přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Dominikán
Raymond - Thursday, 01.06. 2006 - 11:20:15
Téma: Próza - Povídka



Probuzení bylo kruté. Vlastně je s podivem, že jsem se vůbec probral. Namáhavě jsem otevřel jedno oko a podíval se směrem, kde jsem tušil budíka. Ne že by měl zvonit, ale chtěl jsem se zorientovat v čase. Bohužel se to nepovedlo, ztratil jsem se i v prostoru. Kalné, násilím otevřené oko nevěřícně zíralo na úplně cizí pokoj v neznámém bytě. Mozek, nebo to co z něj zbylo po nočním vraždění buněk, začal překotně analyzovat situaci. Z prvních výsledků přemýšlení nevycházely vůbec žádné povzbudivé věci.Věděl jsem, že se budu muset otočit a podívat se i na druhou stranu postele. Docela jsem se bál… Zoufale jsem hledal důvody, které by mi umožnily dál nečinně ležet a předstírat mrtvolný stav. Samozřejmě, že jsem na žádný nepřišel.Naprosto nefungujícím torzem nervové soustavy, jsem přesvědčil k otevření i druhé oko. Obraz se nevylepšil.Zíral jsem na stěnu malého pokoje. Špinavá, zjevně už dávno nevymalovaná stěna hostila ve svém středu velký vějíř v čínském stylu. Šíleně sladké malůvky „roztomilých“ medvídků a kačenek mě málem uvrhly zpátky do kómatu. „Tohle by mělo bejt trestný“, pomyslel jsem si. Už jsem se pomalu přestával obávat otočení a prozkoumání druhé strany pokoje. Protože, co by mohlo být hroznější ? Vzápětí mi došlo, co může být horší… Podle toho příšerně kýčovitého vějíře, mě na druhé straně mohlo čekat opravdu hodně nepříjemné překvapení. V hlavě mi duněla písnička od Tří sester, Jebex. Naprosto vystihovala mé pocity. Párkrát jsem zamrkal a plný odhodlání začal rozvážně otáčet hlavu. Při pohledu na strop bylo už něco vidět rozmazaným, periferním viděním. Stále jsem se pokoušel přimět svoji paměť k tomu, aby mi vyjevila tajemství předchozí noci. Jediné, co jsem si ale dokázal vybavit, byl neodbytný Jebex… Znovu jsem se podíval na velký, růžový vějíř. „Ať je to aspoň ženská“, zredukoval jsem radikálně své naděje. Nadechl jsem se, zavřel oči a prudce se posadil na rozvrzané posteli. Něco, co bylo asi někdy v minulosti přikrývkou, ze mě ani moc nechtělo spadnout. Shodil jsem s odporem tu beztvarou hmotu a otevřel oči. V té chvíli jsem si připadal jak v kreslené japonské grotesce. Moje oči se totiž octly minimálně deset centimetrů před obličejem. „Tak tomuhle se asi říká valit bulvy“, pomyslel jsem si. Vedle mě ležel na posteli plamenomet. Vypadal, že s ním nedávno někdo pěkně řádil. Ten někdo, jsem byl podle všeho já… Očouzená hlaveň vzbuzovala dojem, že ještě pěkně rozžhavená. Teprve teď jsem si uvědomil pekelný smrad, kterého byl pokoj plný. Někdy zkrátka nejsem nejbystřejší… Cizí pokoj, růžový vějíř, plamenomet a já. Jak tohle spolu souvisí? Co to znamená? Předklonil jsem s, abych si mohl tajemnou zbraň prohlédnout a vzít do ruky. Vtom jsem si všiml, že před postelí leží v bídném zbytku křesla něco, podobající se lidské postavě. Podíval jsem se pozorněji a vskutku se to podobalo ohořelé mrtvole. I ten všudypřítomný smrad jsem si přiřadil ke spálenině hadrů a tkání. Nabyl jsem stoprocentní jistotu. Je to ohořelý člověk. Po celém zbytku podlahy se válely plechovky od piva. Zaostřil jsem na jednu z nich a po veliké námaze jsem přečetl: “Carlsberg“. Něco mi říkalo, že teď už bych měl přijít na to, proč mě bolí hlava. Že by po pár kartónech silného dánského piva? Soustředil jsem se na spálenou hmotu s nemalou nadějí. Třeba je to někdo známý a já to všechno nevypil sám… Bolavá hlava se odmítala podvolit příkazům nervového centra, žila , nebo spíš přežívala si svůj vlastní, smutný příběh. Ale určitě jsem na tom líp, než ta spálenina na zemi. V hlavě mi stále duní Jebex, nervová soustava přestává zvládat všechny vjemy, které jí neustále dodávají oči s nosem. Podíval jsem se soucitně na ohořelé tělo zničeně, skoro snad i trochu závistivě nahlas vzdychl:“ Ty už máš klid…“ Překvapeně jsem si uvědomil, že zvládám mluvení. Tak to se mnou nebude tak špatné. Začal jsem se hned cítit o něco lépe. Trošku mě trápilo jen to, proč tady leží ta spálená postava. Napadaly mě různé, šílené možnosti. Třeba jsem toho chudáka vytáhl z pece v krematoriu a chtěl ho uhasit. To asi ne… Nebo že by samovznícení? Tahle možnost se mi velice líbila, ale dobře jsem věděl,že by to taky neprošlo. S tím plamenometem v posteli bych tohle, jako příčinu smrti neobhájil. Vstal jsem z postele a sklonil se nad mrtvolou. S hrůzou jsem si uvědomil, že to co z dálky vypadalo jako turban, byl skutečně turban. „Doprdele, on je to musulman“ konstatoval jsem ne zrovna nadšeně. Mozek se rval s novou informací a výsledkem této náročné, analytické operace bylo zjištění, že pivo jsem vypil sám, protože islamista alkohol určitě nepil. Ale proč tady tedy leží? A spálenej? Mé myšlení se zřejmě dostávalo zpět do normálu, protože na své otázky, jsem znal hned správné odpovědi. Leží tady, protože je mrtvej. A spálenej je, protože jsem ho spálil. A proč jsem ho spálil? Buď nešťasnou náhodou, nebo mě nasral. Bravurní!
V dunění Jebexu jsem najednou začal vnímat mezery, do kterých se vkrádaly výjevy ze včerejšího večera. Snad to dám nakonec dohromady.

Páteční večer jako každý jiný. Po skončení práce v semináři, jsme si šli s několika přáteli sednout do příjemné arabské hospody v Dlouhé ulici. Bavili jsme se o naprosto běžných a normálních věcech. O fotbale, o hokeji, o atentátu na předsedu vlády. Ten se ještě neudál, teprve jsme ho plánovali. U vedlejšího stolu seděla parta rozjařených Arabů a něco hlučně oslavovali. Mezi samými salámy, aláhy a mohamedy, bylo občas zřetelně slyšet slovo Danmark. Víra nevíra, někteří z nich chlastali jak jmenovaní Dánové. A pak, zprvu nenápadně, vznikl problém. Nejdřív začalo nevinné slovní pošťuchování mezi našimi stoly. Oni na nás pokřikovali Allahu akbar, nevěřící psi, a podobné duchaplnosti. My jsme jim odpovídali ještě hlasitěji a inteligentněji. Napodobovali jsme štěkot. Trochu je to rozčílilo. Když jsem ale na pivní tácek namaloval vousáče s dredama a napsal pod to Mohamed, mohli se posrat. Skákali okolo nás jak šílení, turbany jim na hlavách poskakovaly v pekelném rytmu a jejich umouněné hábity se vlnily tak, že celá skupina vypadala jako by byla zavřená v pračce při ždímání. Čekal jsem, kdy některý z těch tajtrlíků odbouchne nějaký semtex, nebo granát. Ale asi je neměli sebou.
Odešli jsme bez placení, zato však rychle. Hlavní turban za námi vyběhl ven, řval jako hyena a držel v rukách něco, čím bez ustání mával ze strany na stranu. Mysleli jsme si nejdřív, že drží vodní dýmku. Dokud z ní nevyšlehl plamen. Okamžitě se projevil náš tvrdý výcvik. Zabijácké reflexy prozatím dřímající, se probudily. Podívali jsme se na sebe a okamžitě jsme věděli co máme dělat. Zdrhli jsme tak rychle, že neměl žádnou šanci nás dohonit. Ulicí se rozléhala několikanásobná ozvěna způsobená naším dupotem a řevem naštvaného Araba. Asi po stech metrech jsme prudce zabočili do postranní uličky a zůstali stát. Po překonání světového rekordu v běhu před plamenometem jsme byli trochu udýchaní. Nikdo z nás už neměl náladu na další posezení a případnou honičku. Rozloučili jsme se a rozešli se domů.
Po několika minutách chůze a přemýšlení o celém večeru jsem sám sebe pěkně vytočil. Co mi má co někdo, ať už je to kdokoli, nadávat do psů? A jak si může Arab v centru Evropy dovolit vytáhnout plamenomet a s hubou plnou proroka ho použít? Já do něj kresbou na tácku a on do mě plamenem. „Tak to ne“, pomyslel jsem si. Otočil jsem se a nabral zpáteční kurz do Dlouhý. Napadlo mě, že bych se měl dojít domů převléct.Přece jenom, když si zasviním pracovní hadry, nebude mě to tak mrzet. A hlavně, nejsou hořlavý…
Po příchodu domů jsem se rychle převlékl, nasadil sluchátka , pustil Tři sestry a v rytmu Jebexu mazal za Arabem. Cestou se po mně pár lidí ohlédlo. Pracovní kutna vzbuzovala trochu pozornost. Svižnými kroky jsem brzy dorazil ke známé hospodě. Očouzená, doutnající bývalá popelnice svědčila o velké frustraci majitele plamenometu. Byl jsem jen trochu zvědavý, kam bude hospodský vyhazovat odpadky. Plastová popelnice by se možná neměla podpalovat… Při pohledu na ten smradlavý škvarek mě napadlo, že by asi nebylo nejmoudřejší vcházet do hospody hlavním vchodem. Snad to půjde z vedlejšího domu. Vešel jsem do recepce, kde seděla docela hezká, černovlasá slečna, s vlasy sepnutými do culíku. Hezká mi ale připadala jen do doby, než otevřela pusu. Málem mě slovně zavraždila za to, že jsem nestandardně zazvonil. Je pravda, že se mi zvonek zasekl a velmi, opravdu velmi hlasitě drnčel v celém baráku. Možná jsem se ho neměl snažit umlčet a nechat ovládací panel ve zdi. Ale už se stalo a nevím, proč mi ta slečna tolik nadávala. Ještě že nejsem agresivní. Položil jsem vytržený panel na pult v recepci a s milým úsměvem se zeptal, kudy se dostanu do hospody. Odpovědi jsem se bohužel nedočkal. Nebo byla zašifrovaná v nadávkách a narážkách na mé oblečení. Kutna byla sice ušitá podle několik set let starého střihu, ale mně vyhovovala. Pohodlná, praktická a nehořlavá…
Nechal jsem slečnu nadávat a vydal se do domu. Snad najdu cestu sám. Můj orientační smysl a instinkt mně neomylně vedl směrem, vyznačeným šipkou a nápisem „Restaurace“. Hospodu bych ale asi bez problémů našel i bez nápovědy. Šílený řev, ještě šílenějšího muezzina mě neomylně dovedl ke dveřím na konci chodby. Hlasitý řev, zvoucí k modlitbě a vyzývající ke zklidnění. Mě by to tedy nezklidnilo. Zatoužil jsem po plamenometu. Nabyl jsem přesvědčení, že poslechem tohoto randálu vznikají sebevražední teroristé. Co jiného jim zbývá… Naštěstí řvaní právě skončilo. Stál jsem přede dveřmi a zkoušel zaslechnout jakýkoli zvuk zevnitř. Nic jsem neslyšel. Položil jsem ruku na kliku a začal pomalu otevírat dveře. Nebyly zamčené, což mi přišlo jako velká neopatrnost. Jen do té doby, než začaly vydávat hrozný, skřípavý zvuk. Nenápadně se dovnitř zjevně nedostanu. Dveře konečně přestaly pištět. Přimhouřil jsem oči a opatrně nahlédl dovnitř. Úzké uličce dominovalo velké, nádherné akvárium. Nad ním visela veliká klec a v ní seděl na bidýlku ohromný papoušek. Kupodivu nevřískal. Nevšímá si mě, nebudu ho provokovat. Očima jsem se vrátil k akvárku. Pomalu jsem nakročil a položil nohu těsně za práh. Byl tam vysoký a měkký koberec. Postupně jsem přenášel váhu na nohu za prahem, když vtom začal měkký, vysoký koberec kňučet, kvílet a tlumeně štěkat. Došlápl jsem a po jemném křupnutí se všude kolem rozhostilo nádherné ticho. Pohled pod nohy mi potvrdil moje prvotní podezření. Měkký koberec byl ležící rotvajler, teď už mrtvý. Nešťastnou náhodou jsem mu přišlápl krk, ve kterém velmi rychle praskly obratle. Možná měl v sobě málo vápníku. Zaplavil mě pocit uspokojení. Cesta byla volná. Odvrátil jsem pohled od mrtvého psa a podíval se přímo do hlavně plamenometu, kterým na mě mířil teď ještě nasranější Arab. „Ach jo, tím psem jsem ho nepotěšil“. Buď ho měl rád, nebo to byl hlavní chod pro některé z jídel. To by ale nemusel tolik zuřit, kdyby se hned stáhnul a naložil… Šílenství v Arabových očích mě ale přesvědčilo o možnosti číslo jedna. Udělal jsem smířlivé a vstřícné gesto. Sundal jsem nohu ze psa. Moc to nepomohlo, Arab si snad myslel, že jsem to udělal schválně. Hlaveň plamenometu mě pořádně znervózňovala. Opět se projevil můj výcvik, rozhodl jsem se vzdát. Vymrštil jsem ruce nad hlavu v celosvětově známém gestu „ruce vzhůru“. Doufal jsem, že rychlost mojí reakce ho přesvědčí o upřímnosti kapitulace. Bohužel moje ruce při své cestě nad hlavu zavadily o akvárium, které se okamžitě začalo řítit k zemi. Arab zařval jako kráva, upustil plamenomet a instinktivně se pokoušel chytit padající nádrž. Já jsem se na ryby vykašlal. Sáhl jsem po plamenometu a hned se moje nahlížení na svět stalo optimističtějším. Arab samozřejmě nic nechytil. Chvíli se nevěřícně díval střídavě na psa a na rybičky. Pak jeho pohled zabloudil na mě. Skoro jsem ho litoval, vypadal, že ho poslední události zasáhly. Náhle z něj začala vypadávat česká slova. Asi byl v šoku. Dozvěděl jsem se, že mě poslal šejtán, že to Alláh tak nenechá a další hodnotné informace. Po desetiminutovém monologu na stále stejné téma, mě začaly trochu bolet ruce. Plamenomet nebyl nejlehčí a položit jsem ho fakt nechtěl. Jak ho jenom umlčet? Namířil jsem nad jeho hlavu a stiskl krátce spoušť. Arab rázem ztichl. Papoušek naopak začal řvát. Jen krátce. Znovu se kolem rozhostilo ticho. Shrbil jsem se, nahodil omluvný ksicht a snažil se být neviditelný. Dnes opravdu asi nemám svůj den.
Rozhodl jsem se pro mírové řešení celé situace, což jsem si díky plamenometu mohl dovolit. Namířil jsem na Araba a vší silou zařval: „Tak co máš doprdele proti křesťanům???“ Arab zvedl ruce a najednou byl přístupný diskuzi. „Zavřu hospodu, můžeme jít ke mně domů a všechno v klidu probrat“, navrhl mi. „Dobře“, souhlasil jsem blahosklonně. „Plamenomet vezmu já, abys ho nemusel tahat ty“, sdělil jsem mu s upřímnou ohleduplností. Usmál se, ale oči ho prozradily. Neměl mě rád… „Dáš si něco k pití?,“ zeptal se. „Carlsberg, hodně Carlsbergu“. Vychutnával jsem si jeho rozpaky. „Dánské pivo nemám,“ zkoušel se vykroutit. Nevěřil jsem mu. „A kdo by ti ho asi vypil?, “ zeptal jsem se sebejistě. „Tak dobře,“ kapituloval. „Musím pro něj zajít do skladu“. „OK, jdu za tebou,“ souhlasil jsem s úsměvem. Sebral ze země psa, hodil si ho přes rameno, otočil se a namířil k protilehlým dveřím.
Ve skladu byla docela zima. Arab hodil psa do lednice, ze které předtím vytáhl čtyři kartóny piva. Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou. Arab začal povídat něco o psí lahůdce. „To je mi fuk, co budeš zítra vařit, já chci víc piva“, vysvětlil jsem mu své nesouhlasné gesto. Otevřel znovu lednici a vyndal všechny tři zbývající kartóny.
Do výtahu odnesl pivo nadvakrát. Nepomáhal jsem mu, měl jsem dost svého plamenometu.
Vyjeli jsme do posledního patra. Arab šel k jediným, masivním oplechovaným dveřím na chodbě a vší silou do nich kopl. Podle prohnutého plechu to nebylo poprvé. Dveře se téměř okamžitě otevřely. Stála v nich vysoká, zřejmě žena. Z hábitu, zahalujícího celou postavu, vykukovaly pouze oči. Arab cosi zakřičel a ona beze slova popadla všechno pivo a najednou ho odnesla dovnitř. „Má páru“, pomyslel jsem si uznale. Mohamedán by asi dostal pěkně na hubu, kdyby si na něj troufla. Položila pivo na zem a nenápadně zmizela. Arab se svalil do jediného křesla v pokoji, který nebyl asi hodně dlouho vymalovaný. Na zdi visel velký růžový vějíř s medvídky a kačenkami. Pod ním byla veliká postel, jediný kus nábytku v pokoji, kromě křesla. Posadil jsem se na postel, vedle sebe jsem si hodil kartón piva otevřel jednu plechovku a zeptal se s inteligentním výrazem ve tváři:“ Tak co?“ Arab chtěl zjevně udržet konverzaci, tak odpověděl:“Chcípni pse!“ Nepoučitelný kluk… V jedné ruce jsem držel pivo, druhou jsem pohladil plamenomet. „Ať si kecá…“
No a pak začala naše teologická debata. Arab si zapálil nějaké šíleně smradlavé cigáro a začal snášet argumenty o nadřazenosti islámu. Já ty jeho rozumy zapíjel jedním pivem za druhým. Začínal jsem ho chlapce vidět dvakrát, což by ani tak nevadilo. Já ho ale dvakrát i slyšel… Prázdné plechovky jsem házel na podlahu a po nějaké době už nebylo kam šlápnout. Dvojitý Arab se začínal čím dál víc rozohňovat, bůhví co bylo v tom cigáru. Byl zrovna ve fázi, kdy vykládal o humánnosti a tolerantnosti islámu, když jsem mu ukázal svůj pivní tácek s dredatým vousáčem. Najednou bylo po toleranci. Začal mě kamenovat plechovkami. Nevadilo by mi to, kdyby nelétaly dvojmo a nebyly plné. A taky se mi chtělo hodně, ale hodně na záchod a byl jsem z toho trochu nervózní. Takže, co jsem měl dělat? Co mi zbývalo? Islámu je vlastní kamenování, křesťanům upalování… Stiskl jsem spoušť a držel ji, dokud z hlavně plival oheň. Když už nemělo co hořet, hodil jsem plamenomet na postel a otevřel si další pivo. V pokoji bylo pekelné horko. Postupně jsem dopíjel další plechovky a vedl přitom svůj náboženský monolog. Nikdo mě nepřerušoval. Pletl se mi jazyk, ale rozuměl jsem si. Čím zbývalo méně piva, tím víc jsem mluvil. Nakonec, u poslední plechovky jsem si nasadil sluchátka a první i poslední co jsem slyšel byl Jebex.

Pomalu, aby se mi nerozskočila hlava, jsem se zvedl od ohořelého Araba. Upravil jsem si mnišskou kutnu, narazil si kapuci hluboko do čela a začal se probojovávat skrz vrstvu plechovek ke dveřím. Plamenomet jsem si hodil přes rameno pod kutnu, kde nebyl vůbec vidět. Otevřel jsem dveře a trochu se lekl ženy v hábitu, která včera unesla všechno pivo. V očích se jí zablýsklo. Sundala závoj, podívala se na mě a usmála se. Slečna recepční… Pomalu jsem sahal po plamenometu. Naštěstí se slečna rozpovídala. „Konečně někdo to prase odrovnal. Musíš zmizet, nebo tě Arabové zabijou.“ Oddechl jsem si, vzpomněl jsem si totiž, že plamenomet je prázdný. A spojenec se hodí. Točila se mi hrozně hlava, tak jsem se ochotně poddal jejímu vedení a nechal se odvádět někam pryč, do bezpečí. Zabít ji můžu později, až mi bude líp. Ve jménu boha, Amen.

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 8
Účastníků: 1


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Dominikán" | Přihlásit/Registrovat | 1 komentář
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Dominikán
Od: fungus2 - Thursday, 01.06. 2006 - 18:34:06
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)

Dobrý text. Trochu jsem se ztrácel díky chybějícím odstavcům.


[Posted by 89.176.51.234 via http://webwarper.net This is added while posting a message to avoid misuse.
Try: http://webwarper.net/webwarper.exe Example of viewing: http://webwarper.net/ww/~av/www.minimax.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=6110 ]


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
40 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund