přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Cyrus od Cerhovických skal 3. část
Mara - Friday, 02.12. 2005 - 08:40:46
Téma: Próza - Příběh


...Cyrus puberťák...samá noha, krása nic moc...ale ta chuť do života!

 

Laďa nám pomáhal na stavbě,takže ho Cyrus znal a jeho přítomnost bral bez problémů na vědomí, jenže nesměl překročit pomyslné hranice, které si pes stanovil jako bezpečnostní zónu. Dostali se spolu do konfliktu ještě jednou.

Nebyli jsme právě doma a pes byl v uzavřeném prostoru dvorku. Laďa si otevřel bránu a bez nesnází se dostal až k domovním dveřím. Tam zjistil, že jsou zamčené a správně usoudil, že za nimi nikdo není, a odcházel. Tedy hodlal odejít, měl tu nejlepší vůli se od nás dostat za bránu, jenže!! Cyr, který ho pustil dovnitř, nehodlal ho pustit ven. Hlídal si ho velmi pozorně a při každém Laďově pohybu výstražně zavrčel.

Laďu tehdy zachránila duchapřítomnost, klid, který zachoval, a hlavně svačina, co měl s sebou. Velmi opatrně ji rozbalil, po kousíčkách házel psovi a když ten se pro sousto zohnul, udělal nepatrný úkrok k bráně.
Když ji konečně za sebou zavřel, trhal oklamaný Cyrďa svými tesáky drátěný výplet. Laďovu ruku minul jen o pověstný fous.
Dověděli jsme se to později od Ladi samotného.

Musím tady ale taky přiznat, že se nemáme čím chlubit, nechat se uplatit jídlem, to by se psovi nemělo stát. Jenže to nebyla chyba psa, ale naše. My jsme ho nenaučili nebrat si nic od cizích.

Cyr prostě neměl rád vetřelce a bylo jedno, jestli je to slepice, kočka nebo člověk.

My jsme trávili na stavbě všechen volný i nevolný čas. Pracovalo se i o Velikonocích. Když jsem měla uvařeno a na zahradě se nedalo pracovat a nepotřebovali mne ani kluci jako helfra u míchačky, nebo jako paličku starých krámů ze mlýna a podobně, zbyl mi čas i na opravování slohových prací.
Seděla jsem tehdy v tomhle pokojíčku u stolu před oknem zády ke dveřím, Cyroušek mi dělal společnost a nahříval si záda o komín. Zabraná do práce jsem nezpozorovala, že se v otevřených dveřích někdo objevil.
On je na dědině takový zvyk, že k sousedům se chodí bez klepání kdykoliv. A Pepa byl soused navíc zasloužilý, protože nám pomáhal s hrubou stavbou a byl u nás vítaný. Jenže měl něco vypito a překvapil nás, což dělat neměl.
Cyr na jeho přítomnost reagoval jako dělostřelecký granát. Vyletěl z místa a pak teprve "vybuchl". Pepa ztuhl a myslím, že rázem vystřízlivěl. Nic se mu nestalo, jen k nám od té doby až dodneška nepřišel a svoje bodré pozdravy pokřikuje z bezpečí přes plot.

Když jsme si kupovali Cyrouška, nadšeně jsme souhlasili s účastí na výstavách. Šarplaninců tehdy, a myslím, že i dnes, nebylo v republice mnoho, proto byl zájem o jejich propagaci a rozvoj chovu.

Začali jsme bonitací a Cyr ve své klategorii suverénně zvítězil. Jednak byl skutečně velice pěkný, jednak tam byl jediný svého druhu, takže bez konkurence. To nás samozřejmě namlsalo a těšili jsme se na pořádnou výstavu, kde "jim" to náš krasavec ukáže!

A tak jednou nastal ten čas, přihláška byla vyplněna a odeslána, pes nachystán a frčelo se na Prahu. To jsme tehdy ještě měli škodovku. Musím se o tom zmínit, protože právě tohle vozidlo zapříčinilo, že jsme do Prahy nedojeli. Byli jsme už za Brnem, když prasklo těsnění pod hlavou. Že si nemůžeme troufnout takovou dálku tam a zpět, nám bylo jasné, takže Cyrova první výprava za celorepublikovou slávou skončila dřív, než začala.

Nechtěli jsme ale našeho krásného pejska připravit o vavříny a přihlásili ho na mezinárodní výstavu do Brna. Opět se vypravila celá naše rodina, když dva dny předtím psa vydrhla ve vaně, vysušila a řádně vyčesala, až se leskl jako nalakovaný.
Na výstavišti jsme se potkali i s chovatelkou a trochu nás znejistil její překvapený dotaz "...a kde má srst?"
Začali jsme se rozhlížet po ostatních soupeřích a náš pejsek se nám pořád zdál tím nejkrásnějším a na výstavu perfektně - podle rad v příručce - připraveným. Kam se na něho hrabal soupeř, kterému z kožichu lezly ven chomáče línající strsti?! Dělali jsme na sebe "oči", když mu majitel pečlivě ty ven se deroucí chomáče strkal nazpátek.
Taky nám bylo podivné, jak srdečně se zdraví s rozhodčím majitel největší chovné stanice z Prahy, na kterém "naše" chovatelka nenechala chlup dobrý, když jsme si od ní psa kupovali.
No, nebudu to natahovat. Neuspěli jsme, vyhrál právě ten línající veterán, což se vůbec nelíbilo i nějakým Nemcům, kteří dost hlasitě protestovali.
Byli jsme znechuceni, celá výstava se nám zprotivila, a tak jsme se vydali k domovu s přesvědčením, že nám pro příště můžou být všechny výstavy ukradené.
Cyr souhlasil, bylo mu líp v Březnici na zahradě, zvlášť když mu Marek vyrobil boudu a on nemusel spávat s námi v bytě, kde mu bylo moc horko.

Za pár let nám do rodiny přibyl Filípek a ještě než se narodil, vedli jsme řeči o tom, jestli na něho nebude Cyr žárlit a jestli mu, nedejbože, neublíží.
Nastal den, kdy Hanka ten malý zázrak přinesla i k nám. Cyrďa si ho velice pozorně očichal a jednou pro vždy ho přijal za člena svojí smečky.
Bylo až dojemné vidět toho velikého psa, jak opatrně, stoje na zadních, nakukuje do kočárku, kde si miminko spokojeně broukalo.

Oddaně s námi vylehával na náhonu pod lípou, kde jsem už povyrostlé batole uspávala v letním horku.
Nechal si od něho všechno líbit, vždyť ani ty jeho malinkaté pěstičky necítil.
A když jsme s tříletým rozumbradou sedávali na kraji Cyrovy otevřené boudy a vyzpěvovali písničky o travičce zelené a ovečce, co běžela do kopečka, ležel Cyrďa proti nám ve stínu lísky, dělal, že se mu to líbí a občas se k nám taky přidal.

Žil jenom pět let. Naši psi byli vždycky zdraví a nás vlastně ani nenapadlo, že taky mohou trpět "lidskými" chorobami. Když jsme se dozvěděli, že má rakovinu, bylo už na nějaké léčení pozdě.
Nechtěli jsme ho nechat trápit a když jsme v jednom letním podvečeru seděli s manželem na dvorku a Cyr za námi přišel a s naříkáním si pomaloučku sedal, rozhodli jsme se.

Rozloučila jsem se s ním v autě a manžel ho zavedl dovnitř na veterinu. Počkal u něho, až po milosrdné injekci usnul navždycky, a nám po něm zbyl jen náhubek a vodítko s obojkem.
A vzpomínky. A prázdnota. A stesk.






Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Příběh:
PRŮZKUMN Ý LET

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 3
Účastníků: 7


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Cyrus od Cerhovických skal 3. část" | Přihlásit/Registrovat | 4 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Cyrus od Cerhovických skal 3. část
Od: fungus2 - Friday, 02.12. 2005 - 18:11:36
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Smutný konec. Přesto líbilo.


[ Odpovědět ]

Re: Cyrus od Cerhovických skal 3. část
Od: Mara - Saturday, 03.12. 2005 - 07:03:12
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Ano, smutný. A pocit, který v člověku zůstává, je stejný, jako když ti odejde někdo velice blízký. Nenávratně s ním odchází i část tvého života. Ale takový už je život.

Děkuji za bodíky.(:-))


[ Odpovědět ]

Re: Cyrus od Cerhovických skal 3. část
Od: Tereza - Saturday, 03.12. 2005 - 13:32:28
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Jééé tak dojemně krásné až slzičky padaly...Hezkou sobotu Maro! :)


[ Odpovědět ]

Re: Cyrus od Cerhovických skal 3. část
Od: Mara - Saturday, 03.12. 2005 - 14:04:53
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Děkuju Terezko a přeji hezký víkend(:-))


[ Odpovědět ]
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
50 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund