přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
happywork + 7 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Hon
Levant - Saturday, 11.02. 2006 - 15:31:23
Téma: Próza - Povídka

(Upravená verze.)

 

Smečka temných vlků očarována mágem, pronásleduje překrásně bílého jelena. Zvíře už je napokraji sil, ale je poháněno touhou žít. Mnoho vlků již uštval,ale mnoho jich ještě zůstává. Jelen putuje za neznámím cílem. Jeho svaly se napínají. Ladnost jeho pohybů ve vyčerpání nedoznalo žádných změn. Je to hrdé zvíře. Posledné svého druhu. Jeho hnědé oči nezkalila ani kapaka strachu. Ví kam prchá, to mu dodává ještě větší odhodlání. Jenže už to není jako za mlada, tehdy vlky nikdy nepotkal a ani neucítil, báli se ho. Není divu, byl mocný. Jenže to už je tolik let. Zestárnul. Nic není jako dříve.
Další vlk odpadl. Jelena zaplavil pocit vítězství. Předčasný, ví, ale nemohl si odpustit. Pronásledovatelé byly dost zkušení a vytrvalí lovci. Věděl, že po něm museli pátrat spoustu dní. Poháněním temným kouzlem a chtíčem po svatém mase. Ukázalo mu to, že ještě není tak starý jak si myslel. To ho ještě víc popohnalo. Tryskem se blíží k bezpečnému území. Dlouze zatroubil Chyba. Tomu chtěl snad osud. Zakopl o takovou nepatrnou větvičku či kořek stromu. Snažíce vyhnout se pádu musel zpomalit. Neupadl, to bylo štěstí, jenže vedoucí vlk ve štvanici již byl u něj a ohnal se po jeho břichu. Tlama plná zubů ostrých jako břitva se ponořila do kůže a pak do masa. Ta bolest. Bílou srst hned zkropily krůpěje červené krve. Bolestné zavití. A již tu byl další vlk. Tentokráte to odnesla levá zadní noha. To Jelena ještě více zbrzdilo. Ale zcela nezastavilo. Teď stoupal do svahu. Ještěže utoky zbrzdili ty dva vlky co byly nejblíže. Svah. Stoupat do něj bude trvat věčnost. Zranení pálilo a krev vytékající v boku a stehna z těla odváděla i síly. Vlci ho zase dostihly. Tentokráte mu zaútočili na krt. Jednomu se vyhnul, ale druhému již ne. Jelen se vztekle otočil. Když zemřít, tak v boji! Nabral jednoho vlka černého jako noc. V očích se mu leskl strach jak letěl vzduchem. Dopadl na hřbet. Trochu se skoulel, ale hned byl na nohou a vybíhal do kopce. Druhý vlk na tom byl lépe. Viděl, jak dopadl jeho druh. Lehce se vyhnul jelením parohům a vyčkával na příchod zbytku smečky. Jelen krvácel, zamlženým pohledem sledoval příchod dalších vlků. Bylo jich pět. Za mlada by se jich nebál, ale cítil se tak stár a unavený. Cenili na něj zub, vrčeli a chnapali po sobě. Nikomu z nich se nechtělo zaútočit. Pomalu kroužili kolem něj a čekaly co udělá vůdce smečky. Jako blesk vyrazil vpřed. Vyskočil. V polovině skoku byl odmrštěn zpět. Z hrudi mu trčel bílí šíp prokrytý zlatým vyobrazením lesa. Než dopadl byl mrtev. Smečku zachvátila panika.

Na kopci stál starý muž s šedou hřívou, ale okem bystrým. Jeho oděv splíval z okolím. V ruce držel luk a vystřelil za sebou několik ran. Všechny zasáhly vlky. Jen jeden se dokázal vyhnout smrtelnému zranění. Muž sestoupil k umírajícímu Jelenu.
Smutek v očích. Neplakal však i když věděl, kdo tu umírá. Poslední ze spanilých jelenů. Již nikdy nebudou běhat po tomto světě. Nikdo se nepokochá jejich krásou. Lidí je zabili jen proto, že patřili k Elfům a byly stejně jako oni spanilý a krásní.
„Tak jsem tě nedokázal zachránit starý brachu. Je mi to líto. Lidé za svoji hloupost zaplatí...jenže to již nebude žádná spanilá bytost kráčet po tomto světě.“ Poklonil se a již mlčel. Jelen již klečel na kolenou předních nohou a přerývavě dýchal. Z krku, břicha i nohy vytákala spousta krve. Zranění nevypadala na první pohled vážně, ale bohužel byla. Jelen se podíval na Starce a z posledních sil promluví: „Ano poznají. Ale teď zanech zloby a vyhledej laň s mým potomkem. Nebude již čisté krve, ale ponese naději, že spanilost z tohoto světa nezmizí úplně. A teď odejdi. Nechci aby si mě viděl umírat!“
Stařec uposlechl a odešel. Mnoho let hledal tu laň a jejího potomka, ale nikdy ji nenašel.
Všichni čarodějové již zemřeli, lidé zeapoměli na temné časy a elfové odpluli za moře do svých krajů. Stařec nemohl nejít mládě Bílého Jelena, protože prostě nebylo bílé, ale v jeho krvi byla pořád spanilost a jednou za 100 let se objevíl Bílí jelen, vlci ho neuštvali, lovci neulovily. Až do dnešních dnů putují jeho potomci po světě. kdo jej spatří žije šťastněji a déle. Kdy se zase objeví? To nikdo neví.

Mladé dítě hledí do zasněženého kraje. Holou hlavu ji kryje šátek. Má rakovinu tlustého střeva. Smrt nic nezastaví. Agresivní metody léčby nepomohli. Proč tu vlastně je? Útěk. Ano. Musela pryč. Daleko od nemocnice. Daleko od všeho špatného a nenáviděného. Teď je tu. Na zasněžené pláni a pláče. Malá chytrá dívenka. Před několika měsíci dovršila osmnáct. Musí zemřít. Svět je tak nespravedlivý. Kleká a bije pěstmi do země. Šťouch a další šťouchanec. Maličká úlekem strne. Pomalu vstane a otočí se. Nabrala sílu a nebojí se, co může ztratit? Jen pár dní bolestného života nic víc. Překvapením otevře pusu. Před ní stojí neveliká bílá laň. Není ještě ani dospělá. Otáčí ušima. Naslouchá větru letícímu volným prostorem. Najednou se přiblíží blíže. Nastavuje hlavu. Dívenka už vzpamatovaná z úleku a překvapení, ochotně hladí hlavu laně.
Procitne. Nepamatuje si proč omdlela. Pomalinku se zvedá. Ale nic ji nebolí. Cítí se svěží a plná energie. Stojí na nohou v předklonu. Šátek zakrývající dívčinu holou hlavu padá. A za ním se objeví prameny nádherných hnědých vlasů. Jeden pramen byl ale celý bílí. Nikdy se nezašpinil a nikdy nešel přebarvit. Dívka zalapá po dechu. Najednou se jí nedostává vzduchu. S mohutným nádechem se napřimuje. Obě ruce vzlétnou k hlavě. Je to pro ni nádherný pocit opět cítit hebkost a pružnost svých vlasů. Vzpomínka. Vrací se jasně. Hladila laň. Ano. Ano. Cítila jemnost její bílé srsti. S tím pocitem ucítila ještě něco jiného. Opadla s ní slabost. Nohy nabyly opět jistoty při stání. A pak ta záře. Nádherně modrá. Takovou modrou nikdy neviděla. A pak omdlela.
Dívka lani děkovala. Myslela na ni celý svůj život. Ten byl dlouhý a plný zdraví. Nijak jej nepromarnila. Nikdy nikomu neřekla, co se s ní stalo. Zázrak. Tak tomu říkali všichni ostatní a tak to také chtěla.

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 7
Účastníků: 7


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Hon" | Přihlásit/Registrovat | 2 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Hon
Od: fungus2 - Saturday, 11.02. 2006 - 20:57:07
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Výborně napsané.


[ Odpovědět ]

Re: Hon
Od: Levant - Saturday, 11.02. 2006 - 22:36:30
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://www.jajek.wz.cz
Děkuji...už to tu jednou bylo..ale přidal sem dva odstavce a opravil chyby.


[ Odpovědět ]
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
43 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.01 sekund