přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Souboj titánů
Noemi - Tuesday, 18.07. 2006 - 11:23:54
Téma: Próza - Povídka

Skutečné příběhy

 

Sobotní ráno, 4.15 hod. zazněl budík…ach ano, zas do práce.

Nějak se mi nechtělo. Jako by člověk tušil nějakou „bouřku“ mezi obyvateli, předzvěst něčeho, co poznamená můj další pobyt v tom domě se sousoším andělů na průčelí. Byl to nově opravený domov a měl sloužit jako záchytná stanice pro poslední zastavení v životě. Budova byla nově omítnutá s novým vybavením. Pravda, těm uvnitř to bylo docela jedno. Obyvatel, tak se říká v domově důchodců lidem, kteří tam bydlí. Náš domov byl pokoj co pokoj samí ležáci, odložené bábinky, nemohoucí staříčkové. Ale i mladí, které brzy zaskočila a sklátila nevyléčitelná nemoc. Někteří měli to štěstí a občas za nimi došla vnučka, či starostlivá dcera. Tohle v těchto zdech bylo velice vzácné. A tak většinou měli za mámy nás, kteří jsme tam pobíhali. V běžné dny byla dole sestřička Eliška, silně korpulentní žena, ale chápající a Boženka, zlatá a tichá sestřička, která sloužila občas. Nahoře mladé sestřičky Naďa a Jana. Dvě paní na úklid, které plnily i funkci laskavých posluchačů. Pohladily, když bylo třeba. Dušan a Radek civilkáři, kteří tu byli jako pomoc, záruka, při zvedání, koupání. Další čtyři sestřičky vykrývaly odpolední a noční směny na střídání. A já, holka pro servírování, krmení, zařizování. Při víkendových službách, ale nás byla sotva polovina. Ke konci směn jsme se stejně ploužili už všichni. Dvě patra, která téměř pořád zely prázdnotou, chodby byly široké, dveře do pokojů byly široké. Všude bylo cítit savo a lyzol.

Jeníček, bývalý učitel hudební výchovy zpestřoval smutek okolo neustálým muzicírováním. Hrál nádherně…žel potlesk se nekonal. Ráda jsem mu vařila kávu s třemi cukry a mlékem. Byl to člověk, kterému už rozum hodně vypověděl, ale když měl chvilku střízlivou, jak jsme říkávali, byla s ním legrace. Další z chodících byl Pavel. Našli ho v horách na stráních, jak pásává ovečky v Beskydách. Bylo mu čtyřicet let, ale mysl a duše skrývala pětiletého, snad v jasnějších chvílích osmiletého klučíka. Byl zbídačený, špinavý, poraněný. Když jsme ho dali do pořádku, byl z něj vysoký, hubený, černovlasý sympatický člověk. Dobře si vzpomínám na jeho dětskou radost, když mu sestra Eliška donesla nafukovací balonek. Možná by se mnoho lidí usmívalo nad tou hloupostí… Dospělý a hraje si z balónkem. Ale my, co jsme věděli odkud přišel, jsme mu to přáli. Těšili jsme se spolu s ním z toho pocitu, který tolik chybí, z čisté radosti. Byl to můj oblíbenec, pomocník a šikula do nepohody.

V té době mi zůstaly zavřené dveře i našeho domu, mé rodiny. Bylo mi v práci dobře. Díky jednomu obětavému člověku, kterého jsem ani pořádně neznala, se mi podařilo najít jednu malou místnost. Nebylo to sice nejblíže do práce, ale byla jsem šťastná, že ji mám…garsonku s balkónem. Výhled byl do korun kaštanů, které zrovna kvetly. Zařizovala jsem ji a dennodenně zjišťovala, kolik stojí svoboda. Byla drahá po všech směrech, ale měla jsem „všech pět pohromadě“, úsměvné…a byl to můj poklad. Vlastně vše… Vracívala jsem se domů unavená, ale spokojená. Do klidu, ticha, to tvůrčího ráje, kde měla přednost fantazie a její sestry.

Z šedesáti obyvatel čtyři chodili, a tak není divu, že jsme měli radost a očekávali příchod nových, „posily“ z ústavu pro mladé postižené schizofreniky. Nakonec jsme dostali jediného, Jarka. Měl atletickou postavu, metr devadesát, jasně modré oči a silně vystupující lícní kosti. Měl obrovskou chuť do života. Sestry se radovaly, konečně někdo bude chodit pro cigarety a alkohol. Moderní otrok, který za malou výhodu zradil mámu. Dokud ho člověk nepoznal, měl na sobě přilepenou cedulku „solidní“. Chodil i ke mně do kuchyňky na kávu, vařil si svá jídla, erár byl erár…nedivila jsem se. Tenkrát jsem nerozuměla tomu názvu z jeho karty-oligofrenií…už za tři týdny se mi proměnila práce v klec. Noční můry v podobě Jarka se zhmotňovaly…našel můj tichý byt, snad mě sledoval, nevím. Stávalo se, že po desáté večer někdo držíval prst na zvonku a řinčel snad patnáct, dvacet minut…bylo to k zešílení. Mobilní telefony neexistovaly, pevnou linku jsem si nemohla dovolit, snad křičet z okna, nebo skočit z pátého patra. Chtěl dovnitř a já měla už tehdy udělat něco, co by tomu udělalo přítrž. Nikdy jsem neotevřela, a tak po pár kopancích do dveří vždycky odešel.

Práce se ale stávala postupně zlým snem… schizofrenní…rozštěpený…v jiných domovech jsem viděla bábinky, které se po dvaceti minutách měnily v „miminka“ a z jídelny je 4 sestry odnášely do postele. Viděla jsem „Napoleony“, kteří se měnili výkyvem nálad či zlotřilosti mozkové kůry zas na dědoušky k ulíbání…ale netušila jsem, že mi Jarkova mozková poplašenost připravuje úkol jeho manželky, kterou on bral jako hotovou a vážnou věc. Práci jsem potřebovala nutně a nemohla o ni přijít. Nerozuměla jsem ale mnoha věcem, pojmům…žila jsem v poklidu své situace, na kterou jsem si zvykala. Zvykala jsem si vlastně sama na sebe. A bylo mi dobře…Samota se stávala pro mě hradem, komnatami, dveřmi…a málo kdo měl možnost proniknout, nahlédnout, či vůbec zůstat. Dlouho mi zůstávala šálou, která hřála.

Jarek si ve své roli „manžela“ užíval. Nosil mi květiny, dárečky…pomáhal mi v práci. Měla jsem radost, že budu chodit dřív domů a že jsem získala tak zdatného pomocníka. Jen Pavel býval smutnější…zůstávala mi v zádech jeho věta „holka moje, dej si pozor“. … Pavel byl často moje sluníčko, aniž si uvědomoval a já byla chráněná toho mu to vysvětlovat. Nic nepotřeboval…jen tiché, laskavé slovo…a já, človíčka, který se neptá, ale má mě rád. Netušila jsem ve své neznalosti, co mě čeká. Zvyklá na slušné jednání jsem dále pomáhala kde komu a brala to za samozřejmou věc.

To sobotní květnové ráno mě Jarek už ráno nezvykle přivítal v práci.
„Mám pro tebe dárek“, oznámil mi, sotva jsem došla a stihla umýt pár dědoušků.
„Prodal jsem svůj kazetový magnetofon, a koupil snubní prstýnky“, vesele pokračoval a oči mu svítily. Byla jsem ráda, že si našel nevěstu. Když se ale s úsměvem blížil ke mně, začalo mě bolet v břiše. Jak pozdě jsem pochopila! Bylo opravdu pozdě…
„Jarku, nemyslíš to vážně, viď že ne…!“ Ujišťovala jsem se.
„To víš, že ano, budeme tady spolu bydlet v mém pokoji a ty nebudeš muset vůbec chodit domů“, měl to promyšlené. Komu se rychle svěřit…?
Vybavilo se mi včerejší ranní extempore s Naďou. Vůbec jsem měla víc vyostřených podobných zážitků s personálem. Ono včerejší páteční završení bylo jakým si pomyslným ledovcem nad hladinou. Nechtěla dát dietářům banány a šunku na svačinu. Často jsem se chytla s mladými sestřičkami. Chtěly si naběhnout u civilů a donést třeba i páteční koláčky, ty mívají obyvatelé jedenkrát týdně.
„Prosím tě, nebuď zas lidumil, vždyť nevidí, neví, že mají mít něco sladkého, nadrobený rohlík a káva, stačí!“, odbyla mě a znělo to jako povel.
„Nadrobený rohlík v holé kávě mají dennodenně.“ Cítila jsem, jak vše okolo houstne. Došla další mladá sestřička. Mlčela, jen nechápavě kroutila hlavou nad trochou pečiva.
„Možná to takhle děláš u servírky Milušky nahoře, tady jim ale dáš koláče!“ řekla jsem jasně a nekompromisně. Přeci jen jsem byla o dva roky starší a mohla uplatnit, alespoň tady svou autoritu. Koláče tedy dostali, ale na svačinu už zmizelo dvanáct banánů a zmíněná šunka.
Vehnala se mi krev do hlavy. Když jsem později narazila na Naďu, jen jsem slyšela svůj tvrdý hlas, „jestli tady nebudou do oběda ty banány a to co jsi odnesla, jdu za vrchní!“ Další konflikty pak na sebe nenechaly dlouho čekat. Tohle a podobné zážitky jsem mívala už pár měsíců…ať se to týkalo obědů, masa, přivazování obyvatel ke gramofonům na půl dne…čehokoliv. Nebylo metru, jakákoliv kontrola, nebo jiný člověk při rozdělování jídla by byl podezřelý.
Po obědě mi hodila na stůl dvanáct banánů a třicet deka šunky.
„Sežer si to!“, neopomněla poznamenat.

A dnes…sotva bych našla zastání. Sloužila Naďa a její velká kamarádka Katka. Snažila jsem se vysvětlit vše … Někde v šedé tiché hmotě, která skýtá tolik tajemství. Co záhyb, to myšlenek roje, co zatáčka, to beznaděj… pochopila jsem pozdě. Byla jsem manželkou, aniž jsem věděla a to sobotní odpoledne mělo být svatební… Jarek začal jako opravdový muž, který chtěl svou ženu překvapit svým obrovským nástrojem. Vše bylo hodně narychlo, těžké a morbidní. Tuše, co mě čeká, prosila jsem Pavla, jestli by nebyl stále se mnou. Hrůza, která se mi vkrádala všude pod kůži, byla děsivá. Počítala jsem minuty do konce směny. Každá snad skrývala hodiny…přetěžké, nekončící…najednou mě někdo chytil ze zadu za prsa. Tvrdě, nenasytně, bojovně…a šeptal něco co se mělo podobat svatební labutí písni. Kolik hnusu kráska ve mně cítila, obrovské ramena a paže svíraly, jako by to nemělo nikdy přestat. Řemeny, které nešly povolit…Co jsem podcenila, proč jsem nedávala pozor, té dívence uvnitř jsem nadávala tak, že by se havíř nemusel stydět! Na krátko se mi podařilo vyprostit ze silných rukou a dát facku tomu, kdo kradl, co nebylo jeho. Nebo bylo…? Proč jsem podcenila ty dny, kdy mi vyznával lásku, proč jsem opravdu nešla za staniční…proč jsem neudělala něco, čím bych se mu zhnusila. Slovíčko „proč“ a vztek mě fackoval a burcoval k obraně všechny rezervy. Jeho ruce se změnily v nenasytné pařáty, které si trhaly co chtěly. Volat o pomoc…koho, ty ochrnuté dědoušky? Sestry, které si vypínaly signalizaci, protože měly na sesterně momentálně civilkáře? Bože pomoz prosím, rvalo se mi ze rtů tiše a hlas zůstával někde v Antarktidě. A je to tu zase…kolik hnusu člověk už spolykal, kolik hnusoty už pil jako vody…

Muž rovná se ponížení…proč tolik řečí o lásce, porozumění…snad jsem koukala vždy jen na filmy, kde byli muži z Jupiteru či z Betelgeuze…? Nebo kam na ně chodí ty ženy, které se láskou rozzáří a nezhasnou, třeba že luna už je na obzoru… Nic z toho jsem nepoznala, jen znovu a znovu dech zvířete. Ruce, které se mění ve vetřelčí sliz, který nejde smýt několik let. Síla všeho co ve mně bylo byla ta tam. Byla jsem zničená hnilobou tohoto člověka, který snad ani nemohl za svou hloupost. Měl na svou hlavu papír, teď byla já ta naivnější, hloupější. V chvíli tiché prosby vznášené někam vysoko, převysoko, kterou zoufalost nadnášela rychlostí větru …jsem zahlédla Pavla. V jídelně za skříni jsem uložila vnitřek role na ubrusy. Igelity se odmotaly na stoly a dvoumetrová role ještě zůstala schovaná. Tak často jsem si říkala, že ji vynesu. V tu chvíli se stala zbraní, netuše jak silnou. Nebyla jsem schopná nic domyslet, jen si přála, aby už vše skončilo. Jarek mě drtil na kuchyňském stole, byl jako štvané zvíře, bez emocí, bez soudnosti, hnané pudem…Nebylo možné se pohnout z kleští, jen čekat, až dokoná svoje kopulační cirkusové číslo. Jen ty sliny už chyběly…v tom se stalo něco, co vše ukončilo. Pavel uhodil…Vzal tyč a praštil ho ohromnou silou přes hlavu. Snad poprvé v životě mi nebylo líto oběti. Vyvlekla jsem se z křečovitě držícího se těla, které padalo vahou k zemi. Směna skončila o hodinu dřív, pro mne… Slyšela jsem jen Pavlovo: „Utíkej holka, slyšel jsem že křičíš…“

Netuším jak jsem se dostala domů. Vzala jsem si týden volna a tišila své šrámy. Oznámit to, znamenalo by to ztratit práci a pro Jarka uzavřené oddělení do konce života. Klece…ano, teď jsem si rozpomněla, co jsme se učili. Teď jsem věděla, že laskavost v tomto prostředí je dvousečný meč, který ublíží i majiteli.


Po týdnu zas do práce….kolikrát jsem navštívila onu místnost se zázračnou mísou, která smyje každou nečistotu! Kdyby tak šlo vyvrhnout tér, který slepoval útroby a vše, …vše co mají mladé ženy a dívky k dispozici, aby okouzlily. Při návratu do práce jsem se dověděla, že Pavel napadl Jarka… vše se jakoby uklidnilo. Pavel dostal silná sedativa, že přestal chodit. Způsobovaly mu plicní křeče a on začínal mívat i arytmie. Kolikrát jsem viděla takhle „vychovávat“ neposlušné obyvatele. Těžko popsat zlobu a pošlapání…Mé sdělení a objasnění nebral nikdo vážně. Když se Pavlovi začalo lepšit zdraví a začal zas běhat za svým balonkem, podala jsem výpověď. Dva povinné měsíce se staly očistcem. Jarek ožil a pochopil. Ani hluboce věřící Miluška z prvního patra, servírka, nechtěla nic slyšet.
„Předsi nemáš důkazy, nebo myslíš, že Pavla vezme vrchní jako svéprávného?“, ošívala se při myšlence, že by mi mohla pomoci něco dokázat.
„Vrchní ani staniční na něj nedají dopustit! Kdo myslíš, že vynáší jídlo a čistící prostředky do sklepa, aby si mohly přistavit auto…“, bylo mi objasněno. Pochopila jsem, nebylo třeba se víc pídit.

A tak jsem pochopila. Jarkovo jednání ke mně se rapidně změnilo. Cítila jsem, že se budu divit a preventivně ne jedenkrát za čtrnáct dní, ale jednou za týden jsem vzala stoly a skříňky savem. Prostě vše co bylo třeba se desinfikovalo častěji. Protože ale já odcházela z práce a on tam bydlel, předsi jen mě překvapil…

Jednoho dne přivedl za sebou vrchní i staniční sestru a hejno zvědavých sester a praktikantů, teří se chodili dívat a učit, jak mile se chovat k obyvatelům. Demonstrativně odstrčil linku a všichni, včetně mně hleděli jako by tam bylo hejno vos, které tam léta letoucí nikdo nevyrušoval. Za kredencí byla hromada hrachové kaše, spolu s chleby a jinými drobky. Mezi příbory byly kousky salámu…rozuměla jsem dobře, „rozvodová“odveta měla být skořicově hrachová. Těch jmen, které jsem si vysloužila ten den. Nepomohlo vysvětlení, jakoby ti, kteří měli všech pět pohromadě byli schizofrenní a ti s IQ houpací lávky měli pochopení…svět se otáčí někdy vrtkavě, nejasně, cize a bez pravidel. Sisyfovský syndrom se převaloval nad námi, jako mračna, která měla zmizet v nedohlednu. Zůstala jsem za špínu, které bylo třeba se zbavit. Ještě, že podala výpověď.

Jarek běžel zas a znova pro čtyři láhve rumu a tři kartony marsek a patolízalsky předl staniční u nohou. Možná potřebovala cítit váhu své autority. Popřála jsem jí dlouhá léta pohody a zatla zuby. Nečekala jsem oporu, po té co jsem ji přichytla, jak nakládá rohlíky do tašky. Mezi námi ležely ony tašky výdobytku.

Pochopila jsem, že pravda vesměs chodí nahá a je těžké být její přítelkyní. Čeho mi bylo jen líto velice, byli lidé, které jsem si zamilovala jako své vlastní. Kterým jsem mohla den co den ulevit, potěšit, pohladit. Jejich bezmoc byla pro mě pevností, která jak mě, tak jim přinášela obrovskou úlevu. Tenkrát jsem pochopila kolik dá odvahy úsměv, který nikoho nic nestojí, kolik dá laskavé slůvko všem zúčastněným.

Než uběhly dva měsíce, jako by odešlo spoustu obyvatel se mnou. Jen pro ně si přijela železná postel. Vždycky mě tohle děsilo a nikdy jsem si nezvykla na tenhle odchod z domova. Předposlední den to vzdala i Karlička. Žena, které bylo 40 let. Ležela už patnáct let. Lokomoce dávno vzala za své… Měla roztroušenou sklerózu, už nehýbala naprosto ničím. Jídlo jsme jí dávali sondou rovnou do žaludku, domlouvali se s ní očima, doprava bylo ano, dolů ne. Oči byly posledním signálním zařízením. Ústa měla nějakou skřetovou silou znetvořená a dásně už dávno nepřipomínaly ženu. Když pro ni přijeli, hodili ji do „ponorky“ tak neopatrně, že i to co zbylo z jejích dvaceti kilogramů se muselo rozsypat. „Chovejte se alespoň trochu s úctou k té ženě!“, vykřikla jsem na ně. Už i mě vypovídaly nervové ventily. „No no, však se nic nestane babce jedné osmdesátileté!“, zahartusil jeden z funebráků. Když jsem se naposledy mrkla na Karličku, musela jsem mu dát za pravdu. Bolestí zestárla, zešedivěla. Měla ale krajkové šaty s volánky a blažený klid se jí rozléval po tváři. „Už to máš za sebou, nádherná Karličko“, šeptala jsem a vzpomínala na naše zvláštní hovory.

Formálně jsem ukončila pracovní poměr, vrátila vše a s úsměvem vítěze i poraženého vyšla z té zvláštní budovy, na kterou nikdy nezapomenu. Andělé na jejím schodišti mi budou vždy připomínat jen a jen ty skvělé staroušky a Pavlovo „holka moje“…to mi dodnes chybí. Přišlo se rozloučit pár bezejmenných a Pavel. Plakal tak srdce ryvně, že by mu člověk snesl modré z nebe, či z Radhoště a celou cestu tam by skrápěl kameny slzami. Pochopila jsem, jací jsme vítězové …jak nezaslouženě si používáme daru rozumu, úsudku…. A tento přebytek máme pro ty, kteří běží vytrvalostní...

Jsou lidé, kteří nám vstoupí do srdce aniž to ví a udělají stopy, které tam zůstávají. Buďme za ně vděční, jsou to paprsky, které nás vrací do života.



Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 8
Účastníků: 4


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Souboj titánů" | Přihlásit/Registrovat | 2 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Souboj titánů
Od: fungus2 - Tuesday, 18.07. 2006 - 14:26:33
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Dobře se mi to četlo.


[ Odpovědět ]


Re: Souboj titánů
Od: Anonymní - Wednesday, 20.12. 2006 - 14:59:46
Taky se mi to dobře četlo. Opravdu. Je to ze života - a sama vím, jak je práce s lidmi naplňující a jak je težké spolupracovat kolegy, kteří jsou nespravedliví, necitliví a zlí. je to dobře napsaný příběh, poutavý.
-bluenebe-


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
44 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.01 sekund