přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Další cihla do zdi
hroudka - Saturday, 26.02. 2005 - 17:54:07
Téma: Próza - Úvaha/Zamyšlení

Je to opravdu dlouhé, původně pro neviditelného psa, čas psaní asi odhadnete... autobiografie

 

Další cihla do zdi

Došlo k otřesné události; učeň brutálně zavraždil svého kantora. Veřejnost je otřesena, opět se stupňuje diskuse o učitelích a jejich možnostech obrany, udělení jim statu veřejného činitele, kurzech sebeobrany a dalších metodách ochrany učitelů před agresivními žáky. Kdo ovšem chrání žáky před zlovůlí a agresí učitelů? V žádném případě nemám za cíl obhajovat čin vraždy, který je za všech okolností nepřijatelný, ale nežijeme v černobílém světě a ne vždy musí skutečné oběti krvácet, když je jim ubližováno.
Střední škola. Takový ten specifický ústav, kam se chodí na osmou hodinu ráno, kde se za pozdní příchody udělují důtky a kde obvykle strávíte šest vyučovacích hodin v lavici pro dva se zrakem upřeným vpřed na tabuli či různě zajímavou tvář vyučujícího. Trvá to různě dlouho, někdy čtyři, někdy osm let, podle možností studenta a osudu. Pokud mi může být dovolena osobní vložka, měl jsem ty roky strávit samostudiem nebo prospat, obojí by mi dalo víc. Nechci zobecňovat problematiku středoškolství, ale moje zcela osobní a konkrétní reflexe praví „muselo to bét, Maryšo?“


„Nepotřebujeme vzdělání“


Ve vzpomínkách na střední školu, obvykle ukončovanou slavnostní zkouškou dospělosti – maturitou, mnozí vidí ony „hodné a dobrácké,“ „přísné, ale spravedlivé“ „laskavé a moudré“ kantory, z nichž někteří byli lepšími lidmi, jiní sarkastičtější a náladovější, ale masový dojem by měl zůstat pozitivní: Až na toho a na toho, který byl takový a takový to byli fajn lidi, kteří mi něco dali do života a na které rád vzpomínám. Má pravda je však opak; až na několik světlých výjimek v šedé mase unavených a otrávených lidí, kteří si „to tam odučí,“ vyhodí na světlo nějaký ten osobní mindrák a ve dvě padla, si mohu jen stěžovat (-:. Bohužel ne zcela na spravedlivé nebo nespravedlivé známky, neboť má vysvědčení doprovázel od druhého ročníku dodatek „s vyznamenáním,“ ani z nevděku za to dobré, co jsem individuálně získal, ale za ten generální průřez přístupem a chováním vůči žákům v komplikovaném věku a mnohdy i situaci. Prestižní gymnázium, v první desítce v republice. Náročné požadavky, náročná příprava. Šance na přijetí na vysokou školu vysoká, kolektivní reflexe maximální (lyžařské zájezdy, „voda…“). Jistě, jsme jenom lidé, a to velmi nedokonalí, s vlastními problémy a komunismem v zádech, ale jestli tohle je „TOP TEN CZ,“ pak se příliš nedivím, že na mimopražském SOU to končí vraždou.


„Nepotřebujeme, aby nám někdo kontroloval myšlenky“


Kantoři na střední škole, přes interní problémy, které mnohdy prosáknou i mezi studentské řady, jsou bohužel rozhodně „kluci co spolu držej páku,“ čili si zjednodušeně můžeme představit početný, ale zcela bezmocný klan studentů proti sice výrazně menšinovějšímu, ale maximálně mocnému klanu kantorů. Lid vs. oligarchové. Několik let jsem závodně provozoval lehkou atletiku i tělesnou výchovu ve škole. Představme si kantora nebo kantorku, nazvěme si tuto osobu třeba Lojza, která má za sebou něco prostalinovských let výuky, učí TV a zeměpis nebo něco takového, a kopičku dívek před ní, kterým má začít výchova těla. Hodina se vždy zahajovala známkovaným nástupem; jeden z nás razantním hlasem zvolala do hloučku „třído končit, vyrovnat,“ (do obligátního dvojstupu podle velikosti na rozdíl paže, jistě i dnešní penzisté pamatují), spočítala stojící civčence, dále vyhrkla „pozor, pohov“ a podala hlášení čelem k profesorce: „Paní profesorko třída ta a ta je připravena k hodině tělesné výchovy v počtu šestnácti chlapců a dvou necvičících“ a dostala dle kvality odvedené práce známku. Psala se pozdní devadesátá léta dvacátého století; a já vím, já jsem ten vůl, co sní navždy naivně o demogracii v tomto státě. Nic jsem nenáviděl tolik jako tyto pseudonástupy, které byly naprosto k ničemu a nestály mě nic než vlastní důstojnost. Hrozně mě mrzí, že jsme nemuseli salutovat. Inu, ono osvědčené tělocvikářské heslo „já vás srovnám do latě“ potřebovalo být naplněno aspoň iluzí, když už nám Stalinem nikdo mysl oficiálně poutat nemohl, ač by nepochybně velmi rád. Můj respekt pro pedagogický přístup byl navždy spasen závažnými zdravotními problémy, které mi dodnes brání ve větší sportovní aktivitě, ale Lojza, inu „Lojza je prej hroznej kanec, nebylo by žádný hej.“ Nebylo a nebude. A dobře mu tak.


„Žádné temné sarkasmy ve třídě“


Ovšem má tělocvikářská traumata měla být rozšířena ještě o jeden povzbuzující zážitek: Kolektivní plavbu sněhem (lyžák). Lyžuji od mala, lyžuji velmi rád. Tentokrát se do čela výpravy postavili Franta, Bohouš, Zdenda. Franta byl něco jako „vedoucí lyžařského výcviku;“ Abych nezdržoval detaily, poznamenám pouze, že když jsem upozornil na nesrovnalost s ubytováním, tak mě Franta nechal se snowboardem uprostřed neznámého svahu, aniž bych na tom prkně uměl třeba i stát, a sebral se a šel se zbytkem dětí někam… pryč. Když jsem ho po hodině našl, tak mě ignoroval, nezapojil do výuky a ať se mě nikdo neptá proč, nevlastním nenávistný, zlý mozek, který by byl schopen rozšifrovat cizí zatmění. A opět odešel někam daleko. Tak jsem se sám se snowboardem dopotácela přes les do chaty, kde mi byla udělena důtka (nevím dodnes za co), večer jsem byla předvolán před tělocvikářský triumvirát a bylo mi sděleno, že „si to tam vykoušu,“ na co prý hřeším a že „mi ukážou.“ Inu, pud sebezáchovy je silnější než touha po parádní „lyžovačce,“ zavolal jsem maminku a byla z hovadského prostředí vysvobozen. Doma moji rodiče uvažovali o podání trestního oznámení ohledně zanedbání povinné péče o svěřenou osobu a přizvali si právníka, s jehož pomocí sepsali spis, který vše dokumentoval a předložili ho Vencovi. Říká se tomu myslím třídní nebo tak nějak. Byl to férovej chlap, řekl, že si loni pamatuje, jak spolu s Frantou byli na vodě a jaká to byla pohoda a že na lyžáku sice nebyl, ale je si jistej, že to všechno není pravda. Vzhledem k tomu, že maturitní papír bohužel většina z nás ke spokojenému životu potřebuje, od tohoto záměru moji rodiče odstoupili, jak by pravděpodobně učinil většina bledých a bezmocných. Nechť slouží.


„Špatně, znovu!“


Mnozí kantoři si stěžují na nadávky ze strany žáků a především stížnosti za známky. Chcete vědět, jak se dávaly známky z chemie? Pan kantor měl takový čtverečkovaný sešit, a v něm jména. Rozdala se písemka, všichni opisovali ze sešitů, kde to měli napsané špatně (ani kantor není neomylný, že) a asi tak půlka lidí dostala pětku. Pak se třeba zkoušelo, dávaly se otázky, které nebyly vykládány a ti, co ji měli dostat (nepopulární žáci atp.), dostali pětku. Pak se někdo ošklivě podíval a dostal taky pětku. Ke konci roku všichni počítali pětky a nikdo nevěděl, kde se tam vlastně vzaly. Pan kantor byl inteligentní a byl-li v dobré náladě, byla s ním rozumná řeč a výuka měla smysl, kdyby nebyl zamindrákovaný magor, mohl být dobrý a schopný učitel, bohužel člověk míní… bez ohledu na znalosti a schopnosti měl každý na konci roku sadu pětek a dle potřeby k ní bylo přihlíženo. A nikdo nic stejně neuměl, pokud si za tím nešel sám, viz. poznámka o samostudiu. Byla by to sranda, kdyby z chemie nepotřební studenti nepropadali a ti schopní nekončili s trojkami, nezávisle na schopnostech a vědomostech. A to ani nechci mluvit o tom, jak nás učili prestižně fyziku („já vás zlikviduju“ bohužel nebyl fór a i kdyby byl, kdo má právo tohle říkat).


„Žádný ženský, žádnej pláč“


Fascinace ženskými elementy před tabulí pod čtyřicet mě nepřecházela. Jistě, ženy trpí na různé řevnivosti, bohužel je smutné, postihuje-li to jejich profesionální výkon. Představte si slečnu, hezkou, ne krásnou, hezkou, a učitelku, ošklivou, ne nehezkou. Slečna má pět jedniček a jednu dvojku, dostane na vysvědčení dvojku, a nic s tím neudělá. Spravedlnost přenechte vyšším instancím. Pak si představte dívku nehezkou, ne ošklivou. Ta má tři dvojky a dvě jedničky a dostane na vysvědčení jedničku. Za aktivitu v hodině, za aktivitu. Plačte na správných hrobech, pokud se vám to náhodou nelíbí.

Ale toto všechno jsou jen a jen ty povrchní věci, které vás možná mrzí a možná rovnou naštvou, ale není vůči nim obrana i když jste tisíckrát v právu, protože by jste jen žák nebo rodič, ale ten naproti, to je panečku u-č-i-t-e-l, který chce od Buzkové vyšší plat a od společnosti větší respekt. Že zcela nepokrytě zneužívá svou pozici, jeho jednání je osobní reflexí a nikoli pedagogickým přístupem, nikoho nezajímá, neboť neteče krev. Jako rodič máte jedinou šanci – dát své dítě na jinou školu, kde to pro nápadnou frekvenci výskytu těchto lidí na středoškolských ústavech nebude zřejmě lepší, nebo „držet hubu a krok,“ stejně jako všichni ostatní, neboť proti armádě kantorských spiklenců prostě nemáte vůbec žádnou šanci. A protože všichni volíme cestu „sbohem a maturita,“ je reálná šance, že tento stav se těžko kdy změní.


„Dokud nesníš maso, nedostaneš puding“


Dvojka z chování je zajímavá věc, většinou se dává za těžké přestupky proti školnímu řádu či dokonce zákonu, ale před očima mi s ní mávali, aniž by se něco ztratilo v šatně nebo abych vyrobila pěkný tag na dveře toalety; na základní škole v páté třídě (budiž mi ostatní jedničky spásou), nepochybně za otevřená ústa, a pak taky v ročníku předposledním na střední škole. Řešil se spor ohledně ztracených financí, který byl zcela interní a Venca ho začal vytahovat před třídou, zřejmě újezd nervů. Postavil jsem se a požádala ho, aby interní spory ponechal interními. Poněkud se mu to vymklo z rukou, nicméně jeho potřeba postarat se o svou autoritu vyvrcholila výhružkou dvojky z chování a úprkem do obligátního kabinetu, chudák Venca. Když jednal to odpoledne v mými rodiči, ve společnosti výchovného poradce či jak, tvrdil, že si na nic nepamatuje a pan Výchova, nepřítomný celé události, prohlásil, že jsem si návrh dvojky z chování vymyslel, jsem to ale klučina s fantazií. Nicméně ne všichni byli až taková páka a dobře míněná rada Vencova kolegy – „ne snad že by ti někdo navrhoval dvojku z chování, to ne… padaly tam takový stížnosti, že jako by to mohli zkusit… pak se někdo zeptal, jaký máš prospěch a když Venca řekl, že jsi jeden ze tří, co má vyznamenání, tam to v podstatě skončilo… tak si to hlídej a dej si pozor…“ Zatím jsem upřímněji míněnou radu nedostal a žádné se tak nedržel jako této. Možná jsem drzá huba, která si myslí, že nikdo nemá právo zneužívat svou pozici ani práva jenom proto, že drží v rukou váš prospěch a když vám přes samé jedničky udělí na vysvědčení čtyřku, nic nezmůžete a pouze podléháte jeho libovůli; zcela objektivně se dá říci, že vůči kantorům jsou žáci zcela, zcela bezmocní.

Nemám bohužel momentálně šanci zmínit ty dobré z kantorů, kteří byli za tím správným a kteří dokázali posunout mysl teenagerů snad prospěšným směrem, ale nechť vědí, kým jsou a stojí si za tím.
Přes svůj nepokrytý negativismus vůči absurdním scénám, kterých jsem byla svědkem či účastníkem a které jsou pouze osobní reflexí zůstává obecně podstatný jeden element, který již není o mé osobní reflexi: Šikana. Poměrně krátkou dobu před otřesnou událostí na SOU prošly médii informace o „uličce smrti,“ což je pouze jedna z mnoha a mnoha kapek v celém komplexu této „dětské hry na šest.“ Přístup kantorů k tomuto problému lze označit za tragický a zcela mimo realitu. Lze otevřeně říci, že mnoho kantorů jsou němými svědky těchto událostí a považují je za „běžnou součást“ studentského života; snad pro svou neschopnost rozeznat, kde končí hra a začíná násilí, ale „neznalost neomlouvá.“ Další velká část neví, „co s tím“ a bohužel se ani neobtěžují informovat se a vše řeší poznámkou či obdobnou pedagogickou zbraní, což je směšné. Nesnažím se házet všechny do jednoho pytle, který je stejně děravý, ale zvážíme-li veřejně známé události kolem šikany, statistické údaje a „reference“ postižených, z tohoto boje o čest vycházejí kantoři až příliš nápadně poraženi a můžeme se jen dohadovat, kde je chyba. Nesnažím se nikomu sahat na svědomí či charakter, ale i zde se jedná o zakrývání vlastních očí, dokud není aspoň dvojitá zlomenina na nezletilé ruce. Nechci podceňovat podmínky, ve kterých kantoři musí existovat a jsou nepochybně i zlí a zákeřní studenti, ale ani nechci spekulovat, nakolik kantoři toto chování provokují svým vlastním. Je velmi snadné odsoudit vraždu kantora, jejíž pozadí nikdo nezná proto, že je otřesným a nepřijatelným činem a život onomu kantorovi již nikdo nevrátí, a zároveň zavřít oči před jednáním a přístupem kantorů jiných, které je mnohdy v lepším případě neomluvitelné a není špatná a špatnější věc. Celé je to špatně; špatně je bezmoc vůči zlovolným učitelům a stížnosti u kápa Čendy jsou totéž jako slzy do dubu, špatně je slepota společnosti, která toleruje šikanu ze strany žáků i kantorů, „buď chlap a vydrž to,“ dokud někdo neleží na zemi, špatně je celý systém školství, kteří dělí na žáky a kantory, nikoli na kantory dobré, špatné, schopné a zbytečné a podle toho se zajímal o jejich výdělek, ale já zapomněla – všechny do latě, i kantory, inu budiž vám to tedy přáno, i váš unifikovaný řev po lepších platech. Jsem pouze zvědavá na cestu mimo zeď a mezitím „hej, kantore, nech ty děti bejt!“



Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Úvaha/Zamyšlení:
Ó,kolena, kolena...

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 5
Účastníků: 12


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Další cihla do zdi" | Přihlásit/Registrovat | 3 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Další cihla do zdi
Od: fungus2 - Saturday, 26.02. 2005 - 22:31:04
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Dlouhé, ale dobré.


[ Odpovědět ]

Re: Další cihla do zdi
Od: hroudka - Saturday, 26.02. 2005 - 23:02:23
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
priznavam, nechal jsem se unest ;) doufam, ze aspon 50% se dalo cist...


[ Odpovědět ]

Re: Další cihla do zdi
Od: jerry - Sunday, 27.02. 2005 - 15:09:06
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Škoda, že je to tak dlouhé, to nás mučí. Omluvou je zřejmě láska k PINK FLOYD. Hodnocení lyžařského výletu se může stát jen v dnešní ČR. Za bolševika by ten kantor skončil v kriminále, v USA TAKÉ! Jen u nás se stalo něco, čemu asi rozumí jen politologové. Prý to zavinil Klaus a prý ten ne, to Zeman, a prý teď Gross. Mě je jedno kdo zavinil, já se ptám, KDO napraví.


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
47 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund