přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Doktorka Olga
geper - Saturday, 26.11. 2005 - 17:17:05
Téma: Próza - Povídka

Dramatické cestování autobusem do zaměstnání...

 

Doktorka Olga

Na poslední chvíli jsem vběhnul do zavírajících se dveří autobusu a vecpal se mezi silně rozmrzele vypadající dav.
Kdo by se taky hned po ránu v půl páté měl chuť usmívat, když to znamenalo mít ještě půlhodiny jízdy před sebou, než se za ním definitivně zavře brána fabriky, v tom lepším případě hned na celých osm a půl hodiny.
Na této trase byly čtyři zastávky a v podstatě jako každý den, stačilo jen přežít do té první. Pak udýchaný autobus ze svých útrob vyvrhnul prvních pár desítek lidí a hned bylo zase tak nějak k nadechnutí. Vystupující mě nekompromisně zatlačili dozadu, kde jsem uvízl křečovitě visíc na tyči. Od sedačky mě dělila jen jedna drobná postava. Teprve v další zatáčce jsem si uvědomil, že se vlastně jedná o nějakou nedorostlou ženskou. Teď už mi nebylo ani tak nepříjemné, zneužít silné odstředivé síly a nechat své tělo natěsno přimáčknout na to její. Musím se přiznat, že mé podvědomí nebylo ještě zdaleka probuzené a snad i proto jsem se ležérně nechal unášet mocí fyzikálních zákonů. Když řidič přidal, automaticky jsem se od ní odlepil a když přeřadil nebo přibrzdil, tak jsem zase nasál její příjemně teplou vůni těla, na které jsem se znova přilepil.. Zprvu po každém přitištění se i postava přede mnou malinko naklonila dopředu, nebo se zase vyklonila dozadu. Snad až po pátém, nebo šestém pořád stejně se opakujícím manévru se náhle začala vzpouzet.
Ano, dá se to tak doslova říct. Náhle čekala na můj atak a začala mu čelit. Tím docházelo k velmi nebezpečnému, ale o to příjemnějšímu tělesnému kontaktu, hlavně ve středních partiích našich těl. Její zadeček se vždy silně přitiskl do mého klína a já to začal také velmi aktivně prožívat. Vůbec jsem neměl pocit, že by jí to nějak obtěžovalo. Problém jen byl, že jistotu jsem ale rozhodně v té fázi ještě neměl.

Autobus přibrzdil a pravoúhle se vracel zase na hlavní silnici. Sotva přidal, přimáčkl jsem se na ni a málem jsem leknutím vykřikl. V mém klíně se najednou ocitlo cosi, co se náramně podobalo stydlivému, jakoby náhodnému dotyku malé něžné dlaně. Zase jsem se odtáhl a dlaň zmizela. Sotva se však chystala další fáze přítlaku, tak její dotyk byl čím dál tím cílevědomější. A když se náhle její dlaň zavřela přesně v místě, kde se probouzel můj nic nechápající a už tak dlouho zanedbávaný kamarád, polknul jsem několikrát naprázdno.

Zprvu jsem nechtěl věřit svým smyslům, ale když si ona byla jista že na tuto podivnou hru půjdu, přidala na jasné konkrétní důraznosti. Fakt je, že ani jeden z nás se nemusel obávat že by to byl někdo ze spolucestujících zaregistroval. Tma byla ještě dostatečně jistou spoluhráčkou, tedy hlavně od pasu dolů. Marně jsem se pokoušel pohledem něco vyčíst z její tváře, která se vždycky jen tak mihla v odraze pouličního osvětlení. Rychle jsem to vzdal jako nic neřešící zbytečnost.
Ona se již silně a skoro bez přerušení, držela mého ukrutně tvrdého nástroje v mích katích a já si uvědomil, že mám sakra málo času k tomu, abych si také přišel na své. Nejdříve jsem bleskem otevřel roletu zipu mého poklopce a ručce malinko pomohl do toho správného místa. Když s jistotou zabrala, rychle jsem přitiskl ruku alespoň k její rozpálené sedince a čekal na její reakci. Ta se dostavila okamžitě. Její dlaň mě ně-kolikrát za sebou silně stiskla, jako by mě vybízela k ješ-tě větší aktivitě. Najednou jsem však byl nějak bezradný. Pod sukni jsem se jí dostat nemohl, to by už asi pozornosti ostat-ních neušlo. Horní lem sukně byl zase pevně stažený zapnutím a nedovolil vsunutí mé chvějící se ruky. Při tom šmátrání jsem náhle ucítil na jejím boku již napůl stažený zip a všechno mi bylo rázem jasný. Rychle jsem jej otevřel až na spodní doraz a dlaň, ta mi nedočkavě zmizela ve volném prostoru. Dýchlo na mě horko jejího rozpáleného těla.

Konce prstů zmizely pod okrajem kalhotek a instinktivně zajely dopředu. Sotva jsem se prodral horkým polštářkem, který jsem jen hmatem bral na vědomí, silně se zachvěla. Sjel jsem odvážně ještě níž a cítil, jak si nervózně přešlápla levou nožkou do strany, aby mi vytvořila daleko lepší prostor do kterého jsem se okamžitě s chutí zaháčkoval.

Snad jsem zaslechl i její hlasitý povzdech. Ale v tom šumu jsem si zase nebyl tak úplně jist. Co však udělala s jistotou ona, bylo že zaklonila hlavu dozadu a políbila mě na mou pomalu se lesknoucí šíji. Její ruka se také propracovala do mých spoďárů a s určitou urputností se snažila o vysvobození té obrovské ztvrdlé obludy. Ani jeden z nás si však v tom zápolení neuvědomil, že za poslední zatáčkou je už ta třetí a předposlední stanice. Na chvilku jsme znehybněli...
Vystoupilo víc jak dvě třetiny spolucestujících a na štěstí také všichni ze zadního prostoru. Její stisk náhle povolil a tvrdohlavě mě táhla právě do toho uvolněného prostoru. Teprve v tento moment jsem letmo zahlédl její tvář, až jsem se ukrutně vyděsil. Z pod z hlavy sesmeknutého šátku se zlatavě zaleskly vybíhající kadeře vlasů a její tvář na mě učinila dojem, že snad zápasím s dívčinou sotva plnoletou. Jen tak mi blesklo hlavou, zda ještě nechodí do školy. Ale náhlé rasantní přidání plynu a klička při výjezdu ze stanice, nás zase rychle srovnala. Příjemná tma zase zatáhla svou oponu a oba jsme dopadli na zadní sedačku tak, že nám čouhali v prostoru jen naše rozpálené hlavy.

Než jsem se vzpamatoval, lehce nadzvedla zadeček a ve tmě se zabělaly její sundané kalhotky, které bleskem zmizely v její kabelce. Snad jsem ještě ani v té své rozespalý palici nic tak úplně nepochopil a už můj zdivočelý kůň s hlasitým zařehtáním vyletěl ze sevření prádla tak, že se snad i ona lekla. Vzala si jej do dlaní a její tvář znehybněla. Nedokázala na pár vteřin skrýt své překvapení a snad i zauvažovala o tom, zda to pro ni není moc velké sousto. Autobus zastavil na červenou. V ten moment znehybněla jako z mramoru vytesaná. Oči měla do široka otevřené a v nich takový podivný, ostrý lesk divoké kočky před rozhodujícím skokem.

Tentokráte jsem se probral jako první. Moje horká dlaň zmizela v sevření jejich stehen, které se rychle doširoka rozběhly. Sjel jsem až na spodní okraj tak, že se moje ruka dotkla koženkové sedačky. Nechtěl jsem věřit svým očím, když jsem zahlédl lesklou loužičku té nejvzácnější milostné tekutiny, ve které už seděla. Sotva jsem prsty pronikl úzkými vrátky, kamsi do žhavého krásna, tak se zase kolena sevřela a ona padla obličejem do mého klína.

Měl jsem pocit, že nevěří pravosti toho po čem jezdila savými žhavými rty a k čemu se rychle skoro s jistou hladovostí přisála. Bylo to šílené a zároveň úžasně krásné. Její klín kmital v krátkých, krouživých přírazech na mé utápějící se dlani, až náhle tlumeně zanaříkala a silně se ke mě přisála. Pak vrnivě povolila a začala mě překrásně v hlubokém stínu sedačky líbat. Venku se již začínalo pomalu rozednívat, ale všichni kteří seděli uvnitř moc dobře věděli, že mají svých posledních deset minut ke klimbání a pak nastane nechutný fofr z kterého už nebude úniku.

Sotva se autobus dostal na rovinku a přestal sebou házet, naposledy mě políbila. Pomalu se zvedla a rychlým pohledem zkontrolovala okolí. Když nabyla jistoty, že si nás opravdu pořád ještě nikdo nevšímá, rychle přehodila nohu přes moje kolena a tak tvrdě dosedla, až bolestivě sykla. Znehybněla však jen na chvilku, než si začala rychle hledat ten optimální úhel dosedu. Když jsme měli poslední tři minuty času, tak vyrazila do bezohledného šíleného tance. V palici mi hučelo a okolní svět splynul s tou nechutnou šedí. Těsně než silně zasyčely vzduchové brzdy a celý vehikl se s rachotem zastavil, vykřičeli jsme svou nádheru jeden druhému do vlasů.
Sotva se první človíček zvedl ze sedačky, stočila se ke mě zády tak šikovně, že jsem z ní ani neměl šanci vypadnout. Jen tichounce vrněla a využila času opravdu až do poslední sekundy. Pak náhle ze mě sjela a než jsem se vzpamatoval, propadla se v široké řece lidí, slévajících se již i z několika jiných autobusů do pořádně silného proudu.

Bylo to nepřestavitelný. Kalhoty jsem nedokázal ani tak rychle zapnout, jak to bylo potřeba a výstup z autobusu byl již pod přísnou kontrolou vyčítavého pohledu řidiče.

Neměl jsem šanci ji ani pohledem zahlédnout a hrozně jsem si vyčítal, že jsme si spolu alespoň nesmluvili schůzku po šichtě.
Mou zpocenou hlavu trápila myšlenka, v kterém oddělení by tak asi mohla v tý naší fabrice pracovat. Znal jsem skoro všechny kočky ze všech kanceláří a taková by mi s určitostí neušla, což mě ještě víc znervózňovalo. Nechal se zamyšleně unášet lidskou lavinou. Přiblble jsem hrábl po píchačce a až na třetí pokus se mi povedlo třesoucí se rukou kartičku zasunou do ocelový tlamy a dát do pohybu hlučnou razítkovací páku. Letmo jsem se podíval na bíločerný ciferník hodin.

...kdybys nebyla takový třeštidlo, měli bychom ještě tři minuty času...zabručel jsem si smutně…

„ Ahoj Francku!“ přistála mi Karlova pracka na hřbetě takovou silou, že jsem nechtěně popoběhl.
„ Co blbneš, ty vole! Já taky musím dneska ještě makat...“ zavrčel jsem popudlivě.
„ Ale, ale co to neříkáš? Opravdu?“
“ Co opravdu? Myslíš si že jdu do fabriky jako na nějakou...“
„ No, když se na tebe tak dívám, tak mám skoro pocit že ty už máš svou šichtu odmakanou...“ zachechtal se nestydatě nahlas.
„ Jak odmakanou? Co to meleš za nesmysli?“ nechápal co to zase plácá.
„ Tak se podívej na trafiku, ty vole!“ zařval smíchy a zmizel ve dveřích šatny.

Můj pohled padl na moje katě v rozkroku zrovna tak rozpačitě, jako pohledy všech co na chodbě v tu chvíli stáli. Obrovské mokré kolo s bělavě schnoucími okraji, neomylně a nekompromisně žalovalo. V okruhu dvaceti centimetrů jsem

byl upatlaný jako od bílého lepidla a desítkám páru očí bylo v ten moment všechno úplně jasné. Jen jednu věc nikdo z nich nemohl pochopit...kde jsem to tak rychle na cestě od píchaček k nim, vlastně stihnul a hlavně s kým.

Když jsem přes sebe natáhl pracovní plášť, malinko jsem se uklidnil. Naštěstí jsem ve skříňce měl i rezervní kalhoty, tak že za chvilku bylo všechno v nejlepším pořádku. Dokonce jsem se stihnul i vysprchovat. Postavil jsem si na kávu a zasněně se podíval z okna mé kanceláře. Sotva jsem si však srknul varoucí kávy, rozdrnčel se telefon a ve sluchátku se ozval sám velký šéf.

„ Co, copak se děje?“ zakoktal jsem se.
„ Přijď ke mě na chvilku. Potřebuji s tebou hned mluvit...“ bafnul nevrle.

Tušil jsem nějaký malér, ale nedalo se nic dělat. Šéf je šéf. Znechuceně jsem zvedl své unavené tělo a vyrazil na popravu.

„ Fando, můžeš mi vysvětlit, co je to dneska s tebou? Zapomněl jsi snad že už je pátek!“ divil se.
„ Co bych zapomněl?“ nepochopil jsem co tím myslí. „ To je šéfe dobře nebo špatně? Co má jako bejt?“
„ Já se z tebe picnu. V úterý snad letíš snad do toho Súdánu a musíš ještě na očkování a lékařskou prohlídku!“ připomněl mi.
„ No, vidíš to…“ plesknul jsem se do čela. „ Na to jsem fakt zapomněl jako na smrt…ještě že mám tak odpovědnýho vedoucího!“ musel jsem uznat.
„ Doufám že sis vzal alespoň čistý prádlo…“ nabídl mi cigaretu.
„ Poslouchej, zase tu svou péči nepřeháněj, jo?“ zavrčel jsem a připálil si z podávaného ohně.
„ Tak se hned nečerti. Já jen že jsi ráno zrovna jako nějakej symbol čistoty nevypadal. Tak se nediv že se mi to hned doneslo…“ provokativně se zazubil.
„ Co že jsem nebyl?“ vyděsil jsem se.
„ Jo, jo, tak to bylo. Já tě sice plně chápu že než se zastřílíš po tolika letech manželství na mládeneckej život, tak tě pudy budou ještě chvilku trápit. A co se nasbírá, to taky musí někdy z pytle ven, že?“
“ Já se z tebe picnu. Nechceš si náhodou melouchem otevřít poradnu zkrachovalej manželů?“ dosedl jsem bezmocně na židli.
„ Jen se nepicej a raději mi řekni, jak jsi to tak bleskově stihnul?“
“ Hele víš co, já teď musím, volá mě povinnost, aby se na mě můj pan vedoucí nezlobil. Ale slibuji ti, že ti to jednou budu fakt celý podrobně vyprávět…“ vysypal jsem se z jeho kanceláře s příslušnými formuláři v ruce.

Hned jsem to ohnul k naší závodní ordinaci. Měli jsme letět tři a já byl samozřejmě zase poslední bez prohlídky. Když jsem si představil tu tlustou, nerudnou babu coby doktorku, která má po ránu vždycky náladu nakopnutýho buldoka, tak jsem se raději zapíchl u popelníku a rychle si ještě jednu zapálil. A to v pátek navíc ještě ordinovala vždycky bez sestry.
Dneska se mi bezpochyby daří. Jsem moc zvědavej, čím mě ta baba překvapí…povzdychl jsem si a vzal za kliku čekárny. Samozřejmě, že tam nikdo neseděl. Ani jsem si nestačil vzít starý noviny, když se z pootevřených dveří ozvala výzva ke vstoupení.
Znechuceně jsem praštil tiskem o stolek, mechanicky si projel patku nad rozpáleným čele a vstoupil. Pozdravení se mi však totálně zadrhlo v hrdle a musel jsem v ten moment vypadat jako ten největší debil ve střední Evropě. To blonďaté stvoření přede mnou se nejdříve snad postavilo do přísného pozoru, pak přeukrutně zrudlo a nakonec dostalo takový šílený záchvat smíchu, ke kterýmu jsem po delší době váhání taky odevzdaně přidal.

„ To jste opravdu vy?“ položil jsem jí velmi inteligentní a duchaplnou otázku za současného hlasitého smrkání do kapesníku.
„ Jo, já vážený pane. Blbý co?“ vypískla a na víc se zase delší dobu nezmohla...
„ Já bych, já…“ vzdal jsem další pokus říct něco chytrého a raději jsem ji silně objal.

Přitulila se ke mě s takovou vervou, že jsme tam uprostřed ordinace stáli snad celou hodinu. Byla mi sotva po ramena a teprve za dlouho jsem si uvědomil, že si svou krásnou tvářičku schovala tak, že se mezi knoflíky mé košile dostala svým nosíkem nevědomky až na moje chlupatá prsa. Ale sotva nasála horko mého těla, vyběhnuvší pacinka rychle rozepnula zbytek košile, která mi sjela z ramen. Ani já jsem nezahálel. Čtyři knoflíky na jejím miny plášti a už byl dole. Ztuhnul jsem a moje vytřeštěný oči musely vypadat přímo úděsně, když jsem zjistil že pod pláštěm vůbec nic nemá.

„ No, co koukáš? Víš jak jsem vypadala?“ skoro bojovně obhajovala svou překrásnou nahotu.
„ A to jsi takhle ordinovala?“
“ Jistě. Copak sis nevšiml, že jsi prvním pacientem? Nehledě k tomu, že jsem byla tak pečlivě zapnutá, až ke…“ nedořekla.

Bleskem jsem se ohnul, hrábl pod její kolena a vyzvedl jí do své náruče. Plná ňadra se zhoupla a rychle se přetvarovala v nové poloze. Opatrně jsem ji položil na lůžko, na kterém se obyčejně trápili pacienti. Co však tahle polní postel tenkráte zažila, to rozhodně nemělo obdoby ani před ano po...

Po třech hodinách urputného boje jsem se musel nechat málem z ordinace odnést. Olga zcela vážně uvažovala o tom, zda mi nutnou injekci nemá přijít píchnout až večer domů. Z práce jsme odjížděli společně a já byl moc rád, že je denní světlo a málo lidí. Ten náporový autobus, ten jsme už jaksi po šichtě ani náhodou nestihli.

Naše nová závodní lékařka se ihned po mém návratu z ciziny, nastěhovala ke mě a já se nestačil ani na mládenecký život tak nějak pořádně zastřílet. Jedna věc mi však pořád vrtala hlavou...

„ Poslyš Olgo, můžu se tě úplně na rovinu na něco zeptat?“
“ A proč se vůbec ptáš? Když chceš něco vědět, tak prostě ven s tím...“ zvedla udiveně hlavu od stolku, kde zrovna zalívala kávu.
„ Já vím...chtěl jsem jen vědět...ale jestli nechceš, tak opravdu nemusíš odpovídat…“ rychle jsem jí nabídl alternativní řešení.
„ Zbytečně mě napínáš. Nemám nic co bych ti s klidným a čistým svědomím nemohla povědět...“ usmála se bezelstně a sedla si ke mě.
„ Jak to bylo tenkrát v tom autobuse? Často jsi si takovým rychlým způsobem zadováděla?“¨
“ Cože?“ vyděsila se tak silně, že se pobryndala kávou.
„ No, jestli se ti to stalo čistěji...“
“ Fando?“ vydechla a pořád ve tváři hořela, jak čerstvě rozkvetlá růže.
„ Odpověz mi ale popravdě...“ zaškemral jsem.
„ Odpovím, jistě že odpovím. Ale jestli ti to nebude ty můj sladký mudrlante vadit, tak začnu trochu od začátku. Stejně mě bylo divné, že jsi se mě nikdy na nic neptal.“
“ Prosím…“ nabídl jsem ji cigaretu a dolil sklenku koňakem.
„ Když jsem dokončila vejšku, tak...tak jsem byla skoro ještě poctivá...“ rychle se napila, ani si semnou nepřiťukla.
„ Co to je, být skoro poctivá?“ nerozuměl jsem.
„ No snad v tom smyslu, přijít o poctivost a pak předlouho nic.“
“ A to se ti stalo?“
“ Jo, skoro ve dvaceti...“
“ Ty si děláš legraci...“
“ Ale nedělám. Na víc se to stalo tak blbě, že jsem se prostě zasekla a začala se chlapů bát.“
“ Jak blbě?“
“ No, složili jsme první zkoušku a pak jsme zorganizovali taky svůj první pořádný mejdan. Protože se všeobecně vědělo, že s nikým nechodím a holky rozkecaly že jsem ještě poctivá, tak se stalo to, co se stalo. Jeden chytrolín mi dal něco do pití a já prostě odpadla. Teprve následně jsem se dověděla, že si mě položili na stůl, čtyři mě přidržovali a jeden ze mě udělal ženskou. Když jsem se dlouho neprobírala, tak mě pro jistotu odvezli na kliniku. Na tý klinice jsme pak dělali i praxi a jak to už bejvá, byl tam jeden hlavní asistent. Docela štramák, ale bohužel ženatý. Ale i tak jsme to po dlouhém čase spolu začali tak nějak pytlíkovat. On pořád sliboval že se rozvede, jen aby se mi dostal na kobylku. Ale když se dal do stavby rodinného domku a já viděla jak se kolem té své točí, pochopila jsem najednou úplně všechno. Jediný co mi zbylo, byla nově získaná zkušenost, že jsem asi sexuálně silně nadaná ve svém chtění. Ale přesto že jsem se musela i téhle radostí zase na dlouho vzdát a skončila jsem to s ním. Bohužel, musela jsem vyjít sama se sebou a když budu úplně upřímná, tak jsem si na to tak zvykla, že jsem snad už ani nikoho ze strachu z nového zklamání nehledala.

„ Je to vůbec možný, taková krásná ženská...“ vydechl jsem svou pochybnost nahlas.
„ Je Fanoušku, je. Prostě jsem další tři roky po škole jen tak nějak eroticky proplandala. Až v to osudné ráno...já fakt nevím co to do mě vjelo. Zřejmě to ovlivnily již pár dní trvající opravdu moc krásné a neuvěřitelně živé erotické sny. Vždycky když jsem se ráno probudila, tak jsem mohla prostěradlo rovnou hodit do pračky. Pak najednou jako když utne. Já si už dávno podala žádost k vám do fabriky protože jsem věděla, že stará paní Honcová odchází do důchodu. Nastoupit jsem měla ale až v pondělí. Co naplat, vy jste museli být očkováni již v pátek...“ zapálila si novou cigaretu.
„ Neuvěřitelné…“ vydechl jsem.
„ Připadala jsem si v tom autobuse jako sardinka a jen tak s velkou námahou jsem se držela sedadla. V myšlenkách jsem se trápila nad ztrátou svých erotických snů, když jsem najednou zezadu začala vnímat tebe. Když jsi se přitiskl, tak mě až zamrazilo po celém těle. Byla jsem z toho pořádně vedle. A ruka, ta moje nenechavá ruka se najednou dostala za můj zadek a nahmátla to co nahmátla. Ani netušíš jak jsem sama ze sebou ze začátku ukrutně bojovala. Ale najednou se všechno postavilo proti mě. Můj mozek vypnul. O ničem jsem nepřemýšlela, ze svého okolí jsem již nic nevnímala.

Jediný co jsem brala na vědomí, bylo to cosi krásně tvrdého a horkého v mé zpocené dlani. Jako by se najednou slily všechny mé sny do jednoho a zhustili se do pár minut. No a lavina se prostě utrhla...
„ Olgo...“
„ To víš, že se mi to před tím opravdu ještě nikdy nestalo. To ti mohu odpřísáhnout na co chceš...“
“ Tenkrát jsi mě vzala takovým hákem, že jsem jen polykal andělíčky. Nikdy jsem nic úžasnějšího neprožil...“
“ Opravdu? Já měla dlouho dojem, že tvůj způsob přítlaků na před tebou stojící ženu je cílevědomě natrénovaný.“ usmála se.
„ Kam tě vede slepá vášeň. Je úžasné že jsme se sešli a ještě úžasnější, že jsme jeden pro druhého také zůstali zachováni.“
“ Souhlasím. I já jsem moc šťastná…“ lehce rozkmitala kolínka a já moc dobře věděl, jaké slastné štěstí nás v dalších minutách očekává.

***

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 6
Účastníků: 9


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Doktorka Olga" | Přihlásit/Registrovat | 12 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Doktorka Olga
Od: Mara - Sunday, 27.11. 2005 - 09:13:16
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Škoda, že už nejezdím autobusem!(8-)))10*


[ Odpovědět ]

Re: Doktorka Olga
Od: Anonymní - Sunday, 27.11. 2005 - 09:27:48
Tak takhle odpovědět by mne fakt nenapadlo.
Zasmála jsem se pobaveně a hned je líp na světě.

Maruško, máš u mne za 10*.


[ Odpovědět ]
Re: Doktorka Olga
Od: Anonymní - Sunday, 27.11. 2005 - 10:12:15
za komentář pochopitelně.


[ Odpovědět ]
Re: Doktorka Olga
Od: Anonymní - Sunday, 27.11. 2005 - 12:48:34
Pochopila jsem to dobře, neboj.


[ Odpovědět ]
Re: Doktorka Olga
Od: Mara - Sunday, 27.11. 2005 - 12:51:21
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Na jasně, zase nepřihlášená, ale přesto já.


[ Odpovědět ]
Re: Doktorka Olga
Od: geper - Sunday, 27.11. 2005 - 10:21:26
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Dnes v těch moderních kočárech by to Maro rozhodně už nefungovalo...ale jsem rád za vyvolanou představu. Třeba se to povede jinak a v něčem jiném když budeš cílevědomá...!


[
Odpovědět ]
Re: Doktorka Olga
Od: Mara - Sunday, 27.11. 2005 - 12:52:33
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Že by?!(8-)))


[ Odpovědět ]

Re: Doktorka Olga
Od: fungus2 - Saturday, 26.11. 2005 - 17:42:56
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Tak to je dobré. I když na mne trochu delší text.


[ Odpovědět ]


Re: Doktorka Olga
Od: ANNY - Sunday, 27.11. 2005 - 10:11:40
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://www.anny.cz
Zajímavé dobrodružství a dobře napsané i když zdá se kapánek vylepšené fantazií, ale tak je to správně.

10*


[ Odpovědět ]

Re: Doktorka Olga
Od: geper - Tuesday, 29.11. 2005 - 06:08:05
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
ANNY...fantasie zde rozhodně zahrála, ale v umírnění popisu, protože jsem se bál tuto explozi citu a chtění, pustit písmenka skutečně naplno. Někdy je dost problém některé věci či akty popsat tak, aby pobavili a nedotkli se citlivějších...


[ Odpovědět ]
Re: Doktorka Olga
Od: Anonymní - Tuesday, 29.11. 2005 - 14:49:31
Nechápu čeho ses bál, vždyť emoce a cit nejlíp vedou brko.


[ Odpovědět ]

Re: Doktorka Olga
Od: Tereza - Saturday, 03.12. 2005 - 21:47:20
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Hmmm..to je, ale zajímavé :)


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
72 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.04 sekund