přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
afnan33 + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Jeden hodně nepovedený večer.
schamann - Friday, 03.03. 2006 - 19:03:32
Téma: Próza - Úvaha/Zamyšlení

Jak přijít o přítelkyni, peníze, střechu nad hlavou a hrdost během jediného večera. A jak to udělám příště?

 

Pravda, trochu jsem pil, trochu víc než obvykle.
Večer je krásný, sedím v příjemné hospůdce a asi v půl jedné odcházím, bohatší o nové kamarády z Finska, procvičený v Angličtině tak jako už dávno ne. Za chvíli nastupuju do tramvaje, zastavila na Andělu přímo u KFC. Objednávám sendvič. Platím. Za malou chviličku už sedím v nočním autobuse. Jen tak sedím, žvejkám svou housku s kusem čehosi co před nedavnem mohlo bejt kuře a koukám z okna. Pomalu usínám, budím se asi 2 krát v průběhu cesty. Ještě stále mám čas, potom tma a nějaký naštvaný chlapík na mě řve, že mám vypadnout – konečná. No hotovo. Po marném pokuse přemluvit šoféra, aby mě nechal v autobuse, že za chvilku jede zpět, že nejsem žádný bezdomovec a prostě jsem jen v pokročilé noční době zaspal, lezu do tý zimy. Řidiči by měli být ohleduplnější. Rezignuju a jdu na zastávku asi za 10 minut jede ten samý bus, s tim samým naštvaným řidičem zpět. Teď už nespím. Byla fakt zima. Je to jen pár zastávek, takže za chvíli jsem doma. Opět vystupuju do zimy a odemykám vchod. Doma se svítí, řikam si, Dáša zase usnula u televize. Nicméně ve dveřích je zastrčený klíč zevnitř. Matně se mi vybavuje její dávná poznámka o tom, že záchytka je kdesi v Radotíně (tam oficiálně bydlím) Jinými slovy: Opovaž se ještě jednou přijít ke mně domů ožralej a pozdě. Po 15 ti minutach vytrvalého zvonění se kdosi šourá za dveřmi, "Si děláš prdel, měl jsi přijít mezi osmou a devátou, jak jsme byli domluveni, ne ve 2!!!" Po několika zbytečných pokusech ji přemluvit rezignuju, dnes už podruhé, a odcházím. Dojdu až ke vchodovým dveřím, venku je fakt kosa. Vracim se zpět. Kdysi dávno, ještě na střední škole se mi stalo něco podobného, tenkrát jsem taky neměl kde spát, myslim, že mi ujel poslední vlak a byla taky zima. Spal jsem tenkrát v paneláku ve 12tém patře na podlaze a bylo tam celkem teplo. Vracím se a jdu pomalu po schodech nahoru, asi v 5tém patře je o stěnu opřená nějaká postel, spiš vrak válendy, no každopádně jásám, polkládám válendu na zem za výtah a s motající se hlavou a pocitem neuveřitelneho štestí, že nebudu spát venku, ani ve stoje, ani na holé zemi jsem usnul. Za pár hodin se probouzím zimou, prostě tam od někud táhlo. Scházím do přízemí, vybíhám schody až do 10tého patra. Ještě několik dřepů, usmívám se, slyším jak mi praskají a vržou kolena, v tom tichu se to rozléhá jako praskající suché větve. Znovu usínám. Probouzejí mě první šílenci spěchající na ranní směnu, je asi půl 6té, je mi blbý ležet na schodech. A při předstvě opovržených pohledů našich milých sousedů, kteří, překračujíc mé bezvlácné tělo, mrmlajíc něco o úrovni a pořádku se snaží přelézt mé provizorní noční hnízdo, se zvedeám. Jdu do bízkého nonstopu a dávám si čaj za 14 korun, z kapsy vytáhuji pár mincí, platim a koukám na raní zprávy. Nechce se mi sedět, celou půl hodinu stojím opřenej o bar a nepřítomě čumím na televizi která má vypnutý zvuk, takže jen čtu titulky a snažím se odezírat ze rtů reportéra. Je tam pár lidí, poznamenaných probdělou nocí a líná servírka, která stále datluje něco do mobilu. Skoro všichni kouří, dostávám strašnou chuť si zapálit, ale cigára došli už v hospůdce. Moji značku tady nemají, tak si pohledem vybírám z několika lepších obalů a rukou šmátrám v boční kapse mých oblíbených kalhot. V tu chvíli mě poleje studený pot, v kapse, ve které běžně bývá vše co každý člověk potřebuje k tomu, aby dokázal bez problémů přežít běžný den, není peněženka. Celá noc mi běží zpět, uznávám, pil jsem, hodne, některé věci si vůbec nevybavuju. Barmanka se už asi potřetí ptá co si dám. Její hals přichází odkudsi z mlhy, nicméně mě přinutil vrátit se zpět do reality. Říkám jen "Nemám peněženku". Tsss, prej abych se podíval do jiné kapsy. Je to blbost, dívat se nemusím. Vždycky je na svém místě. VŽDYCKY, copak to nechápe? Zmateně odcházím do raní zimy panelového sídliště, a barmanku zanechávám s jejími pochybnými klienty. Napadá mě že může být tam kde jsem spal, vybíhám tedy ještě jednou do pětky, ale tam leží jen prázdné torzo postele. Snažím se uvažovat, mám rozeplou kapsu, můj zvyk je naučenej už od té doby co nosím tyhle kapsáče, je to podvědomé, dám peněženku do kapsy a zapnu zip. V tu chvíli ni jasně dochází, že jsem ji nechal v KFC při placení. Je cca 7. stojím o patro výš než bydlím, jakási vnitřní hrdost a mužská ješitnost mi brání zazvonit. „Prostě si mě vyhnala, tak já se o sebe postarám, prosit tě nebudu!“ Čekám, minuty se vlečou strašně pomalu, spousta lidí odchází do práce a já tam stojím tak trochu špinavej, zmačkanej, rozcuchanej, nevyspalej, rozmrzelej, naštvanej a je mi trapně. Nademnou už majitelé byvalé válendy zjistili že ji tam někdo v noci požil bůhví k čemu. Jsou to cizinci, mluvi nějak divně, připomíná to ruštinu, ale nerozumím ani slovo. O půl osmý Dáša odchazí do práce. Čekám, nevím kolik je přesně, protože nenosím hodinky a mobil se vybil už večer. Otevírají se dveře podemnou a kdosi odchází. Nevím kdo to je. Čekám až sejde a jdu se podívat jestli to byla skutečně Dáša, právě míjím naše dveře, když se otevřou a uplakaná Dáša s obrovskýma kruhama pod očima odchází. Zírám na ni jak na zjevení, věřil jsem že odešla před půl minutou. To, čemu jsem se chtěl celou noc vyhnout, a dokazat si tím nějakou pochybnou hrdost, je najednou pryč. Stojím tam, poníženej nečekaným setkáním, rozcuchanej, špinavej a čumim na člověka kterého už pár hodin nenávidím, a kterej už o pár hodin víc nenávidí mě. Pár trapných slov a mizí ve výtahu. Nezamkla. Otvírám dveře, dám mobila do nabíječky, svalim se na postel a usínám. Je 9, zvoní budík nastavený na pravidelný čas, čas jít do práce. Chtěl jsem se sice osprchovat, ale už nějak nestíhám. Ještě chvilku si polenošit. Odcházím, beru bundu a cítím jak je načichlá kouřem. No to bude den. Stejně se mi nechce pracovat. Cestou na zastávku zapínám svůj mobil, přicházejí sms, jedna za druhou, a další, a další, nemusím to číist, vím co tam je. Otázky, prosby, výčitky za nesplněná přání, výhrůžky... Znám ji. Znal jsem ji... Zastavuji se v naivní naději v KFC a ptám se na včerejší noc, jestli tam někdo tu peněženku NÁHODOU nenašel. Samozřejme, že nenašel. Cestou tramvají přemýšlím, že napíšu tohle. Přemýšlím o tom jak jednoduché je stát se bezdomovcem, přijít o peníze, o přítelkyni, o všechno. Teď jsem Nikdo, nemám občanku, řidičák, pas, kreditní karty, všechny možný i nemožný karty kamkoliv potřebuju vejít. Do videopůjčovny, bazénu, posilovny, knihovny, nemám už čísla k bankovním účtům. A co je pecička, ja ani peníze ze svého vlastního účtu nevyberu, protože nemám žádný doklad o tom že jsem to já. No není to báječné. Volám do banky a operátorka mi s úměvem na telefonu sděluje, že blokace karty je pouhých 2000,- korun, a že prý, kdybych ji náhodou našel, tak mi ji za dalších 2000,- kaček opět odblokují. A projistotu si to stáhnou okamžitě - dík za výborný služby, nic jinýho už jsem dnes nepotřeboval slyšet. Rezignuju potřetí. Polívá mě hrůza při představě, že musím jet 150 kilometrů pro nový pas, novou občanku, nový karty. A protože mám historickými okolnostmi dvě občanstvi, tak mě totéž čeká na Slovensku pouhých 750 kilometrů od Prahy. A tam musím, protože mám, ze stejných historických dúvodů, které naše vláda, z mě nepochopitelných důvodů, z mých daní, nedokáže inteligentně vyřešit, slovenský řidičák. Přemýšlím kolik mě tahle sranda nakonec bude asi stát. Asi víc než tech sedmset, které v té peněžence v tu chvíli byly a kůli kterým osoba která ji našla, vzala, ukradla, peněženku nevrátí, aby jí nebylo trapný, že tam ty peníze už nejsou. A přitom o ty peníze vůbec nejde, nemám fotku svojí dcery, vizitky, doklady a účtenky které tam byly. Nemluvě o tom že ta peněženka samotná byl milý dárek. Do své nové portmonky si dám lístek s tímhle textem: PROSÍM POCTIVÉHO NÁLEZCE, ABY MI TUTO PENĚŽENKU VRÁTIL. PENÍZE SI NECHTE. POKUD TAM BUDE MÁLO, RÁD ZBYTEK DOPLATÍM. PROSÍM UŠETŘETE MI 3 DNY DOVOLENY, POPLATKY ZA BLOKACE KARET, JÍZDENKY, ČAS A NÁMAHU KTEROU BUDU MUSET VYNALOŽIT K ZÍSKÁNÍ VŠEHO NOVÉHO.

Stál ten večer za to? Stál, říká se: všechno zlý je k něčemu dobrý. Já jsem měl spoustu času premýšlet o věcech o kteých běžně nepřemýšlím. Strávit noc na místech kde se běžně nespí. Potkat lidi které jindy a jinde už asi nepotkám. Příště… ale já vím, příště to bude zase uplně stejné.

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Úvaha/Zamyšlení:
Ó,kolena, kolena...

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 4
Účastníků: 4


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Jeden hodně nepovedený večer." | Přihlásit/Registrovat | 1 komentář
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Jeden hodně nepovedený večer.
Od: fungus2 - Friday, 03.03. 2006 - 19:11:23
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Tak takový malérový večer bych rozhodně nechtěl zažít. Hůře se mi to četlo kvůli absenci odstavců.


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
40 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.01 sekund