přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
mtnba2k + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Vodní ironie
Noemi - Tuesday, 18.07. 2006 - 11:22:22
Téma: Próza - Povídka

Úvaha o ceně v životě...

 

Je konec března a já odjíždím do Dobrušky. Pro získání místa v plavecké škole je nutnost mít způsobilost vodního záchranáře. Co to přesně obnáší zjišťuji až v této malebné malé vesničce. Školící středisko je v bytové zástavbě a zde budou probíhat testy. Následná resuscitace simulovaná na figuríně, napojené na počítač spolu s dalšími náležitostmi. Tři sta metrů od střediska je bazén, kde se rozhodne „okamžik pravdy“, jak ten speciální úkon označil náš lektor. Postarší pán, šedesátiletý záchranář, veterán. Účastník Písečné bouře v Iráku, v Bosně. Na první pohled nenápadný člověk, ale při kontaktu s ním je člověku jasné, že pod slupkou se skrývá šoumen, který si rád objede Evropu na nejnovějším typu Harley-Davidsonu. Vše bývá ale něčím vykoupeno, takže vidět jen dým za jeho dvoukolým miláčkem je úzkoprsé. Jeho vyrovnanost a klid ale postupně zaplavuje i nás. Přístup, který má k člověku jako takovému je něčím hodně vyjímečným.


Momentálně mám chvilku na získání své vnitřní rovnováhy. Je mnoho faktorů, které čeří myšlenky, ale najednou se mi v mysli vybavuje zvláštní vzpomínka na Adámka. Proč to…? Je to přeci tak dávno…Byl to 95 letý človíček, vysoký metr padesát. Byl to lilipután, jak se mezi lidmi říká. Tihle lidé s vadou růstu se dožívají tabulkově nejvíc kolem 50ti let. Tenhle Adámek ačkoli moc nevyrostl, zboural všechny lidské škatulky…táhlo mu na stovku. Pracovala jsem tenkrát v domově důchodců. Přišla jsem tam jako mladé neopeřené stvoření, s iluzemi, že dám mnoha lidem, alespoň trochu slunce k srdci. Přeci není tak těžké dělat lidem radost, když můžeme a hlavně chceme.

U prvního obědu se na něj zapomnělo. Nikdo ho nesháněl, jen polévka na stole se ochlazovala. Na dotaz, kde je ten člověk, který má u ní sedět, se mi dostalo odpovědi v podobě pár pokrčených ramen.

„Adámek…sedí na pětce, sedí asi na posteli,“ ozval se někdo u vedlejšího stolu.
Šla jsem do prvního patra a na pokoji číslo pět, na prostřední posteli, u kraje seděl jakýsi Adámek. Lekla jsem se…tvář měl zohavenou, do úsměvu, který na první pohled připomínal Mickeyho. Místo hlasu vydával jakési pazvuky a skřeky. Když mě uviděl, natáhl ke mně dlaň. Vzala jsem ho za ruku, usmál se a šli jsme na oběd. Tak jsme chodili každý den, na snídani, na oběd…prostě vždy, když jsem byla v práci. Neměl příbuzné, nemíval návštěvy. Nebo možná míval, ale já nikdy nikoho neviděla.

Bylo to zvláštní přátelství…tiché, milé a přitom krásné. Sedával v kuchyni, čekal až dodělám hromady práce,a až doutírám stoly. Nosil slušivý malý klobouček, bez kterého neudělal ani krok. Čekával, až si vyjdeme na zahradu. Seděl a sledoval mě svýma uhrančivýma očima. Jednou se mi zdálo, že je mu těžko, špatně, přiběhla jsem k němu a pohladila ho. Mávnul na znamení ať jdu blíž. Najednou sundal z hlavy svůj klobouček a dal mi ho na hlavu. Z úst se mu nějakým zázrakem vydralo pár písmen: „ Moje…“ a pohladil on mě. Zarosilo se mi pod víčky. Nechápala jsem, ale viděla jsem zázrak.





„Okamžik pravdy“ se blíží…jedná se o vylovení figuríny z 5 metrové hloubky. Nejsem člověk, který ponechává věci náhodě a tak už mám za sebou pár pěkných ponorů, ale nejvíc do dvou a půl metrů. Hlubší bazén nikde poblíž mého bydliště nemají. Teoreticky vím, že „popraskání bubínku“ v této hloubce je docela možné, následkem špatného vyrovnávání tlaku v uších. Dokonce jsem na internetu našla případ, jak mladík při podobném výcviku v Brně přišel o život. Stejná hloubka, chybné vyrovnání tlaku a následné barotrauma do měsíce způsobilo smrt. Bublinky vzduchu při pitvě našli v srdečních tepnách a v mozku. Ohromně jsem se „povzbudila“…jenže naše záchranářská četa už stojí v plavkách, před námi masa vody a lektor háže do zadní části bazénu figuríny. Pro jistotu dvě, abychom se mohli častěji vystřídat. Naše skupina se sjela z celé republiky. Mladí, plní síly, pak čtyřicátníci s dávkou nadsázky k životu. Každý má svůj důvod pro tento „okamžik pravdy“, ale to je pro další příběh.

A je to tady, jsem na řadě! Srdce mám někde už ani ne v krku, puls sice těžce hmatný, ale natolik zrychlený, že by si zasloužil podpůrnou masáž. Ano, „dva na patnáct“, blesklo mi hlavou a už zabírám první tempa studené vody. Jsem na přelomu bazénu a dno se začíná prohlubovat. Další záběry už začínám směřovat níž, pár nádechů, zalomení a …nic. Musím nahoru. „Tak tohle nezvládnu“, napadá mě docela jistě. Přeci jen postupné zanořování u žebříku s vyfoukáváním je něco jiného. Jsem znova na hladině…“jako ten korek!“, začínám mít na sebe vztek. Lektor uklidňuje, radí cosi o rozdýchání…jdu k žebříku. Slyším jen…“ale máš tam problém…“.

Vracím se. „Předsi neuteču jak malá holka! Je tam někdo, kdo potřebuje pomoc!“
Znovu se rozdýchávám a pár prudkými tempy jsem u dne, polykám na sucho, chytám nos a vytlačuju tlak z uší…slyším jen pískání, které signalizuje, vše je v pořádku, najednou nevadí, že figurina ztěžkla vodou, že jindy bych měla strach, že mi chybí vzduch, mám ji! Držím ji za ruku, ještě správný úchop a je moje! Postupné vydýchávání a už vidím hladinu…“Jo! Mám ji!!!“ Obrovská radost mě zalila. Jenže to byl teprve trénink. Načisto přijde zítra.


Další den ráno máme resuscitaci a počítač ten kontrolor jeden, hlídá každý hmat, každý vdech, správnou hloubku promáčknutí na sternu. Neodpustí nám vůbec nic. S lehkým úsměvem na tváři si fandím, když vidím ty chlapiska, kteří se valí taky k figuríně. Zaklekávají do pozice záchrance a svaly se jen míhají. V duchu mám obavy, být obětí…Ale obrazovka je zarážející. Lektor plácá dotyčnému po zádech „váš zachráněný by měl obrovskou šanci na přežití, kdyby takhle resuscitovali lékaři, budeme se všichni smát…“ Asi věděl, o čem mluví. V tuhle chvíli se sama ale soustředím na své ruce, myšlenky a vdechy…tři minuty testu skončeny…skvělé! „I můj zachráněný by žil…“, co si přát, snad že to nikdy nebudu muset použít a když, tak s takovou účinností jako dneska. Jsouce vybavení skripty o všelijakých případech úrazů, možnostech první pomoci a následné pomoci se jdem připravit na zopakování onoho „okamžiku pravdy“.









Jednoho rána přijdu do práce a Adámek není na svém místě…není na pokoji, není v jídelně. „Zemřel v sobotu, cos čekala, že tady bude žít do sta let?“, odpovídala spěšně mezi řečí jedna sestra. Nevím, co jsem čekala…Celý den jsem jako v mdlobách, udělat nejnutnější a jít domů. Paradoxně by tady měli pracovat lidé, kteří svou empatií překryjí šeď těchto zdí, ale za pár měsíců už ze mne není ten snílek. Chápu, jak je těžké někdy těmto lidem přinést kousek paprsků radosti, slunce, závanu vzduchu. Jakoby někdy ztěžklo i to chmýří, které jindy s lehkostí letí. I motýl by tady těžko mával křídly. Přemýšlím nad apatií, která převládá…když najednou slyším rozhovor. Neposlouchám rozhovory jiných, ale přes bytové jádro se vine tichá nit slov…“co jste dělaly v sobotu? Víš kolik toho bylo…Adama jsme daly do vany, víš přece, to koupání. Odskočila jsem si oloupat pomeranč…víš přeci, byl malý, krátký…utopil se nám. Sjel do vody, nevšimly jsme si. No co…bylo mu dost a voda na plících, to přece je normální diagnóza!...“ Víc jsem neslyšela…zatmělo se mi před očima, uši přestaly cokoli vnímat. Netuším ani jak ten den jsem došla domů, nevím nic dalšího, co se týkalo tohoto domova. Žlutá budova zářivě odrážela slunce, ale uvnitř svět beznaděje a odsouzenců. To byl jeden z průlomů, kdy jsem pochopila , co budu dělat dál…





A je tu poslední zkouška, vzorové vylovení…Jsem klidná, když to nepůjde na poprvé, půjde to na podesáté. Pochopila jsem smysl dění. Pokud člověk chce, jde nemožné! Překonat svůj vlastní stín občas dokážeme všichni! Kroužím už zas nad místem, kde musím udělat zalomení a udělat tečku za touhle kapitolou. Figurína tam leží jako opravdový člověk, kterému běží sekundy. Věděla jsem, že na poprvé to nepůjde, napadá mě jediná myšlenka. Jsem máma…“tam dole mám dceru, a kdyby mě to mělo uši urvat, musím ji vytáhnout! Potřebuje mě!“ Netuším jak, už ji mám a plavu k hladině.

Radostní jsme udělali zakončení pobytu v malé vesničce. Spolu s ostatními jsem šla zapít náš malý úspěch…Vyplavila poslední zbytek stresu. Jedna dvanáctka stačila a myšlenky se stáčely na mé děti, muže, a všechny upřímné lidi, které jsem měla možnost v životě potkat. Pár jich je a zůstane někde hluboko skryto. Zrovna jako Adámek. Na něj a pár dalších nikdy nezapomenu. Svůj stín se nám občas opravdu podaří přelézt, ale do cizí hlouposti budeme narážet často.

Víte vůbec, v jak hluboké vodě může člověk přijít o život…?







Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 9
Účastníků: 2


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Vodní ironie" | Přihlásit/Registrovat | 1 komentář
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Vodní ironie
Od: fungus2 - Tuesday, 18.07. 2006 - 14:27:44
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Výborná povídka.


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
40 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund