přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
happywork + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
O dvou bratříčcích
Henry - Friday, 06.10. 2006 - 12:25:21
Téma: Próza - Pohádka

Vánoční pohádka

 

O dvou bratříčcích


Kdysi dávno bydlela v jednom starém domě mladá vdova, která měla dva chlapce - staršího Milana a mladšího Tomáše, jak se ti chlapci jmenovali. Všichni je tam dobře znali.
Byly právě Vánoce a Tomáš už zase tak zlobil, že utrápená maminka nevěděla, co si počít.
„Darebo jeden darebný,“ pohrozila mu, „však uvidíš, jistojistě si tě odnese do pekla sám čert!“
A tu se z ničeho nic setmělo, od západu se přihnal hrozivý černý mrak a sníh se snesl k zemi tak prudce, že nebylo vidět ani na krok. Vítr skučel, lomcoval stromy, až větve praskaly, a když se bouře ztišila, mladší bratříček byl ten tam. Všichni ho hledali a volali, i sousedé se seběhli, aby v tom hledání pomohli, ale menšího bratříčka Tomáše nikdo neviděl.
Tak přešla zima a odkvetlo jaro, dozrálo horké léto, do žlutého listí ulehl unavený podzim. A než se týden s týdnem znovu sešel, mezi ulicemi se znovu roztančily první sněhové vločky.
Starší bratříček sedí u okna, dívá se na to sněhové hemžení a hlavou se mu honí samé smutné myšlenky.
„Kde teď asi je, můj malý bratříček?“ povzdechl si a také maminka, která si svou přísnost stále vyčítala, si utřela kapesníkem uslzené oči.
A najednou Milan slyší, jako by na něho zvenku volaly stříbrné hlásky: „Zeptej se Sněhové panny, ta to určitě ví, jenom ta ti poradí!“
Milan se rozhlíží, ale nikoho nevidí, jen sněhové vločky za oknem padají stále hustěji a hustěji.
Ach, kde já jenom najdu Sněhovou pannu, myslí si nešťastný bratříček,
do které světové strany se obrátím?
A vločky, jako by ho slyšely, jako by mu rozuměly, volají jedna přes druhou: „Jdi za hlasem svého srdce, starší bratříčku! Jestli je upřímné, určitě najdeš, koho máš rád!“
Nevěděl starší bratříček, jak a kam jít za hlasem svého srdce. Cítil jen, jak mu divoce tluče kdesi uvnitř jeho hrudi, a když zavřel oči, dvě horké slzy skanuly na studený okenní rám.
Najednou se mu zdálo, že je kdesi daleko, že jde sám a sám po nekonečné sněhové pláni, že fičí studený severák a nikde ani človíčka, jen nad hlavou se rozsvěcuje a zhasíná nekonečné moře žlutých, stříbrných a modrých hvězd.
„Větře, mrazivý větře,“ šeptá nešťastný chlapec, „hledám svého bratříčka, odnesl ho černý mrak, odletěl s ním do oblak, pověz, kde najdu Sněhovou pannu?“
„Hledáš bratříčka, nebo Sněhovou pannu?“ zahučel vítr. „Slyšel jsi vločky tanečnice? Tak poslouchej své srdce a jdi za jeho hlasem,“ vysmíval se mu. A tak chlapec padal a vstával ze studených závějí, jeho horké slzy dál padaly na umrzlý sníh a všude, kam dopadly, rozkvetl pod sněžným příkrovem malý bílý kvíteček.
„Hvězdičky, hvězdičky stříbrné a zlaté,“ obrátil hlavu k nebi, „vy všechno vidíte, pomozte mi najít mého bratříčka. Odnesl ho tmavý mrak, odletěl s ním do oblak. Sněhová panna to ví, ale bez vás nepoví…“
„Podívejte, podívejte na ten zázrak,“ šeptaly si hvězdy, když pohlédly dolů na zem. Všude, kudy starší bratříček šel, zůstávala rozkvetlá cestička. To plakalo jeho nešťastné srdce, protože v květy se mohou proměňovat jenom slzy těch, kdo opravdu milují.
„Za desatero hlubokými závějemi a desatero zamrzlými peřejemi, na vrcholku nejvyšší z deseti ledových ker bydlí paní všech hvězd, Polárka - ta ti poradí,“ odpověděly hvězdy a poručily Velké medvědici, aby pomohla chlapci, který ležel vysílen na třpytivém sněhu. Před očima se mu zvětšovaly a zase zmenšovaly různobarevné kruhy jakoby umíral a od obzoru se zlověstně přibližovala Polární zář.
„Jen se mě pevně drž a neboj se, pomohu ti,“ slyší vedle sebe hlas a když zvedl hlavu, aby se podíval, kdo to mluví, myslel si, že už je mrtev a všechno se mu jenom zdá. Velká bílá medvědice se skláněla nad jeho prokřehlým tělem a třela mu hedvábnou srstí promrzlou tvář.
„Kdo jsi a kde ses tu vzala?“ špitl z posledních sil.
„Jsem ta, kterou posílají hvězdy a tvé teplé srdce, bratříčku. Přišla jsem ti na pomoc. Tak už se neptej a drž se mě, donesu tě tam, kam pospícháš,“ uchopila chlapce do svých obrovských tlap, zahřívala ho v náručí teplým dechem a než se nadál, stojí před desátou z nejvyšších ledových ker, na jejímž vrcholu se třpytí nádherný palác z ledových křišťálů.
„A dál už musíš jít zase sám, bratříčku, tam už s tebou nemohu,“ říká Medvědice. „Jen člověk s teplým a upřímným srdcem se může přiblížit k Polárce, paní všech hvězd. Ten, kdo by měl srdce studené a tvrdé jako z kamene, by se proměnil jen v mrtvý led,“ a po těch slovech zmizela.
Milan se dívá na ledovou horu, která se nad ním tyčí jako strmá hladká zeď.
Jak se jen dostanu nahoru, zoufá si, ale při pomyšlení na mladšího bratříčka přece jen překonal strach, který se ho na chvilku zmocnil, a odhodlaně se dotkl ledových křišťálů.
Jen se tak stalo, v bílé mlze, která se rozprostřela všude kolem, ledová hora zmizela. Bratříček klečí najednou uprostřed velikého sálu před trůnem s modrými nebesy. Sedí na něm bílá paní obklopená třpytivým mračnem hvězdných princů a princezen a je tak krásná, že i vznešené duhy jí leží u nohou jako obyčejné otrokyně.
„Vstaň, bratříčku, „říká vlídně bílá paní. „Vím, kdo jsi a proč přicházíš. A vím také, jaké je tvé srdce. Kdyby nebylo upřímné, zmrzl bys. To já jsem ta Sněhová panna, kterou hledáš. Ale někdy mi říkají Polárka nebo Severka, protože ukazuji cestu bloudícím a vedu je tmou, když jsou v nesnázích. Nevím sice, kde se tvůj mladší bratříček nachází, ale moje sestry, matka Země a matka Slunce, nám jistě poradí.“
Zavolala Polárka na mladší sestru Zemi: „Sestro, sestřičko, pověz, kde vidíš ztraceného bratříčka? Větší bratr u mě stojí, o menšího se moc bojí!“
Zadívala se matka Země až na dno moří a oceánů, vyslala své posly - královské kondory, aby prohlédli štíty i rokle nejvyšších hor, vypustila dravé lvy, aby prohledali duny i oázy všech pustin a pouští a otevřela jícny sopek - ale Milanova bratříčka nikde nespatřila.
„A co ty, starší sestro, matko Slunce, také nic nevidíš?“ zvolala znovu Polárka, Sněhová panna.
„Znám malého bratříčka, sestřičko!“ odpověděla Sluneční paní, „ale cesta k němu je tak daleká, že by obyčejnému člověku ani celý život nestačil, aby tam došel. Vesmírný čaroděj Krypton ho vězní za Sedmero planetami ve svém Černém hradu. Troufáš si na takovou cestu, starší bratříčku? Svůj vlastní život bys pro bratra obětoval?“
„Troufám, matko Slunce,“ odpověděl Milan bez váhání, „k čemu by mi byl můj život bez bratříčka, kterého mám rád?“
„Dobrá, pomohu ti. Dám ti na cestu dva dary – své sluneční střevíce, který tě ponesou tak rychle, jak si jen pomyslíš, a vesmírné zrcadlo, které ti pomůže na cestě zpět. Mléčná dráha, matka všech hvězd, tě už k Černému hradu dovede. Dál už bude záležet jen na tobě, jak si poradíš.“
„Dám ti také dar,“ říká Polárka – Sněhová panna. „Vezmi si s sebou jednu moji slzu - tento kousek ledového křišťálu. Pomůže ti z nesnází, až ti bude nejhůře.“
„Jen já ti žádný dar dávat nemusím,“ říká matka Země. „Jsem matka všech lidí a dokud mě budeš mít ve svém srdci, nic zlého se ti nestane. A teď zavři oči, bratříčku.“
Milan poslechl matku Zemi i její sestru Sněhovou pannu, a když zase oči otevřel, byl vysoko na nebi, jako by byl sám jednou z hvězd. Mléčná dráha se mezi nimi proplétala od nekonečna do nekonečna a vesmírná okna, otevřená dokořán, naplňovala jeho malé srdce úzkostí, jakou ještě nepoznal.
Kéž bych byl co nejdříve u svého bratříčka, pomyslel si a velmi se ulekl. Ještě ani nestačil domyslet své přání a už byl před hradní branou vesmírného čaroděje Kryptona, taková byla kouzelná moc slunečních střevíců, které mu dala Sluneční paní na cestu. Kolem hradu kroužilo sedmero zamračených planet a u brány chrápal strašný Černý mrak.
„Střevíčky zlatem vykládané, od matky Slunce darované, přeneste mě, pěkně prosím, pro ten smutek, který nosím pro bratříčka, po kterém se mi tak stýská,“ zašeptal starší bratříček a jeho malé srdce se chvělo bázní a úzkostí.
A než stačil domyslet své přání, ocitl se v rozlehlém sklepení, až pod základy Kryptonova hradu. Uprostřed plápolá veliký oheň a jeho červené a modré plameny olizují veliký kotel, ve kterém se vaří bílá oblaka plná páry. Malý bratříček leží schoulený ve velikém proutěném koši zavěšeném u kamenného stropu a zdá se, že ani nedýchá.
„Probuď se, malý bratříčku,“ zatřásl Milan lanem obtočeným kolem koše, „starší bratr tady stojí, o tvůj život se moc bojí!“
A jen to dořekl, zavrzalo to, zaskřípalo a koš s bratříčkem se spustil k zemi.
„Tak vstávej, bratře,“ zavolal Milan ještě silněji a zatřásl proutěnou mříží, „je už nejvyšší čas, musíme na dalekou cestu!“ A jen s ní zatřásl, aby bratra probudil, mříž povolila.
Ale sotva stačil vskočit dovnitř, aby vzal bratříčka do náručí a dal se s ním na zpáteční cestu, otřásla se celá klenba pod kroky přicházejícího vesmírného čaroděje.
„Tak vida,“ zařval Krypton strašným hlasem, „místo jednoho mládenečka mám teď dva! To by se vám tak líbilo, abyste mi oba upláchli,“ a jeho planoucí oči se jako obrovská žhavá kola přibližují k oběma chlapcům.
„Vzpomeň si, až ti bude nejhůře!“ jako by Milan slyšel vzdálené volání a jeho ruka rychle sáhla tam, kde měl pod šaty ukrytý ledový krystal, slzu Sněhové panny. Rychle ji sevřel do dlaně a vší silou jí mrštil do ohnivých obrových očí.
„Áááá!“ zařval Krypton. Všechno kolem ztuhlo. Studený severák uhasil v okamžiku plápolající oheň a bílý sníh z oblak, která se předtím vařila v kotli, pokryl všechno kolem modravými krystaly. Také obrovský Krypton se proměnil v ledový balvan s jednou nohou pokrčenou vpřed, ruka zaťatá v pěst visí ve vzduchu jako veliký rampouch a z hrůzostrašného sklepení je najednou sál pokrytý ledovými zrcadly.
Snad nám teď pomůže tvoje vesmírné zrcadlo, mocná matko Slunce, pomyslel si Milan.
A jen vzal zrcadlo do ruky a vystřel je před sebe, ledy se před nimi zlomily a sluneční vítr vynesl oba bratry ze sklepení ven.
A byli zase vysoko na Mléčné dráze a rozlehlý Vesmír kolem nich hučel jako obrovský roj včel.
Kéž bychom byli zase doma, u maminky, pomysleli si oba bratři. To se jim v srdcích právě připomněla matka Země, aby vyslyšela poslední z jejich přání…

Milan se probudil a otevřel oči.
„No konečně, ty tuláku jeden,“ říká mu maminka, „to ti dnes trvalo, než ses vrátil zpátky. Kde ses nám zase toulal? Vždyť jsi málem i ten Štědrý večer zaspal.“
„Maminko, kdybys jen věděla,“ objal ji kolem krku, „mně se ti zdál takový podivný sen!“
„Vždyť já vím, to se na Štědrý den někdy stává,“ říká maminka, „a teď honem k večeři, už na tebe čekáme.“
„I Tomášek čeká?“ ptá se starší bratříček.
„To víš, že i Tomášek čeká. Všichni čekáme, až se konečně probudíš.“
A potom zpívali koledy a dávali si dárky z lásky, venku sněžilo a sněžilo, a když přestalo, nad Tlustou horou se vyloupl jako z banánové slupky stříbrný měsíc a vyhnal na nebe z nebeské ohrady obrovské stádo neposedných hvězd.

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Pohádka:
Pohádka o stařeně a dětech

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 8
Účastníků: 1


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"O dvou bratříčcích" | Přihlásit/Registrovat | 1 komentář
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: O dvou bratříčcích
Od: fungus2 - Friday, 06.10. 2006 - 18:22:58
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Tahle povídka se mi líbila.


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
40 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.01 sekund