přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 7 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Sluneční paprsky
Michelle - Thursday, 27.01. 2005 - 18:31:18
Téma: Próza - Povídka



Sluneční paprsky
Byl to den jako každý jiný. A přece se tím dnem mělo pro mě hodně změnit. Bylo ráno a já ležela v posteli. Snažila jsem se probrat, abych mohla vstát, ale tak na půl jsem ještě byla v říši snů. Jako z dálky jsem zaslechla zvonění; byl to telefon. Bylo to jako by mě někdo polil studenou vodou, všechny mé smysly zbystřily. Slyšela jsem jak někdo zvedá telefon a ozývá se klasickým „Haló“. Na chvíli jako by se zastavil čas, nedýchala jsem. Čekala jsem nějakou odezvu, ale moc dobře jsem věděla, co se za okamžik dozvím. Po chvilce ticha slyším pláč. Nejdřív tichý a potom stále sílící. Slyším jak sluchátko padá na koberec a vydává tlumenou ránu. Cítím, jak mi po tvářích stékají horké slzy a nemám odvahu vstát. Jako bych tím, že budu ležet v posteli mohla všechno ignorovat. Z vedlejšího pokoje stále slyším tlumené vzlyky. Mám chuť začít křičet, jak je to nespravedlivé a kruté. Snažím se jasně uvažovat a srovnat si myšlenky, ale mé srdce a mozek to nedokáží pochopit. Smrt si nevybírá, prostě přijde a zanechá spoušť. Klíčí ve mně zloba. Nenávidím Boha a celý svět. Proč se to muselo stát mě? Napadá mě, že je to všechno jen zlý sen a já se brzy probudím.
Čas letí a všechno je stále stejné. Bolest nezmizela, ba naopak je možná ještě větší. V domě je ticho, jsem tu sama. Konečně nacházím sílu a vycházím ven. Běžím na konec chodby do její ložnice. Klekám si u velké bílé ustlané postele. Je netknutá už několik týdnů. Rozhlížím se po pokoji a popadá mě velký vztek. Mlátím pěstmi do postele, křičím a pláču. Chci ze sebe tu bolest vykřičet, ale úleva nepřichází. Po chvíli zvedám oči vzhůru a ptám se Boha proč je tak krutý a něco takového udělal. Obviňuji ho ze své bolesti a nenávidím ho. Jeho odpověď však nepřichází a mě dochází síly. Cítím chlad a tak si lehám do postele. Zachumlávám se do její deky a cítím její vůni. Jako by ležela vedle mě a všechno bylo v pořádku. Po tvářích mi stále stékají slzy, nemůžu přestat plakat. Zavírám oči a pomalu usínám. Mou poslední myšlenkou je, že chci být sama.
Když se probudím je okolo jedné. Slyším nějaké zvuky. Pomalu si sedám na posteli a začíná mi docházet, co se stalo. Bolest je zase zpátky. Vím, že dole je celá rodina, ale nemám chuť někoho vidět. Chci vidět jen jí, ale ona se mi už nevrátí. Potichu vycházím z ložnice, ale dole mě zaslechnou. Slyším jak volají mé jméno. Mám chuť zakřičet ať mě nechají na pokoji, ale potichu na ně zavolám něco ve smyslu, že budu hned dole. Rychle se převléknu do něčeho decentního, učešu se a pokusím se zamaskovat rudé skvrny na mém obličeji. Podívám se do zrcadla a vidím trosku, do očí mi znovu vstupují slzy, ale snažím se je zadržet. Zhluboka se nadechnu a pomalu scházím po schodech dolů. Vidím ty upřené pohledy, ale snažím se dělat jako by nic. Beze slova si sedám do nejbližšího křesla. Dlouho se nikdo nemá ke slovu. Pozoruji všechny ty lidi, mou rodinu, mé blízké a mám pocit jako bych je viděla poprvé. Vidím jejich žal, oči plné slz a stejně si myslím, že největší bolest mám v sobě já. Konečně někdo promlouvá. Všichni se přesouvají ke mně a snaží se mi sdělit, že je mrtvá. Nevěřícně na ně koukám a znovu cítím velký vztek. Ovládám se a tiše odpovídám: „Já vím.“
Trochu se jim uleví a dokonce vidím povzbudivé úsměvy. Snaží se mě utěšit a i když vím, že to myslí dobře, je mi z toho zle. Nezáleží na tom, co řeknou, protože mou bolest to nezmírní. Zvedám se a chci odejít, ale někdo mě zadrží. „Co je to za chování? Je ti to snad úplně jedno?“
Tentokrát svůj vztek neovládnu a prudce se otočím. Všichni na mě vyděšeně pohlédnou a čekají, co se bude dít. Chvílí se snažím zadržet slzy, ale nakonec nahlas odpovídám: „Milovala jsem jí! Milovala jsem jí na světě ze všeho nejvíc a to, že odešla mi zničilo život. Jako by se kolem mě všechno rozpadlo na tisíc kousků a nic už nebude jako dřív. Nepomůže mi, když tu s vámi budu sedět a poslouchat váš soucit,“ odmlčela jsem se a za chvíli pokračovala, „vím, že vás to zasáhlo stejně jako mě, ale já chci být sama.“ Když domluvím a cítím, že můj obličej je znovu rudý od slz, na chvíli se zastavím a nehnutě stojím na místě. Všichni mě šokovaní pozorují, ale nikdo nic neříká. Někteří jen stojí a pozorují mě, jiní pláčou. Vidím, že babička sedí v křesle a drží se za hlavu. Vím, že tenhle obraz mi nikdy nevymizí z paměti. Otáčím se odcházím po schodech do svého pokoje. Sednu si na postel a snažím se uklidnit. Mám smíšené pocity. Vím, že jsem řekla, co si myslím, ale nikomu jsem nechtěla ublížit. Stále mám před očima babičku a chce se mi plakat. Na chvíli se snažím usnout, ale tentokrát to není tak snadné. Hlavu mám plnou myšlenek a tak se posadím ke svému stolu a vytahuji fotoalbum. Vzpomínám jaké to bylo, když ještě byla zdravá a na ty poslední návštěvy v nemocnici. Dlouho jsem věděla, že jednou tahle chvíle přijde, ale stále jsem věřila v zázrak. Byla ještě tak mladá a já jí tolik potřebuji. Obětovala bych všechno jen za minutku, kterou bych s ní mohla strávit navíc, ale na to je teď pozdě. Vím, že už mi jí nic nevrátí, ale nechci tomu věřit.
Druhý den je všechno snad ještě horší. Je strašné vzbudit se a uvědomit si, že se opravdu nevrátí, že to takové bude už napořád. Snažím se v sobě najít sílu pokračovat v něčem dál. Zatím mi to, ale moc nejde. Jdu se podívat dolů, co se děje. Táta je doma a sedí v obýváku. Je v pyžamu a vypadá to, že tu proseděl celou noc. Potichu k němu přistoupím a chvilku ho tiše pozoruji. Vypadá opravdu hrozně, má kruhy pod očima a je celý rozcuchaný. Podívá se na mě a já vidím, že pláče. Nikdy jsem ho takhle zlomeného neviděla, ani když jsme se dozvěděli, že je mamka nemocná. On byl vždycky ten, kdo stále věřil a dával nám naději. Teď tu přede mnou seděl a byl to on, kdo potřeboval pomoc. Napřáhl ke mně své ruce a objal mě. Chvilku jsme tak spolu seděli v obětí a potom promluvil: „Nemůžu, nejde to. Nevím, co mám dělat. Bez ní to nejde. Jako by umřelo i kus mě, ona byla vždycky ta, která ráno vstala a udělala snídani, šla nakoupit, připravila nám všechno, co jsme potřebovali. I když byla v nemocnici vždycky říkala, co a jak mám dělat. Teď tu není a já nevím, nevím co mám dělat. Moc mi chybí.“
„Taky mi bude chybět. To, jak se smála, to, jak každý večer chodila a popřála mi dobrou noc. Jsou to jen maličkosti, ale teď si uvědomuji jak moc to pro mě znamená. Nebude tu, aby mě vyslechla. Už nikdy spolu nepůjdeme nakupovat a už nikdy mi neporadí. Ztratila jsem toho nejcennějšího člověka ve svém životě a vůbec si nedokážu představit, že teď budeme bez ní.“
„Já vím, já vím,“ pošeptal táta a oba jsme tam dál seděli.
Bylo to jen pár slov, ale byli to naše myšlenky, naše pocity. Oba jsme měli z něčeho strach a potřebovali jsme to dostat ven.
„Máme teď jeden druhého,“ řekla jsem po chvíli.
Táta se na mě podíval a trochu se usmál: „Máš pravdu, tak by se jí to líbilo.“
„Víš představuji si, že je teď anděl. Létá někde v oblacích a dává na nás dva pozor. Věřím, že ještě než odešla tak nás oba navštívila. Teď je jí určitě mnohem líp a nic jí netrápí.“
„Myslím, že to tak je. Musí to tak být.“
Bylo to osvobozující. Jako bych tím, že jsem to řekla nahlas dokázala sama sobě, že je to pravda. Nějakou dobu jsme tam spolu seděli a vyprávěli si všechny své představy a vzpomínky. Nikdy jsem s tátou takhle nemluvila, ale bylo mi opravdu o moc líp.
Nejdříve uběhlo několik dní, potom několik měsíců. Dlouhou dobu to bylo pořád stejné, jako by se zastavil čas. Ráno do školy, potom domů, jíst, pít, spát. Neplakala jsem, nekřičela jsem a navenek jsem vypadala, že je všechno v pořádku. Nebylo. Pořád to bylo tady, jako nějaký zlý duch, který se ve mně usadil a nechtěl pryč. Vlastně jsem si na to zvykla, ten pocit se stal mou součástí. Snažila jsem se s tím smířit a zvyknout si, že takhle zle mi bude už pořád. Už jsem si ani nemohla vzpomenout jak dlouho jsem se nesmála. Až jednou, když jsem seděla v pokoji a četla knihu, se to stalo. Najednou jako bych přestala vnímat. Chvilku jsem seděla úplně tiše a nevnímala vůbec nic, nic jen to ticho. Otočila jsem hlavu k oknu a zahlédla první sluneční paprsky. Byl konec zimy a přicházelo jaro. A s jarem jakoby ten zlý duch ze mě odešel. Poprvé za dlouhou dobu jsem se usmála. Přistoupila jsem k oknu a pohlédla někam daleko do mraků. Chtěla jsem něco říct, udělat nějaké gesto, ale nechtěla jsem tu chvíli porušit, bála jsem se, že to třeba zmizí. Seděla jsem tak hodinu, dvě a ten pocit tu stále byl. A potom mi na mysl přišla ta slova. Někde jsem je zahlédla nebo četla v nějaké knize a teď se mi vybavila.
„Něžná slova, která jsme si řekli, jsou uložena v tajném srdci nebes. Jednoho dne spadnou a zalijí zem jako déšť a naše tajemství se zazelená po celém světě.“
A tak jsem to celé zvládla trvalo to dlouho a chtělo to čas, ale nakonec jsem to dokázala. Stále na ní myslím a občas si představuji, jaké by to bylo kdyby tu byla s námi. Už ale nejsem smutná, protože vím, že je teď někde, kde je spokojená a nechtěla by, abych byla smutná. Vlastně stále žiji jen pro ní…….

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 5
Účastníků: 8


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Sluneční paprsky" | Přihlásit/Registrovat | 6 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Sluneční paprsky
Od: fungus2 - Sunday, 30.01. 2005 - 15:57:57
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Dobře napsané. Líbilo.


[ Odpovědět ]


Re: Sluneční paprsky
Od: Rendy - Sunday, 30.01. 2005 - 19:23:34
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Ty tu?


[ Odpovědět ]

Re: Sluneční paprsky
Od: Michelle - Monday, 31.01. 2005 - 20:07:40
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://www.michelle-web.wz.cz
No jo jsem tu:o) jen nevim jestli se zname nebo jestli si se spletl:)


[ Odpovědět ]
Re: Sluneční paprsky
Od: Anonymní - Tuesday, 01.02. 2005 - 09:28:06
Jsi Michelle.cz z Literu? Jestli ne tak jsem se spletl...


[ Odpovědět ]
Re: Sluneční paprsky
Od: Michelle - Tuesday, 01.02. 2005 - 10:27:46
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://www.michelle-web.wz.cz
Ne to nejsem, ale to nevadí:)


[ Odpovědět ]

Re: Sluneční paprsky
Od: palo - Friday, 11.03. 2005 - 12:52:51
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
lubilo sa velmi


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
56 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund