přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Přejete si ještě něco?
ruby - Tuesday, 08.03. 2005 - 21:35:17
Téma: Próza - Povídka



V zimě zdálo se mi být léto nějakým krásným snem, který snad nikdy nemůže nastat. Celé hodiny jsem strávil sněním o vůni spadaných jablek a sluncem vyhřáté trávě. Nejpalčivěji jsem tuto touhu pociťoval v mládí, když jsem po maturitě několik let pracoval v Praze jako úředník pojišťovny. Průvodcem vzpomínek na léto mi byly dopidy od rodičů, jejichž prostřednictvím jsem se vracel domů a tedy i do období léta, klidu a nečinnosti.
Jednoho teskného listopadového dne, když jsem přišel z práce, jen jsem doma odložil deštník – stejně bych jej při své roztržitosti jen někde zapomněl – a šel jsem si sednout do kavárny naproti přes ulici. Pil jsem turka a četl jsem právě došlý dopis z domova, v němž mi bratr zvěstoval o veliké noční bouři a o tom, jak se při ní náhle rozezněly zvony v našem svatotomášském kostele. Dočetl jsem a jako obvykle se oddal snění. Pak jsem si vzpomněl, že mám s sebou novou knihu od Aurela Trambleyho, již jsem si ten den koupil. Začal jsem ji číst, ale nějak mne nezaujala, nemohl jsem se soustředit, myšlenky mi stále odbíhaly jinam. Navíc mě ze čtení vyrušil nějaký starší muž, který se zeptal, jestli si může sednout k mému stolu. Svolil jsem, ale pouze ze zdvořilosti, protože jsem tušil, co takměř jistě bude následovat – staří lidé se cítí osamělí a chtějí se s vámi dát do řeči, a to bylo právě to, po čem jsem ani v nejmenším netoužil. Po chvíli si muž skutečně odkašlal – byl rozpačitý, zdálo se, že se dlouho osměloval – a pak podotkl: „Vidím, že čtete autora, kterého dobře znám.“ Toto své sdělení doplnil takovým podivně kyselým úsměvem. „Zaujala vás ta kniha?“ – zeptal se. Přiznal jsem, že mi „Zavřené okno“, tak se ta kniha jmenovala, nepřipadá nijak zvlášť zajímavé a že ještě nevím, jestli jej raději někomu nedám. „Ano, takový nebo podobný názor má při prvním přečtení Trambleyho snad každý.“ Muž si sypal do kávy příšerné množství cukru a pokračoval: „Zpočátku se člověk spíše nudí, ale když si knihu čte znovu, je náhle přímo vtažen dovnitř! Trambley zcela zaplní jeho myšlenky, čtenář je jím nadšen!“ To mi připadalo dost podivné. Zavřel jsem „Zavřené okno“ a s očekáváním jsem se na svého spolustolovníka zadíval.
„No opravdu, je to tak,“ říkal a rozhlížel se po místnosti, jako by někoho hledal. „Mohu vám vyprávět o člověku, kterého Aurel Trambley zcela zásadním způsobem poznamenal. Byla to jedna má přítelkyně, se kterou jsem byl před lety dokonce zasnouben! Když se tenkrát blížily její dvacáté první narozeniny, koupil jsem jí jako dárek román od Aurela Trambleyho. Já sám jsem do té doby od něj nic nečetl, sháněl jsem však dárek na poslední chvíli a neměl jsem čas nad tím přemýšlet. Než jsem Julii – tak se jmenovala – tu knihu dal, kus jsem si přečetl. Samozřejmě mne to nijak nezaujalo. Řekl jsem si ale, že Julie má možná jiný vkus – a tak se jí dostal do ruky její první Trambley. Přečetla si ho a později mi, nijak zvlášť přesvědčivě, řekla, že je to docela pěkné. Potom zřejmě tu knížku někam odložila a zapomněla na ni. Zanedlouho nato si ale zlomila nohu a její matka jí do nemocnice přinesla několik knih – mezi nimi také Trambleyho ode mne. Julie přečetla vše, co měla a záhy jí nezbylo, než se pustit do Trambleyho. A tak si ho přečetla podruhé. Tentokrát jej zhltla za jedno odpoledne. Když jsem za ní do nemocnice přišel, požádlala mne, abych jí sehnal další jeho knihu. Vyhověl jsem jí. Když se uzdravila, začala si kupovat jednoho Trambleyho za druhým, záhy jej měla kompletního. A četla jej pořád dokola, nakonec už nečetla nic jiného. Její chování se úplně změnilo. Málo mluvila, bývala nesoustředěná, často jsem zjišťoval, že vůbec neví, co jí právě říkám, na naše schůzky často přicházela pozdě nebo vůbec ne. Myslím, že to s ní šlo od deseti k pěti, a se mnou vlastně také. Jednou jsem se rozčílil a vyčetl jí její chování. Jen se na mne podívala a bezbarvým hlasem se zeptala: ,Přejete si ještě něco?´ To byl totiž citát z jednoho Trambleyho – mladý muž se rozhodne spáchat sebevraždu a nařídí svému sluhovi, aby mu přinesl nabitý revolver. Sluha splní rozkaz a velmi monotonním, bezduchým tónem se zeptá po pánově dalším přání. Připadalo mi to velmi cynické, ranilo mne to. S Julií jsem se rozešel. Několikrát jsem ji pak ještě zahlédl. Zdálo se, že je zcela ve spárech Trambleyho. Byla hubená, neupravená a vyhlížela stále nějak nepřítomně, ale svým způsobem šťastně. Pak jsem ji spatřil až nyní, po téměř čtyřiceti letech.“
Starý muž se odmlčel. Potom se ke mně naklonil a zašeptal: “Podívejte… to je ona…“ Podíval jsem se. Spatřil jsem starší dámu, jež mi přinášela další kávu. Už na první pohled vypadala zvláštně, jakoby nepřítomně. Všiml jsem si také, že v kapse bílé krajkové zástěry nemá velkou číšnickou peněženku, jak jsem se původně domníval, ale elegantní vydání Aurela Trambleyho, vázané v jemné černé kůži. Postavila přede mne kávu a pomalým, klidným hlasem se zeptala: „Přejete si ještě něco?“

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 7
Účastníků: 21


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Přejete si ještě něco?" | Přihlásit/Registrovat | 7 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Přejete si ještě něco?
Od: Anonymní - Wednesday, 09.03. 2005 - 00:35:13
Jako z jiných časů...


[ Odpovědět ]


Re: Přejete si ještě něco?
Od: Anonymní - Wednesday, 09.03. 2005 - 09:50:58
Příjemné a milé.


[ Odpovědět ]


Re: Přejete si ještě něco?
Od: Mariana - Wednesday, 09.03. 2005 - 13:21:09
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Zaujalo mě ....


[ Odpovědět ]


Re: Přejete si ještě něco?
Od: Barbara - Wednesday, 09.03. 2005 - 16:35:55
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Tak tomu rikam psicho, jak od Hickoka. Byl by to dobrej scenar:) Moc dobre:)))


[ Odpovědět ]

Re: Přejete si ještě něco?
Od: ruby - Wednesday, 09.03. 2005 - 21:49:31
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Díky všem!!! Samé kladné ohlasy... krása, takhle kdyby to bylo pokaždé... Ruby


[ Odpovědět ]

Re: Přejete si ještě něco?
Od: fungus2 - Wednesday, 09.03. 2005 - 17:12:47
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Dobře se to četlo.


[ Odpovědět ]


Re: Přejete si ještě něco?
Od: johny45 - Sunday, 13.03. 2005 - 10:36:46
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Ano, dobre sa to citalo. Prijemne. Ten koniec bol zaujimavy. Rozmyslam, ci robila servirku uz predtym, alebo az potom, kvoli tomu, aby mohla denne opakovat svoj oblubeny citat.


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
61 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund