará a navíc, žes mě sbalila, jo?“ přitvrdil jsem ještě malinko víc.
„ Cože?“ zvedla ke mně svůj kukuč a tváře jí výrazně zahořely.
„ Ne že bych se tomu dvakrát bránil, to určitě ne, ale…“
„ Jiří, vždyť si tady povídáme o životě jen tak nějak hypoteticky, ne?“ nenechala mě domluvit.
„ Jó, tak hypoteticky povídáš?“ musel jsem se nadechnout, protože jsem si zase jednou pěkně naběhl.
„ A jak si to myslel ty?“ oči se jí rozšířily v očekávání.
“ Přesně tak, jak se v tý diskusi s tebou cítím…“ sekl jsem tam otevřený otazník.
„ A jak se cítíš?“ nevycházela z údivu.
“ No právě. Opravdově a překrásně…“ vydechl jsem to s takovou jistou rázností, že by o tom ani na soudě nemohli pochybovat.
“ A v čem je tedy problém?“ už mě zase pomaličku vystrkovala z ofenzivní čáry.
“ Na mé straně rozhodně v ničem…“ nedal jsem se vyprovokovat.
„ A na mé…jó ty myslíš to o tom věku?“ vydechla v rozběhu zaraženého slova.
„ No právě, to o tom věku. Ty máš nějaký sexuální, nebo jiný utajený problém?“ pokusil jsem se jí malinko vykolejit.
„ V zásadě určitě ne!“ reagovala s bravurní jistotou, čím mě dostávala do otáček.
„ A proč jen v zásadě?“ nahodil jsem klídek v hlase.
“ Protože se mi ho nedostává, no!“ znova svou rasantní otevřeností bodovala.
„ A když se ti dostává?“ nechtěl jsem se nechat zahnat do kouta.
„ Tak si jej taky patřičně vychutnám…ale to už je tak hrozně dávno, že si to už snad ani ve svém podvědomí nedokáži vyvolat…“ vydechla své stanovisko tak bezprostředně, až se sama sebe lekla..
„ Já si vždycky mysle, že jsou věci na které se nikdy nedají zapomenout?“ chtěl jsem být vtipný, ale moc se mi to nepovedlo.
“ Já vím, že to není nic k vychloubání, ale když po tom člověk zažije krutou bolest a nejen tělesnou…“ musela se zhluboka nadechnout a oči se jí zaleskly. „ Naposledy to bylo ještě s mým vlastním mužem a právě to naposledy je pro mě bolestivě nezapomenuté.“
“ Hm, tak to je pro smyslnou vzpomínku asi hodně málo, že?“ začal jsem z toho tématu couvat.
“ O tom mi můžeš chvilku vyprávět…“ útrpně se usmála.
„ Opravdu mám?“
„ Raději ne…“ usmála se.
“ Už sis na tu abstinenci opravdu zvykla?“ chtěl jsem se dostat do jsoucí problematiky.
„ Ty si děláš legraci? Na to se přeci za normálních okolností nedá vůbec zvyknout…“ zavrtěla s nepochopením hlavou.
„ Promiň, to máš taky pravdu a legraci si opravu nedělám. Jen mě to zajímá, jak taková krásná žena na začátku svých nejlepších let zachází s takovýmhle problémem?“ ubral jsem ještě malinko na razanci.
„ Takhle se ptají sexuologové svých pacientek, ne?“ zvedla v údivu obočí.
„ Mám si natáhnout bílý plášť?“
„ A ty nějaký máš?“
“ Já určitě ne, ale tobě rozhodně po manželovi nějakej zbyl, nebo se snad pletu?“
“ Tys mi prohlížel skříně?“
“ Ještě ne…“ snažil jsem se o kamennou tvář, ale oba jsme se v nitru pěkně smáli.
“ Dobře, já se ti to pokusím vysvětlit i bez toho zbytečnýho pláště. A jak se ptá sexuolog, stejně ani já nevím. Já mám jeden dost velkej problém…“ nahodila snad jen pro zajímavost otazník.
“ Tak přeci?“ zavětřil jsem.
“ Jo, přeci. A ten tkví v tom, že si tak nějak neumím nabrnknout někoho jen tak na jednu noc, nebo na nějakou chvíli…“ nahodila něco jako provinilý výraz.
“ Takže se i u tebe projevuje ta stará pravda, že většina žen nejdříve miluje srdcem a potom tělem?“ chtěl jsem z ní malinko ten pocit provinění vzít.
„ No vidíš, jak nám to spolu pěkně jde. Lehce se o tom hovoří… no lehce…“ vydechla. „ Ale když tě divoké sny často začnou pronásledovat a erotické scény v televizi ti místo lehkého vzrušení vhánějí slzy do očí, tak je čas se vážně nad sebou zamyslet…“ děla zcela vážně.
“ A ty jsi právě na aktivní cestě svého zamyšlení, že?“ odhadoval jsem.
„ No i tak se to dá říct. Už mě to prostě nebaví, pořád si jen něco namlouvat o soběstačnosti a tvářit se jako by nic…“
“ Myslíš třeba taky právě v sexu?“ vrátil jsem se k původnímu tématu.
„ Jo, přesně v tom to myslím…“ hrábla si po krabičce s cigaretami.
„ Hm. I tomu se dá rozumět…“ vzal jsem si taky jednu.
„ A ty máš nějakou přítelkyni?“ opatrně, až skoro bázlivě vypustila tuto asi pro ní moc důležitou otázku.
„ Kruciš, ty ale máš o mě přehled?“ vydechl jsem.
„ Kdybych měla, tak bych se tak hloupě neptala…“ odpověděla napřímo.
„ Nic pevnýho nemám. Taky se plandám v týhle oblasti od ničeho nikam.“
„ A už to aspoň malinko přebolelo?“ pokračovala v orientaci kolem mé osoby.
„ Hm. Však víš, život jde nekompromisně svou cestou dál. Dlouho jsem si myslel, že to bez mojí Andulky nepřežiju a vidíš, přežil jsem.. Blbě, ale přežil...“
„ Muselo to být asi moc zlý, že? Slyšela jsem, že tě zachránili jen tak, tak….“ Špitla dost opatrně.
“ Hm. Problém byl hlavně v tom, že když jsem se dozvěděl, že žena havárku nepřežila, tak se mi fakt už nechtělo žít. Taky mě hodně pomohli kluci z práce…“
„ Je stejně fajn, když má člověk kamarády, že?“
„ Máš pravdu…bez nich bych to rozhodně nebyl zvládnul.“ povzdechl jsem si.
„ A jak to dopadlo s tím vožralou, co to do vás naboural?“
“ Jako vždycky. Jemu se skoro nic nestalo. Ještě sedí…ale co z toho?“
„ Promiň, neměla jsem o tom začínat. Teď mě to moc mrzí.“
“ To nic. Raději půjdu něco dělat…“ pomalu jsem se zvedl od stolu a ona taky vstala. „ Jirko…nezlob se na mě, to jsem opravdu nechtěla.“
„ Fakt se nezlobím. Jen jsem na to nebyl připravenej. Já vím, že sem jako beran.“
“ Za hodinku přijď, připravím zatím něco malého na zub, ano?“
„ Ale to přeci nejde. Jak k tomu přijdeš?“
“ Jako slepá k houslím, jestli jsi to ještě nepochopil, víš?“ pohladila mě po tváři a ty naše pohledy se do sebe zase tak nějak podivně zamotaly, že jsem se nemohl odhodlat k prvnímu kroku.
„ Jsi bezvadná baba, víš to?“
„ Nevím…už jsem to celou věčnost od nikoho neslyšela…“ mile se na mně usmála.
“ Přijdu a rád…“ vydechl jsem a lehkému polibku jsem neuhnul.

Ještě když jsem se mezi dveřmi otočil, stála tam jak ve snu…je to fakt správná baba. Myslel jsem si, že si mě u šéfa vyreklamovala jen proto, že se mnou byla posledně spokojená, ale tohle mě ani ve snu nepadlo.

…jistě, jak by taky mohlo…ozval se můj niternej kamarád.
A tebe by to napadlo, jo?
…neříkám, že přímo napadlo, ale to plandání s tebou už mě stejně dávno nebaví…
Jo? A žes něco, ty chytrolíne, už dávno nevymyslel!
…co víš, třeba jsem vymyslel tu zkratku přes tu kotelnu…taky ti nemusím říkat všechno předem…
No jo, ta mě vzala s tou kotelnou hákem. V ten moment bych byl nejraději vlezl pod koberec…začal jsem rozebírat materiál a přenášet jej do prostoru, kde měly stát ty regály.
…hm, to by sis pomohl…
Jasně že nepomohl. Jen jsem nepochopil, kde v sobě vzala tu sílu, že tak dlouho nad těma mejma vytřeštěnejma očima vydržela stát?
…vždyť ti to vysvětlila, že tě nechtěla před šéfem shodit…
Ale stejně…a mluvit dokáže taky o všem. Člověče, já bych s tou babou prokecal snad tejden a ani bych si toho nevšiml.
…hm, to bys měl ale brzy rozmáchaný oba rukávy… co?
No jo. Copak s takovou otevřeností a přímočarostí můžeš vůbec v dnešní době ještě předem počítat?
…to je fakt…cejtil jsi, jak se chvěla, když jsi ji držel za ruku a při tom se propadl do těch jejích temných studánek?
Hm, je to krásná a vzácná žena.
…a co s tím budeš dělat?
Nevím…zasunul jsem autogenní soupravu do rohu místnosti.
…nevím, nevím…napověděla ti snad málo?
O to tady přeci vůbec nejde…
…a co tedy?
Všiml sis, jak mi začala najednou jen tak tykat…byl to zvláštní pocit a přímo riskantní výzva…
…ani jsi tomu nechtěl věřit, co?
No právě…nějak mi začíná všechno docházet teprve teď, až se mi z toho začínají třást kolena…
…no tak, přeci nejsi žádnej posera, ne?
Alespoň jsem si to teďka o sobě myslel, ale nevím, nevím…
…je to dřina sedět v takovýmhle pařezovi…
Nikdo tě nenutí, tak se seber a vypadni. Stejně se nemůžu pořádně na nic soustředit!
…tos uhádl a pak tě zase najdu někde v koutě zbouranýho, že?
Trhni si…zabouchl jsem dveře v momentě, kdy se Magda za mnou ozvala.

„ Tak hotovo?“
„ Jo. Všechno jsem to natahal do bezpečí. Zejtra si to tady rozměřím a napasuju přesně na míru dle přání paní šéfový…“ culil jsem se.
„ Já ti dám šéfový, už jednou jsme o tom spolu mluvili, ne?“
“ Jistě, ale tady nejsme v soukromí kanceláře.“
“ To sice nejsme, ale u nás je už přes hodinu padla.“
„ No vidíš a to já zase nemůžu vědět. Kdyby mě někdo slyšel, tak by si o tobě ještě mohl něco myslet…“
“ Je hezký, že si o mě děláš starosti, ale jsem dost stará na to, abych sama posoudila, s kým si tykat a s kým ne. A když ti to nebude vadit, tak si můžeme klidně tykat třeba i před tvým šéfem.“
„ Sdílím tvůj názor a můj šéf je ten poslední, kterej by mi vadil. Nehledě k tomu, že se se mnou natrápil po tom maléru víc jak dost.“
„ Opravdu?“
„ Skutečně a je rozhodně jeden z těch, kterým budu vděčnej až do konce svýho života.“
“ To je krásný?“ usmála se.
„ Co je krásný?“
„ No to. Taky bych se chtěla dopracovat k tomu, aby o ně takhle uvažovali moji zaměstnanci.“
„ Ty si tak můžeš stěžovat. Musím se jít umejt, jsem jako čuně. Hned jsem zpátky…“ zaběhl jsem umyvárky a ona na mě trpělivě čekala.
“ Tak pojď…“ natáhla packu a já se jí poslušně chytil.

Jakmile jsme minulu bez povšimnutí kancelář, malinko se mi rozbušilo srdce, protože mi bylo jasný, že si mě vede k sobě domů o poschodí výš.

„ Počkej, já jsem ale v montérkách…“ zaprotestoval jsem při pohledu na můj špinavý mundůr.
„ Jen klid Jiří. Nemám ve skříni jen bílý pláště po tom svým bývalým…“ lehce mi stiskla ruku.
„ Ale podívej se na mě, jak vypadám?“
„ Jiříčku, ty chceš mermomocí dosáhnout toho, abych si myslela, že mě bojíš?“ provokovala.
„ To snad ani ne, ale pracovně ušmudlanej a zpocenej se v tvý těsný blízkosti dvakrát moc necítím, to přiznávám. Umyl jsem si jenom ruce…“
„ Mně teče voda i nahoře, opravdu…“ táhla mě s úsměvem dál.

Hned za dveřmi jsem si způsobně vyzul pracovní bagančata a ona s neuvěřitelnou ledabylostí otevřela dveře koupelny…

„ Tady se můžeš dostat do takového tělesného stavu, aby ses i v mé těsné blízkosti zase cítil víc jak dobře. Skoč si pod sprchu, já zatím něco najdu, co by ti slušelo. Souhlasíš?“ šoupla mě tam a zavřela za mnou dveře.
„ Ano, maminko…“ šeptnul jsem zmateně do zavřených dveří.
…hm, ta se s tebou tedy nemaže…
To máš zase jednou vyjímečně pravdu…rozhlížel jsem se po koupelně, jakou jsem na mou duši ještě v životě neviděl…velká vana s masážními tryskami, sprchovací kout krytý jen skoro průsvitným sklem s umělými slzičkami, dvě umyvadla, bidet, dlažba jak na zámku a obklady jako v pohádce…
…no tak, ty Jůro, prober se, nebo budeš nakonec ještě pro smích, až se vrátí a uvidí tě, jak tady skoro bez dechu pořád ještě vejráš…

Rychle jsem si stáhl kombinézu i další zbytečnosti a vplul pod sprchu. Všiml jsem si, že na stěnách byly ještě čerstvé kapky vody. Asi taky měla potřebu se cítit v mé těsné blízkosti lépe. Když jsem za sebou zašoupl dveře, bylo mi jasný že tam stojím jak ve výkladní skříni…
Už jsem si po druhý splachoval po šamponu hlavu, když jsem zaslechl hlasité zaklepání a ona vstoupila.

„ Jiří, tady máš něco na sebe a osušku ti dám sem, abys na ni dosáhl, ano?“
„ Díky, už budu hotovej…“ rychle jsem reagoval, protože ten její čelní studijní pohled mi nedělal v mé situaci dvakrát dobře.
…žes nebyl tak rychlej v tý kotelně…vyčítavě zahučelo moje nitro.
„ Jen klid, máš dost času. Jídlo bude tak za deset minut…“
…tak a teď aby ses chladnější vodou osprchoval ještě jednou, co…?

Nech si toho, prostě na to nejsem už zvyklej, no!
…vždyť už nic neříkám…
S koupelnou jsem se rozloučil tím, že jsem do zrcadla hodil prapodivnou grimasu a v pohodlných kalhotech s líbivou košilí navrch jsem v očekávání vykročil za sílící vůní pokrmu.

„ No, vidíš to. Chlapec jak ze žurnálu…“ mrkla na mě se spokojeným úsměvem.
„ Ty taky nejdeš daleko pro samý legrácky, že?“ moc jsem s ní nesouhlasil.
„ Co by. Zatím jsem tě viděla vždycky jen v pracovní kombinéze, no?“ nechtěla se dát.
„ A je to tak velkej rozdíl?“
„ A víš že je?“ dala si ruku v bok a znova mě přejela tím svým rentgenovým pohledem.
„ Horší, nebo lepší?“ šel jsem pomalinku ke stolu.
„ Jistěže lepší. Chlapem jsi teda zůstal, to ti mohu sdělit s plnou vážností…“
“ Můžu cigaretu?“
„ Jen si posluž...“ zase se věnovala jídlu.
„ Myslel jsem, že svačinka a ty hned chystáš doslova hostinu…“ už v klidu jsem si ji prohlížel i já, jak tam v tom krásným domácím úboru zdobila talíře zeleninovou přílohou. „ Víš, že máš moc hezký nohy?“
„ Brepto…“ špitla ani se neotočila.
„ Žes občas taky dělala nějaký sport?“
„ Kdysi jsem byla aktivní v atletice…běh na krátké tratě, výšku a tak. Když jsem se vdala a narodila se Jitka, všechno skončilo. No a jak jsme se dali do podnikání, tak jsem se s bídou dostala dvakrát třikrát za měsíc na tenis nebo do bazénu…tak a hotovo…“ postavila přede mě oválný talíř s bramborem, masem zapékaným v sýru s volským okem navrch a krásnou oblohou. „ Co si dáš k pití?“
„ Já ti ani nevím.“
„ Jedno pivo zvládneš?“
„ Pivo? Jistě, moc rád, když si ho dáš na půl se mnou.
„ Hm, dám…“ ohnula do chladničky a já tentokrát z nepochopitelných důvodů cudně očima uhnul.
„ Kam vlastně zmizel ten tvůj naivka?“
„ Naivka, proč naivka?“ divila se.
„ Jen naivka nebo totální blb, může opustit takovou ženu z tak krásného hnízdečka.“
„ Myslíš?“
„ O tom jsem dokonce přesvědčenej.“
“ Na veletrhu se seznámil dvacetiletou kočkou, která bohužel reprezentovala firmu svého podnikatelského papínka ze Švýcarska.“
„ Ale?“
„ On ovládal němčinu?“
„ Docela obstojně, tak jako já. A navíc ta holčina 4 roky u nás studovala, takže nějaký jazykový problém nemohl nastat. Dáš si trochu nakládané zeleninky?“ nečekala na souhlas a zase se ohnula k ledničce.
„ Hm, rád a nech si chutnat…“ přidal jsem zeleninku a dal se do rozebírání nazdobeného talíře.
„ Snad mají před svatbou. Jsou taky z oboru a, jak mi řekl při tom našem rozvodovým blbnutí, byl už dokonce i tři měsíce na nějakým školení a měl by převzít jeden z pěti provozů. To víš, tam to asi bude úplně o něčem jiném, než v tom našem přízemním podnikání tady.“
“ Myslíš? S tím přízemním bych zase tak moc nesouhlasil. To bys nemohla zaměstnávat někde 15 lidí.“
“ Dvacet tři Jiříčku. Ale i tak. Oni zaměstnávají kolem 560 lidí.“
“ To je jedno. Tohle je tvoje a ty nemusíš být nikomu za nic vděčná, že?“
„ Tak v tom máš rozhodně pravdu a jsem na to i patřičně hrdá.“
“ A právem. A musím se ti přiznat, že něco tak dobrýho jsem nejedl už ani nepamatuju.“
“ Dík. Nepočítala jsem s tím, tak jsem musela rychle improvizovat.“
“ Opravdu musela?“
“ Chtěla…“ rychle se opravila.
“ Ale povedlo se ti to na jedničku. Ty ráda vaříš?“
“ Moc…tedy když mám pro koho. To víš, že pro sebe samotnou nijak zvlášť nevyvářím.“ Dolil jsem sklenky a tu svou zvedl.
„ Tak na co si, Magdi, připijeme?“
„ Na co? No přeci na nás…“ rychle dodala.
„ Aby nám spolu bylo pořád tak dobře?“
“ Přesně…“
„ Hm a jak si to dobře vlastně dál představuješ?“ zase jsem hrábnul do šuplíčku lehké provokace.
„ Já nevím…“ bylo na ni vidět, že je otázkou překvapená.
„ Cože?“
„ No, nevím…“ pokrčila rozpačitě rameny.
„ Já mám po celou tu dobu, co jsem u tebe, ale úplně jiný pocit…“ podíval jsem na ni, ale tentokrát se tvrdošíjně dívala do prázdného talíře.
“ Víš, já se začínám nějak podivně bát…“ šeptla sotva slyšitelně.
„ Jak bát a čeho?“
„ Tak, sama sebe…“
„ Počkej, nezačínej z hádankami.“
“ Nechci s nimi začínat, ony ve mně sedí…víš?“ zvedla ke mně svůj dost nejistý pohled.
„ Počkej, Magdalénko, zadrž. Začni hezky pomalinku od začátku a hlavně jasně…“
„ Víš, když se ukázala potřeba těch regálů, vzpomněla jsem si na tebe. Vzpomněla jsem si taky na to, jak jsi tady tehdy pracoval. Vzpomněla jsem si i na tvoji životní katastrofu a najednou jsem se tě nemohla zbavit…“ vyprávěla klidně, skoro šeptem a pohrávala si s prázdnou skleničkou.
„ Jak jsi se mě nemohla zbavit?“
“ Tak, nešel jsi mi z hlavy, no? Šla jsem dokonce tak daleko, že jsem si o tobě zjišťovala i nejnovější drby…“ přiznala se s povzdechem.
„ Opravdu?“
„ Promiň, ale je to tak.“
“ A co jsi se dozvěděla?“
“ Že jsi správný chlap. Sice ještě pořád tak nějak utrápený, ale chlap, který zůstal sám…který se za to nestydí, že si sám pere, vaří, myje okna a tak. Že když jde do hospody, tak jednou, dvakrát za týden a hlavně na jídlo. Že pravidelně chodí na hřbitov za svou ženou a tak podobně…“
„ To všechno je kupodivu i pravda…“
„ No snad i proto to bylo pro mě horší. Laškovala jsem pořád s myšlenkou, že by bylo asi moc krásný, kdybychom se dali dohromady. I když to, co budeš tady dělat, budu vlastně potřebovat až od čtvrtého kvartálu, kdy bychom měli najet z části na novou technologii, vyprovokovala jsem to už teď, protože…“
“ Protože co?“ pomalinku jsem dostával do posice zmatení.
„ Protože jsem se bála, že váhavým štěstí dvakrát nepřeje…“
„ V jakým smyslu?“
„ Třeba v tom, že než se rozhoupu, tak už bude zase pozdě a ty si třeba mezi tím nějakou najdeš.“
„ Ale já…“
“ Já to vím…začala jsem trápit sama sebe tak dlouho, až jsem udělala to, co jsem udělala. Blbý co?“
“ Magdi, co ti na to mám říct?“
„ Nic jiného než pravdu…prosím…“ upřela na mě svůj pohled se zvláštním, stále rostoucím leskem.
“ Ty jsi mě prostě dokonale převálcovala. To že bych se našemu přátelství nebránil, jsem ti už dneska řekl, ale s nějakým pevným svazkem, to jsem rozhodně nepočítal…“
„ Hm, moc jsem se toho bála…“ sáhla si po ubrousku a v poslední moment zachytila slzičku chystající se k odchodu.
„ Počkej, ty moje utrápená dušičko, dej mi taky malinko času k nadechnutí. Při tom zjišťování o mně jsi určitě taky pochopila, že nemám na nějaké povrchní laškování a přátelství, to pro mě znamená hrozně moc. Není vůbec nutné hned mluvit o něčem jako o svatbě.“
„ Ale to já…“
“ Počkej. Dej nám reálnou šanci. Všechno mi to stejně pořád připadá, jako bych se za chvilku měl probudit a mazat do práce. Kdyby nefungovalo to, co tomu všemu předcházelo, taky bys se asi už tam dole nepila ani tu káva a já bych se určitě nemáchal pod tvou sprchou…na, zapal si a raduj se! Asi ti tvůj ďábelský plán pomalinku ale jistě začíná vycházet. Copak to sama, kčertu necítíš!“
„ Jiří, já si ale teď skoro připadám jako…“ zakryla si dlaněmi stydlivě tvář.
“ Neříkej to, nebo už dostaneš na holou!“ hledal jsem slova, malinko zlehčující danou situaci.
„ To bys fakt udělal?“ vybafla na mě a já se nemohl zbavit pocitu, že je to pro ni vytoužený bleskový únik z choulostivé oblasti..
„ Na to se tedy spolehni…“ zakoulel jsem očima.
„ Tak v tom případě zapomeň na to, že toho nechám!“
„ Jak prosím?“ zase jednou pořádně zabodovala.
„ Jo, slyšel jsi dobře…“ začala se culit.
„ Ty seš ale ještěrka…“
„ Dáme si kávu?“
„ Rád. Musím se přiznat, že jsem se na práci u tebe fakt těšil, ale co jsi za tak krátkou chvilku se mnou dokázala, tak to by mě nebylo ani ve snu napadlo.“
“ A vidíš, mě to napadlo už nejednou.“
„ Hm. Už jsem pochopil, že máš dost značný náskok.“
“ Ale stejně se bojím, když dneska večer odejdeš, tak budu mít pocit, že jsem si to všechno jenom vymyslela.“
“ A proč si myslíš…“
“ Tak…“ povzdychla si.
„ Počkej, ty jsi v některých momentech hrozně rychlá. Proč si myslíš, že bych chtěl večer odejít?“
„ Ale já…“ ztuhla.
„ Že bys najednou dostala strach?“
„ To určitě ne, nemám z čeho. Ale tys to myslel vážně?“
„ A ty sis to ještě ani teoreticky nepředstavila?“
“ Na nečisto už i tuhle variantu mám několikrát za sebou?“
„ Ty jsi ďábel s překrásnýma očima…“ kroutil jsem nevěřícně hlavou nad její otevřeností, na kterou jsem si pořád ještě nedokázal tak doopravdy zvyknout.
„ Jenom s očima?“ provokovala a měla co dělat, aby šálky s kávou bez úhony přenesla ke stolu.
„ Všiml jsem si u tebe daleko víc krás…máš pravdu…“
„ Víš co, přesuneme se do obýváku a tam mi o svém pozorování budeš chvilku vyprávět. Souhlasíš?“
„ Jak myslíš, ale tu kávu vezmu raději sám…“
“ Jsem hrozná, viď?“ mrkla na své třesoucí se ruce.
„ Často se ti takhle chvějou?“
“ Ba ne. Jen ve vyjimečných situacích.“
“ Tedy za to můžu já?“
„ Asi, nepřímo…“
„ Jak nepřímo?“ vstoupil jsem za ní do obývacího pokoje.
„ Ty jsi součástí něčeho, o čem jsem si jen tajně snila, víš? Tajně jako malá holčička, která víc jak snít nemůže, nesmí a najednou…“
“ Najednou je to tady a daleko silnější než jen pouhý sen, viď,?“
“ Nesrovnatelně silnější, ty můj sne…“ s úsměvem si sáhla pro šálek tak, že se lehce dotkla i mé ruky.
„ Povím ti, že máš přímo excelentně zařízený hnízdečko. Už v koupelně jsem se musel nadechnout, v kuchyni jsem se k tomu moc nedostal, ale taky perfektní. A obývák, o tom ani nemluvím. Tam to obrovský co vypadá jako televize, to taky hraje?“
„ Jistě. Mám to zapnout?“
„ Jestli ti to nebude vadit?“
„ Nebude…fotbal snad nedávají…“ usmála se a zmáčkla ovladač.
„ Perfektní a ten obraz, to je něco. Jó tak na Němce se díváš, jo?“
„ Jak kdy. Když u nás nic nedávají, tak docela ráda. Satelit je stejně bezvadná věc.“
„ To je pravda. A rozumíš jim taky perfektně?“
„ Bez problémů, když nemluví zrovna nějakým dialektem…ale ty jsi mi ještě něco slíbil. Už jsi zapomněl?“
„ Pomůžeš mi?“
„ U očí jsi skončil…“
„ Jo tohle máš na mysli…“ napil jsem se kávy.
„ Hmm…“ usmívala v očekávání.
„ No, tak u rukou bychom mohli pokračovat, co říkáš?“
„ Je to na tobě…“
„ A podáš mi ji?“
„ Ráda…“
„ Je štíhlá, dlouhé prstíky v pravidelném stupínku od malíčku až k ukazováčku a každý ozdoben krásně šlechtěným nehtíkem, ne moc dlouhým, s citem tvarovaným, vyrůstající z něžného růžovoučkého půlměsíčku. Ano, ruka je, řekl bych, něco jako zrcadlo ženy. A dlaň? Hm, hluboká čára života…je vidět, že tvá ručka je zvyklá i tvrdě pracovat…ale jemně se chvějící konečky prstů prozrazují i nežnou senzibilitu. Asi umí být snově mazlivá…“ podíval jsem se jí do očí. „ Tvůj nosík okrášlen lehounkým rojem roztomilých pih dělá na mě dojem, že mu jen málo ujde v té krásné dominantě rtů, které, i když nejsou přikrášleny rtěnkou, mají svůdnost hebounkého sametu s trvalou snahou k lehounkému úsměvu, dodávající celé kompozici tváře, milý a něžný výraz…“
„ Jiří, ty jsi nikdy nedělal nic jiného než zámečníka?“
„ Proč se ptáš?“ zvedl jsem udiveně obočí.
„ Jen tak…“ špitla a oči se přidaly k úsměvu rtů.
„ Když jsem tě pozoroval tam v kuchyni…“ zarazil jsem se.
„ Tak ty jsi mě už zase pozoroval, jo?“
„ No? Ale teď už přeci legálně, ne?“
“ To jistě, ale zezadu.“
“ A ty si myslíš, že žena zezadu není krásná?“
“ Nevím, to dokážu jen těžko posoudit.“
„ Když jsem viděl tu symetrii nohou, pevný plný zadeček vyběhlý do štíhlých boků, tvořící základ výstavnímu hrudníčku a při každém pohybu těla, lehký pohyb tvých krásných těžkých vlasů, měnící neustále barvu ve svém záchytu dopadajícího světla…toho se nedá si nevšimnout.“
“ Myslíš? Asi tak malinko záleží i na tom, které oči se dívají a co chtějí také vidět, že?“
„ Možná. I když to asi není záležitostí jen očí ale i srdce, citlivosti duše a její schopnosti krásu vůbec vnímat.“
“ No a mám to. Koukám že ve slovní estetice asi na tebe nemám…“
“ To je jen otázka toho, jak kdy jsi byla s čím konfrontovaná. Když se rozhlížím kolem, tak rozhodně nemám pocit, že bys postrádala vkus.“
“ Možná, ale když se já podívám na svou vlastní ruku, tak by mě nikdy nenapadlo to, co jsi o ní říkal a pihy kolem nosu, ty mě vždycky hrozně štvaly.“
“ Opravdu?“
“ Fakt.“
„ To ti nikdy partner nevyznal lásku? Nikdy nehovořil o tvých očích, ňadrech, nohou, vlasech, rtech?“
“ Bohužel. On byl víc takový materiální racionalista, než takový ten romantický idealista.“
“ Hm, tak se jeden ale o dost krás ošidí.“
“ Jistě.“
„ Ale i v oblasti citové…“
“ Hm, tam asi nejvíc. Vzpomínám si, že jsem si nejednou pobrečela lítostí, když odmítal různé něžnosti a vždycky se soustředil jen stroze na podstatu.“
„ Jak tomu mám rozumět?“
“ No, žádný miluju tě, máš krásný oči, před milováním se pomazlit, líbat, hladit. To pro něj byla totální zbytečnost a ztráta času.“
„ Prosím tě, to snad není ani realizovatelný.“
“ Bohužel je…“ povzdychla si.
“ A když jste se chtěli milovat, tak co?“
„ Tak nic. Řekl mi…mámo tak co říkáš, dneska by to šlo?“
„ Ty si děláš legraci! Tak tohle si neumím představit ani při nejlepší vůli. Ale určitě vím, že u mě by to takhle rozhodně nešlo! Mámo… už to oslovení…“
„ Koukám, že jsou přeci jenom věci, které tě mohou rozčílit, že?“
“ Rozčílit snad ani ne. To si musí každý srovnat sám ze sebou. Ale pro mě je to skoro něčím ponižujícím. Je to na úrovni jako bych šel do bordelu a položil pětistovku na stůl a ukázal si na jednu z čekajících žen. Člověk, žena, není žádný zboží a s láskou jako nejvyšším citem, kterého je jen člověk jako takovej schopen, se rozhodně nesmí takhle šeredit. To je přímo rouhání proti přírodě!“
„ Říkala jsem, že jsi překrásný romantický idealista.“
„ Nevím, to asi nedokážu sám posoudit, ale jednu zásadu mám… chovej se tak, jak bys chtěl, aby se ten druhý choval k tobě. A v takovým vztahu žena-muž, to určitě platí dvojnásobek. Je přeci jasné, že čím víc partnerce ze sebe dáš, tím víc ti stejnou vrátí…“
„ A když ne?“
„ Tak buď dáváš na špatném místě, nebo to vzdej dřív, než bude pozdě.“
„ To snad ne? Každý na to přeci nemá. Třeba už ze svého naturelu.“
“ Jistě. Už jsi někdy slyšela o tom, že kolektiv dokáže vývojově ovlivnit jedince?“
“ Samozřejmě. Ale naivní je asi ten, který vstupuje do manželského svazku s tím, že sice nedostatky partnera zná, ale že si jej po čase vychová k obrazu svému. Nevychová! Jsou věci které se prostě převychovat nedají!“ trvala rozhodně na svém.
„ Jistě s tím taky souhlasím. A to je taky ta fáze, kdy jsem říkal: vzdej to dřív, než bude pozdě. Přirozené předpoklady si musí každý do společného svazku přinést, aby to fungovalo. Je řada věcí, které se dají doladit, které se jeden od druhého může naučit, protože je neznal, které můžeš dělat, protože tomu druhému dělají radost, oslovují jej v prožitku krásy, štěstí. Ale v každém případě musíš být připravena víc dávat než brát, víc se radovat z radosti svého protějšku než z radosti své vlastní. A když tě právě tohle uspokojuje, tak jsi i v partnerství na tý nejlepší cestě…“
„ Na to zapomeň, to už je z oblasti čistokrevného idealismu. Takový pár neexistuje, takový život je životaschopný jen ve filmu.“
“ Myslíš?“
„ O tom jsem dokonce přesvědčena.“
“ Hm. Tak já jsem zatím jiný způsob manželskýho života nepoznal a nikdy o takový způsob soužití nepřestanu usilovat. To raději zůstanu sám se svými sny…“
„ Ale Jirko…“ vyděsila se.
„ Co, Jirko? Já jsem tento způsob životy žil a vím, že existuje a jiný si prostě neumím ani představit. Nikdy bych nedokázal říct…tak co mámo, dneska by to šlo? Vím, nebyl jsem ženatej 20 roků. Pak se asi některé otázky taky mění.“
„ Určitě. A mě to taky nebylo jedno, ale neuměla jsem to nijak ovlivnit. Já taky netvrdím, že to, co jsem žila, bylo to, po čem by žena ve svých snech toužila. Ale nepoznala jsem nic jiného a teď, když mi vyprávíš o příkrém opaku, tak se mi, prosím, nediv, že reaguji dost skepticky.“
„ Ty nemáš ani přítelkyně, kamarádky, s kterýma sis někdy o manželské spokojenosti nebo nespokojenosti povídala?“
„ Tak v těchto intimních polohách bohužel ne. To štěstí jsem fakt taky nikdy neměla.
„ Ach jo a najednou se objeví přiblblík v montérkách a machruje, že?“
„ O montérky tady přeci vůbec nejde. Poznala jsem daleko větší břiblblíky i s dvojnásobným akademickým titulem.“
„ Opravdu?“
“ Jo. S jedním jsem přeci dost dlouho žila.“
“ Hm. Myslím si, že bychom asi taky té akademické diskuse měli nechat, ne?“
„ Jak myslíš, pro mě to ale bylo nesmírně poučné.“
“ Jistě? I když tomu stejně nevěříš?“
“ Tak mi to mi nevyčítej. Říkala jsem ti, že jsem zatím nic jiného nepoznala…i když jsem poznání rozhodně přístupná…“ šeptla.
„ Promiň…“
„ A ty si myslíš, že bych měla na to, splnit tvé představy o krásném partnerském soužití?“
„ Myslím si, že rozhodně. Když zůstaneš jen na teoretické bázi, tak tomu tvé srdíčko nikdy neuvěří. A tam, kde nejíš a nespíš, jen těžko uvěříš…“
„ Tak první krok už máme za sebou?“
“ Jako v čem myslíš?“
“ No, ty už tady přeci jíš…“ lehce se kousla do rtu a s napětím očekávala mou reakci.
„ No, vidíš to. Teď už jen stačí vyčkat na fázi číslo dvě, že?“
„ Jiří, ty se na mě zlobíš?“
„ Ba ne, nezlobím. Naopak. Musím se ti opravdu omluvit.“
“ A to jako proč?“
“ Mám takovou zvláštní formu diskuse. Ten, kdo mě nezná, tak může rychle nabýt dojmu, že mi při ní jde o život, a nebo že platí jen to, co říkám já, a když se něco vyvine jinak, tak že umřu…“
“ Mě to ale zatím tak nepřipadá. V nás se jen srazily zkušenosti, které se diametrálně v zásadních věcech rozcházejí. Ale jinak je tato konfrontace přeci úžasná a určitě užitečná. Je krásné, když si někdo za svým přesvědčením takhle stojí, ne?“
“ Jak kdy? Taky se asi při tom přesvědčování musí malinko víc umět naslouchat a třeba i chápat svůj protějšek. Jinak se to rychle dostane na úroveň komunistický schůze.“
“ Jak prosím?“ vyděsila se.
„ Jasně. Tam přeci taky jeden měl pravdu a běda, když ji ostatní neuznávali, nebo měli na věc vlastní, odlišný názor.“
“ Tedy ty mi dáváš zabrat. Dáš si sklenku koňaku?“
„ Co že?“ polknul jsem naprázdno zase já.
“ No, sklenku koňaku.“
„ Když bude s ledem?“
„ Koňak s ledem? To snad nemyslíš vážně?“
„ Myslím, ano s ledem. Mě je jedno co říkají odborníci, jestli máš tohle na mysli. Nemám rád červený víno v pokojový teplotě a chlazený mi chutná moc. Zrovna tak jako nemám rád koňak, když má bezmála dvacet stupňů.“
„ Hm, nakonec máš možná i pravdu.“
“ Ty s tím máš nějaký problém?“
“ Pomiň, že se pořád vracím k bývalému, ale ten by mi takový koňak vylil na hlavu.“
„ Hm. Tak alespoň pomalinku začínáš chápat určitý rozdíly, o kterých jsem hovořil.“
“ Tak v tom chápání si ještě nejsem tak úplně jistá, ale že je vnímám silně aktivně a pozitivně, to tedy přiznávám.“
„ Vidíš a tady je třeba zásadní rozdíl v nastavení mého vnitřního dareby. Proč bych dělal, že mi něco chutná, když mi to nechutná a chutnat by mně to mělo jenom proto, že fachman tvrdí, že je to nejlepší v pokojový teplotě. Já v tom nepotřebuju hledat to, co on mi vykládá. Já si u toho chci se svým protějškem příjemně povídat, vnímat krásu ovzduší a ne si hrát na znalce! K čemu mi je špičkový víno za několik stovek, když se mi po jeho pozření zkřiví huba! Promiň, ústa. A přeci dobrý je to, co chutná a krásný to, co se líbí! Nebo se snad mýlím?“
„ Jo, už jsem tě pochopila…“ postavila dvě broušené sklenky na stůl a s určitou rozkoší do nich vpustila po dvou kostkách ledu.
„ Tak, ty můj revoluční estéte, ať si fachmani trhnou nohou, že? My dva budeme pít a jíst co nám chutná a jak nám to chutná.…“
„ Teď jsi to řekla a to se samozřejmě nevztahuje jen na jídlo.“
“ Opravdu a na co ještě?“
“ I na všechno ostatní. Vše je přeci mezi dvěma dovoleno, co se dělá dobrovolně, s rozkoší a pro radost svého protějšku.“
„ Hm, tak k tomu se moc ráda všemi deseti přidávám…“
„ Víš, že jsme se nestihli na to naše bleskové tykání ani políbit…“
„ No jo, ty máš vlastně pravdu. Co s tím budeme dělat?“
“ Tak to já nevím. Leda že bys to chtěla z titulu svého postavení nějakým způsobem dohnat.“
„ Já bych chtěla, i když rozhodně ne z titulu svého postavení. A ty?“
„ No, jestli bys to chtěla doopravdy a upřímně, tak se moc rád přidám…“ zvedl jsem ještě jednou sklenku a postavil se.
„ Jiří, opravdu si myslíš, že bychom to spolu mohli zkusit?“
„ Pokud vnímám hlas svého nitra, tak určitě.“
“ A ty slyšíš ještě jiné hlasy?“
„ Jistě…“
“ A prozradíš mi jaké?“
„ Tyhle…“ zaťukal jsem si na čelo.“
„ A tam se ti našeptává co?“
“ No…něco v tom smyslu, že…“ vzal jsem ji za ruku a odložil pohárek…“ že bych mohl mít to veliké štěstí na dosah ruky…“ podíval jsem se jí do očí a ona si položila ruce na má ramena.
„ Jirko a nikdy mě nezradíš?“
„ Ty umíš číst i myšlenky?“ lehce jsem ji uchopil za boky.
„ Jaké myšlenky?“
„ Na to samé jsem se tě chtěl také zeptat…“
„ Víš, já určitě nejsem dokonalost sama, ale v srdečních záležitostech fakt neumím podvádět…“
„ Hm i tvé překrásné oči mě o tom přesvědčují…“
„ Jiříčku, já, já se zase začínám bát…“ cítil jsem její prstíky, jak se mě pevněji chytily.
„ Víš, že jsi skutečně moc krásná žena?“
“ Já, ale já…“
Lehkým polibkem jsem ochutnal horkost jejich rtů. Lehounce se na mě přitiskla a objala mě.
„ Myslím, že jsem se do tebe již dávno ve svých snech a představách zamilovala…“
„ To je moc dobře a je tedy jen na nás, abychom své vlastní sny v tom nastávajícím čase nezklamali, že?“
“ Budu se o to moc a moc snažit, opravdu…“ vydechla a následným polibkem ze mě vyhnala všechny eventuelní pochybnosti.

Několikrát jsme zatočili v kole, až jsme dost razantně dosedli na válendu. Slova byla velmi rychle nahrazena dotyky, polibky a vzdechy. Bylo nám najednou překrásně, jako bychom ze sebe vypudili strach i všechny pochybnosti…uměla překrásně dávat, ale i s velkou dávkou hravé cudnosti brát.

Ráno jsme do práce poprvé za dlouhou dobu zaspali hned oba. Ale místo abychom začali propadat nějakým zmatečním myšlenkám, ještě dlouho jsme jeden druhého přesvědčovali o tom, kdo jako první vstane a založí na výrobu první ranní společné kávy, po které jsme teprve byli rozhodnuti společně vykročit do nového života…

***



Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Příběh:
PRŮZKUMN Ý LET

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 10
Účastníků: 4


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Montáž" | Přihlásit/Registrovat | 5 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Montáž
Od: fungus2 - Wednesday, 18.10. 2006 - 18:43:59
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Dobrá povídka. Už jsem ji myslím kdysi někde četl.


[ Odpovědět ]

Re: Montáž
Od: geper - Wednesday, 25.10. 2006 - 18:03:18
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
fungus2 díky za stanovisko...máš pravdu ve starém provedení už byla někde presentovaná...


[ Odpovědět ]

Re: Montáž
Od: zrzka - Wednesday, 18.10. 2006 - 19:26:22
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Je vážně hezká! Kdepak ses nám toulal?


[ Odpovědět ]

Re: Montáž
Od: geper - Thursday, 26.10. 2006 - 07:57:00
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Zrzka - děkuji za pohlazení...když se smíchají některé problémy dohromady a běžící čas to vůbec nebere za zřetel, tak to může dopadnout i takhle...ale už to snad bude zase lepší...ještě jednou dík.


[ Odpovědět ]
Re: Montáž
Od: zrzka - Thursday, 26.10. 2006 - 08:32:38
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Tak tě vítám zase mezi námi!!! Doufám,že zase nezmizíš do neznáma.


[ Odpovědět ]
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
53 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund