přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 7 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Záludnost bílého pokoje
geper - Monday, 28.11. 2005 - 15:13:19
Téma: Próza - Příběh

Víte jak to dopadá když přijede parfumerie ze záhrobí? Opravdu ne?

 

Záludnost bílého pokoje

Měl jsem již delší dobu problémy se svým jinak tak slušně spolehlivým zažívacím traktem. Po dlouhém trápení se nedalo nic jiného dělat, než nastoupit po nekonečných předběžných vyšetřeních do okresní nemocnice. Moc dobře jsem věděl, že mě tam nic příjemného při prohlídce žaludku a navazujících střev s jistotou nečeká.
Přijímací ceremoniál proběhl bez velikého vzrušení. Byl jsem šoupnut na samotku malého pokoje s tím, že v den nástupu semnou stejně již nebudou nic dělat a že musím pokračovat v již dříve naordinované hladovce. Ale šéf lékař mi slíbil, že hned ráno půjdeme tvrdě na věc.
Snad sto let přesluhující sestra mi přinesla půllitrák vlažného a hrozně odporně hořkého čaje. Nebyl na něj ani krásný pohled, když jsem viděl po hladině plující tenounké duhové kry sraženiny, vypadaly jako rostoucí škraloup.

„ Tohle s jistotou pít nebudu!“ odsunul jsem resolutně čaj s neskrývanou štítivostí.
„ To tedy holenku budeš a začneš s tím ihned!“ zakrákorala stejně resolutně baba v bílém plášti a výhrůžně nadzvedla nádobu.
„ Moment, moment, ale to já raději sám…“ rychle jsem pro jistotu změnil názor. „ A musím opravdu všechno?“ pokoušel jsem se s náhlou poddaností v hlase o vyjednávání.
„ Všechno!“ zarylo se mi nekompromisně do slechů a já se zatajeným dechem jsem tu odpornost na čtyřikrát spolknul.
„ No proto!“ reagovala s lehkým nádechem chvály, ale já si stejně v ten moment nebyl jist, zda pochválila můj výkon nebo jen sama sebe. V každém případě za sebou rázně praštila dveřmi.

To nám to tedy pěkně začíná...pomyslel jsem si a rychle zahrabal v kabele po skryté krabičce cigaret. Když se mi zdálo že je na chodbě čistý vzduch, tak jsem vyrazil. Tichounce, jako dobře trénovanej zloděj jsem za sebou zavřel dveře pokoje a nestačil jsem ani úlevou vydechnout a už jsem ji znenadání bez varování chytil.

„ Tak chlapečku tohle tedy rozhodně né! Jestli si myslíš, že my jsme tady pro dlouhou chvíli, tak se ale náramně pleteš!“ zarylo se mi její skřehotání do mozku, až jsem si málem leknutím cvrnknul do katí.

Znechuceně jsem sebou zase praštil na postel a vytáhl si denní tisk. Usnul jsem ani nevím kdy. Faktem však je, že když mě ráno probudila vizita, tak jsem měl noviny omotaný kolem hlavy a zřejmě jsem vypadal dost nemocně.

„ Tak jak se cítíte pane Cibulka…“ zeptal se mě soustrastně stařičký pan primář.
„ Ale, docela to jde...“ špitnul jsem nechápavě na jeho otázku.
„ Opravdu?“ sebral mou ledovou ruku za zápěstí a dlouho mžoural na svůj ciferník předválečných hodinek. „ Nebudeme sestro raději už na nic čekat. Po vizitě dostane pan Cibulka klystýr a za tři hodiny na to bělobu. Pak se do něj důkladně podíváme. Jen klid…“ zaregoval na mé lekavé tiky, vyvolané jeho sdělením. „To bude v pořádku pane Cibulka, žádný strach…“ poplácal mě chlácholivě po tváři.

Když jsem konečně zůstal sám a odhodlal se k raní hygieně, tak jsem se přímo zděsil nad ksichtem, kterej se objevil v zrcadle. Na tváři jsem měl několik tmavých čmouhanců a pod okem jeden podlouhlý ve tvaru jója. Na spánku bylo skoro perfektně otištěné velké novinové R.

„ Tak proto byl staroušek ze mě tak silně vyprdlej…“ vysvětlil jsem tomu šklebu v zrcadle.

Cinkání nádobí na chodbě sílilo a já si rychle vyčistil zuby, hřebenem přeletěl svůj kučeravý vlas a poslušně se usadil na posteli a pln očekávání jsem trénoval polykání naprázdno. Cinkání po chvilce zase sláblo a já měl pocit, že se mi hrozně ubližuje. Vyrazil jsem z pokoje s úmyslem co nejresolutněji zaprotestovat. Dveře jsem sice stihnul otevřít, ale zavřít už ne.
Skřehotavá mumie, která snad pracovala nepřetržitě po celej rok bez volna, mě zase s ujištěním že se svýho taky dočkám, zatlačila rasantně zpět do pokoje.

„ Babo jedna, co si vlastně o sobě myslíš? Nedělala jsi náhodou bachařku v...“ nedomudroval jsem.
„ Pan Cibulka?“ zazpíval libí hlásek dřív, než se ve dveřích objevila jeho krásná nositelka.
„ Ano, to jsem já. Pro…prosím?“ zakoktal jsem a očiska mi lezla neodvratně z důlků.
„ Dejte si důkladnou sprchu v koupelně a počkejte tam na mě. Hned jsem za vámi…“ zapěla sestřička a zmizela tak rychle jak se objevila.
„ Co to bylo?“ vypadlo mi z huby s hlasitým výdechem.

Mozek pořád ještě držel ve špajchru krásný obraz třicítky s dlouhým rudým vlasem, poprsím jak matka pluku a postavou madony.
„ Ta sem snad ani nemůže patřit…“ slyšel jsem sám sebe jako ve snu. „ Od tyhle si nechám klidně nosit místo čaje i kyselinu sírovou…“ sjel jsem z pelechu a chystal se rychle do sprchy.

Na chodbě již nebyla živá duše. Ve koupelně jsem si odložil svůj župan a pustil na sebe čúrky vlahý vody. Ještě jsem si ani nestačil pořádně přeběhnout celý tělo a už tam ta krásná vyslankyně ďábla byla.
„ Tak honem, kdepak to vázne?“ přeběhla mě svým zelenkavým pohledem svého rentgenu.
„ Jó sestři už budu…ještě vteřinku…“ vylezl jsem z zmuchlaným ručníkem vtištěným do klína.
„ Tak pojďte vedle a tohle nebudete určitě potřebovat…“ zbavila mě ledabyle jediného zákrytu mé mužské hrdosti.

Ve vedlejší místnosti na mě čekalo lůžko s gumovým lajntuchem, na který mě bezostyšně vyhnala.

„ Na břicho a kleknout pane Cibulka…“ zdůraznila svůj prazvláštní požadavek.
Klekl jsem si tedy s koleny do sebe zarostlými a do půlek mého semknutého zadku, mě pomalu začala chytat křeč.
„ To je všechno špatně pane Cibulka…“ prolítlo místností hlasité plesknutí, které se mrštně odrazilo od mojí zadní část těla. „ Hezky kolena daleko od sebe a pořádně vyšpulit uvolněný zadek! Copak jste ještě nikdy v životě nedostal klystýr?“
“ Jó a jakej…“ vzpomněl jsem si na poslední rachot s mým šéfem, když mě nachytal v pracovní době, jak jsem si chrápnul za mašinou.

„ Tak vidíte...hezky vyšpulíme a uvolníme se...“ uspával mě její medový hlas a já cítil jak mě po zadku něčím mázla a než jsem stačil jakkoliv zareagovat, vrazila do mě snad dva metry hasičský hadice, až jsem začal polykat na prázdno jako by mi chtěla vylézt krkem zase ven.
„ Tak a je to...“ stačila říct a napíchnutý oblak nasbíraných jedovatých plynů… ba ne, to nebyly plyny, to byl přímo uragán, kterej se dal do nezadržitelného pohybu v doprovodu zvuků, připomínající kolektivní říji jelenů v panské oboře. Moje se bleskem zmenšující osobnost snad zmizela docela s posledním vrčivým, ještě se třikrát v různých délkách opakujícím se zvukem. Sotva tyhle zvukové manévry skončily, měl jsem pocit, že přijela parfumérie snad ze samého záhrobí.

„ Skončil jste pane Cibulka, nebo máte v záloze ještě těžší kalibry?“ zeptala se přidušeně sestra, která stála klidně po mém boku a pohrávala si s druhým koncem hadice.

Zpocené čelo resignovaně plesklo na gumovej lajntuch a já měl nepřekonatelnou chuť okamžitě umřít. Vůbec mi nešlo do palice, proč se to muselo stát zrovna v tenhle moment a před takovouhle krasavicí. Kdyby tam semnou byla ta mumie, tak bych snad ještě opakovaně přitlačil. Ale takhle...?

„ Tak že si myslíte, že už mohu pokračovat?“ špitla a opatrně se ujala zase svého úkolu.

Já neviděl nic a ani jsem o to nestál. Jen jsem měl pocit, že během několika minut jsem nejen otěhotněl, ale že zřejmě budu dokonce i okamžitě rodit. Musela mě třikrát plácnout, abych si už konečně sedl. Když se jí povedlo mě dostat do této polohy a naše pohledy se zase setkaly, držel bych nejraději všechny facky celýho světa najednou. Tvář měla profesionálně vážnou, ale její překrásné oči přímo řvaly smíchy.

„ Sestři promiňte, ono to opravdu samo...já...já…“ zadrhnul jsem se.
„ No to se mi pane Cibulka opravdu ulevilo. Já si už chvílemi fakt myslela, že jste nějaký šprýmař-kameňák...“ a dál jsem už zase neslyšel vůbec nic.

Na břiše mi snad naskakovaly boule a tělo se osypalo husí kůží, velikou jak kozí bobky.
„ Pro boha…kde... kde je záchod!“ zakňučelo výhružně moje přiškrcené hrdlo snad současně s povolením uzávěru mého zrádného konečníkového stavidla.
„ Za vámi!“ vykřikla a dlouhým skokem se přenesla ke stěně, co nejdále ode mně.

Ze špehýrky sevřených půlek zadku mi ve vteřině vyletěl vše zničující gejzír přesně neidentifikovatelné hmoty naředěné klystýrem, ale s jasně výraznou čichovou stopou. A já byl tak

totálně bezmocný. Seděl jsem se zdviženýma rukama na hlavou, oči vypoulený jak honící pes chystající se ke skoku a zuby stištěný se snahou uzavřít všechny prostupy z mého neposlušnýho těla.

„ Pane Cibulka, uvolněte se a zachovejte klid!“ vykřikla sestra a dost brutálně rozervala uzavřená křídla oken od sebe, jako by jí už skutečně šlo o holý život. „ Nehýbejte se!“
„ Vždyť já nic nedělám...opravdu setři…přísahám…“ plačtivě ji ujišťovaly mé zmodralé rty a psí pohled dokresloval pravdivost řečeného slova.
„ Pane Cibulka no tak, jak je vám?“ zaregistroval jsem její starostlivou otázku a rychle si srovnal přiblblý výraz mé tváře.
„ Mimo toho že jsem se dokonale posral, se snad ani nic nestalo...“ zahejbal jsem visícíma nohama, které z části nahrazovaly svod řídkého materiálu.
„ Opatrně slezte a přejděte si pod sprchu...“
„ Když já bych hrozně rád, ale vono to fakt nějak nejde…“ lehce jsem sebou zavrtěl a nový příval mě začal zase silně podemílat.

Stála tam tak zoufale bezradná, že mi ji bylo najednou nějak hrozně moc líto. Když jsem se po dvaceti minutách dokonale vybouřil a pokusil seskočit z lůžka, tak se dílo zkázy dovršilo.
Chodidla se nestačila propracovat k drsnějším dlaždičkám na zemi a ustřelila mi v parádním smyku. To sakramentský dopoledne mi snad bylo osudem souzeno tak, že jsem si jej musel vychutnat až do poslední vteřiny.
Nejen že jsem sebou praštil do předem připraveného materiálu, ale sotva jsem dopadl, tak to zabublalo jako v sírové lázni a nekonečný proud se znova řítil na boží světlo s takovou rasancí, že mě to málem na podlaze roztočilo. Křečovitě jsem se chytil nohy lůžka skutečně z hrůzy, abych se nedostal do podobné rotace, jako konec hadice z které se pod tlakem valí voda a nikdo ji nedrží. Do sprchy jsem dolezl z hlasitým kňučením po čtyřech, ani jsem pro jistotu nevstal. Sestra na mě pustila hektolitry vody a znechuceně se vrátila do zdemolované mučírny s lehátkem. Moje utrpění skončilo až dlouho v odpoledních hodinách a na postel jsem dopadl zcela vyčerpaný s nekonečným pocitem, že to každou vteřinu zase začne. Účel byl však splněn aplikovaným prostředkem. V nějaké zatáčce střeva se zřejmě usadil neprůchodný špunt. Po této terapii jsem vyprázdněn a čistý jako miminko, doslova z nemocnice vypadl už druhej den. Nový a nečekaný problém mi nastal až když se zase nezadržitelně přiblížil den mé kont-roly v nemocnici.

„ Dobré ráno pane Cibulka…“ zaslechl jsem sametový hlas mé trapičky, která samozřejmě jako by náhodou šla po chodbě.
„ Dobré sestřičko, dobré. Jak to že si při takovém množství pacientů na mě ještě vůbec po tak dlouhé době pamatujete?“ pokusil jsem se o vtip, který se rychle ukázal z efektem bleskového bumerangu.
„ To máte tak, pane Cibulka…“ šeptla mi do ucha. „ Ještě jsem tady neměla sympaťáka, který by se mi tak parádně posral před očima jako vy a tím se taky definitivně uzdravil...“
“ Ach jo…“ povzdychl jsem si a na čele cítil vyrážející kapičky potu. „Setři, co děláte po službě?“ kvikl jsem pro ni, ale hlavně pro mě samotného, zcela nepochopitelnou otázku.
„ Co že!“ skoro vykřikla a udělala rychlý krok zpět.
„ Prosím, nebojte se mě…“ skoro plačtivě jsem zakňučel. „ Já jsem opravdu už dokonale zdráv. Chtěl jsem vás jenom na udobřenou pozvat na parádní večeři. Prosím…“ zaškemral jsem a polknul několikrát na prázdno.
„ Na...na večeři?“ překvapeně opakovala.
„ Jo. Když jsem vám přidělal tolik nechutné práce...“
“ A jenom pro to?“ zvedla ke mě už vlídněji svůj smířlivý pohled.
„ No...né jen pro to. Já, já na vás opravdu nemohu taky zapomenout…“ zvedl jsem k ní svůj osvědčený psí pohled.
„ Tak to máme něco společného. Já vás vždycky vidím jakmile do té koupelny vstoupím...ale to pozvání beru. Díky…“ šeptla a zmizela v sesterně.

A ten večer se nakonec stal tím nejkrásnějším v celém mém životě. Nejdříve nás sice chtěli nechat z vinárny vyvést přímo na záchytku, nebo do blázince. My jsme totiž v několikahodinovém smíchu rozchechtali všechny hosty tak, že hrozil davový kolaps. Nakonec jsme raději poslechly prosby obsluhujícího personálu a odešli dobrovolně. Já ji zkusmo pozval k sobě domů a on přijala. Když se po další hodině všechno schylovalo ke krásné erotické bouři, náhle mě zarazila.

„ Ale pane Cibulka…“ náhle mě vykáním oslovila striktně komisně… „ jestli vy sám cítíte to co já, tak milovat se budeme výhradně ve sprše...“ pronesla rezolutně.
Sice jsem ihned nepochopil proč mě najednou zase začala vykat a nad sprchou jsem jen pokrčil rameny. Pravda je, že po hodině úžasných erotických manévrů nám byla sprcha najednou malá a my nakonec stejně skončily v posteli z které jsme vylezly až za šestatřicet hodin...

***




Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Příběh:
PRŮZKUMN Ý LET

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 4
Účastníků: 6


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Záludnost bílého pokoje" | Přihlásit/Registrovat | 7 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Záludnost bílého pokoje
Od: ANNY - Tuesday, 29.11. 2005 - 11:13:23
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://www.anny.cz
Nelíbilo se mi.
Nešlo mi to číst.
Není to vtipné, ani nic, ani za bodík.

Tohle by mě nenapadlo psát ani v nejhlubší depce.


[ Odpovědět ]

Re: Záludnost bílého pokoje
Od: geper - Wednesday, 30.11. 2005 - 10:53:31
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
No tak ANNY, jsou povídky kde se musíš nechat vtáhnout bezprostředně do děje, ale jsou i takové, které musíš číst je z bezpečí jistě zavřeného okna...


[ Odpovědět ]
Re: Záludnost bílého pokoje
Od: Anonymní - Wednesday, 30.11. 2005 - 11:32:42
To bude to moje černobílé ANO - NE.
Bytostně nesnáším kompromisy a musíš.


[ Odpovědět ]

Re: Záludnost bílého pokoje
Od: Mara - Tuesday, 29.11. 2005 - 07:04:32
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Smála jsem se tak, že jsem pro slzy neviděla na klávesnici, tak jsem psaní komentáře odložila na ráno. A přitom mi ho bylo líto. Ale - konec dobrý, všechno dobré! Tak za ten výkon 10* (8-)))


[ Odpovědět ]

Re: Záludnost bílého pokoje
Od: geper - Tuesday, 29.11. 2005 - 07:07:55
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Smích je pro mě překrásná odměna...díky.


[ Odpovědět ]

Re: Záludnost bílého pokoje
Od: fungus2 - Monday, 28.11. 2005 - 17:10:12
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Opět dobré čtení.


[ Odpovědět ]

Re: Záludnost bílého pokoje
Od: geper - Tuesday, 29.11. 2005 - 06:04:53
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
To je jeden následně rád, že je rád...nebo?


[ Odpovědět ]
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
59 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund