přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Požár
geper - Tuesday, 15.11. 2005 - 18:03:01
Téma: Próza - Povídka





074-112-27942-16

POŽÁR

Jirka byl slušně utahanej, po více jak deseti hodinách jízdy. Půlnoc byla pro něj již dávno jedinou kamarádkou a dobře věděl, že má před sebou ještě půl hodinky a bude konečně doma.
Do jeho unavený palice se neodvolatelně vloudil obraz chladničky, která si zřejmě v tenhle moment potichounku bzučela v kuchyni a dbala o to, aby měl v ní ukryté lahůdky ve stavu pikantní poživačnosti.
… jo, jo, kus uzenýho od Prokopů z horního konce vesnice, vychlazený pivko a chlebíček...při té představě musel nahlas několikrát za sebou polknout.
Do přehrávače zasunul kazetu a po prvním cvaknutí se vnitřní prostor auta vyplnil písničkami od táborových ohňů. Neudržel se a nahlas si zívnul. Po chvilce se mu však ruce roztančily po kole volantu v rytmu katry. Čas se dal najednou nějak rychleji do pohybu. Odzpíval si jen několik písní a už odbočoval z hlavní silnice. Do zubů si vrazil poslední cigaretu a zapálil si ji.
„ Ještě dvě křižovatky a jsem v naší vilový čtvrti a ta poslední chlouba v řadě, patří mě…“ pobrukoval si spokojeně. Ve městě a přece na vesnici. No, není to paráda? Né víc jak tři metry za plotem zahrady teče skoro na šířku dvoumetrovej potok, kde jsem už nejednou chytil pořádnýho pstruha. Za potokem kukuřičný pole a za ním překrásnej borovicovej les. Když člověk vystihne ten správnej moment, tak nadrbe koš hub za dvě hodinky. Škoda jen, že jsem doma zřídka kdy. Ten život cesťáka, mě už taky leze na nervy. I když je fakt, že jsem si jej sám vybral a po rozchodu s Květou mě to moc píchlo, překonat takový ty přiblblý myšlenky, který na člověka lezou hlavně večer...střihnul zatáčku a vřítil se do úzké uličky.
Trvalo ještě jen chvilku než zaregistroval v dálce něco, jako modrý a červený blesky utápějící v nekonečnosti černého obzoru.

„Co to má do řitě znamenat?“ zavrčel nestydatě nahlas a rychle sešlápl v neblahém tušení plynový pedál. „ Pro boha…“ zařval z otevřeného okna, když pochopil že ty blesky vypouštějí požární a policajtský vozy. „ Tak tohle je tím posledním co mi ještě ke štěstí chybělo…“ začal se mimoděk silně potit.

Za dalších pár metrů již vjel do plné hrůzné scény. Sice nehořela jeho vila, ale barák sousedky Jehličkové v těsné blízkosti. Žila v něm sama se svou malou dcerkou. To už také nasál odporně štiplavý kouř.

„ Stop, stop! Chlape kam se tak řítíš!“ zařval na něj důležitě vypadající policajt.
„ Kam asi? Myslíte si že se tady jen tak po půlnoci projíždím? Já tady váženej bydlím!“ zaječel z okna vozu.
„ Moment, moment…“ chytil jej policajt za rukáv hned jak vystoupil. “ To co hoří je snad vaše?“ zmírnil malinko v razantnosti hlasu.
„ Není, moje je to vedle. Ale jak jsem to měl z tý dálky poznat?“ naznačil hlavou směr domu, po kterém výhružně tančily odrazy pekelných jazyků v těch nejstrašidelnějších tvarech a barvách.
„ Občanku a řidičák prosím…“ vypustil svou prokletou rutinu z huby.
„ Co že?“ zarazil se jako by chtěl bůh ví co.
„ Pane klid. Občanku a řidičák prosím. Je to tak nenormální že si musím ověřit v i v takovýmhle momentě vaší totožnost?“
„ No jo pořád…“ zavrčel už víc pro sebe a jeho vyděšené oči se nemohly utrhnout od zrůdnosti do výšky šlehajících plamenů.
„ Chudák ženská…“ povzdychl nahlas. „ Před rokem jí umřela máma a hned na to se jí zabil manžel...“
„ Co to povídáte?“ zmateně zaregistroval jeho samomluvu representant zákona.
„ Ale nic…“ povzdychl si. “ Co s ní teď bude?“
„ S kým?“ ještě pořád ta přiblblá uniforma nic nechápala.
„ To je v pořádku?“ zavrčel Jirka.

“ Prosím, ale to auto si dejte někam hodně na stranu…“ nařídil.
„ No jo. Přeci nejsem úplně blbej…“ nepřestával se vztekat a zajel až ke svému plotu na druhou stranu.

Sotva se dostal před hráz hasičských vozů, zahlédl i zoufalou ženu v noční košili, bosou a s dcerkou na ruce. Obě byly jak vytesané z bílého mramoru. Světlo ohně jim dodávalo skoro tajemný nádech v té šílené scenérii.
Maličká měla hlavičkou na rameni matky a po tváři se jí nepřetržitě koulely velké slzy. Nikde nebylo vidět kousek nábytku nebo čehokoliv jiného, co by se bylo podařilo před plameny zachránit. A co jej nejvíc překvapilo, nebo spíše rozčílilo bylo, že si těch dvou vůbec nikdo nevšímal. Nikdo jim nepodal deku, židli, nebo...

„ Paní Jehličková...halóóó!“ cloumal s ní s určitou ohleduplností tak dlouho, až jej konečně vzala na vědomí.
Nepřítomně se otočila jako by se divila, že si ji vůbec někdo všimnul. „Tady přeci nemůžete s malou takhle stát. Ještě se obě nastydnete. Pojďte ke mě, já se na to fakt nemůžu dívat...“
Ještě chvíli měl pocit, že její uslzený pohled jako by procházel skrze něj a pak se zase bez náznaku čehokoliv, otočila směrem k šílícímu živlu.
„ Paní Jehličková, to jsem já váš soused. Nepoznáváte mě?“ vzal ji za loket a jemně naznačil směr požadovaného odchodu.

Byla jak naprogramovaná. Neprotestovala ani nic neříkala, jen se pořád otáčela k ohni, jako by snad čekala na nějaký zázrak, který by jí probudil ze zlého snu. Teprve když jí chtěl vzít dcerku, tak sebou bojovně škubla.

„ Paní Jehličková, to jsem já soused Vaňouček. Vrátil jsem se zrovna teď ze služebky…“ táhl ji usilovně za sebou.
Teprve když za nimi zapadli dveře a on rozsvítil, dovolila mu aby si tiše vzlykající Markétku odebral, kterou hned ve vedlejší místnosti uložil do postele. Když se vrátil, seděla mlčky u okna, obě dlaně vytištěny do tváře a sledovala to kruté řádění venku.

„ Dáte si kávu, nebo něco k pití?“
„ Obojí!“ skoro drsně zavrčela, jako by byl za všechno odpovědný právě on a teď se ve výčitkách svědomí vnucoval. Ani se neotočila.
„ Hned to přinesu…“ pokrčil chápajícně rameny…Co teď chuděra bude asi dělat? Bydlení je totálně v háji a bůh ví jestli to vůbec měla pojištěný. Jestli se nemejlím, tak zrovna k prachatým nepatří a nikdy nepatřila. Ta snad musela přijít totálně o všechno. Jediný co má, je její noční košile, dcerka a...
„ Můžu vám nějak pomoct?“ zaslechl za sebou temné šeptnutí.
„ Ne, né!“ lekl se a ona jen odevzdaně svěsila hlavu, až jí dlouhé kadeře přetekly na hruď. “ Nebo jo. Stejně bych to sám všechno nepobral.“ rychle tam kopl zpátečku a ona vděčně vzala šálky s kávou.
„ Pozor, ať se neopaříte...“
„ Hm. Raději vezmu to pití. Hrozně se mi třesou ruce, promiňte. Ani nevím proč...nikdy jsem, jsem…“ zavrávorala a on musel rychle přiskočit, nebo by se byla zhroutila na podlahu.
„ Pojďte a raději se posaďte…“ vrátil ji zase k oknu.

Než se přišel s kávou, rychle vyštrachal pantofle po své bývalé ženě, sebral silné teplé ponožky, které jí bez diskusí hned natáhl na ledové nohy. Snad jej ani nebrala na vědomí až do momentu, kdy zavoněla čerstvá káva.

„ Poslužte si. Já vím že je to pro vás hroznej malér, ale na tom teď zrovna ani my dva fakt nic nezměníme. Ale určitě něco vymyslíme, tedy až bude po všem…“ rychle dodal.
„ Vymyslíme? Opravdu a my dva?“ povzdychla si a trpce se usmála jako by chtěla říct, že stejně na zázraky už hodně dávno nevěří..
„ Já vím že to zní blbě, ale , ale...“
„ Nemáte trochu alkoholu?“ šeptly její bezbarvé rty.
„ Alkoholu? To snad nemyslíte vážně?“ zarazil se.
„ Jo, alkoholu…“ trvala na svým, jako by si myslela že jí nerozuměl.
„ Hned jsem zpátky…“ vběhl pro láhev koňaku a postavil ji na stůl.

Než však podal sklenky, tak si sama vydatně nahnula z láhve. Teprve když v záklonu hlavy otevřela oči a viděla jeho zmatený výraz tváře, skoro se leknutím zakuckala. Odtrhla si hrdlo lahve tak rychle od úst, až se pobryndala.

„Promiňte, já, já…“ láhev jí vypadla z ruky a z hlouby její hrudi se vydral hlasitý srdcervoucí pláč. Nebezpečně se zakymácela i s židlí a Jiří musel zase velmi rychle zasáhnout.
„ To bude dobrý, jen se vybrečte. To musí ven. Sám to moc dobře znám. Jinak by člověk mohl bolestí i rozum potratit!“ přivinul si jí k sobě a lehounce ji hladil po vlasech. „ Máte Markétku živou a zdravou. A věřte mi, že jen to je teď tím jediným, co doopravdy platí. Co je do baráku? Hlavně že vy dvě jste...“ zadrhával se a jeho palice jej nechala totálně ve štychu. Nebyl schopnej vymyslet jedinou větu, nebo alespoň slovíčko slušné útěchy.
„ Jste hodný pane Vaňouček. Hodný...ani bych nevěděla co si honem v tenhle moment počít, nebýt vás...“ zmlkla, hlasitě se vysmrkala a sesula se na něj ještě víc.

Bylo mu jasné, že teď na ní dopadá ten známý opožděný šok. Sevřel ji do své náruče a pokoušel se vstát. Musel však hodně zabojovat, aby se mu to vůbec povedlo. Přenesl ji na druhou stranu místnosti a posadil do křesla. Teprve když přinesl studený, do vody namočený ručník, zase otevřela oči.

„ Co, co se to semnou stalo?“ plačtivě zanaříkala. „ Pane bože, přišli jsme o všechno, úplně o všechno. Proč zrovna my? Proč!“ vykřikla zoufale a zatnula pěsti. “ Copak jsem si už svýho v minulosti dost nevytrpěla? Co mě čeká zítra a co za týden?“ její zoufalý pláč nabíral znova na srdcervoucí intenzitě. „ Měla jsem tam raději zůstat!“ rezignovaně se zhroutila.
„ No tak. Tohle opravdu neříkejte. Já vím že to je moc zlý, ale máte přeci pro koho žít. Vy musíte! Vaše malá je tou poslední, která za něco může. Pomohu vám, opravdu. Věřte mi…“ sliboval soucitně tak, že sám měl slzy na krajíčku.
„ Já, já bych snad raději do postele...“ zašeptala a jeho slova zřejmě vůbec nebrala na vědomí.
„ Asi máte pravdu, bude to určitě tím nejrozumnějším...“ rychle s ní souhlasil a uvědomil si, že do sebe nasála skoro půl láhve prvotřídního koňaku, který on popíjel po prckách jako vzácný lék.

Zase musel zmobilizovat všechny své síly, aby jí pomalu přenesl ke spícímu děvčátku. Ještě nad ní chvilku postál a sledoval její křídově bledou tvář, lemovanou tmavým, lesknoucím se vlasem. Hruď jí každou chvilku škubavě poskočila a dech se jí zadrhával. Obě byly i po té prožité hrůze krásné a jedna by druhou nemohla podobou zapřít i kdyby tomu nadobře chtěla. Když měl jistotu, že se už asi nebude nic dít, ještě upravil na spící přikrývku a vyplížil se z ložnice.

Sedl si k oknu a přitáhl si blíž oba šálky s již vlahou kávou. Venku byl požár již dávno pod kontrolou. Snad ani nebylo divu, protože ze staveni zůstaly jen rozvaliny stěn a do přicházejícího jitra žaloval vysoký, pořád ještě rozpálený komín z kterýho se dokonce i slabě kouřilo.
Na místě požáru zůstalo jedno menší hasičský auto, kde jeho osádka ještě likvidovala poslední hromádky doutnajícího dřeva. Divný bylo, že se po Jehličkový nikdo nesháněl. Nebo věděli, že si ji vzal i s malou k sobě.
Jo kamaráde...povzdychl si nahlas. Člověk míní a pán Bůh mění...a to jsem se už nemohl dočkat, až budu doma. A pak taková morda. Stát se to mě, tak já fakt nevím...vysrkl jeden šálek a hrábl po cigaretách.
Ona už snad ani žádný příbuzný nemá. Co si teď chuděra počne? Když si ji nikdo nevšiml v takovejhle moment, tak zejtra už asi nikdo iniciativou hořet nebude. A já je na ulici taky vyhnat nemůžu. Ne né, to bych zcela určitě ani nedokázal. Ona se po smrti toho svýho, stáhla úplně do sebe. Ani si nepamatuju, kdy jsem ji naposledy viděl. Tu její Markétku, tu jo. Ta občas pobíhala kolem stavení, ale ji? Chodí vůbec do práce? Jasně, že chodí...hned si i odpověděl. Z čeho by asi tak žila? Jestli bere nějakej vdovskej důchod, tak to rozhodně na velký vyskakování nebude...
Je vidět, že je životem úplně zbitá. Ani bych se nedivil, kdyby si něco provedla...zase se mu otvírala bezostyšně huba a rychle vzdal všechny plány obžerství, které jej ještě před chvílí držely v bdělým stavu. Ustlal si na otomanu jako za mlada, když měl zákaz vstupu do ložnice po nějaký pánský jízdě. Než si lehl, šel se pro jistotu ještě jednou na ty dvě podívat. Byl tam klid. Obě ležely tak, jak je opustil. Unaveně se natáhl na otoman a zavřel oči. Trvalo velmi dlouho, než konečně zabral.
Klidný spánek to ale rozhodně nebyl. Ve snu se mu jako již mnohokráte předtím, zase jednou promítal film z jeho závěrečného dějství, tak razantně a demonstrativně ukončeného manželství, na které dlouho nemohlo nezapomenout celé široké okolí…

„ Tak pardi, já pro dnešek končím. Nalil jsem si toho do palice víc než je zdrávo…“ zavrčel Jiří a vstal tak prudce od stolu, až zvrátil židli.
„ No, no. Jen se uklidni. Odejít můžeš i potichu a pomalu. Stará ti stelně hned mezi vraty dá pořádně mezi rohy…“ šklebil se Ondra, starý to šprýmař, který mu chtěl pár měsíců před svatbou tu jeho koroptvičku vyfouknout.
„ Tak už se nevztekej žes dostrouhal. Stejně by si tě nebyla vzala.“ mávnul rukou, vypotácel se na čerstvý vzduch a nasedl do svého auta.
Daleko však nedojel. Než se nadál, zafičel po smyku do mokrý, hluboký škarpy a bylo po jízdě. Zlostně praštil dveřmi a dál už pokračoval po svých. To byl asi taky důvod, proč se domů dostal tak nepozorovaně. Ještě před vstupem do baráku rychle natrhal ze záhonu pár jiřin a vběhl rozjařeně do ložnice, kde jej málem hned mezi dveřmi trefilo. Jeho milovaná žena s hlasitým vzdycháním a funěním, měla zrovna osedlanýho toho blba, domýšlivýho Kobra, na kterým zrovna prováděla svůj divoký rajt a smilnými výkřiky vůbec nešetřila. On byl na víc jeho nenáviděným šéfem. Když jej zahlédl ležíc nahý na zádech, začal sebou škubat a křičet a ta naivka si myslela, že jej zrovna vyvedla do někam, kde se říká sedmé nebe.

„ Vy sviňáci zmršený, no počkejte já vám to ale teď sečtu se vším všudy!“ zařval Jirka, který vběhl do komory, razantně otevřel skříň a když se vrátil s nabitou brokovnicí tak Kobr, který už usilovně hledal oblečení, málem leknutím omdlel. Jeho milenka se ohlídla v momentě, když z levýho laufu zaburácela první hromová rána a ustřelený lustr se zřítil na postel.
„ Ty hadry zase dolů a počítám jen do tří! Kdo z vás tady zůstane, tak je jako první na řadě!“ řval tak divoce, že ani jeden z nich neměl žádnou chuť zaváhat. Vyletěli do tmy nazí a s takovým smrtelně pravdivým křikem, že každý kdo je slyšel si musel myslet, že jim jde opravdu o život. A Jirka?

Ten z nacpaných kapes nestačil ani tak rychle lovit náboje, jak rychle chtěl střílet. Je fakt že střílel jenom do vzduchu, ale za chvilku nebylo v okolí jediného domu, ve kterým by se nebylo svítilo, nebo z kterýho by nevybíhali zvědaví sousedi. Takové divadlo a takovou ostudu, ještě nikdy nikdo v životě před tím v tomhle koutě města nezažil.
To bylo taky naposledy, kdy tu svoji viděl...ba né ještě jednou to bylo u soudu. Tam mu napařili pět tisíc pokuty a rozvedený byl hned na první stání.
Teď se sebou vrtěl na otomanu, jako by znova zápasil s nějakou obludou. Venku již dávno svítilo slunce a několik zvědavců se přišlo podívat na to, co z toho nočního dopuštění ještě zbylo. Ale Jirka byl zrovna v nejlepším spánku. Nevzbudila jej hned ani svůdná vůně kávy, kterou utrápená sousedka uvařila, ani libost smažených vajíček s cibulkou a s trochou uzeného. Teprve když si malá Markétka klekla k jeho hlavě a i přes zákaz své matky jej začala hladit po vlasech, tak otevřel své nic nechápající oči. Trvalo mu ještě dost dlouhou, než mu jeho mozkové řídící centrum vlastně vysvětlilo o co v ten moment jde.
Ale on se jen na Markétku mile usmál, obrátil se na druhý bok jako by si chtěl svůj nedokončený sen v klidu dosnít. Teprve když sousedka sice polohlasně ale důrazně Markétku znova okřikla, tak se najednou prudce posadil na gauči a civěl na ně tak vyjeveně, jako by se zrovna vynořili ze dna tichého oceánu.

„ Nezlobte se pane Vaňouček, ona už byla hrozně netrpělivá kdy se probudíte, aby vám mohla poděkovat...“ drmolila rozpačitě sousedka, která neuvěřitelně silně a nezvykle krásně zrudla.
„ Co aby mi mohla?“ hned nepochopil.
„ No přeci...“
„ Ježíš!“ vykřikl a udeřil se do čela tak silně, až malá leknutím odskočila k matce. “ Já bych byl dneska snad zaspal celej den a takovou krásnou princeznu bych ještě nakonec nechal čekat. To je přímo neodpustitelný…“ jeho vyděšený obličej se rychle přetvořil do úsměvu a natáhl k Markétce lákavě své paže.
„ Ty se na mě opravdu nezlobíš?“ zaváhala a pro jistotu k němu vyslala kontrolní otázku a k matce kontrolní pohled.
„ Jak jsi na takovou hloupost mohla přijít?“ zazubil se.
„ No já...“ najednou udělala tři skoky a hupla mu plnou vahou na břicho, až se ozvalo hlasité heknutí a matka ji zase okřikla.
„ Já si už ani nepamatuji, kdy se mi naposledy stalo něco tak kouzelně příjemnýho…“ zvedl ji nad sebe.
„ Vidíš mami, vidíš že je hodnej. Povídala jsem ti to a ty jsi mi nechtěla pořád věřit…“ pískala radostí.
„ No tak Markéto, pojď honem dolů. Tohle se přeci nesluší. Pan Vaňouček by si určitě rád ještě chvilku poležel...“
„ A co to tady tak krásně voní?“ zašeptal otázku a na maminčiny řeči nereagoval.
„ To maminka. Povídala, že určitě budeš mít takovejhle hlad…“ roztáhla pacinky do šířky.
„ Hm. Ta se ale vyzná. A trefila se i do mé chuti. Taky si semnou dáš?“ vstal, ale z náruče ji už nepustil
„ Hm…taky to mám ráda...tedy někdy…“ dodala významně a hlavně hrozně důležitě.
„ Tak to se do toho musíme hned pustit, nebo nám maminka vyhubuje že to vystydne...“
„ To ona mě taky někdy hubuje…“ přiznala se.
„ Ale a pročpak?“
„ Nó, opravdu…někdy že se umažu, nebo když všechno nesmím a ták…“ povzdychla si důležitě.
Zvedl pohled na ještě pořád stojící ženu v hedvábné, dlouhé noční košili. Boční slunce lehce prozrazovalo z kontury jejího těla daleko víc, než by jí asi v ten moment bylo příjemné. Jiří měl skoro pocit, že odhadla jeho zkoumavý pohled a rychle si sedla. Nebyl si tím úplně jist, ale ruměnec její tváří lehce přeběhl s jistotou.
„ Já, já bych chtěla moc poděkovat za...“
„ No tak sousedko, vy by jste mě skutečně nechala spát venku na spáleništi?“
„ To určitě nenechala. Ale fakt nevím co bych si s Markétou počala, kdyby jste nebyl přijel...“
„ Tím chcete opravdu říct, že by vás v tom všichni tak nějak úplně nechali?“
„ Já, já nevím, ale bojím se že asi jo. V každým případě sousede moc díky...“
„ Není opravdu za co. To je to nejmenší, co jsem přeci v daném okamžiku mohl udělat. A teď se najíme a pak se společně poradíme, co s tím vším vlastně děláme. Ale stejně je vůbec tím nejdůležitějším, že máme tu čest tady bejt…teda na tomto světě. A z okna se raději ani nedívejte. Oblečení taky nějaký dáme dohromady. Mám ho ve skříních tolik, že bych si klidně mohl na kvartál otevřít bazar.“
„ A kde jsi ho vzal?“ šeptla zvědavě Markéta.
„ Kde? Kdysi jsem ho nakupoval pro svou ženu, no a pak ho už nikdo nechtěl a ona odešla…“ pokoušel se zalhat.
„ Opravdu?“ moc mu nevěřila a upřela na něj svůj pohled.
„ No, tak nějak to asi bylo. Už si to ani moc nepamatuju.“ rychle se opravil.
„ Ne, né. Já moc dobře vím, že se od tebe odstěhovala...“ odhalila jej hned na první pokus.
“ Markéto no tak, už jsi zase víc zvědavá než je normálně slušné?“okřikla jí matka.
„ Jen ji nechte. Musí přece zjistit všechny potřebný informace o tom divným sousedovi, že?“
„ A, a ty opravdu už žádnou paní nemáš?“ vypustila ze rtíků a zavrtala do Jiřího svůj úžasně bezelstný pohled.
„ No, nemám jak vidíš. Asi mě žádná nechce?“ pokrčil významně s velkou dávkou výmluvnosti rameny.
„ To my by jsme tě s maminkou brali a hned. Máš takovej krásnej dům, velikánskou zahradu s nejlepšími hruškami…“ sotva to řekla, hned se chytla za pusu a ohlédla se na matku.
„ Jó, tak takhle se věci mají? Tak to jsi ty, co mi na ně tajně chodí?“ zamračil se a mrkl lišácky na sousedku, která ve tváři už zase hořela jako pivoňka.
„ Maminko, že bychom ho doopravdy chtěly…“ zašeptala znova otázku směrem k matce v naději, že tahle otázka je daleko důležitější než nějaký blbý hrušky.
„ Nezlobte se na ní pane Vaňouček. Je to dítě a ...“
„ Jak jste na to přišla že se zlobím? A jestli je to možný a nebude vám to vadit, tak já jsem Jirka. Pana Vaňoučka si necháme pro cizí, že Markétko? Ale ještě jste své dceři neodpověděla...“ byl zvědav na její odpověď.
„ Co jí mám na to říct? Kdybych nevěděla, že tomu dítěti rozumíte, tak bych ji musela hned plácnout přes pusu…“
„ A proč mami?“ rychle sjela ze židle a položila si hlavinku do jejího klína. My už přeci nemáme ale vůbec, vůbec nic...“ zvedla k matce své smutné oči.
„ Protože se takový věci prostě neříkají!“ zatahala ji za vlasy.
„ Ani když to je pravda maminko?“
„ To je sice možný že je to pravda, ale pan Vaňouček za to taky nemůže že nám všechno shořelo…“ povzdychla si.
„ Já vím…“ uznala a každou chvilku si šla pohledem pro podporu k Jiřímu a usilovně o něčem uvažovala, jako by váhala jestli to má říct nahlas. „ Já taky moc dobře vím, jak jsi vždycky každý večer smutná. Taky někdy v noci dlouho brečíš…“ prozradila na matku, která najednou nevěděla co s rukama a co s očima.
„ Markétko, ty trapiči...“ rezignovaně povzdychla.
„ Maminko, když já tě mám moc ráda...“ vzala její velké štíhlé ruce do těch svých a začala je líbat..
„ Ty jsi takový můj starosta, že?“ pomalu zvedla omluvně k Jiřímu své oči.
„ Že si nás tady necháš?“ odlepila se od jejího klína, když vyřkla svou prosbu a vzala do svých pacinek Jirkovi ruce.
„ To víš že nechám. Přece vás nepošlu na ulici...“
„ A na furt?“ chtěla to rozhodně vědět.
„ Dej mamince trochu času a ona nám to třeba potom sama řekne, jestli vůbec bude chtít. Podívej se jak je teď moc smutná proto, co se stalo z vaším domečkem...“ smiloval se nad ní a sklidil za to okamžitě vděčný pohled.

„ A ty opravdu nemáš ani kluka ani žádnou holčičku?“
„ Nemám, bohužel. Nebo teď bych to řekl tak, že jsem do dneška neměl. Ale teď mám přece tebe, ne?“ zvedl ji ze země a posadil si ji na klín.
„ A máš mě opravdově?“
„ Jak, opravdově?“
„ No, jako můj tatínek?“ zvedla zase ty své kouzelné oči a dlaní mu lehce přejížděla zarostlou tvář.
„ Myslím že ano...“ zaváhal.
„ Markétko, teď už ale pana Vaňoučka okamžitě nech na pokoji! Nebo ho bude rychle mrzet, že nás u sebe vůbec nechal!“
„ Že nebudeš?“ našpulila své krásné rtíky a Jirka vyfasoval po nekonečně dlouhé době polibek, který mu fakt vehnal slzy do očí.
„ To víš že nebude. Teď vezmi maminku za ruku a já vám ukážu, kde si vyberete něco na sebe. I když pro tebe to asi bude malinko horší. Ale neboj, hned v pondělí ti nakoupíme všechno co bude třeba.“
„ A šatičky taky?“
„ Jistě i šatičky a dokonce takový, jaký si ty sama vybereš.“
„ A botičky?“
„ I botičky...“ pohladil ji po vlasech.
„ A, a myslíš že to bude stačit i na novou Adélku?“
„ Na novou Adélku?“ ohlédl se po její mamince.
„ Nó. To byla moje panenka. Shořela mi a teď nemám nic…“ smutně a s neuvěřitelnou bezradností rozhodila ručky.
„ Neboj i s tímhle problémem určitě něco spolu uděláme. Slibuji. Ale nejdříve si tě musíme oblíknout a potom spolu zajedeme do města. Ano?“
„ Jasně, takhle bych stejně mezi lidi nemohla…“ rychle mu seskočila z klína a dost opovržlivě se zatahala za košilku.
„ To je fakt. Tak a jdeme na to…“ zavedl obě do ložnice, kde odsunul těžké zašupovací zrcadlové dveře u třídílné skříně.
„ Júva, tolik věcí jsem ještě nikdy opravdicky neviděla...“ přikryla si překvapeně tvář.
„ Tady z těhle dvou částí je všechno vaše.“
„ Opravdu?“ nevěřícně šeptla a ohlédla se matku.
„ Opravdu. Možná že maminka něco vymyslí i pro tebe?“
“ Možná. Ale když né, tak si ráda počkám na své nové šatičky…“ rychle jej ujišťovala.
„ No tak, nenechte se pobízet. Já pro to stejně nemám žádný uplatnění. Prosím...“
„ Ani nevím jak bych vám měla...“
„ Nechám vás tady o samotě a znova říkám, všechno co chcete si vyzkoušejte. Patří to teď už jen vám…“ dodal rychle mezi dveřmi .

Sotva však došel do obýváku, tak si musel dát rychle prcka ze zbylého koňaku. I na něj pomalu začalo dopadat něco, jako opožděný šok. Najednou rychle vstal, zapálil si cigaretu a vyšel před dům. Jeho potřeba se ihned nadýchat čerstvého vzduchu, byla víc jak akutní. Pohled na nedaleké spáleniště v něm vyvolával velmi nepříjemné pocity. Lehký závan větru k němu občas přinesl nepříjemný zápach spáleniny. I když se tomu dlouho bránil, přeci se za chvilku došoural až k ohořelé zdi a zvědavě strčil hlavu tam, kde ještě včera bylo okno. Je to šílený. Vono fakt nezůstalo vůbec nic. Pokroucený a spálený sporák, něco co kdysi bylo asi ledničkou se krčilo zdeformované v koutě a pár po podlaze rozházených již pomalu rezavějících kastrolů, dotvářely nehezký pohled. Když vešel dovnitř, nemohl se zbavit silného svíravého pocitu. Asi se to bude muset srovnat se zemí a postavit všechno znova … povzdechl si nahlas.
„ Je to děs, že?“ zaslechl náhle za sebou tichý hlas své svěřenkyně.
„ To tedy…“ reagoval rádoby klidně a otočil se a za ním stála převlečená sousedka v bleděmodrých domácích šatech s bolestným úsměvem na tváři.
„ No vidíte, jsou jak z vašeho šatníku...“
„ Máte zásobu oblečení přímo pro regiment žen...“
„ Opravdu přímo pro celý ženský regiment?“ najednou mu došly vyřčená slova. „ Dejte pokoj s regimentem. Mě by úplně stačila jedna, jediná.“
„ Hm. Nedal by jste mi Jiří cigaretu?“
„ Mile rád. Promiňte, nevěděl jsem že kouříte...“
„ Je to hrůza, že?“
„ Máte tušení jak k tomu mohlo dojít?“
„ Ani náhodou. Spali jsme a probral nás až štiplavý kouř. Moc nechybělo a už jsme se ven ani nedostali.“
„ Ani hasiči nic neříkali?“
„ Neříkali. On mi mimo vás vůbec nikdo nic neříkal, jako by se mě to ani netýkalo. Jediný kdo dělal povyk, byl spodní soused. Ten však měl jen největší starost, aby se oheň nedostal na jeho stodolu. Proto hasiči taky začali z druhé strany.“
„ Nenechala jste třeba zapoutej sporák?“
„ Ani náhodou. To se nakonec můžeme podívat...“
„ A co pojištění?“
„ Hm, na to můžu asi zapomenout. Nevím. Nakonec budu ráda, když alespoň něco dostanu za pozemek.“
„ Jak jste zase na tohle přišla?“
„ Ale soused za zahradou už několik let usiluje o prodání našeho pozemku. Naše zahrada je vklíněna do jeho polí a on musí všechno objíždět...“
„ Jak dlouho se už o to snaží?“
„ Už hodně dlouho. To ještě žil Vlasta, teda manžel.“
„ Pojďte, tady člověk dostává jen samý divný nápady.“
„ Máte pravdu…“ podala mu ruku a nechala se vyvést před trosky domu.

Tak Riechter již dlouho usiluje o prodání pozemku? Proletělo mu hlavou.

„ Kde je malá?“
„ Zapnula jsem ji televizi. Nezlobíte se?“
“ Ale kdež. Pohybujte se tu jako doma. Bez toho už máte dost problémů. Nebudeme si teďka hrát na moje a tvoje...“
„ Díky. Fakt nevím jak a kdy se vám jednou odměním. Můžete opravdu žádat cokoliv. Vám vyhovím snad úplně ve všem co budete žádat...“ špitla.
„ Co že?“ Jirka skoro vykřikl.
„ Já, já to tak nemyslela...“
„ Poslouchejte mě a teď zcela vážně! Vy nemusíte dělat vůbec nic a z vděčnosti, to už vůbec né! Ale nabízet se? To by snad bylo tím posledním, co bych od vás přijal. Já opravdu chápu že jste v situaci, kde já sám nevím jak bych ji zvládnul. Ale zůstaňme především lidmi, alespoň mezi sebou. Ať mě bůh okamžitě zatratí, jestli někdy jen v nejmenším budu chtít vaši situaci nějakým způsobem zneužít!“
„ Dík. Moc vám děkuji za sebe a hlavně za Markétu.Ta po tom šoku prožívá dokonce něco tak velkolepého, až je to k nevíře. A na mě se prosím nezlobte. Jsem ze všeho opravdu tak zmatená a, a kdyby jste byl řekl že berete, tak já bych to asi stejně nedokázala…promiňte…“ přiznala se.
„ Paní Jehličková jak si myslíte...“
„ Prosím, Eva...“ natáhla ruku.
„ Je to určitě ostuda, ale já to fakt nevěděl.“
„ Jaká ostuda? Vždyť jsme za celý ty roky, spolu mimo pozdravu neztratili jediné slovo.“
„ A víte že máte pravdu? Já taky žil před mým rozvodem tak nějak podivně, že?“ pokrčil neurčitě rameny. “ Když o tom všem zpětně přemejšlím, tak se snad ani nedivím, že si ta moje někoho našla. Jediný co mě bude vždycky žrát, že to byl právě můj šéf, kterýho jsem přímo nenáviděl.“
„ Myslím si, že jste to tenkrát vyřešil na příslušný úrovni. Na to divadlo se opravdu nedá konce života zapomenout. Při celé té tragedii, jste tomu dal i kus šibeničního humoru pro všechny ostatní.“
„ Vidíte, vidíte. A od tý doby jsem se s ní už nesetkal. Asi je to tak i dobře. Ona si žije svůj život a já se potácím taky jak to jde. Jediný co mi zůstalo, je jedno veliký poučení. S chlastem je od tý doby taky definitivní konec.“
„ Vím a je to tak moc dobře. Utratit život v hospodě, je snad ta největší škoda, kterou si člověk může ve svým životě sám přivodit.“
„ A jak jste žila vy, po tom řetězci katastrof, co už máte taky za sebou?“
„ Já?“ odpověděla otázkou a očima ukázala na sezení pod stromem na dvoře.
„ Sedneme si, ale nejdřív skočím pro kafe…“ ani nečekal na její souhlas a zmizel.
„ Ještě se dívá?“ byla její první otázka, kterou Jiřímu položila když se vrátil.
„ No a jak...ani mě nezaregistrovala.“
„ Barevná, to byl vždycky její sen.“
„ Teď se jí může do sytosti nabažit. Za pár tejdnů si ji už stejně ani nevšimne.“
„ Jak jste to řekl?“
„ No, že si ji pak už ani nevšimne...“ nepochopil její otázku.
„ Ale tu časovou míru?“
„ No, za pár tejdnů...přestane pro ni bejt zcela určitě něčím zvláštním.“
„ Vy nás opravdu u sebe necháte tak dlouho?“
„ Ach ták…“ oddychl si „ A vy by jste nechtěla?“
„ Ale museli bychom se domluvit na nájmu, na vaření a na...“
„ Jistě, jistě. Ještě jste mi ani neřekla jak jste žila vy než se tohle stalo?“
„ Skromně. Pracuji v balírně kávy na zkrácenou pracovní dobu, kvůli malé. Moc si vyskakovat nemůžeme, ale hlady zatím netrpíme.“
„ Opravdu? Kolik máte na měsíc?“
„ No, dohromady necelých dva a půl.“
„ Co že?“
„ No...“
„ Kolik vám zůstane po zaplacení inkasa, kolik projezdíte do práce a kolik...?“
„ Málo, ale jak jsem už říkala, hlad jsme ještě neměly. Někdy je sice Markéta smutná, protože by si moc přála to či ono...“

„ Ona chodí do školky, že?“
„ Jistě.“
„ To tedy klobouk dolů. S tím bych nevyšel ani já sám.“
„ A kdyby vám nic jinýho nezbylo?“
„ No jo, já vím. A co nějakého přítele, toho máte?“
„ To tedy s jistotou nemám a ani jsem nikdy neměla.“
„ Jak je to možné?“
Co jak je možné?“ usmála se.
„ Musí vám Evičko přeci něco chybět, né?“
„ Hm…jistě. Teď třeba střecha nad hlavou.“ pokusila se o kameňák.
„ Ale tu nemáte teprve první den...“
„ Já vím co myslíte. Jistě že jsou někdy chvíle, kdy na člověka padne smutek, lítost a pocit z prohraného života. Ale věřte nevěřte, malá mě dokáže dát daleko víc, než by si kdo mohl pomyslet. Ale když je člověk takový nějaký životem ucaprtaný, tak mi věřte že nějaké touhy nebo chtění, se stejně dostanou až někam daleko do pozadí. Zaplacená školka, naplněná lednička, nebo koupená bundička na zimu, to všechno to dokáže nahradit i když to třeba teď zní pro vás dost hloupě.“
„ Hm. Rozumím a hloupě to vůbec nezní, spíš votřesně! U chlapa je to stejně asi o dost jednodušší.“
„ Možná, když zůstane sám bez dítěte. Ale samota, ta dokáže být až neuvěřitelně kousavá a zlá. Já nikdy peníze neuznávala, jako něco mimořádně důležitého. Ale věřte mi když nejsou, je to prostě katastrofa. Vím jak chutná špenát z kopřiv a suchý brambor, ochutnala jsem s malou všechny druhy bylinkových čajů co jsme našli na zahradě a v blízkém okolí. A ještě dneska si od pekaře bezu za laciný peníz neprodané rohlíky a chleba…“ vypustila víc jak šeptem a pro jistotu ani hlavu nezvedla.
„ Hm, tak to muselo bejt opravdu hodně tvrdý. Prachy nejsou důležitý…jistě to vesměs říkají jen ti, co jich mají dost a dost a nikdy jim nechyběly, že?“
„ Je to svatá pravda. Když dojdou totálně, tak to by se člověk někdy ponížil skutečně až do krajnosti, jen aby mohl dítěti dát to minimum...“
„ Smekám před vámi a slibuji, že už to máte definitivně za sebou. I když to teď bude asi znít zcestně, tak mi věřte že každá šílenost sebou přinese ve většině i nějaké pozitivum.“
„ Myslíte?“ zvedla své velké, důvěřivé oči.
„ Určitě. Alespoň já tu zkušenost udělal a i teď mám takový neklamný pocit, že se s největší pravděpodobností začíná něco klubat.“
„ Já ji zřejmě mám teprve před sebou…nějak nejsem asi ještě na příjmu…“ povzdychla si smutně.
„ S tím se prosím vůbec netrapte a dejte věcem úplně volný průběh. Budete mi potom o tom vyprávět, ano?“
„ Když vás to bude ještě zajímat, tak rozhodně a moc ráda...“ usmála se rozpačitě.
„To tedy s jistotou bude. Cejtím to.“
„ A taky mi poradíte, co s tou ruinou naproti mám teď dělat?“
„ Uvidíme. Teď bychom si měli spíš dělat starost s obědem, co říkáte?“
„ Hm, jak myslíte. A jaký máme možnosti?“
“ Hm, vlastně docela chabý. Našla jste pro malou něco na sebe?“
„ A víte že ano? Byla tam jedna krabice s věcmi pro holku...“
„ Jistě, to asi byla švagrová. Ta moje ji vždycky nabádala k tomu, aby nic nevyhodila. Když pak budeme mít taky děti, tak se prý rozhodně hodí úplně všechno...a měla pravdu, že?“
„ Hm.Určitě i když si to asi představovala malinko jinak, že?“
„ Asi jo. Myslím že jsem dostal skoro geniální nápad!“ tleskl tak silně rukama o sebe, až se lekla.
„ Pro boha nestrašte mě!“
„ Vy se teď drahá sousedko hodíte do gala a společně si zajedeme někam na dobrý oběd. Souhlasíte?“
„ Ale my...“ zarazila se.
„ Ještě mám jeden operativní návrh, neříkejte vůbec nic a šup, šup. Přiznejte se, kdy jste byla naposledy v restauraci?“
„ I kdybych vám ráda odpověděla, tak to už opravdu nedám dohromady…“ pokrčila rameny.

Za hodinku byli na startu. Eva si oblékla slušivý šaty tak s bídou ke kolenům a malá Markétka sukýnku s halenkou. Obě vypadaly opravdu báječně.
Nejen že si všichni dali pořádně do nosu, ale zvládli i slibovaný nákup, cukrárnu a dokonce i zoologickou zahradu. Když kolem devátý večer přijeli domů, měli toho všichni tak akorát. Jirka ale moc dobře cítil, že to rozhodně za ty přešťastné pohledy těch v poledne ještě utrápených dušiček rozhodně stálo.
Markétka si po dlouhém přemlouvání vymohla, že ji vykoupe a uloží Jirka. Ten s tím také ihned souhlasil i když se to neodehrálo úplně bez problémů. Teprve při vlastní akci si vlastně uvědomil, že zacházet při koupání s tak výřečnou a bezprostřední slečnou, zase není tak úplně jednoduché. Ale o tom na štěstí věděl jen on sám. Než se s Markétkou u postele vypovídali, osprchovala se i Eva. Když se z koupelny konečně dostal i Jiří, tak už na stole voněla čerstvá káva.

„ Ten župánek, ten vám tedy perfektně sekne...“
„ Opravdu?“
„ Fakt. Víte vůbec o tom, že jste velmi krásná žena. Ani ty tmavé kruhy pod očima vám na ni neubírají...“
„ Jiří, vy jste obrovský a optimistický lichotník k tomu…“ zarděla se. „ Bojím se že já mám svůj zenit krásy již dávno za sebou.“
“ Ba ne, lichotníkem rozhodně nejsem, ale optimistou, to jo a moc rád. Raději mi po pravdě pověste, jak se vám líbil dnešní den?“
„ Byl jeden z mých nejkrásnějších. Kdybych se nedívala na to spáleniště naproti, tak si snad i troufnu říct, že jsem byla moc a moc šťastná.“
„ Hm..“ usmál se a vstal.

Než tomu stačila zabránit pootočil s ní křeslo tak, že ven už neviděla. Za to on začal mít problémy s očima, když si hodila nožku přes nožku. Měla neuvěřitelně malá chodidla s krásně souměrnými prstíky.

„ To je moc provokační, že?“ pochopila.
„ Ne, prosím né, nic nepodnikejte. Nejsem jenom zvyklej na tyhle překrásný pohledy. Ale neupírejte mi je. Jinak si na ně do smrti nezvyknu. Působí na mě jako na estéta, velmi silně a hlavně positivně. Fakt...“
„ Opravdu jako na estéta? Je to zvláštní že na mě taky... vůbec tomu nerozumím…“ dodala skoro šeptem.
„ Jak prosím?“ nepochopil ji.
„ Je to skoro prosté…zase se po nekonečně dlouhé době cítím moc krásně a hlavně jako uznávaná, rovnocenná osoba, žena.“
„ Díky, tak to je moc dobře.“
„ Co kdyby jsme si pane Jiří spolu přiťukli na tykání? Stejně mám takový divný pocit, že se nás jen tak rychle nezbavíte...“ navrhla trochu nejistě.
„ Já s vaším návrhem Evičko moc rád souhlasím…“ přišlo mu to k smíchu a proto iniciativně vstal. “ Co to bude? Zase ten koňak?“
„ Pro boha né! Všechno, ale z koňaku jsem na hodně dlouho vyléčená.“
„ Tak víno?“
„ To asi bude lepší...“
„ A poslední otázku...bílé, nebo červené?“
„ Když si mohu vybrat, tak se přikloním raději k červenému..“ zvedla oči, aby zjistila jeho reakci.
„ Fuj, to jsem si oddychl...“
„ A to jako proč?“
„ Mám jenom červený. Bílý mě tak moc nechutná…“ usmál se na ni.
„ Tak že je všechno v nejlepším pořádku, ne?“
„ Z mého pohledu ano. Promiňte, hned jsem zpátky…“

…musím upřímně přiznat, že se mě tahle kočka líbí čím dál tím víc…vůbec nechápu, jak jsem si ji mohl nevšimnout za ty dlouhý roky, co tady vedle sebe bydlíme. Kolik jí může bejt? Tak kolem třicítky? Dneska je jako dospělý mimino. Že prej se mě stejně tak rychle nezbavíte...musel se zase ušklíbnout. A co když to vůbec není moje chtění, ty veverko...sfoukl prach z lahve a rychle se vrátil do pokoje.

Všiml si, že Eva seděla trochu jinak než ji opustil. Přeci jenom s koleny přímo proti Jiřímu, bylo i na ni najednou trochu moc. Za to měla o jeden knoflíček na župánku rozepnutý navíc. Hm, že by koketná výzva?

„ Tak už se to nese sousedko, aby jste si nemyslela že naše zařízení není připraveno na každou situaci.“
„ Vy jste měl ten pocit, že mě něco takového napadlo?“
„ Né, to snad ani né. Spíš chválím sám sebe, když to neudělá nikdo jiný...“ usmál se a rozlil jiskřivého moku do připravených pohárů.
„ Tak Jiří, ještě jednou srdečně za všechno moc a moc děkuji nejen za sebe, ale hlavně za Markétku, která si dnes prožila bezesporu svůj nejkrásnější den v životě. Chci moc věřit a udělám pro to absolutně všechno co bude v mé moci, aby jste svého neuvěřitelného skutku, nikdy v životě nelitoval. Na vás, na naše rodící se přátelství, na tykání…já jsem Eva…“ lehké cinknutí se zachvělo v prostoru.
„ Jirka. A litovat toho rozhodně nebudu, ať se z nás dvou stanou přátelé, nebo třeba později i něco malinko víc…nebo … nebo když se spolu zase jako rozumný lidi rozejdeme…ano jako slušný lidi, tak jsem to chtěl říct, to je moc pro mě moc důležitý…“ ještě jednou významně nadzvedl pohár, pak si svou paži provlékl skrze tu její a obsah vpustil do svého hrdla.
„ Díky…“ usmála se a nastavila mu své rty k jejich prvnímu polibku.

Jirka se lehce dotkl horkých rtů a Eva cudně přivřela oči. Když ji polehounku objal v pase, dokonce se ani lehkému kontaktu těl nebránila. Jiří nasál příjemnou vůni Eviných vlasů. Jasně cítil horkost a zachvění jejího těla. Působilo to na něj takovou bezprostřední silou, že měl co dělat, aby své emoce udržel na uzdě.

„ Jiří, víš že mi je s tebou hrozně moc dobře i když vůbec nic, ale opravdu nic nechápu...“ zašeptaly její rty, když se zase pohodlně usadila v křesle.
„ Co nechápeš, teď ti zase já vůbec nerozumím…“ zvedl k ní s údivem svůj pohled.
„ Je ti vůbec jasné, že bych měla být zhroucená, zoufalá, šíleně bezradná s touhou už vůbec nežít!?“
„ Počkej a to zase jako proč?“
„ Pane bože netvrď mi že tomu nerozumíš! Vždyť mi…vždyť nám shořela střecha nad hlavou. A nejen to, ale úplně a totálně všechno co jsme z toho mála ještě měli. Je ti vůbec jasné, jaká to je pro nás katastrofa? A já si tady sedím v teplíčku, vystrkuji na tebe nestoudně kolena, objímám tě a líbám se s tebou...“
„ Evičko no tak, to přeci je...“
„ Je...možná, že opravdu je. Ale nějak si pořád nechci připustit, že má možná existence leží jen a jen ve tvých rukou, opravdu to nechápeš, nedokážeš to docítit? Já mimo neuvěřitelného souseda a dcerky už definitivně nic nemám.“
„ Hm. Asi máš částečně pravdu.“
„ Jirko, ty si ze mě děláš pořád jen legraci…jak částečně!“ skoro se rozohnila.
“ Počkej, klídek. Uznávám že jsem taky malinko ze všeho tak nějak zmatenej. A to včera, bere moje podvědomí jen jako nějakej špatnej film…“ musel připustit. „ Víš, tím asi taky bude že ten dnešek je pro mě daleko důležitějším, protože jsem byl po celý ten čas ve společnosti dvou překrásných a přešťastných bytostí.“
„ No to je právě ono. U mě se to projevuje zrovna tak nějak podobně.“
„ Ale možná, že...“
„ Jiří, pověz mi teď ale bez rozmyšlení, proč to vlastně všechno děláš? Proč to všechno děláš tak, jak to děláš? Pochopila bych, žes nám dal oblečení které nemůžeš sám upotřebit, chápu tvé fantastické gesto, že sis nás vzal k sobě. Ale ten dnešní den tě stál ne několik stovek, ale tisíců. Co si od toho slibuješ? Neznáš mě a rychle se to všechno mezi lidmi rozkřikne, že jsme se k tobě nastěhovaly. Víš co z toho okamžitě udělají?“ nervózně si sáhla pro cigaretu.
„ Tak mě teď pozorně poslouchej Evo, já ti tedy taky něco bez rozmyšlení povím, ale rozhodně si to zapamatuj. Nevím co si od toho slibuju, protože jsem neměl čas vůbec o něčem takovým přemejšlet. Jedna věc je mi nad slunce jasná, stalo se něco hroznýho a já vám bez rozmyšlení a nezištně nabídl svou pomoc. Poprvé po hrozně dlouhé době dělám něco, co mě nejen uspokojuje, ale co měl přede mnou udělat každej z těch debilních čumilů! I když přiznávám, že jsem dneska moc rád, že to nikdo z nich neudělal! A lidi říkáš? To mi tedy promiň, ale dost mě překvapuješ. Lidi, ty mě z mnoha důvodů vůbec v tomhle případě vůbec nezajímají. Jak je možný, že se ani dneska po 24 hodinách po tý katastrofě, pořád ještě nikdo nejímal o váš osud? Co budete, jak to budete, kde to budete, jestli jste vůbec v pořádku? Takže o lidským tlachání mi prosím vůbec nezačínej. Nehledě k tomu, že se tady něco děje. Ano tady v hloubce mého nitra…“ zabušil dlaní přesvědčivě na hruď. „Víš, já opravdu zatím nevím co to je, ale rozhodně mě to vrací několik let zpět, kdy jsem hrozně toužil po dítěti, kdy jsem věřil v rodinu, kdy jsem věřil že ta moje je všechno na světě a já že jsem ten její vysněný princ. Ano, přál jsem si chodit do cukrárny, do zoo, toulat se po městě a dělat si takový ty malý krásný radosti. Ale bohužel, na dlouho to pro mě zůstalo jenom platonickým snem. A pak jsem se vydal tou neblbější cestou a skončil jsem v hospodě a potácel se životem jak se dalo. A najednou se stalo to co se stalo a bez možnosti výběru, chtění, nebo nechtění. Prostě mi vás dvě kouzelný stvoření osud vehnal pod mou střechou a basta! A vidíš, najednou se ve mě zase něco smyslnýho probouzí, vracejí se mi moje staré sny a touhy, který bych tak hrozně moc rád...“ zadrhl se.
„ A co když je to jenom takové náhlé vzplanutí, mámení? Nebo to všechno děláš jen z nějaké podvědomé povinnosti a lítosti?“ špitla.
„ A i kdyby tím bylo všechno začalo, tak co? Co po dnešním dni riskuješ ty? Tobě teď stejně už nic jiného nezbývá… promiň mi to, ale je to tak. A jisté je, že mě k tomu nevedou rozhodně žádný nízký pudy i když upřímně řečeno, z postele bych tě rozhodně nevyhnal kdybys mi do ní přišla. Kdo z nás si měl čas cokoliv promyslet, prokalkulovat nebo dokonce vybrat? Kdo? Ty? Nebo snad já? V každém případě to chce Evičko bohorodý klid a následně uvidíme, co se z toho nakonec vyvrbí. Je nám spolu dobře? Je! Ty jsi se ani nezbláznila, ani ti už nehrozí nějaké zhroucení. Markétka je víc jak šťastná a já se spokojeně tetelím, ani nevím proč. Tak to tak nechme! Dejme tomu volný průběh. Je sobota, přijde neděle a v pondělí stejně zase začne všední život a nemysli si, že bude vždycky jen svítit sluníčko. Ty sama moc dobře víš, že tomu určitě tak nebude. Jen počkej, až budeš běhat po pojišťovně, až se budou sepisovat protokoly. A kdybychom nadobře po čase přišli na to, že se k sobě nehodíme? Tak co? To krásný, co si právě teď vztahově prožíváme, nám už nikdy nikdo nevezme. Je jedno jestli to stojí stovku nebo deset, když jsou a já je na štěstí mám. A nezapomeň na co jsme připíjeli… taky na to, abychom vždycky zůstali lidmi, ať se věci vyvinou jakoliv.“
„ Jiří, naliješ mi ještě jednu?“
„ Promiň…“ uvědomil si, že se začíná rozhorlením potit.
„ Jen jsem chtěla nahlas říct to, co mě prostě trápí. Díky, to už stačí…“ zarazila jej právě v čas, jinak by byl její sklenku snad přelil.
„ Evičko a teď mi prosím řekni upřímně něco o sobě.“
„ Povím ti všechno a poctivě, tak jak jen budu umět. Bydlela jsem v Hradci. Tam jsem se taky narodila, školu vychodila a taky svého muže poznala. Sloužil tam na vojně a byl mou první vážnou známostí a taky bohužel tou poslední. Mám ekonomickou maturitu, ale praxi jsem stihla jen relativně krátkou. Když jsem se vdala, tak jsem se přestěhovala s ním sem. Pracovala jsem ve stavebním sdružení, až do mateřské dovolené. Než jsem se vrátila zpět do zaměstnání, tak došlo v podniku k delimitaci a já samozřejmě přišla o místo. Chvíli jsem byla doma ještě na prodloužený mateřský a pak jsem si našla práci v balírně. Ale to bylo až když už mohla konečně Markétka do školky. Příští rok už bude prvňáček. Peněz, těch jsme nikdy moc na rozhazování neměli, ale byli jsme docela spokojeni. Alespoň jsme si to s manželem namlouvali. Nejhorší však byla doba, když přišla jedna rána za druhou. To asi sám z doslechu znáš. Vyvrcholilo to tím, že jsem nakonec přišla i o svého muže. To jsem měla opravdu chuť si vzít provaz. Nebýt malé, tak jsem to rozhodně nezvládla. Tak jednoduchý můj utrápený život byl. Na dovolený jsme byly jen jednou. Jinak se pořád dokola šetřilo, opravovalo a ták. Nějak nám ten život začal utíkat mezi prsty. Ale byly jsme fakt i spokojeni…“ sáhla znova po sklence.
„ A kolik je ti let?“
„ Už devětadvacet, Jiřičku. Pomalu ze mě bude stará kost...“ smutně se pousmála.
„ Co že z tebe bude? Máš vůbec představu o starý kosti?“
„ Já vím, ale nějak jsem sama sebe vzdala…“
„ A co další lásky, když jsi zůstala sama?“
„ Měla jsem jen jednu velikou a o tu jsem nakonec taky přišla. Ale tou největší je Markétka a ta mi na štěstí zůstala. Nikdy jsem fakt neuvažovala o tom, že si zase někoho najdu. Nikam jsem nechodila a ani mě to nějak zvláště nelákalo. Nehledě k tomu, že jsem ani neměla čas a takový ten nutný prostor…“
„ Sourozence máš?“
„ Ba né, nemám. Byla jsem rozmazlený jedináček…“ suše konstatovala.
„ Hm. Já to taky nemám nijak pestrý. Před vojnou jsem velmi aktivně sportoval a neměl na nic čas. Na vojně jsem nastoupil k Dukle a po roce jsem měl těžkej úraz a bylo po sportu. Znáš to, sportem ku zdraví. Vojnu jsem tak nějak doklepal v knihovně a když jsem se vrátil, oženil jsem se z holkou, která mě po celou dobu doprovázela. Moc jsem si toho neužil, když tak o tom přemejšlím...“
„ A kolik jich bylo?“ špitla zvědavou otázku.
„ Do svatby celkem tři. Po dobu manželství jsem neměl nikoho a po něm, jen občas nějakou přítelkyni. Ale nikdy nic vážného. Nějak mě to ani nebavilo.“
„ Hm. To se dá ale u mužskýho docela těžko pochopit, ne?“
„ Proč myslíš?“
„ Proč? Byl jsi přece zase svobodný. A čím se živíš?“
„ Do rozvodu jsem dělal technologa, po něm jsem se nechal přeložit do oddělení nákupu. Potřeboval jsem vypadnout, bejt neustále ve světě a v pohybu. Hodně jezdit, aby mě nakonec zase ta šílená hospoda nespolkla.“
„ A proč jste neměli děti, když sis je tolik přál?“
„ Nešlo to. Moje běhala po doktorech, pak jsem jedno dlouhý kolečko absolvoval i já. Staly se z nás nakonec pokusní králíci, až jsme toho prostě nechali. Já čím dál tím víc chodil s partou do tý hospody a ona si hledala to, co jí chybělo doma. A konec, ten už i ty dobře znáš.“
„ A nenašel jsi žádnou, která...“
„ Nenašel a snad ani nehledal. Víš, takový to rychle nabrknout a honem si někam zalízt, to pro mě prostě nikdy nebylo a ani dnes není. Já vím že se to poslouchá taky divně, ale je to tak. Já prostě ke všemu potřebuju kus pořádnýho duševna, jinak je to pro mě úplně k ničemu.“
„ To je docela zajímavé a u chlapů fakt dost neobvyklé, že?“
„ Nevím? Pravda je taky to, že jsem někdy kamarádům tajně záviděl.“
„ A co?“
„ No, no takový to rychlý číslo a druhej den nadšení. Asi nejsem úplně normální chlap…“ povzdychl si.

„ No tak? Nebuď tak hrozně sebekritický. Každýmu v životě prostě vyhovuje něco jinýho. Nehledě k tomu, že se toho asi taky po takové akci hodně namluví, že?“
„ Možná. Ale jedno vím určitě, že to pro mě není.“
„ A co je pro tebe?“
„ Povídám ti, že jsem závislej na pořádný porci duševna. Pak má všechno svůj smysl a ten správnej odvin. Jsou věci, který prostě nestačí, když je děláš jen pro sebe. A milování může mít ten opravdovej smysl teprve v momentě, když se miluješ hlavně pro toho druhýho a né pro sebe samýho. Vůbec si neumím představit, že bych si zašel do nějakýho bordelu nebo jak se tomu spisovně říká.“
„ Asi jsi to taky neměl tak úplně jednoduchý, že?“
„ V tom to nebude. Každej si na hrbu vláčí nějakej problém, kterej z venčí není vidět. Ani si neumíš představit kolik kamarádů mi závidělo, nebo závidí. Máš barák, můžeš si dělat co chceš, nikdo tě nebuzeruje a ták...a přeci člověk není šťastnej.“
„ Hm. A máš představu o tom, jak by měla ta tvoje nastávající vypadat?“ provokovala.
„ Vypadat? Nikdy jsem o vypadání neuvažoval. Ale co jsem věděl vždycky rozhodně, že musí mít velkou duši. Měla by vědět co chce a hlavně co už nechce. Spíše se orientovat do rodiny, než směrem ven.“
„ To si představuješ opravdu?“ vydechla překvapeně.
„ To si tedy piš! Měla by tak nějak vypadat jako ty!“ přitvrdil.
„ To ale teď říkáš jen tak, že?“ šeptla nejistě.
„ Na to abych říkal tak důležitý věci jen tak a ještě k tomu před tebou, na to je situace dost vážná a nehledě k tomu, že na pohádky tohoto druhu jsem už trochu starej. Věř mi?“
„ Hm. To mě v tom případě dost silně lichotí..“ trochu nejistě se usmála.
„ Ale o lichotku fakt nejde. K tomu se stalo v tak krátké době příliš úděsných věcí. Kdyby ses mě zeptala, bereš?... tak bych ti bez váhání odpověděl stokrát ano!“
„ No Jirko...“ vyděsila se nad jeho dost rasantně přednesenou otevřeností.
„ No co? Je to prostě tak a mé spontánnosti můžeš klidně věřit…“ podíval se jí pevně do očí.
“ A co Markéta?“
„ Ta by pro mě byla tím pokladem největším. Ty sis nevšimla jak byla sladká? Jak se hrozně moc na výletě radovala?“
„ To jistě, ale obyčejně muži s tím mívají velké problémy…“ zdůraznila.
„ Já tedy rozhodně ne a ani si to neumím dost dobře představit o jaké problémy by mohlo v našem případě jít…“
„ No dobře. Vždyť jsem se jenom ptala…“ usmála se již tak nějak uvolněněji.
„ A myslíš si, že mezi námi by to byla úplná utopie?“
„ Hm…“ krátce se zamyslela. „ Asi ne. Když bys měl dost trpělivosti a ...“ zarazila se.
„ A co?“
„ Já nevím? Opravdu jsem si tuhle otázku ještě nepoložila. I teď mám pocit, že dělám něco úplně zakázaného.“
„ Zakázaného? Myslíš kvůli manželovi a Markétce? Ale vždyť ti mimo jiného shořela i střecha nad hlavou a jestli tě tvůj muž opravdu miloval jak jsem pochopil, tak by se musel právě v této chvíli hrozně moc radovat. Ano radovat, že jsi neskončila v blázinci, v nemocnici, nebo při nejmenším v nějakým útulku pro bezdomovce…“ chrlil ze sebe jak z kulometu.
„ Já vím...opravdu to vím. Nikdo nedokáže docítit tu obrovskou vděčnost, kterou k tobě cítím. Ale na stálý svazek je jak oba moc dobře víme, je vděčnost dost málo. Dej mi prosím nutný čas. Vždyť se všechno tak neuvěřitelně rychle a skoro pohádkově vyvíjí. Chvílemi mám pocit, jako že tady bydlím už léta a tebe, jako bych znala věčně. Proč teď...“
„ Ne, né. Tak jsem to nemyslel. Promiň. Já jenom teoreticky, jestli by sis to vůbec dokázala představit...“
„ Jistě...myslím si že Markétka by už teď měla silný problém, kdyby jsme se měly zítra stěhovat třeba i do nového domu, či bytu. Ale to víš určitě i sám, že?“
„ Věřím tomu. Je to milá a na sví roky velmi chytrá holka. Máš pravdu. Nechme věci tak jak jsou a ono se nám to nějak vyvrbí, že?“
„ Děkuji. Rozhodně ti mohu s odpovědně sdělit, že i moje duše ve vztahu k tobě, je na té nejlepší cestě.“

Po této události se jeho život zase jednou totálně změnil. Velmi rychle se nechal zase přeložit do konstrukce a ježdění pověsil na hřebík. Doma na něj zase někdo konečně čekal. Markétka mu opravdu silně přirostla k srdci a Eva, ta se den ode dne jen tetelila štěstím. Nabídku obecního úřadu na prozatímní byt bez váhání po poradě doma odmítla. A to spolu byli teprve týden. Byl to pro něj snad ten nejkrásnější signál, kterého se mu mohlo v tak krátké době jen dostat. Z pojišťovny po dlouhých tahanicích dostali kolem třista tisíc a nakonec stáli jen před problémem, co provedou s ruinou, na kterou se denně dívali z okna. Spodní soused zase hodil do placu nabídku, že by pozemky koupil za dvě stě padesát tisíc.

„ To ti už opravdu nabídl?“ zareagoval Jirka na Evinu informaci při večeři.
„ Hm. Nabídl a představ si, že nebyl líný za mnou přijet až do práce.“
„ To je divný. Proč nepřijel sem? Ví přeci jako všichni ostatní, že tady bydlíš?“
„ Asi chtěl jednat beze svědků...“
“ Asi...nebo to všechno má daleko větší cenu a on k tomuto rychlému jednání má rozhodně nějaký vážný důvod.“
„ Myslíš?“ zeptala se trochu skepticky.
„ Nevím. Nevyznám se v tom tak dokonale, ale znám někoho, kdo je v týhle oblasti fachman.“
„ A promluvíš s ním?“
„ Jistě. Ty bys měla zajít na geodézii a vyžádat si výpis z pozemkový knihy.“
„ To není problém. Udělám to hned zítra. Geodesie je kousek od školky.“
“ A tati když prodáme naši zahradu, tak už nebudeme mít ale vůbec nic…“ smutně vstoupila do diskuse Markétka, která si hrála v koutě. „ Slyšíš mě?“ zvedla hlavu, když se žádné reakce nedočkala.
„ Slyším, slyším princezno. Máš přeci svoji zahradu tady…“ zakoktal a Eva si jej patřičně vychutnávala.
„ Tady to je ale tvoje...“
„ Myslíš?“
„ Jo.“
„ Ale ode dne kdy jste ke mě přišli, tak přeci přestalo platit tvoje a moje. Teď je to všechno naše společný.“
„ Opravdu maminko?“ otočila se na matku.
„ Když to Jiří říká?“
„ Chtěla bych se ještě proběhnout po zahradě, než zajde sluníčko..“ zaprosila tak, že se jí to nedalo odmítnout.
„ Utíkej ty ještěrko…“ rozhodl hrdě Jirka, tak jak se na otce sluší.
„ Je to záběr, co?“ špitla Eva a položila si svou horkou dlaň na jeho ruku.
“ Já se ti přiznám, že semnou jen tak něco nezacloumá, ale tohle je i na mě dost silný kafe..“ sáhl rychle po cigaretách.
„ Ale pro mě je to tím nejkrásnějším kafetem...“ stiskla mu silně ruku a vzala si také cigaretu.
„ Víš že začínám mít pocit, že jsem dokonale šťastnej? Tedy skoro?“ rychle dodal.
„ Ten zbytek se asi velmi rychle taky podá, věř mi. Už i já mám tak samotinká v postýlce, delší dobu dost neklidné spaní...“
„ Ty se umíš ještě pořád tak překrásně červenat?“ odhalil Jirka nestydatě nahlas.
„ No, umím a co?“ nepustila jeho ruku a stála si za svým stanoviskem.
„ Pojď, půjdeme se taky projít po zahradě, nebo si dáme raději kávu ven? Co říkáš?“
„ Moc ráda si ji s tebou dám venku.“

Vstala, odešla do kuchyně a on zatím vyšel na dvorek. Markétka se důležitě procházela po zahradě a Jirka měl pocit, že snad něco počítá.

„ Mohu ti nějak pomoct, Markétko?“
„ Hm...“ broukla soustředěně.
„ A copak tě trápí, ty moje princezničko?“
„ Ať počítám jak počítám, tak tady ty naše nový stromy se mi na moje prstíky nevejdou...“ zvedla obě dlaně a přesmutně si povzdychla.
„ Opravdu ne?“
„ Né.“ skoro si při tom dupla.
„ A tam u vás tam se ti vešly?“
„ Tam jo…“ konstatovala bezradně.
“ Tak pojď, podíváme se na to spolu. Počítej semnou. Jeden, dva...“ pomalu jí napovídal až do se dostali ke třinácti stromům.
„ Těch ale je, že?“ za chvilku už spokojeně vydechla.
„ No a všechno co na nich naroste, když budeš mít chuť, si taky můžeš sníst.“
“ To bych asi nedokázala...“ zase pokrčila rameny.
„ Tak si ještě pozveš kamarádky…“ radil jí dál.
„ A to bych opravdu směla?“ zeptala se nevěřícně.
„ No jasně a pozvat si jich můžeš kolik budeš chtít...“
„ Opravdu?“ zase k němu zvedla své překrásné oči.
„ Čestně…“ Jirka natáhl tlapu a ona si hlasitě plácla.
„ To jsem ani doma nesměla. Maminka to nechtěla…“ prozradila na ni šibalsky.
„ Já s ní promluvím a tady ti to určitě dovolí. Uvidíš…“
„ A neřekneš to na mě?“
„ Ani za nic! Jsme přeci kámoši, né?“
„ Hm. To bych moc chtěla. Maminka ta neměla nikdy na mě hodně času…“ žalovala dál.

„ Však jste taky byly samy a maminka měla moc práce. Nesmíš se pro to na ni zlobit...“
“ Já vím. Když nám umřel můj pravý tatínek, tak se moc trápila. Skoro každý večer plakala…“ a koncovku Jiřímu skoro zašeptala do ucha.
„ Ale teď už nepláče, že?“ ujistil se.
„ Teď už opravdu moc dlouho neplakala. Ale zato pořád hrozně nahlas vzdychá.“
„ Nepovídej?“
„ Jo. Já ji slyším i když dělám že už spím..“ lišácky se usmála.
„ A čím to asi je? Přemýšlela jsi už o tom?“
„ Nevím.“ pokrčila ramínka. „ Ale myslím si, že se asi sama bojí. A povíš mi, proč ty s maminkou nespíš v postýlce? To můj pravý tatínek spal...“ zdůraznila a upřela na Jiřího svůj nevinný pohled.
„ Já bych rád. Ale maminka si musí teprve na to všechno zvyknout, víš?“
„ Zvyknout? A na co? Tak proč potom tak vzdychá?“
„ Zvyknout na to, že bych s ní spal v postýlce i já.“
„ A jak si může zvyknout, když ty tam s ní vůbec nespíš?“ nechápala to.
„ Hm. To máš taky pravdu. Ale já se jí to bojím jen tak navrhnout...“ udělal na ni smutný oči.
„ Ty? Ty se přeci nebojíš ničeho!“ nechtěla mu věřit.
„ To teda máš pravdu, ale tohohle trochu jo...“ přiznal se s obličejem ještě víc zkroušeným.
„ Tak já ji to řeknu teda za tebe jestli chceš.“
„ A ty bys to pro mě opravdu udělala?“
„ Udělala a třeba hned…“ řekla odhodlaně.
„ To by nešlo. To by hned věděla, že jsem tě navedl a to by se na mě asi moc zlobila.“
“ Tak já tedy počkám až zase bude vzdychat a pak jí to řeknu, jó?“
„ To už bude lepší. Ale já stejně nevím jestli je to správné...“
„ Neboj se…“ pohladila jej po tváři. „ Ale chtěl bys to, že?“ pro jistotu se ještě zeptala.
„ To víš že ano, moc. Nechci aby se maminka trápila, nebo aby se necítila u nás dobře.“
„ Tak jo, ale pssst…“ uzamkla si ukazováčkem své rtíky.

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 6
Účastníků: 5


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Požár" | Přihlásit/Registrovat | 2 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Požár
Od: fungus2 - Wednesday, 16.11. 2005 - 10:14:52
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
To není špatné, ale délka povídky mnohé odradí.


[ Odpovědět ]


Re: Požár
Od: ANNY - Saturday, 19.11. 2005 - 15:57:52
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://www.anny.cz
Mne ta délka neodradila a jdu si přečíst pokračování.
9*


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
44 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.03 sekund