přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
kimberhaye + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Zůstal jsem sám
despair - Tuesday, 11.04. 2006 - 21:11:11
Téma: Próza - Příběh

Ve škole jsme dostali zadáno téma - holokaust. Mohli jsme napsat prózu i poesii, potažmo deník jako by z té doby, toto je moje dílo.

 

Další nový den. Nevim, jestli moje situace se dá nazývat životem, je to spíš něco na způsob zimního spánku, ale na ten je to všechno až moc reálné.
Oficiálně se jmenuji Petr Pešír, avšak narodil jsem se a vyrůstal jako Jakob Heinlich. Jsem německý žid. Je paradoxem, že moje vlast, kterou jsem tak miloval, se odhodlala k tak hrůzným činům, jež slovy nejdou popsat. Již od malička jsem byl zvyklý být rozmazlován, neni se čemu divit, byl jsem jediným synem svých rodičů vedle čtyř sester. Ach, jak jen vzpomínka na ně dokáže naplnit celé mé tělo tupou bolestí, která předznamenává konec.Zůstal jsem sám. Moje smrt by byla určitě vysvobozující, ale otec mě učil, že poddat se strachu a bezmoci je slabošské řešení. Zneuctil bych tim nejen jeho, ale i své předky. Zůstal jsem sám.
Psal se 8.srpen 1939, byl krásný letní den a já si se svými sestrami hrál na zahradě našeho domu na předměstí Kolína, jako by nám bylo deset. Moc dobře jsme si uvědomovali, co se všude kolem nás děje, ale pokusit se s tim něco udělat se zdálo stejně nemožné jako snaha o utopení ryby. Náš otec byl velmi prozíravý. Pár dní po nástupu Hitlera k moci celé rodině opatřil nové doklady, přestěhovali jsme se z Mnichova do Kolína a otec si otevřel menší obchod. Ten nás samozřejmě nemohl uživit, ale naštěstí jsme potomci, drze řečeno, úspěšných lichvářů.
Na ten den nejde zapomenout. Do konce života se budu probouzet uprostřed noci oblitý ledovým potem a se slzami na krajíčku. Ve chvíli, kdy jsem ulevoval svým útrobám za živým plotem ohraničujícím naši zahradu, smykem zabrzdila u příjezdové cesty k našemu domu dvě černá auta, jako by předznamenávala zkázu a smrt, jež zanedlouho jejich cestující způsobí. Z prvního auta vyskákali tři SS-mani a okamžitě vyrazili jak zběsilí psi ke vchodovým dvěřím. Zatímco pravděpodobně prohledávali dům, druhá - tentokrát čtyřčlenná skupinka Hitlerovy soukromé policie bez mrknutí oka, bez jediného náznaku emoce, postřílela všechny mé sestry. Ach, Rachel, Judit, Ester a nejmladší Marie. Moje plavovlasé sestřičky byly postříleny jako dobytek na jatkách. Nezmohl jsem se na nic. Jen jsem stál s děsem v očích a s otevřenou pusou přichystanou vykřiknout tim nejbolestivějším křikem, ale nevyšla ze mě ani hláska. Když se k tomu teď zpětně vracím, nedokážu říct, jestli to bylo Boží požehnání nebo zásah pokušitelův, který mi přikoval nohy k zemi a umrtvil můj jazyk. Ještě než jsem dokázal uronit jedinou hořkou slzu, s řinkotem rozbíjejícího se okna dopadl můj otec na přední sklo našeho DKW. Určitě by to přežil, nebýt urostlého SS-mana, který k němu přistoupil s popravčí jistotou, a jedním těžko postřehnutelným pohybem mu zlomil vaz.Tolik bolesti, tolik utrpení. Ještě hodně dlouho se budu ptát proč a pochybuji, že někdy dostanu odpoveď. Vše se seběhlo během minuty a já si uvědomil, jak je život strašně pomíjívý. Věděl jsem, ač jsem si to nechtěl připustit, že moje matka bude již brzo taky mrtvá. V momentu, kdy moje myšlenky dospěly tohoto sílyberoucího uvědomění, se z domu ozvaly výstřely. V tu chvíli se mi zamotala hlava a svět pro mě přestal existovat. Ovládla mě bezmocnost člověka, jenž je celý život opuštěný. Zhroutil jsem se skrytý za živým plotem na měkkou zem a tiše plakal. Slzy byly malou útěchou pro moji stále se zvětšující bolest...
Ještě ten samý týden jsem stál v Praze, hlavním městě protektorátu, a prázdnýma pohledem jsem hledal místo, kam bych se mohl uchýlit. Ono je to vcelku zvláštní, jakou sílu v sobě člověk dokáže najít, když přijde zlomová situace jeho života. Po pár týdnech jsem si sehnal nové doklady, tentokrát na české jméno, a našel jsem si podnájem a práci ve fabrice na výrobu vojenských uniforem. Ne nadarmo se řiká, že pod svíčkou je největší tma. Bylo mi jasné, že takto dlouho nemůžu přežít, avšak nepřízeň osudu pravděpodobně vyprchala takovou rychlostí s jakou přišla. Neustále přítomný stihomam, že budu objeven a popraven, ba co víc, odvezen do některého z koncentračních táborů, mě doteďka neopustil. Sám v sobě hledám neustále odpověď, jestli bych při prozrazení propadl zoufalství nebo přijal smrt jako vysvobození.
Tok mých myšlenek přerušilo zaklepání na dveře.
,,Pane Pešír, přinesla jsem vám kousek svého štrůdlu a kávu." pravil přívětivý hlas zpoza dvěří. Byla to paní Dvořáková, domácí, jedna z mála osob, s kterými jsem byl po příjezdu do Prahy v kontaktu. Ospale jsem se oblékl a došel otevřít. Přivítal mě přátelský úsměv, který odjakživa k této podsadité ženě patří.
,,Krásné ráno vám přeji. To máme dneska ale hezký den, že ano?" pronesla paní domácí a už se hrnula do mého dvoupokojového bytu odložit tác s ještě teplým štrůdlem a čerstvě uvařenou kávou.
,,Já Vám také. Ano, dnes to vypadá na velice teplý den." pronesl jsem s těžko rozpoznatelným německým přízvukem. Čechy jsem si nevybral náhodou, jelikož moje matka pocházela ze Vsetína, měl jsem odmalička s češtinou co do činění.
,,Chystáte se dnes někam?" otázala se paní domací.
,,Určitě. Byla by škoda prosedět jeden z mála volných dnů, které mám, doma. Asi zamířim do Stromovky s knížkou a celý den strávim v jiném, hezčím světě." odpověděl jsem. Nemusel jsem se bát, že by tato slova skončila u nepravých uší, jelikož paní Dvořáková se kolikrát vyjadřovala o Říši mnohem vulgárnějším způsobem.
,,To uděláte jen dobře. Chcete s sebou zabalit nějaký štrůdl? Napekla jsem ho opravdu mnoho."
,,To byste byla velice hodná, určitě bych to uvítal."
,,Dobře. Tak než půjdete, tak se pro něj u mně stavte." odpověděla zavírajíc za sebou dvěře.


Venku bylo opravdu krásně. Pražská Stromovka hrála všemi barvami a klidné bzučení opylujícího hmyzu jen občasně přerušil dusot těžkých bot příslušníků SS nebo rozpustilé chování mládenců od Hitlerjugend. Pokaždé, když kolem mne prošli, mě oblil pot. Nikdy si na jejich přítomnost nezvyknu. Potají doufám, že při častých kontrolách dokladů, které jsou v Říši všudypřítomné, se nechovám roztržitě a nervózně, jelikož se tak pokaždé cítím. Zrovna když jsem dočítal Doktora Fausta od J.W.Goetheho, kterého mám samozřejmě v přebalu od propagandistické literatury, mě vyrušila další kontrola.
,,Mohu vidět Vaše doklady?" pronesl překvapivě hlubokým hlasem jeden z dvojice kontrolujících příslušníků SS.
,,Ano, samozřejmě." odpovídám a vytahuji občanský průkaz z naprsní kapsy mé bílé košile. Drobnější SS-man si je ode mne převzal a se zájmem si je začal prohlížet, když vtom druhý, opoznání větší a mohutnější příslušník SS, mi vytrhl knížku z ruky a začal ji kontrolovat. Po pár vteřinách jsem věděl, že je zle. Druhý z SS-manů strhl falešný obal Doktora Fausta.
,,Á, pán Pešír je milovník zakázané literatury. Tak to s námi půjdete na ústředí." řekl zdvihaje mě ocelovým sevřením za rameno z lavičky. Čekal jsem, že mě v této situaci naplní strach, ale byl jsem překvapivě, i pro sebe samotného, klidný.
Ústředí SS nebo-li SchultzStaffeln se nacházelo na Pankráci, hned vedle popravami proslulé věznice. Když jsem vcházel do této budovy v černokošiláckém doprovodu, začal jsem se cítit velice ztísněn. Jestli doteď jsem si neuvědomoval závažnost situace, nyní na mě dolehla se vší silou. Vystoupali jsme po schodech do prvního patra, kde se nacházela část kanceláří a zadržovací cely. Začal jsem dumat nad tim, kde by to bylo pro mě lepší, nedokázal jsem se však rozhodnout. Nakonec mě prošacovali a odvedli do nejzazší cely. V prostoru 2x2 metry jsem se měl tísnit s dalšími dvěma vězni, ale jeden byl odvlečen při mém nedobrovolném vstupu. Ten druhý měl úzkou tvář s vystouplými lícnimi kostmi, nedalo si nevšimnout modřin a ran, jež na něm pravděpodobně zanechaly surové praktiky SS-manů. Sednul jsem si na kavalec a došel k závěru, že teď už musím jenom čekat, co přijde.
Nevim, jak dlouho trvalo, než si pro mě přišli, ale přišlo mi to jako nikdy nekončící věčnost. Právě sedim v kanceláři menšího z těch dvou SS-manů, kteří mě zadrželi.
,,Tak pane Pešíre, zadrželi jsme u Vás zakázanou literaturu, tím pádem Vaše osoba je už nyní vystavena šetření. Kvůli přeplnění našich zadržovacích cel budete propuštěn. Avšak velice Vás upozorňuji, abyste neopouštěl město, mohlo by to mít pro Vás katastrofální důsledky, rozumíme si?" pronesl SS-man rázným tónem.
,,Ano." odpověděl jsem stroze. Neopovažoval jsem se přemýšlet o tom, co se stane, jestli přijdou na můj židovský původ. Už jednou se jim to povedlo, proč ne znovu?
,,Dobře. Tudíž vám zde vracím doklady a v nejbližší době se zase uvidíme." ukončil náš rozhovor a bylo na něm vidět, že je myšlenkami už jinde.
Když jsem dorazil do svého bytu na Strahově, končil právě dlouhý letní západ slunce. Usedl jsem na jednu ze svých dvou židlí a tiše seděl dobrých čtyřicet minut. Celou dobu jsem přemýšlel o tom, co budu dělat. Zprvu mě napadlo, že bych utekl, ale to by se pravděpodobně nesetkalo s úspěchem. Válka byla v plném proudu a Hitlerova vojska zaznamenávala jedno vítězství za druhým, konec se zdál milióny let vzdálený. Kdo ví, třeba tomu tak opravdu bude. Neměl jsem potuchy, co mě může čekat za trest, při dnešních sazbách se člověk dostane za jediné slovo do pracovního tábora nebo dokonce do koncentráku. Kniha, taková banalita, mohla zapříčinit, že budu pár měsíců sedět ve věznici na Pankráci, ale je i možné, že pocestuji do Terezína jako politický vězeň, jelikož vlastnit zakázanou knihu je projevem nesouhlasu s říšskými idejemi. Bože, opatruj mě.
Z přemýšlení mě vytrhl dusot mnoha nohou a nakonec zabušení na mé dveře.
,,Otevřete!" zaburácel hlas doprovázeným kopáním do dveří.
Co budu dělat? Už jsou tady, už si pro mě jdou.
,,Ty židovská svině! Otevři dveře! Takové, jako ty, neměli poznat světlo světa!" zařval jiný hlas. Kopání a bušení se stupňovalo, správní složky protektorátu se snažily dveře vyrazit.
Naplněn hrůzou a nechápaje, jak mohli tak brzo přijít na můj původ, jsem dál seděl na židli a sledoval dveře, prohýbající se pod náporem těl a končetin. Došlo mi, že nemá cenu snažit se o úprk, můj život byl zpečetěn a u konce. Konečně se setkám se svou rodinou, konečně dojdu klidu.
Najednou se ozvaly tři rychle za sebou jdoucí výstřely a kulky si našly svojí cestu skrz dveře. Dvě se zaryly do zdi a třetí mě zasáhla. Necítil jsem ani bolest, jen mě najednou obklopila tma. Poslední myšlenka, jež se stačila vyrojit v mé mysli, byla, že jsem konečně volný..

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Příběh:
PRŮZKUMN Ý LET

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 7
Účastníků: 39


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Zůstal jsem sám" | Přihlásit/Registrovat | 6 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Zůstal jsem sám
Od: Anonymní - Sunday, 23.04. 2006 - 18:43:53
hmm... velice působivý, jadrně zvolenej slovník... moc pěkně napsaný. jedinou námitku bych měl k dotyčný paní dvořákový, o níž hrdina příběhu stěží mohl vědět, že její "přátelský úsměv k ní patří odjakživa", když jí znal pár dnů...


[ Odpovědět ]


Re: Zůstal jsem sám
Od: despair - Wednesday, 12.04. 2006 - 12:58:12
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://www.aim2kill.com
Jinak na konci druhého odstavce je věta "Zůstal jsem sám." navíc. Stylizoval jsem to a tohle mi tam zůstalo a všimnul jsem si toho až po odeslání.


[ Odpovědět ]


Re: Zůstal jsem sám
Od: fungus2 - Tuesday, 11.04. 2006 - 21:35:34
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
No, to je drsné. Zrovna před pár dny jsem po letech zase viděl Schindlerův seznam. Opět to se mnou otřáslo.


[ Odpovědět ]

Re: Zůstal jsem sám
Od: despair - Wednesday, 12.04. 2006 - 12:56:49
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://www.aim2kill.com
Mno, já chodim na židovskej gympl, takže vzpomínky na nacistická zvěrstva jsou všudypřítomné. Ten příběh by byl za normálních okolností delší.. vypsal bych se.. ale pro ten projekt by to nebylo vhodný, už takhle je to delší než by vyhovovalo.


[ Odpovědět ]
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
56 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund