přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Vězení
Michelle - Wednesday, 16.02. 2005 - 19:22:03
Téma: Próza - Povídka

Tohle je moje nejoblíbenější povídka. Jen ještě nevím jestli to bude pokračovat nebo ne:)

 

Kap. Kap. Kap. Slyšela jsem jak pomalu odkapává voda ze stropu. Každá kapka vydala hlasité plesknutí do kýble. Stál uprostřed místnosti hned vedle malého rozlámaného stolku. Čtyři bíle stěny a v rohu místnosti špinavé umyvadlo. Nad ním visí zrcadlo, které nenávidím, protože ukazuje odraz mého spackaného života. Jedna postel a okno s výhledem do parku, kde si hrávali děti. Když bylo teplo, slýchala jsem veselé hlásky. Zdálo se mi to tak ironické. Ještě před pár lety jsem byla jako oni. Život před sebou a velké cíle. A teď? Živořím tady v téhle zatuchlé místnosti a věčně koukám do stropu. Přemýšlím o opravdovém světě, kde se lidé smějí, pláčou, slaví, scházejí se a něco dělají. To něco já nedělám. Už je to kolik? Pět nebo osm? Ani nevím. Jsem tu zavřená tak dlouhou dobu, že ani nevím kolik měsíců už jsem nevyšla mezi lidi. Zpočátku jsem ještě měla chuť. Chodila jsem na procházky, občas do kina, někdy jsem dokonce hledala práci. Postupem času mě tohle nadšení opustilo. Bylo snadné zůstat v posteli. Nikdo na vás nekoukal s opovržlivým pohledem, nikdo vás neodmítl. A tak jsem to vzdala. Jednoho dne jsem nikam nešla a zůstala ve svém zvláštním bytě. Pozorovala jsem svět z okna a říkala si, jak je snadné jen přihlížet. Teď už nedělám ani to. Je mi smutno, když vidím, jak se prohánějí děti na kolech, jak se dva stařečci drží za ruce a prochází spokojeně životem, protože mají jeden druhého. Já nikoho neměla a tak jsem záviděla. Ničilo mě to a do okna jsem se dívala už jen zřídka. Jednou za měsíc přišli peníze od rodičů a já zaplatila činži. Ze zbytku peněz jsem si nechala nakupovat jídlo. Naproti mému vězení bydlela milá paní, a když jsem jí poprosila, ráda mi pár věcí nakoupila. Občas se mnou chvilku poklábosila a mě to vlastně pomáhalo. Kdyby nebylo jí, určitě bych už dávno zešílela z toho ticha tady. Když jsem sem přišla s plnou hlavou nápadů a plánů, zdálo se mi to ticho krásné. Najednou jsem měla klid, nikdo mě nerušil jako doma. Teď bych uvítala i rádio. Na to mi ale nezbývali peníze a tak jsem jen čekala na pondělí, až přijde paní Švecová a já s ní budu moct prohodit pár slov.
Vstala jsem a přistoupila k umyvadlu. Chvilku jsem tam postávala a pozorovala svůj odraz v zrcadle. Jak jsem takhle mohla dopadnout, říkala jsem si. Moje dlouhé husté kaštanové vlasy byli rozcuchané a po dlouhé době nemytí taky mastné. Pleť jsem měla hrozně suchou a pusu popraskanou. Musela jsem se usmát při pomyšlení, že dřív o mě lidé říkali, jak jsem krásná holka. Pustila jsem kohoutek se studenou vodou a opláchla si obličej. Chtěla jsem si vymáčknout pastu na kartáček, ale došla. Hodila jsem prázdnou tubu do koše a kartáček na umyvadlo. Otočila jsem se směrem k posteli a prohlížela si svůj skromný byt. Ne náhodou jsem tomu říkala vězení. Možná, že ve vězení to vypadalo líp. I když nerada, musela jsem přiznat, že svým způsobem jsem ten pokoj měla ráda. Přece jen to bylo místo, kde jsem trávila svůj veškerý čas a život. Moje oči zabloudily ke stolku. Leželo tam spoustu papírů, tužek a různého nádobí. Mezi tím vším jsem si ale všimla jedné věci, která tam zdánlivě nepatřila. Suchá růže, ještě stále měla svou rudou barvu, i když listy už dávno nebyly zelené. Přiblížila jsem se ke stolku a růži si vzala do ruky. V hlavě se mi vybavila vzpomínka na chvíli, kdy jsem ji dostala. Byla to první květina od chlapce s nímž jsem tehdy chodila a byla to i první květina, kterou mi někdo věnoval. Ta vzpomínka byla už velmi stará a jediné, co mě při pohledu na květinu napadlo, bylo, že je mrtvá, tak jako já. Odhodila jsem ji zpět na stůl a posadila se na postel. Pod pelestí leželo několik knih, které mi nosila paní Švecová z knihovny. Četba bylo to jediné, co jsem ještě dělala. Byl to pro mě únik z reality nudného života, který jsem vedla. Když se nad tím zamyslím, vlastně nemám důvod si stěžovat. Byla to moje volba takhle žít a jen já s tím zase můžu něco udělat. Jenže na to už jsem dávno ztratila síly i ambice. A tak jsem vytáhla první knížku, která mi padla do ruky. Měla název: Veronika se rozhodla zemřít. Docela mě to zaujalo a tak jsem se pustila do čtení. Už jsem četla spoustu knih, ale tahle byla něčím jiná. Tolik mě zaujala, že jsem jí přečetla ještě třikrát. Bylo to jako, jako nějaká prozřetelnost.
Druhý den jsem jako vždycky ležela v posteli a pozorovala strop. Kapání vody mě uklidňovalo a já začala přemýšlet o svém životě. Nebyla jsem stejná jako Veronika? Tenhle život byl pro mě pohodlný, ale opravdový život to nebyl. Tolik jsem se bála následků a problémů, které život přináší, že jsem radši zůstávala zavřená v malém pokojíku, kde mi nic nehrozilo. Jak dlouho takhle člověk může žít? Dřív nebo později začnu mít stejný pocit jako ona. Přijde chvíle, kdy si řeknu, že tenhle život nemá cenu a rozhodnu se odejít. Lhala bych, kdybych řekla, že už mě to nenapadlo. Nikdy jsem ale neměla odvahu to doopravdy udělat. Sebevraždu jsem viděla jako poslední řešení a já jsem se snažila všechno kolem sebe moc neřešit. Nepřemýšlela jsem o tom, proč to takhle muselo skončit, co se stalo, že jsem takhle zůstala. Prostě to tak bylo a já už jsem si na to zvykla. Teď to ale bylo jiné, začala jsem o tom přemýšlet. Není snadné jen tak přijít na to, že děláte chybu a že teď je ten správný čas s tím něco udělat. Ne tak to nechodí, dlouhou dobu o tom stále přemýšlíte a představujete si, co všechno se může stát. Ty chvíle pro mě byly nekonečné a strašné. Nevím jestli si to dovedete přesně představit, ale tím vším se narušil můj poklidný život, kdy každý den byl stejný jako ten druhý. Už to nešlo vrátit zpátky, nešlo zastavit myšlenky. Musela jsem přemýšlet a přemýšlela jsem dlouho.
Asi o měsíc později jsem se jednoho rána probudila a vstala z postele. Všechno mi bylo jasné. Celou dobu jsem svůj život měla na dlani a neviděla jsem to. Pořád jsem měla pocit, že můj život musí řídit ostatní, ale byla jsem to já, kdo ho měl v ruce. Rozhlédla kolem sebe a pozorovala v čem vlastně žiju. Nepořádek a špinavá místnost ve mně vyvolaly poprvé za dobu, co tu bydlím odpor. Bouřilo ve mně tolik pocitů, že jsem se nemohla ani pohnout. Už dlouhou dobu jsem nepociťovala nic, kromě hladu, žízně a nudy. Nic ve mně nedokázalo vyvolat silnější pocit, až nakonec obyčejná knížka dokázala probudit mou duši. V první chvíli jsem nevěděla, co udělat dřív. Nemohla jsem jen tak naráz být zase normálním člověkem a vyjít ven. Přece jenom jsem ještě pořád byla ta uzavřená holka v malém pokoji. Přesto jsem měla pocit, že se mi lépe dýchá. Konečně jsem se odhodlala a přistoupila k oknu. Odtáhla jsem rolety a otevřela ho dokořán. Nejprve se mi z čerstvého vzduchu zamotala hlava, ale hned nato jsem cítila ohromnou úlevu a jakési procitnutí. Bylo to, jako když vás někdo hodí do studené vody. Nekonečně dlouhou dobu jsem stála v okně a pozorovala vše kolem sebe. Začínalo léto a ve vzduchu byla cítit vůně trávy a květin. Na obloze pluly červánky a slunce pomalu zapadalo. To, co jsem cítila v tu chvíli jde těžko popsat, ale s jistotou vím, že tak už se cítit nikdy nebudu. Připadala jsem si jako Šípková Růženka, která se po sto letech probudila do nového světa. Ten den ještě ven nevyšla a nevyšla jsem ani ten další, chtěla jsem se pořádně připravit na tu chvíli až se opět vrátím do života a chtěla jsem si být jistá, že až vyjdu ven tak se do svého vězení už nevrátím.
Druhý den jsem vyrazila do koupelny a dala svému tělu jeho starou podobu, i když myslím, že něco se na mě změnilo. Už jsem nebyla jen hezká naivní holka, něco ve mně bylo. Poprosila jsem paní Švecovou o nějaké pořádné oblečení a uklidila jsem celý svůj starý pokoj. Vyházela jsem skoro všechny své staré věci a nechala si jen to potřebné.
Další den jsem celý prospala, abych načerpala pořádnou energii. Když jsem se pozdě v noci vzbudila a pozorovala hvězdy, došlo mi kolik jsem toho už propásla. Trochu jsem se zalekla myšlenky, že už je možná pozdě všechno dohnat, ale potom jsem si vzpomněla na onu spásnou myšlenku, že nikdy není pozdě začít žít. O pár hodin později jsem spokojeně usínala s myšlenkou, že další den bude novým dnem mého života.

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 5
Účastníků: 6


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Vězení" | Přihlásit/Registrovat | 4 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Vězení
Od: Anonymní - Wednesday, 16.02. 2005 - 22:06:30
Dobře vystižené pocity, které každý jednou zažívá.


[ Odpovědět ]


Re: Vězení
Od: fungus2 - Wednesday, 16.02. 2005 - 22:08:24
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Předchozí komentář to vystihl. Povídka se mi líbila.


[ Odpovědět ]


Re: Vězení
Od: jerry - Wednesday, 16.02. 2005 - 22:19:20
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Každý někdy vnitřně vyhoří, jen silní se vzhopí. Dobře napsáno.


[ Odpovědět ]


Re: Vězení
Od: Anonymní - Thursday, 17.02. 2005 - 17:36:27
Líbilo.


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
50 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund