přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Žarlivý běs
geper - Wednesday, 09.11. 2005 - 13:07:53
Téma: Próza - Povídka

o krutosti domácího násilí a jeho důsledcích...

 








Žárlivý běs

„ Ilčo, tak se nedělej. Víc jak tři měsíce se těšíme na tuhle chvíli a když konečně přijde, tak ty jen vzdycháš a naříkáš..“ durdil se smutně Jula.
„ Nezlob se na mě prosím. Když já mám horší pocit, jako bych kradla v samoobsluze…“ špitla Ilča.
„ Houby kradeš v samošce! Kolikrát jsi mi volala a prosila o pomoc, když ten tvůj přijel a zrychtoval tě k nepoznání? To jsem ti byl dobrej, když jsem tě vzal pod moje ochranný křídla a když jsme až do rána spolu pádlovali ulicemi a teď najednou máš pocit že kradeš?“
„ Nezlob se Julínku, prosím. Já jsem asi fakt střelená, ale co mám dělat?“ natáhla k němu omluvně ruku.
„ Co máš dělat? Jdi za ním a pověz mu co si ty sama představuješ a co rozhodně už nikdy nedovolíš. Hlavně se na něj pořád neohlížej. Zapomněla jsi, kolikrát se s ženskýma vyválel on? A ty taková přeci nejsi a ani jsi nikdy nebyla.. Ty mě máš tak jako já tebe, moc ráda! A jen on sám tě vehnal do mé náruče. Tak proč naší lásce nechceš dopřát?“ přitáhl si ji k sobě a ona si položila smutně hlavu do jeho klína.
„ Vždyť já vím, že máš pravdu...“ uvzdychaně opakovala. “ Co bych si bez tebe asi tak počala? Bojím se, že bych už dávno nebyla. Skočila bych někde z mostu, nebo pod vlak...“
„ No tak! Přesně to by bylo určitě tím nejsprávnějším řešením! A on ti tak akorát za tohle stojí! Raději si prosím tě sundej ty botky a udělej si konečně trochu pohodlí. Zapomeň na to kde jsi, co jsi a zahoď alespoň na pár minut všechny starosti. Teď jsi jen ty a já. Nadechni se a už jednou poslechni tu svou utrápenou dušičku a vykašli se pro dnešní večer na celičkej svět. Jdi jen a jen za hlasem svýho chtění. Věř mi že teď, jen tohle má smysl. Copak necítíš, jak moc tě miluji?“
„ Cítím, jistě že to cítím a dělá mi to i moc dobře. Taky cítím jak moc horký klín máš...“ zavrněla a skopla si botky.

Jula rychle nalil ještě dvě sklenky koňaku, přihodil kostku ledu a jednu ji podal.
„ Tak na naší krásnou a doufám již né nadlouho utajenou lásku.“
„ Na lásku a poctivé přátelství...“ šeptly nesměle její rty.
„ Na lásku se děvčátko moje sladký, ale vždycky pije jako na zdraví a to znamená až do dna. Jinak se to v pravý opak změní..“ strašil a ona ji rychle dopila.

Ilona Kreibichová, osmadvacetiletá bruneta, absolventka vysoké školy strojní a textilní, pracovala v jednom Strojírenském podniku na investičním oddělení. Byla již pět let vdaná a pořád ještě bez dětí.
Její Honza byl tirákem věčně na cestách. Někdy jej neviděla i celý měsíc. A když věděla že bude pryč jen týden, tak byly doby, kdy se už nemohla ani dočkat jeho návratu. Jejich štěstí však trvalo jen krátce. Čím dál tím častěji se mu stávalo, že než došel domů, tak se zastavil na jedno, nebo i více piv v místní hospodě na rohu. Tam měl vždycky dost posluchačů a obdivovatelů, kteří hltali jeho vesměs smyšlené příhody z dálek. Ale taky čím dál častěji se našel někdo, kdo si do Honzy píchnul ve vztahu k jeho zanedbané paničce, která dlouhé dny a hlavně noci, jen nečině vyčekávala jeho návratů.

Několikrát se vrátil i neohlášeně a když Ilonu nenašel doma, chytil jej nepředstavitelně žárlivý amok. Nic nepomáhalo když prosila, vysvětlovala a dokazovala kde vlastně byla. On prostě své žárlivé mánii, propadl tím nejhorším způsobem. Když si do hlavy vlil několik piv a přitvrdil to nějakým tím prckem, tak se z něj doslova stalo brutální zvíře.

Někdy jí po pořádným výprasku přivázal na postel, strhal z ní oblečení a pak ji nutil k přiznání bodáním jehly do břicha, prsou, nebo jí pálil cigaretou. Její hrůzu nejednou znásobil tím, že jí svázal na rukou i nohou a oči jí pevně zavázal utaženým šátkem a nechal jí tak hodiny trpět. Když ani tak ničeho nedosáhl, tak ji ve slepé zuřivosti do bezvědomí zmlátil, nebo jí prostě nahou shodil ze schodů a uprostřed noci ji vyhnal z bytu.

Když se ze svého šílení vyspal, pak ve většině dlouho prosil za odpuštění a kupoval si jí drahými dárky.
Ilona z toho všeho byla zoufalá a potřebovala vždycky hodně dnů, než se zase alespoň malinko vzpamatovala. Nejhorším na všem bylo, že když už měla pocit že se jí to zase povedlo, tak vše začalo znova.

S Julou se také při jednom takovém nahém vyhazovu seznámila. Vběhla mu přímo do náruče, když s ní manžel praštil ze schodů a on právě vstoupil do domu za účelem návštěvy přítele. Tenkrát na ni akorát hodil kabát a chtěl ji co nejrychleji odvést na policii nebo alespoň na pohotovost. Ale ona o tom nechtěla ani slyšet.
„ Umřela bych hanbou..“ pořád do nekonečna plačky opakovala.
Vzal si ji tedy do své garsonky za městským parkem, kde se dala trochu do pořádku a hlavně se mohla ze svého trápení pořádně vypovídat. U něj se brzy cítila víc jak v bezpečí snad i proto, že si Jula na ni nikdy nic nedovolil a ani v náznaku nezneužil její situaci. Moc dobře věděl, že jediným čím jí v ten moment může nejvíce pomoct, byl prostor, ve kterém se mohla beze strachu ze svého trápení vyzpovídat. A právě v těchto dlouhých diskusích, nejednou spolu našli nějaké krátkodobé řešení, které sice nezměnilo její situaci, ale za to hodně pomohlo její zničené duši. Později k Julovi zašla i když jí bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Jen tak, když zatoužila po pocitu být také jako člověk, jako žena, prostě uznávaná a respektována..

„ Na co zase myslíš?“ probral ji Jula se zamyšlení, až se skoro lekla.
„ Co že? Já, já na nic...to ti nemohu říct...“
„ Hm. To je jasný že zase na něj, že?“ povzdychl rozmrzele.
„ Ne, to opravdu ne, přísahám že tak to není.“ dušovala se.
„ Tak proč mi to nemůžeš najednou povědět?“
„ Protože...“ zaváhala. „ Myslela jsem si na to, jak by to bylo s námi dvěma krásný. Ty seš takovej fajnovej chlap, mluvit s tebou můžu úplně o všem, naslouchat i poradit umíš v každé situaci...“
„ Opravdu jsi právě na tohle myslela?“ zvedl nevěřícně obočil a rukou jí zajel do hustých dlouhých vlasů.
„ Hm, věř mi prosím. Je mi s tebou vždycky tak ošidně překrásně. U tebe se nemusím ničeho bát, nemusím hledat žádná správná slova abych tě neurazila, nebo aby sis nemyslel něco obráceného.“
„ To je moc a moc dobře, když to tak cítíš...“ něžně jí odhrnul neposlušný pramínek vlasů z čela.
„ Cítím, že moje existence s Honzou je čím dál tím víc nesmyslná a nesnesitelná.“
„ Proč tedy neuděláš ten zásadní chirurgický řez?“
„ Ty myslíš, že se s ním mám opravdu nechat rozvést?“
„ Přesně to mám namysli.“
„ Víš co by semnou ten šílenec udělal?“
„ Co by mohl dělat?“
„ To by ses tedy divil. Nejdříve by zakroutil krkem tobě a pak by mě utýral k smrti. Ty nemáš ani tušení, čeho je všeho schopen…“
„ Teď ale s určitostí přeháníš...“ nervosně si zapálil cigaretu.
„ Právě že s určitostí vůbec ne!“
„ Takových věci by přeci nemohl být vůbec schopen.“
„ Hrozně se Julko mýlíš, mohl! Tisíckrát mi říkal, že my dva prostě patříme k sobě, nikdo a nic nás do nejdelší smrti už nerozdělí.“
„ No dobře, to se ale jen tak obecně říká…“
„ Ba ne. On to myslí víc jak vážně. A když do něj vlítne ten jeho vztek, tak ho neudrží nic na světě.“
„ Potom by to ale znamenalo, že tě bude týrat až do konce tvýho života?“
„ Tak co mám podle tebe Julko dělat?“
„ To co jsem ti řekl. Okamžitě požádat o rozvod.“
„ Ty mi moc nevěříš, že?“
„ Nemůžu tomu věřit. Nežijeme přeci v době kamenné a ty nejsi jeho věc. Každej doktor když tě prohlídne, tak ho musí prohlásit za nebezpečného sadistu, s kterým je společné žití prostě nemožný.“
„ Nechci a nesmím v žádným případě vystavit tebe jakémukoliv nebezpečí...“ zapálila si třesoucí se rukou cigaretu.
„ A to znamená zase co? Je přeci jasné, že to naše tajnůstkaření nemůže být na celý život. Někdo mu to jednou určitě donese...“
vydechl rozzlobeně a nalil si ještě jednu skleničku. „ A taky nezapomeň, že ani já nejsem předem naprogramovaný robot. Já tě opravdu miluju a nemůžu žít s tím, že když se mocipán vrátí z cest, tak musím poslušně vyčkat času, až se tě nabaží, až tě následně pořádně zmorduje a ty si pak tady u mě, když zase milostivě zmizí, budeš lízat rány! Promiň a moc tě prosím, nechápej mě zle…“
„ Já vím že říkáš pravdu. Já si moc přeji být alespoň chvilinku šťastná...“ zavrtala se mu zase do klína a její horký dech rychle
pronikl látkou jeho kalhot tak, až se viditelně zachvěl.
„ Dokážeš být tak nesmírně něžná...“ zašeptal a oběma dlaněmi jí přejel záda.
„ Ba ne. Já tě jen drahý upřímně miluji...“ šeptla, rychle se ještě jednou napila přímo z lahve a pak se pomalinku obrátila na záda.
„ Smím taky?“ zaprosil.
„ Hm.“ Zavrněla

Než začal se svlékací kreací, dlouho jí něžně hladil, vychutnával si chvění jejího těla, když poprvé přejel rukou vzdouvající se hruď. Teprve potom pomalinku a mazlivě rozepínal lehounkou látku, která se s určitou cudností rozestupovala a každým jejím dalším výdechem, se obnažoval větší kousíček jejího těla, které lehounce líbal.
Když zazářila bílá krajka podprsenky, tak ji na až několikátý pokus rozepnul, ale ještě dlouho košíčky z ňader neodstranil. Jako by se toho přímého pohledu, přímého dotyku bál. Nebo jí jen chtěl dopřát malinko času, aby si mohla sama pomalinku vystoupit po schůdkách tak hmatatelně rostoucího vzrušení.
Ležela na zádech tiše a odevzdaně. Jen její rty a zrychlený dech rozvlnil hruď a prozrazoval její skutečný niterný obraz. Tak dlouho časovaná touha se konečně začala vylívat ze svých břehů a po chvilce zasáhla ty dvě zamilované duše celou svou krásnou. Přestaly existovat problémy, strachy, čas i reálný okolní svět. Zmizeli spolu na hodinu nebo na sto kamsi, kde byla královnou splněná touha, kde láska a chtění se naplňovaly přesně v rytmu kmitající taktovky těla, která rychle rozezvučela celý orchestr citů...

V ten večer, když se dost pozdě vrátila domů, čekalo jí hodně zlé překvapení. Honza seděl s lahví koňaku v obývacím pokoji a nervózním pohledem na hodinky vyčkával její návrat...

„ Ale? Tak přeci ještě chodíš domů? Já už si myslel, že madam vstupuje do těchto prostor jenom když má jistotu, že se jí její udřenej manžel vrátí ze světa!“ uhodil pěstí do stolu.
„ Ale já byla jenom...“ oči jí leknutím lezly z důlků, hlas se jí zadrhával a náhlý, neovladatelný třes těla, nebyla skoro schopna usát.
„ Jenom u koho?“ zařval. „ U Ireny? Nebo snad u Nataši, Karly, Květy? Koho máš ještě v záloze, ty odporná děvko!“ vymrštil se tak prudce, že Ilona nestihla ani uhnout, když ji tvrdá rána pěstí srazila k zemi.
„ Jendo...“ naříkala svíjejíc se na podlaze.

„ Drž hubu, ty kurvo! Já se pro tebe dnes a denně obětuju a ty?“ nakopl ji tak surově do stehna, až se s naříkáním několikrát překulila. „Tak hormony se ti plaší, že!“ sehnul se k ní a jedním trhnutím z ní serval blůzku. “ Ale já ti od toho jednou pro vždy pomůžu, to si teda piš!“ a druhým brutálním škubem přetrhl ve dví sukni.“ Já ti dám zahejbat, pelešit se a roztahovat na počkání nohy!“ zařval a další kopanec ji znova na podlaze několikrát překulil. „ Pamatuj si, že jen při takový a podobný myšlence, ti bude ode dneška naskakovat husí kůže po celým těle!“ surově zabořil svou nohu do jejího břicha a sešlápl tak silně, až chuděra začala ztrácet dech a vědomí. “ Ty máš svoji poctivou manželskou ložnici! Už jsi na to zapomněla, už nevíš co to je?“ chňapl po rozhozených vlasech a táhl ji bezohledně za sebou.
„ Honzo, prosííím!“ škubala sebou, ale on ji nebral vůbec na vědomí a mrštil s ní na postel.
„ Tak tebe ta tvoje frnda, takhle moc svědí, jo!“ serval z ní kalhotky, přitiskl si je k tváři a nasál. “ Nemýlil jsem se, ty děvko!“ rozerval jí nohy od sebe a do k smrti vyděšené ženy, vrazil skoro celou dlaň.
Hon...Honzo...“ zaúpěla skoro v bezvědomí.
„ Ještě seš celá mokrá, upatlaná! Tak co, udělal ti to dobře? Udělal ti to líp než já?“ znova jí udeřil pěstí do obličeje, až se bez hlesu bezvládně rozložila na posteli a hlava jí spadla k jedné straně. Z rozbitých úst jí vytékal silný pramen tmavé krve.
„ Tak to teda ty kurvičko ne, na to okamžitě zapomeň! Ty si omdlejvat nebudeš, ty si tu manželskou soulož vychutnáš se vším všudy, to si piš!“ řval, až mu přeskakoval hlas a na chvilku zmizel.
Když se vrátil, vychrstl na ni půl kbelíku ledové vody, až zalapala po vzduchu.
„ Tak vidíš ty mrcho chcíplá, že to funguje. Každá kočka má sedm životů a ty se modli, abys měla ještě jeden na víc!“ stáhl jí zápěstí šňůrou na prádlo a vyvázal jí ruce nahoru k posteli. „ A teď mě ty svině nečistá řekneš všechno po pravdě, nebo z tebe začnu zaživa stahovat kůži, to si piš!“ sedl si vedle na pelest a zapálil si cigaretu.
„ Kdo je to?“ spustil jedovatě sladkým hlasem.
„ Není nikdo Jendo, už tolikrát jsi se o tom přesvědčil...“ prosila skoro nesrozumitelně přes rozbité, silně oteklé rty.
„ Několikrát jo, ale dneska je to jiný!“ vrazil jí znova ruku mezi nohy, silně tam zarejdil a pak jí začal mokrou rukou potírat zkrvavená ústa. „ Cejtíš to taky? Tomuhle ty říkáš omyl? To není nic? Ty seš tak mokrá asi jenom proto, že ses mě nemohla dočkat že, ty svině hnusná!“ zuřivě ji chytil za prso a zmáčkl ho takovou silou, až se zajíkala bolestí. “ Tak naposledy!“ do druhý ruky vzal cigaretu a blížil se k prsu.
Ilča jen hrůzou třeštila oči, ale neřekla slovo dokud jí vážně nezačal pálit. Pak se jí z hrdla vydral silný, smrtelný výkřik.
„ Jen si řvi jak dlouho chceš! Máš všechno ve svých rukou. Kdo to je!“ křičel znova a cigaretu přitlačil zase na jiné místo.
„ Není, není, není nikdo...“ hlas jí slábl a k mdlobám neměla daleko.
„ Tak tobě je to ještě málo, co?“ vytasil se s nožem a přitiskl jí ho pod oko.“ A jestli si myslíš že to neudělám, tak se tedy šeredně mejlíš...“ přitlačil.

„Honzóóó!“ zachroptěla se smrtelným hrůzou v hlase.
„ Nepros! Ty moc dobře víš, že lítost ve mě stejně po tom všem neprobudíš!“ zajel druhou rukou do jejího rozkroku a zabořil do ni prsty a silou je zmáčkl proti břichu.
„ Já...já...ti..ti všechno povím...prosím…“
„ Věděl jsem že nakonec dostaneš rozum...“ vyndal ruku a nůž přemístil na její zpocené břicho.“ Tak jak se jmenuje!“ zavrčel.
„ Julius Winkler...“ vydechla.
„ Kde bydlí!“ zachrčel další otázku a začal se nepřirozeně potit.
„ Na západní pět...“
„ Tak vidíš že to jde...“ zapálil si další cigaretu. “ A kolikrát jsi ho tam měla?“
„ Přísahám že jen jednou...“ přiznala se.
„ Nelži kurvo, jednou to nebylo v žádným případě!“ znova o ni opřel špičku nože a přitlačil.
„ Jednou...přísahám...!“
„ Tak ty neřekneš pravdu!“ v přítlaku táhl hrot nože po kůži na hrudi, která vytvářela zle vypadající rudou cestičku rozbíhající se do širokého krvavého šklebu.
„ Přísahám...“ bezmocně opakovala.
„ A chutnalo ti? Kam ti ho strkal? Sem?“ zase surově rval ruku mezi její nohy. “ Nebo taky sem!“ probořil se prsty do konečníku, až jako šílená vytřeštila oči a hrozně vykřikla. “ Taky sis ho brala do držky? Přesně tak jak s to dělala semnou? Jo?“ začal jí zběsile fackovat, až jí hlava bezvládně lítala ze strany na stranu. „ Já ti to tvý smradlavý maso rozsápu na tisíc kusů…seš ten poslední lidskej drek, drek a nic jinýho!“ zběsile do ni mlátil tak dlouho, až vysíleně padl vedle postele.

Každý kdo by náhodou vstoupil do místnosti a viděl tu hrůzu, musel by se snad děsným obrazem pomátnout. Ilona byla znetvořená k nepoznání a nejevila žádné stopy života. Krev měla rozmazanou po celém těle, po prostěradle a Honza nakonec padl na kolena a nahlas naříkal.

„ Je konec, tohle je totální konec. Vehnala si mě do toho sama. Já to nechtěl, nechtěl...miloval jsem tě, jako nikdy nikoho…“ mumlal a pomalu s námahou vstal.
Dlouho ji pozoroval a pak se najednou dal do pohybu. Rychle se opláchl, zmordované tělo zamotal do prostěradla, stáhl ho z postele na koberec. I ten zamotal do úhledného válce a otevřel okno a dlouho se díval na ulici. Za druhým rohem domu, měl totiž stát svůj náklaďák a jeho rozhodnutí nechat Ilonu jednou pro vždy zmizet, bylo jasné. Nepotkal nikoho. Bleskem ji hodil na zadní sedadlo, které bylo určeno ke spánku a nasedl do vozu.
Sám by nedokázal odhadnout jak dlouho mu trvalo, než dojel ke starému lomu, který byl již léta zatopen. V zelenkavé vodě, za dlouhé roky zmizel nejeden nepotřebný náklad. Znal to tam moc dobře. Sám byl několikrát nucen svými šéfy utopit to, co nemělo spatřit světlo světa.
Najel si blízko až k samotné hraně, kterou tvořila kolmá skála, dole mizející ve vodě. Bez velkého váhaní postavil koberec do svislé polohy a zapálil si cigaretu, jako by ještě uvažoval. Ale pak do něj lehce strčil, rychle skočil do vozu a zařadil rychlost. Hlasité plácnutí o hladinu, tam hluboko dole ve tmě, už neslyšel. Koberec se rozvinul tak, že na hladinu dopadl skoro po celé své délce, tak že se naštěstí nestačil ani kloudně ponořit. Jen nekonečné množství drobných prkýnek, silná vrstva pilin a starých matrací, se mírně zavlnilo. Do tmy se rozsvítilo bílé prostěradlo, v sobě skrývající hrůzu zbitého těla a za chvilku převzalo i ono, milosrdné pohupování hladiny. Jen srpnový měsíc nebojácně žaloval svým bledým svitem. Množství kvákajících žab leknutím na chvilku zmlklo. Trvalo to ale jen pár minut a než se zase sladily nerušeně ve svém nočním koncertu a pokračovaly jako by se vůbec nic nebylo stalo.

„ Varoval jsem tě tisíckrát!“ praštil rukou do volantu Honza, který byl jak smyslů zbavený. „ Ale ty sis nedala samozřejmě poradit. Všechno bych byl pro tebe udělal, všechno! Ale ty nééé! Teď budeš mít ten svůj vysněnej pokoj. Jasně, já i ty budeme mít svůj pokoj. A tomu parchantovi, tomu taky zakroutím krkem. Jinak bych ani na túru nemohl jet...“ zarazil se když si uvědomil, co vlastně řekl.
Zpomalil jízdu a otevřel okno.
„ Jasně že to musím udělat! Ten hajzl by ji hned zejtra začal hledat a bůhví co by všechno zalarmoval. Jak to ta kurva říkala?...zamyslel se…Winkler Julius, Západní pět...potichu si opakoval. Jasně, znám to tam u parku. No počkej chlapečku...“ prošlápl plyn.
Za půl hodinky již chvějícím se ukazováčkem mačkal tlačítko zvonku s jménem Julius Winkler...
„ Kdo je?“ zachrčel domácí telefon.
„ Tady je Jonáš, soused od Ilony Kreibichový…posílá mě k vám...“
„ Co se pro boha zase stalo?“
„ Ten její se asi znenadání vrátil. Je samá modřina a leží u mě na kanapi...“ překotně vypálil alarmující informaci.
„ Už letím! Počkejte na mě minutku...“ zaslechl vyděšený hlas a telefon ztichnul.
„ To víš že počkám kamaráde, jen se neboj...“ mrkl na hodinky, které ukazovaly krátce před druhou hodinou ranní.
„ Vy jste pan Jonáš?“ vyřítil se Jula ze dveří.
„ Jo, honem pojďte...“ dal se do běhu směrem k tmavému parku.
„ Ale ona...“
„ Honem. Dolezla chuděra ještě ke mě, ale dál už neměla sílu. Vracel jsem se z odpolední a ...“ prudce se zastavil sotva zmizeli v černém stínu a jeho vymrštěná pěst, zasáhla nic netušícího Julu přímo doprostřed obličeje…jen to hlasitě zakřupalo.
„ To víš ty dobytku, zbytečně s tebou po parku běhat nebudu...“
zaklekl na chvějící se tělo, ruka sevřela nekompromisně hrdlo a křečovitě stiskla.

V poslední snaze zachránit si holý život, začal kolem sebe mlátit a kopat, ale ze sevření jeho rukou se již neměl šanci dostat. Rychle jej opouštěly síly, až znehybněl docela. Trvalo jen krátce než se zase kolem rozhostil noční klid. A nikde nebylo vidět jediného živáčka.
Honza si zapálil cigaretu a v klidu uvažoval. Pak vstal a přešel na druhou stranu parku do místa, kde malý potok mizel ve skoro metrové betonové vpusti, která byla zajištěna těžkou mříží. Udělal několik pokusů a ona povolila. Zřejmě ji už velmi dlouho nikdo nezvedal, což kvitoval s očividným uspokojením. Vrátil se ke stydnoucímu tělu, hodil si jej přes rameno tak, jak se to dělávalo z těžkými pytli obilí. Na kraji parku tělo zase položil a ještě jednou se rozhlédl. Jasně svítící měsíc čekal na svůj větší mráček, který vrhnul na zem hluboký stín.
Když se zase měsíc ukázal, byl už Honza na druhé straně parku u svého vozu. Měl před sebou desetidenní šichtu do Portugalska.
Když převzalo svou vládu sluníčko, které se jen s námahou prodíralo ranní mlhou, opustil už i se svým náklaďákem republiku. Ptáci už radostně prozpěvovali a poslední chomáče mlhy se rozpouštěly pod neustále sílícími slunečními paprsky.
Klidná hladina zatopeného lomu, pořád ještě držela na svém povrchu svůj noční dárek. Koberec byl ze dvou třetin rozmotaný a částečně už i odhaloval své tajemství. Vlhké bílé prostěradlo, dokonale kopírovalo konturu lidské postavy s mírně pokrčenýma nohama. V místě hlavy se barvilo do temně rudé barvy, do ztracena rozpité po ploše látky. Na několika místech byly veliké růžové mapy, zřejmě od slaběji krvácejících ran.

Několik černých vran sedělo na mohutné bříze, ale slétnout k vodě, nějak neměly v to ráno odvahu i když to tak zřejmě dělaly v tuto dobu pravidelně. Jen nervózně poskakovaly z větve na větev a občas hlasitě zaprotestovaly. Až se náhle odvážnější straka snesla na pár metrů od té divné věci a plným zobákem se napila. To rozčílilo ty černé kmotry ještě víc, až se konečně taky ta nejodvážnější odhodlala a přistála na silné kládě, jen pár metrů od Ilony. Zvedla vítězně hlavu a několikráte zakrákala, jako by dala souhlas i těm ostatním, že žádné nebezpečí nehrozí. Jedna po druhé se snesly dolů, ale žádná z nich nepila. Jen zase nervózně poskakovaly po různě plovoucích kusech dřeva a opatrně se blížili k tomu novému předmětu, který je zřejmě provokoval svým pachem, protože signalizoval něco vyjímečného k snědku.
Trvalo ještě hodně dlouho, než se ta první dostala až do těsné blízkosti balíku a poprvé si zobla. Ty další v domnění, že by snad o něco mohly přijít, se okamžitě bezhlavě přidaly. Jedna druhou vyháněly tak dlouho, až se dostaly těsně k tomu bílému břemeni. Několikrát si do něj opatrně klovly.
Náhle se vyděšeně zvedly a překotně se rozlétly na okolní stromy. Jen z části viditelná hladina, se náhle zčeřila pohybem zamotaného těla od nohou a navíc ta věc, začala vydávat divně chrčivé zvuky.

Ilonu zřejmě chlad probral z bezvědomí a vůbec nemohla pochopit, co se to s ní děje. Kolem ní byla šedá neprůsvitná tma. Mrskala sebou tak dlouho, až se konečně překulila na bok a jedna ruka se vysunula z pod láky. To už se ukázal i temně modrý obličej, který by nikdo k lidskému v ten moment rozhodně nepřiřadil. Místo očí úzké černé průzory, levá část tváře oteklá a zkrvavená. Tam kde normálně jsou rty, byly dva neforemné naběhlé kusy masa na několika místech proťaté prasklinou.
Rozhodila ruce a na chvíli znehybněla. Sluníčko se do ní opřelo na plno svými hřejivými, životodárnými paprsky. Až po delší chvíli s námahou odstranila zbytek prostěradla ze svého těla a opatrně si sedla. Sotva však dosáhla kolmé polohy, hned přepadla na pokrčená kolena a zanaříkala. Snad ani nebrala na vědomí, v jak silně vratké poloze se vlastně nachází. Trvalo to zase velmi dlouho, než se vzpamatovala a načerpala potřebných sil.
Konečně zvedla hlavu a nechápajícně se rozhlížela po okolí. Pak jí pohled padl na její vlastní tělo. Zase zvedla hlavu a zase se bolestí pokrčila. Vrány to hřmotně vzdaly a odletěly. Na konec si vysíleně lehla na znak a zkrvavená hruď se v krátkém, ale rychlém tempu zvedala. Rty hlasitě sály kyslík a ze škvírek oteklých očí, vytékaly snad ty nejbolestivější slzy na světě.

„ Co se to semnou stalo? Kde to vlastně jsem?“ šeptaly její rozbité rty a sama si nedokázala srovnat tok minulých událostí.
„ Přišla jsem domů a…a tam na mě už čekal on...“ vydechla ustrašeně a dala se do hlasitého pláče. Teď pochopila hrůznost celé situace...
„ Co to semnou ten šílenec udělal? Proč jsem tady? Vždyť tohle je snad náš koberec z ložnice...né, né, né!“ vydralo se jí zoufale z hrdla.

Teď už její navracející se vědomí seplo dokonale. Pochopila, že se jí chtěl touhle cestou zbavit jednou pro vždycky. Zbaběle jí ztloukl do bezvědomí a když si myslel že je mrtvá, tak...
„ Né, to nemůže být pravda...maminko řekni mi prosím, že se mi to jenom zdá, tohle přeci…“ s námahou si znova sedla a rozhlížela po okolí. Pak bezmocně svěsila hlavu a dlouho tiše plakala.
„ Proč zrovna já...proč?“ pořád dokola opakovala, až vztekle uhodila rukou do podložky. „ Tak tohle ti ty darebáku už neprojde, to si piš! Jestli si myslíš žes vyřešil svůj problém, tak seš na silným omylu!“ zlobně zachrčela a na třetí pokus se jí povedlo opatrně si kleknout.

Rukou se pomalu propracovala až k vodě a trpělivě si zvlažovala bolestí rozpálené tělo. Horečka jí spalovala a vysoušela hrdlo. Dlouho váhala než se nakonec z té nechutné vody i napila. Když se vzpamatovala natolik že už udržela rovnováhu, začala ve vodě hrabat rukama, ve snaze se dostat ke břehu. Přes všechno co se jí stalo, měla nevýslovné štěstí hlavně při svém dopadu do vody. Nejen že skončila na souvislé vrstvě z různých prkének a latí, ale co bylo tím hlavním, že se tyto nacházely ještě v silné vrstvě jemných pilin, vytvářející na hladině silný pružný koberec. Byl to zvláštní pohled na tu postavu zahalenou do bílého prostěradla jak se centimetr po centimetru propracovávala ke břehu. Když jí už zbývaly jen slabé dva metry, opatrně vstoupila do vody, která jí s bídou sahala po prsa. Po pár krocích se chytla za větev keře a vytáhla své tělo na mělký břeh. Pak se ohnula pro koberec a rozprostřela jej v trávě. Prostěradlo přehodila na keř proti slunci a unaveně si lehla.

„ Co asi dělá Jula?“ povzdychla si a zvedla zápěstí ruky, aby se podívala kolik je hodin. Ale hodinky tam nenašla.
„ To snad není pravda. On mi vzal i moje hodinky...“ vydechla a nechala ruku bezvládně padnout podél těla a zavřela oči. „ Jula je asi v práci. Možná, že se bude po mě shánět...a co Honza? Pro boha, vždyť on ze mě vytloukl jeho jméno a adresu...“ skoro vykřikla. „ Budu jej muset varovat. Ten šílenec ve své uražený ješitnosti je všeho schopen...“ prudce se zvedla, ale bodavá bolest jí zase rychle vrátila zpět. „ Pane bože, co v tomhle stavu můžu vlastně podniknout?“ zoufale svěsila hlavu. „ Jsem zmasakrovaná, nahá, bez bot, peněz, dokladů a vůbec bez ničeho. Když se v tomhle stavu objevím na ulici, tak mě odvezou do blázince a nebo mě lidi utlučou, jako nějaký potulný strašidlo.“
...a nebo taky né...zaprotestovalo její nitro.
Jaký taky ne? Hanbou bych se propadla v tomhle stavu jít mezi lidi...
...a třeba by to bylo právě bylo tím nejlepším co bys měla jako první udělat!
Proč to nejlepší?
...protože bys nemusela nic dokazovat, nic říkat...všechno je nad slunce jasný a doktor by ti taky udělal moc dobře…jen se na sebe podívej…
Hm... zavzlykala do dlaní a tichý pláč se rozběhl nad hladinou, kde se již rojilo statisíce komárů.
„ Nééé!“ najednou vykřikla tak, až se s hlasitým křikem rozletělo několik sojek. „ Já ho moc dobře znám! Ty jeho nevinný oči, tu jeho výmluvnost a nakonec ze mě ještě udělá děvku, která se tahala s bůh ví s kým, když on chudák dřel, aby zabezpečil hlavně moje potřeby. A Jula? Ten by taky vypadal jako ten poslední darebák. A při tom bych bez něj už dávno snad ani nežila. Né chlapečku, takhle tedy určitě ne! Takhle to fungovat s určitostí nebude. Já se musím nejdříve postavit na nohy a pak uvidíme. Ale tohle bylo tím posledním, co jsi mě nebo nějaký jiný kdy udělal. To ti přísahám!“ slibovala z vody vyděšeně vyčuhujícím žabkám.
...natáhni si prostěradlo a pokus se dostat domů...on je už určitě zase někde na trase...
Domů? Tobě se to řekne. A co když ještě na své trase ještě není?
...však ty moc dobře víš, kde vždycky zaparkuje ten svůj auťák...
Jasně, ale nemůžu v prostěradle běhat po městě a dělat nějaký tajné průzkumy... zlobila se.
...teď se vykašli úplně na všechno a soustřeď se hlavně na sebe…
Máš pravdu...něco bych taky zobla…v břiše mi kručí, jak při revoluci...
S naříkáním sešla blíž k vodě a začala se pečlivě omývat. Když již z části zaschlá krev zmizela, tak se přeci alespoň místy zase člověku podobala. Z řezných ran se vyklubaly pouze hlubší škrábance. Nejhůře však byl poznamenán obličej. Na ten si ale naštěstí neviděla, jen jej bolestně cítila. Když nabyla přesvědčení že další mytí je již k ničemu, tak sáhla po prostěradle, které na sluníčku již trochu proschlo. Přeložila jej na šířku a hledala něco, čím by v něm vyřízla díru. Nakonec to místo položila na vystouplý kámen a druhým kamenem látku prostě rozbila. Pak už stačilo jen pořádně trhnout a otvor pro hlavu byl na světě. Místo pásku vyštrachala kus isolovaného drátu a na tu bídu měla šaty jak z katalogu.
„ To by šlo...“ šeptla spokojeně a zase si lehla na znak.
Její pohled nabral jemné bělostné mráčky, klidně si plující po slunečné obloze. Dlouhé krky štíhlých bříz domlouvavě kynuly svými vysokými korunami, jako by Iloně chtěly dát sílu i naději.
Zavřela oči a jen bolestně vydechla.
„ Boty tady hledat je asi pěkná pitomost, ale jahůdky...“ zbystřila, když se kolem sebe rozhlédla a opatrně si klekla.
K jahodám se rychle přidaly i další lesní plody a dokonce i dva křemenáče našla, které zhltla jen tak sirové. Při tomto sbíraní se pravou stranou břehu, pomalu dostala mimo dosah vody až na lesní cestičku, která lemovala část lomu. Teď už moc dobře věděla kde je. Ještě za zlatých časů sem s Honzou jezdila na motorce sbírat houby. Do města to bylo víc jak deset kilometrů a domů ještě dva.
Polední sluníčko hřálo jak o závod a ona rychle přišla na to, že nesmí moc pospíchat. Když se malinko zpotila, tak jednotlivé rány hořely k nevydržení. Vyšla až na samý horizont a zhluboka se nadechla. Pod ní v dálce leželo její městečko a mezi ním a jí se v zeleném moři luk krčilo pár polí i vesniček.
Sedla si na vyhlídkovou lavičku na okraji lesa a vyhrnula si své šaty tak, aby se sluníčko dostalo i na její bosé nožky.

Tak já nevím, mám se pokusit jít domů?...uvažovala. Potřebovala bych to nutně. Nemám ani občanku, ani peníze a s tímhle hábitem budu vzbuzovat jen pohoršení, ať se vrtnu kam se vrtnu. Šéf už asi taky volal, když jsem se dneska ráno neobjevila v práci...a Jula? povzdychla si. Asi bych mu měla někde nechat nějakou zprávu, aby si nedělal zbytečné starosti…
...možná že tady dole v těch domech, by mohli mít někde telefon…
Ba ne, to nejde. Nemůžu a nechci se nikomu ukázat... zavrtěla mimoděk hlavou...
…ale jak to chceš udělat?
Já to opravdu nevím. Teď se rozhodně přesunu do blízkosti města. Pak počkám až bude tma a uvidíme...
Vstala a zase zmizela za hranou lesa, kde se klikatila cesta. Musela často odpočívat, ale nespěchala. Dobře věděla, že má před sebou ještě přeukrutně dlouhý a vysilující den. Také nepromarnila žádnou příležitost, kdy mohla něco sníst. Brala všechno co bylo jen malinko jedlé. Dokonce se v jednom místě dostala do blízkosti zahrádky a tam chvatně ze země vytáhla několik mrkví, utrhala si rajčata a tři okurky stihla také. Rychle s lupem zmizela v lese a ještě dlouho pospíchala ze strachu, že by ji mohl někdo dohonit. Po půl hodině rychlé chůze znaveně zalehla ve stínu stromů do režné, tmavozelené trávy a na chvilku dokonce usnula. Když zase otevřela oči, bylo již sluníčko nízko nad obzorem. Hlasitě si zívla a opatrně se protáhla. Spánek jí udělal moc dobře. Hned se pustila do svých uloupených pokladů, které jí chutnaly víc než kdy jindy. Mezi chroupáním zeleniny si natrhala dlouhé stvoly trávy a pomalinku si spletla něco jako košíček. Když konečně vstala, bylo v lese již šero. Za normální situace by se byla rozhodně bála, ale nyní jí to ani nějak nepřišlo. Než se dostala do spodního cípu lesa, svítil již krásně plný měsíc, jako by se jí chtěl omluvit za to všechno minulé. Najednou se zastavila a zavětřila. Měla pocit že cítí kouř, ale jistá si moc nebyla. Až po pár dalších desítkách metrů, již tu jistotu měla a dokonce slyšela i útržky nějakých hlasů nebo zpěvu. Opatrně postupovala po zvuku a netrvalo dlouho když zahlédla blikavé, načervenalé světlo táboráku. Potřebovala ještě pár kroků a rozpoznala tábor několika lidí, kteří si něco vařili ve velikém kotlíku nad ohněm. Černý zarostlý chlapík brnkal na kytaru a zpíval v doprovodu ostatních.

Že by čundráci?...pomyslela si a ještě popošla. Najednou se od ohně zvedl veliký ovčák a s hlasitým štěkotem se řítil přímo k ní. Mimo hrozného leknutí, nestačila vůbec nic. Jen zvedla ruce nad hlavu a třásla se hrůzou. Kytarista praštil nástrojem a dlouhými skoky s křikem přiběhl za psem.

„ Prosím...zavolejte si ho zpět nebo mě pokouše...“ žadonila.
„ Lehni!“ přísně okřikl psa. “ Kdo jste? Víla, strašidlo nebo snad přelud?“ šeptal skoro nejistě když se před ní zastavil.
„ Ani jedno ani druhé. Mohu si k vám na chvilku přisednout? Prosím...“
„ Jistě. Každý kdo v dobrým přichází, je u našeho ohně vítaným hostem...“ natáhl ruku a počkal až se Ilona chytla.
„ Tak se bando podívejte co náš Cikán ulovil v lese...“ usmál se při představování své kořisti.

„ Kdo to je?“ zeptala se dívka v roztrhaných džínech.
„ Jo, to nám možná na sebe řekne sama...“
„ Dobrý večer...“ pozdravila třesoucím se hlasem. „ Já jsem Ilona a moc bych chtěla, moc bych potřebovala si u vás malinko odpočinout...“ špitla nejistě.
„ Ilona? Já jsem Eva, tohle je Igor a Renata...“ představil všechny ostatní. “ A já jsem Tibor. Co se ti to proboha přihodilo?“ nevydržel a zvědavě šeptl otázku.
„ Co to máš na sobě...a naboso? Ilono, co se ti stalo?“ zeptala se s důrazem ta, co se představila jako Renáta.
„ To je moc dlouhý a hlavně smutný vyprávění...“ odpověděla nejistě.
„ Odkud jsi přišla? Ze záhrobí?“ zděsila se Eva.
„ Skoro. Když jsem se probrala z bezvědomí, ležela jsem ve vodě tam ve starým lomě, zabalená v koberci a v tomhle prostěradle. To co vidíte mi udělal včera v noci můj vlastní manžel...“
„ Počkej, počkej, hezky pomalu a popořadě...“ zaprotestoval nic nechápající Tibor.
„ Nech ji!“ okřikla jej Eva. „ Není nám povinna nic vykládat když sama nebude chtít. Potřebuje-li pomoc, tak ji u nás najde a když se bude chtít vypovídat, tak ji budeme dobrými posluchači. Pochop, že nás vidí poprvé jako my ji a ty hned chceš aby...“
„ Děkuji Evo, ale to je v pořádku. Nechtěla jsem potkat vůbec nikoho, ale když jsem vás slyšela, tak jsem prostě neodolala.“
„ Pojď semnou. Dám ti něco na sebe. V tomhle by sis mohla taky uhnat nachlazením smrt...“ vzala ji za ruku a odvedla ji k autu, kde otevřela kufr.
„ Ale já nic nemám a nevím jak ti to vrátím...“
„ A ptala jsem se tě na to?“ podávala jí s úsměvem kalhotky, které si Julča rychle natáhla.
„ Já si to asi sama teď nejsem schopna sundat...“ zanechala marného pokusu o přetažení si prostěradla přes hlavu...“ Nějak se mi ty modřiny rozležely...“ omlouvala se.
„ Ukaž a nech ty ruce dole...“ pomohla jí. „ Pro boha...“ zděsila se když viděla to množství ran po jejím těle. „ Renáto pojď sem honem!“
„ Co se děje?“ okamžitě přiběhla.
„ Vyndej lékárničku a podívej se na ni. Tohle je tvoje parketa a bez ošetření jí rozhodně nemůžeme nechat...“ předala ji do péče své kamarádce.
„ Tak tohle jsem ještě fakt neviděla? Je ten tvůj chlap vůbec normální?“
„ Hlavně je chorobně žárlivý. Trvá to už několik roků...“ povzdychla si.
„ Co že? A tys to nechala dojít až tak daleko?“
„ Víš, ono to všechno není...au...“ sykla, když zašuměl peroxid.
„ Vím že to bolí. Ale jestli jsi ležela v lomě v tý zkažený vodě, tak je to nutný. Jen si uvědom, jaký věci se tam už roky házejí.“ omlouvala se Renáta.
„ Fakt? A já husa se i napila...“
„ Jen klid. I na to tady něco máme...“ zalovila v brašně a podala jí velký šedý prášek.
„ Počkej, podám něco k pití...“ Eva odběhla a hned se vrátila s plechovkou džusu.
„ Teď zatni zuby. Tady na tu ránu u rtů musí přijít sponka...“
„ Co že?“ vyděsila se.
„ Neboj, jsi v moc dobrých rukách. Renáta je doktorka a tohle je pro ni opravdu hračka. Ví přesně co dělá...“
„ Nejraděj bych si tě vzala do ordinace. Tady na prsou, to je taky skoro na šití...“ pomocí spreje ránu vydesinfikovala a pak cvakla pět sponek a utáhla je velikou náplastí.

Celá akce trvala skoro hodinu. Když se ženy vrátily k ohni, tak byla Ilona k nepoznání. Za prvé oblečením a za druhé tím, že to co z oblečení čouhalo, bylo vesměs oblepené náplastmi nebo obvázané.

„ Ukaž ten ukazováček, taky jej stáhneme náplastí“ usmála se na ni Renata.
„ Tak, teď po starostlivý péči mojí Renáty, bych se tě už tak blbě neptal jestli jsi člověk nebo přízrak.“ omlouval se Tibor.
„ To nic. Taky jsem se objevila jako duch a nebýt vašeho psa, asi bych ani nenašla odvahu...“ přiznala se.

„ Dáš si šálek kávy...?“ nabízel Igor.
„ Ráda i když...“
„ I když co?“ nechápal.
„ No co asi? Když ji ten sviňák v noci hodil do vody a teď je už zase skoro jedenáct?“
„ Ty máš hlad, že?“ odhadoval a ona jen mlčky přikývla.
„ Jsem to ale pařez...“ vstal a zmizel u auta.
Vrátil se s plechovou miskou a nandal ji plnou vonícího guláše a přidal ošatku s chlebem.
„ Dej si. Je toho dost, nemusíš se bát...“ usmál se přátelsky.
Ilona měla veliké problémy s jídlem. Mohla opravdu jen po kapkách a zkousnout to nešlo vůbec. Byla z toho zoufalá a nakonec se i bezmocně rozplakala.
„ No tak. Jen klid. Tady jsi v bezpečí o jakým se ti ani nezdálo.
Jestli to bolí, tak si vezmi jen trochu a pak si běž lehnout do auta.
Dám ti ještě prášek a uleví se ti, uvidíš. Trpíš na nějakou alergii nebo jsi měla nějaké zdravotní problémy, než se ti tohle stalo?“ vyzvídala Renata.
Jen slabě zavrtěla hlavou.
„ Evo pomož mi, půjde si lehnout. Sotva drží pohromadě. Teď z ní spadlo celé to napětí a asi se dostavilo něco, jako opožděný šok...“
Každá ji podpírala z jedné strany. Odvedli ji k vozu, kde ji opatrně uložily do připraveného zadního prostoru.

„ Tak co?“ ptal se zvědavě Igor, když se vrátily k ohni.
„ Nebudeš tomu věřit, ale usnula mi skoro na ruce.“ hlásila Eva.
„ Ta si teda musela vytrpět sví...“ litoval ji Tibor.
„ To můžeš říct nahlas. Kdybys viděl kolik měla už starých jizev po těle, tak fakt nechápu jak to mohla vůbec tak dlouho vydržet.“
„ Těžko posoudíš, když neznáš celej příběh, že?“
„ Máš samozřejmě Tiborku pravdu. Ale toho rabiáka bych chtěla opravdu jednou poznat...“
„ Já taky...“ zaťal pěst Tibor.
„ Zejtra až se probere, tak nám určitě poví co bude třeba...“
„ Asi jo. Ale co uděláme my? Máme za sebou první stovku kilometrů a chtěli jsme ještě...“
„ Jen zachovej klid a vyčkej zítřka...“ přimlouvala se Renáta.
„ No jo, ale ona domů nemůže v žádným případě...“
„ To určitě nemůže, to máš pravdu. Ale třeba má nějaký známý nebo příbuzný. Určitě není bez přátel...“
„ Uvidíme. Vyhodit ji nemůžeš a myslím si, že to snad ani nikdo z nás nechce. Tak klídek. A jestli mě zejtra požádá abych ho šel srovnat, tak to velmi rád udělám...“ vrčel Tibor.
„ To si umím představit. Ale nejsem si jista, jestli by to bylo v duchu představ Ilony...“ usmívala se Eva.
„ Já se jen bojím, jestli chudák nemá nějaký vnitřní zranění...“ uvažovala Renata.
„ Řekla ti něco?“
„ Neřekla, ale to v jejím stavu je snad i logický. Uvidíme zejtra. Stejně bych byla nejraději, kdybychom jí mohli předat do péče nějaký nemocnice. Určitě tady dole ve městě je.“
„ Počkej, nemůžeš ji jen tak bez jejího souhlasu odšoupnout...“
„ Neříkám přeci že bez jejího souhlasu. Ale ona je skutečně tak zle zřízená, že špitál by byla její jediná jistota...“
„ Já vám lidi povím, že když tady tak někdy kolektivně vzdycháme nad naším osudem a pak seš najednou konfrontovanej s takovou dušičkou, která se ti tady z ničeho nic vynoří z křoví, tak musím uznat, že se přeci jenom máme jako bozi...“ mudroval Igor.
„ Jistě. Každej člověk si myslí, že ten jeho problém je v ten daný moment tím největším pod sluncem. Jen když má možnost životu se podívat přímo do očí, třeba prostřednictvím osudu někoho jinýho, tak sklapne a je moc rád že je rád...“ brblal Tibor.
„ Tak už toho lidi nechte. Na dnešní večer jsme si slibovali kbelík grogu a kytaru, která se nezastaví ani na minutu!“ připomněla Renata.
„ To je fakt...“ uznal Tibor a sáhl po dřevě.
„ Děvčata a vy se postaráte o ten grog...“ zazpíval Tibor.

Ale i když se moc snažili, tak do takového správného tempa se v tu noc již nedostali. Krátce po jedné to zabalili a šli si taky lehnout. Cikán zaujal pozici ležícího hlídače.

Raní rituál probíhal normálně dle zajetých zvyklostí. První se s Cikánem přivítala Renáta, která taky postavila vodu na plynový vařič, aby byla káva hotová dřív, než ožije zbytek kolektivu. Po snídali znova probrali ten zvláštní večerní příběh s Ilonou, pak postavili na novou kávu a nakonec Renáta začala chystat oběd.

„ No konečně. Už jsem fakt začal mít strach...“ oddychl si Tibor, když se Ilona objevila ještě celá rozespalá mezi dveřmi vozu, ve kterém spala.
„ Ani se jí nedivím. Měla určitě co dohánět...“ šeptla spokojeně Renata.
„ Dobrý ráno...“ šla ji naproti Eva, která jako první viděla, že její krok je silně nejistý.
„ Dobrý...prosím omluvte...“
„ Nech toho omlouvání...“ přiskočil i Igor. „ Hlavně že jsi se nám vůbec probudila.“
„ Kolik je hodin?“
„ Za deset jedenáct...“ usmála se Eva.
„ No nazdar. To jsem tomu dala, co? Určitě jste měli v plánu být už někde na trase, že?“ styděla se Ilona.
„ Povídám ti, nech toho. Dáš si kávu?“ kamarádsky jí domlouval Tibor.
„ Moc ráda, ale nejdřív musím...“
„ Jen si posluž. Místa kolem je víc než dost...“ s pochopením ji propustila Renata.
„ Není na tom dvakrát dobře...“ povzdechla si Eva.
„ Máš pravdu. Tyhle věci druhej a třetí den když přijdou pořádně k sobě, tak je teprve pořádně cejtíš...“ mudrovala Renata.
„ Co s ní budeme dělat?“ povzdychl si Tibor.
„ Nepospíchej. Nech ji až se pořádně probere, pak uvidíme.“

„ Nemohla bych dostat trochu pasty na zuby? Mám v puse jak...“
„ Pojď i kartáček máme reservní...“ Eva ji vzala za ruku a vedla zpět k autu. „ Tady v tom kanystru je voda, jestli chceš...“
„ Díky, ani nevím jak se vám za všechno odvděčím...“
„ Ale co by. Ten tam nahoře, nám třeba udělá jednu čárku k dobru a ty to zase vrátíš někomu jinýmu, kterej to bude potřebovat...“
„ Nejsem si tak docela jista. Na dobrý skutky, teď moje duše není zrovna dvakrát naladěna...“
„ Teď. Ale to přejde, uvidíš?“ usmála se na ni a nechala ji o samotě.
„ Tak co?“
„ Hm. Je to s ní špatný, měla jsi pravdu. Teprve dneska to na ni zřejmě všechno spadlo naplno.“
„ Hele, my ji nemůžeme přenechat jen tak osudu. Domů nemůže, nic nemá a na nějaký dlouhý procházky může taky zapomenout“
„ Tak dobré ráno lidičky...“ ozvalo se náhle za nimi.“
„ Čau, čau...“ usmíval se Igor. „ Ani bych nevěřil co to s ženskou udělá, když se v lavoru trochu umyje a vyčistí si zuby. Hned je z ní úplně jinej člověk...“
„ Tak to máš svatou pravdu...“ opatrně si přisedala.“
„ Bolí?“
„ Renato mám pocit, jako by na mě celou noc parkovalo něco jako lokomotiva.“
„ Až se posilníš, tak si tě pořádně prohlídnu, jestli se něco nezapaluje a dvě tři věci budeme muset taky převázat.“
„ To snad ani nebude nutné...“
„ Uvidíme. Lepší se jednou zbytečně podívat, než přijít pozdě. Nemůžeš vědět co v tý vodě všechno bylo.“
„ Kafíčko...“ zapěla. „ Hmmm, to je lahoda...“
„ Taky si dej kousek něčeho k snědku...“
„ Asi nic nepolknu. Byla jsem zvyklá vykročit každý den do života, jen s kávou a cigaretou.“
„ Tak to bychom neměli porušit. Když se takovej řetěz zvyklostí přetrhne, tak by to mohlo mít nedozírný následky...“ varoval Tibor a podal jí hned zapálenou cigaretu.
„ Vadilo by ti kdybych si tě vyfotila...“ šeptla Eva.
„ Co si mě chceš?“
„ No, vyfotit. Víš, jsou věci, který člověk nevidí každej den. Nehledě k tomu, že jednou třeba budeš ráda, že takovej obrázek jako důkaz vůbec budeš mít.“
„ Hm. To teda musím vypadat...“
„ Nezlob se. Ale jestli nechceš, tak ne...“
„ Ale co? Mě to fakt nevadí. Už i tak jsem vám dost silně zkomplikovala život.“
„ Co nám. Ty jsi na tom daleko hůř...“ litoval ji Tibor.
„ Já? Ba ne. Ani netušíš jak moc se mýlíš!“
„ Co že?“ přeběhl očima zbytek divícího se osazenstva.
„ Fakt se mýlíš. Z těch třech možností které jsem měla, mě snad potkala opravdu jen ta nejlepší.“
„ Ilono?“ skoro vykřikla Renáta.
„ Fakt a nejsem blázen, neboj. Daleko nejhorší by bylo, kdybych se modřinami zase probrala u něj v posteli. Už i tak ze mě málem vytloukl všechno, co člověka člověkem dělá a o ženský vůbec nehovoře. V tom nejhorším případě bych to byla nevydržela, ale dnes by mi už bylo taky fajn. Alespoň by si na mě pochutnaly vrány a podobná havěť. Ale já lidi žiju. Jsem sice rozbitá, ale věřím, že se to po čase podá. V jeho očích jsem mrtvá...ale já žiji a jsem svobodná tak, jak jsem ještě nikdy v životě nebyla. To nedokáže asi nikdo z vás pochopit.“
„ Něco na tom je. A co hodláš se svojí svobodou teď udělat?“
„ Já ti ani honem Evo nevím. Nejdříve se musím nějak zmátožit. Zmizet někam hodně daleko a začít úplně nový život. Musím na sobě hodně zapracovat, zase se najít. A když už budu tak daleko, tak si tu lidskou zrůdu vychutnám. To vám mohu zcela vážně odpřísáhnout.“
„ A nebylo by lepší právě s tímhle začít hned a zajet s námi na policii?“ navrhoval Igor.
„ Asi by to bylo správný, ale neudělám to. Už ho vidím jak se ze všeho vykroutí. Jak přesvědčí soud že jednal v afektu. Že ztratil nervy, že nevěděl co dělá, že beze mě nemůže žít...a já, já bych už neměla sílu k ničemu. Vy jej neznáte. On dokáže být na veřejnosti anděl a v soukromí horší jak satan. Jen ať vysvětluje kam jsem najednou zmizela...však se dočká, že se po mě taky bude někdo ptát. Ať vysvětluje, ať se zamotá do lží. Jednou se všechno to co řekne, bude náramně hodit!“
„ Hm. I tohle má z tvýho hlediska logiku...“ připustila nerada Renata. „ Ale nemáš doklady ani peníze. Nemůžeš přeci jen tak někam zmizet. Musíš někde pracovat, bydlet. Já si to fakt neumím vůbec představit.“
„ Ani já ne, ale přesně tak to udělám“ řekla s plným odhodláním.
„ Poslouchej, asi bys na nějakej čas mohla bydlet na naší ztracence…“ prohodil zamyšleně Tibor.
„ Na jaký ztracence?“ polekala se.
„ Má na mysli naši chatu, která se nachází uprostřed lesů a hájů.“ usmála se Renata.
„ A proč si myslíš, že je to takovej nesmysl?“
„ Umřela bych tam strachy...“ vysvětlila.
„ A když ti necháme Cikána? Na chatě je starej moped a na něm je to do vsi necelá půlhodinka. Tejden, měsíc tam pobudeš a pak už budeš minimálně na těle v pořádku, když nic jinýho.“
„ A to bych opravdu mohla?“
„ Jestli chceš, tak bez diskuse. A myslím, že nikdo z nás proti tomu nic mít nebude, když trochu poopravíme naši trasu. Za dvě hodiny tam můžeme být. První noc s tebou přespíme a pak už to budeš muset zvládnout sama.“
„ No tak úplně blbý to fakt není...“ přidala se Eva. „ Když ještě cestou uděláme pořádnej nákup...“
„ Jasně. Tak co ty na to?“
„ Já...já to beru. Jen se musíme domluvit, jak bych se vám mohla následně revanžovat?“
„ Jak? Příští rok s námi pojedeš na dovolenou vlastním autem a s vlastním chlapem!“
„ Tak to poslední ti Igore slíbit opravdu nemohu...“ usmála se opatrně.
„ Jen nech na hlavě. Život je pěkně bezcitná bestie. Když se zahojí rány na duši, tak začne sám žebrat po společnosti. Kdo pak z nás je stavěnej na nějakou samotářskou existenci?“
„ Nevím. Uvidíme?“ už se dál nebránila. „ Ale měla bych nápad, nebo lépe řečeno prosbu. Mohli bychom to vzít přes město?“
„ Co mohli? Přes město musíme tak jako tak...“ konstatoval Tibor.
„ Já bych si skočila do bytu. Vezmu si doklady, něco na sebe, úspory o kterých ani on nemá tušení a ták...“
„ A když bude doma?“
„ Nebude. Neumím si to fakt představit...“
„ A jak se dostaneš domů? Nebo ti snad nechal klíče?“ zavtipkoval Igor.
„ Nenechal, to je jasný. Ale já když jsem se v minulosti už po druhý dobývala domů, protože jsem si zabouchla dveře, dala jsem si reservní klíč do poštovní schránky.“
„ Co že? A on ti na to nepřišel?“
„ Prosím tě. On vůbec netuší, která schránka nám patří.“
„ Hele, ale pro jistotu si natáhneš moji paruku co mám v autě a tenhle svetr si hoď jen tak přes ramena..“ rozhodla Renata.
„ To zase není tak špatný nápad...“ souhlasila s ní.
„A vezmeš si moje brejle...“ dodala Eva.“ Ty mají skla přes půl obličeje…
„ A já tam půjdu s tebou...pro jistotu…“ dodal Tibor.
„ Díky...“

Nasadila si brýle a Tibor si hodil foťák přes rameno a jako hejsek-turista jí doprovázel.
Do bytu to šlo bez problému. Nikoho v domě nepotkali a i kdyby, tak by se asi ani moc nestalo, protože jeden druhého stejně ve většině neznal.

Když ale Ilona otevřela dveře ložnice, tak málem omdlela. A odporný zápach byl tím nejmenším zlem. Daleko horší byl pohled na postel bez prostěradla. Spousty much hodovalo na černých koláčích zaschlé krve. Všechno bylo rozházené, noční stolek převrácený a lampa rozbitá. Prádlo z šuplíků a věci ze skříně rozházené po celé místnosti. Tibor neodolal a udělal několik rychlých snímků.
Ostrý záblesk Ilonu zase probral. Rychle našla co potřebovala a skoro panicky si věci nacpala do dvou velikých tašek.

„ Máš opravdu všechno?“ zarazil ji Tibor. „ Nemusíš pospíchat.“
„ Peníze mám, doklady taky, něco na sebe...počkej ještě si vezmu diplom...“
„ Jakej diplom pro boha?“
„ Když si budu třeba hledat místo...“
„ Ty seš inženýrka?“
„ Jo. Ani na to honem nevypadám, že?“
„ Promiň, tak jsem to nemyslel“ trochu se zastyděl.
„ Nesmím to přehnat. I když on nemá absolutně o ničem přehled, ale stejně by mu mohlo být podezřelé, že některý věci chybějí...i když v tomhle chaosu…“ zavrtěla nevěřícně hlavou.
„ Máš pravdu. Hlavně peníze, občanku a něco málo na sebe. Peníze ti budou stačit?“
„ Neboj. Mám v hotovosti skoro devadesát tisíc...“
„ A on o nich neví, jo?“
„ Představ si...“ usmála se křivými rty.
„ Patří mu to hajzlovi...“ s chutí si ulevil.
„ Tak myslím že můžeme...“ naposledy se rozhlédla a pak spěšně odešli.
„ Všechno v pořádku?“ staral se u auta Igor.
„ V tom nejlepším. A teď padáme...“
„ Tak jakej jsi měla pocit?“ nevydržela Renata, když Tibor vyjel z parkoviště.
„ Byla jsem moc ráda, že jsem tam nemusela jít sama...“
„ Kdybys to Renato viděla...horor ti povídám, je jen slabej výraz.
Taky jsem udělal pár fotek. To se prostě musí vidět.“
„ Kruci...“
„ Na něco jsi zapomněla?“
„ Měla jsem zkusit zavolat Julovi...“
„ To je ten tvůj ochránce?“
„ Hm...“
„ Nechceš někde u budky zastavit?“
„ Já bych ti asi radila, nedělej to. Seš přeci mrtvá a u toho to taky nech, nebo se to všechno smotá do sebe.“
„ Máš Renato pravdu...“ povzdychla si smutně a pohladila Cikána, kterému se moc nelíbilo, že se musí o zadní sedačku s někým dělit.
„ Pojď, dej si hlavu ke mě do klína. Já vím že jsem tě připravila o pohodlí...“ promlouvala k němu Ilona a on tak kupodivu moc rád učinil.
„ Koukám, že jste se už skamarádili?“
„ Ono mu ani nic jiného nezbylo, že?“ pohladila jej a on jí olízl ruku.
„ Je to chytrej pes, neboj.“
„ Po páníčkovi, víš?“ utrousila Renata.
„ My to spolu nějak zvládneme, že?“
„ Určitě. Na chatě je jak doma. Tam se cejtí nejlíp…“ konejšil ji Tibor.
„ To je moc dobře...“ potichu si zívla a netrvalo dlouho a spali oba...Ilona i Cikán.
„ Vidíš je?“
„ Jen je nech. Oba si to zaslouží...“
„ Ale dostává se z toho dost rychle, co?“
„ To víš kamaráde, ženská je opravdu jako kočka...“
„ No to je typický chlapský stanovisko.“
„ Tak se nezlob. Vždyť i já jsem moc rád, že se to tak vyvíjí...“
„ Seš hodnej Tiborku a jsem na tebe hrdá...“
„ Opravdu?“
„ Fakt...“ natáhla se a políbila jej na tvář.

Ilona se probudila až kolem páté hodiny odpolední, když zastavili u veliké samoobsluhy a společně učinili útok na veliký nákup, který si Ilona kompletně zaplatila. Dokonce si koupila i veliký tranzistorák a balík baterií.
Na chalupu to Tibor odhadoval ještě na slabou hodinku a docela se trefil. Ilona nadechla nezvyklého krásna a rajského ticha do kterého vjeli. A když Igor zatopil v krbu a Ilona pustila rádio, byla idylka skoro dokonalá. Seděli dlouho do noci a pořád si měli co povídat. Ráno když kolem deváté otevřela oči, byla s Cikánem už sama. Na stole ležel jen krátký dopis na rozloučenou s tím, že se u ní občas zastaví starý hajný, aby se přesvědčil, že je opravdu všechno v pořádku.

„ Tak Cikáne a jsme sami. Budeš mě pěkně hlídat?“ pohladila jej po lesklé srsti a on souhlasně zavrčel.

Udělala mu polévku z pytlíku, zahuštěnou chlebem a sobě velký čtvrtlitrák kávy a zasedla na terasu před chatu.
Tak holka a tvá fáze tělesné a hlavně duševní rekonvalescence začíná. Je to stejně hrozně divný. Když se ohlédnu zpět, tak můj minulý život se mi zdá víceméně jako špatný sen. Snad jsem ho ani nežila. Pořád jsem se zmítala mezi strachem,

těšení se, čekání na něco a nekonečného polykání bolestného zklamání. A při tom se říká, že je každý strůjce svýho osudu. Je to fakt pravda? meditovala a zapálila si cigaretu.
Jestli ano tak jsem teda totálně selhala. Co jsem vlastně udělala špatně? Propadla jsem se do přílišné závislosti? On v postatě rozhodoval o veškerým mém dění i když byl ve většině pořád pryč.
Nebyla jsem samostatně schopná rozhodnout opravdu vůbec o ničem. Když jsem si něco přála, vždycky se mi před očima vynořil on a s ním ten hrozný strach, že by se mu to rozhodně nelíbilo. Pronásledovalo mě to všude. Doma v soukromí i v práci. Vzdala jsem se i všech svých přátel. Je to zvláštní, ale on vždycky taky takovej taky nebyl. Co se sním vlastně stalo, kde se to všechno zvrtlo? Pamatuji si jako dnes, když jsme se poprvé viděli na nějakých oslavách, kterých se zúčastnila družební vojenská posádka ve které sloužil...zavřela oči a vrátila se ve vzpomínkách pár let zpět…
„ Jé promiň...“ vyděsila se Ilča, když chtěla proběhnou lítačky a na druhé straně za nimi stál četař s lahví vína v ruce, která mu obloukem po nárazu dveří, vyletěla a rozbila se na tisíc střepů.
„ No, tys tomu tedy holka dala...“ blekotal a stál tam jako svatej Jan.
„ Já jsem opravdu nechtěla...promiň, já hrozně musím...“ prosmekla se kolem vojáčka a zmizela na toaletě.
„ Třeštidlo vokatý!“ nemohl se z toho Honza pořád vzpamatovat.
„ Tak a teď už je mi dobře...“ vrátila se na místo činu, kde ještě pořád stál vojáček s pootevřenou pusou.
„ Ty seš jako uragán...i když musím uznat, že opravdu překrásnej. Měla bys za to dobrovolně převzít nějaký trest...“
„ Ty mě chceš potrestat? A jak by můj trest měl vypadat?“
„ No, že semnou půjdeš třeba na skleničku...“ propadl se do jejího temného pohledu.
„ Hm… no dobře, to beru...“ zavěsila se do něj a nechala se odvést na barovou stoličku.
„ Já sem Honza...“ zvedl nalitou sklenku.
„ A já Ilča...tedy Ilona a ještě jednou se moc omlouvám...“ cinkla o jeho sklo.
„ A polibek, ten by se u tebe nenašel?“
„ Tady?“ vyděsila se.
„ No, třeba. Ale jak vidím, tak to už by na tebe bylo moc, že?“
„ Tady já nemůžu...“ cítila jak se jí rozpalují tváře.
„ A venku?“
„ Uvidíme...“ slibně na něj zamrkala.

Ano, tímhle stanoviskem všechno začalo...zamyšleně se napila kávy. Pak jsme šli spolu ven a mě on líbal. Ach jo, fakt líbal jak bůh. Já byla ještě holka pitomá a do té doby jsem moc zkušeností neměla. On mě fascinoval svou rozhodností, svou ohleduplností a vyzařovala z něj taková zvláštní jistota a síla. Ano, bylo mi s ním překrásně. Od té doby jsme se viděli několikrát za měsíc a láska, ta na sebe nedala dlouho čekat...

„Co pak Cikáne...“ uvědomila si, že je pes najednou nějak neklidný. „ Pojď ke mě...“ zavolala si jej k noze on poslechl.
Ilona vstala a zadívala se do před ní krásného hlubokého údolí, lemovaného borovicovým lesem, který omamně v silném slunečním svitu voněl. Na samém spodním okraji, tekla malá mělká říčka. Chalupa byla posazená na okraji lesa, který pokračoval v mírném stoupání až k horizontu. Tím směrem také Cikán poštěkával a nakonec se tam rozběhl. Ilona si dopnula župan a začala být lehce nervózní. A skutečně, netrvalo dlouho a objevil se bělovlasý hajný s načervenalou usměvavou tváří.

„ Tak pozdrav bůh...“ nazvedl galantně klobouk a mírně se uklonil.
„ Dobrý den...“ vydechla trochu rozpačitě Ilona. „ Vy jste určitě pan...“
„ Neumann je jméno mé a patřím už tak nějak ke stálému inventáři tohoto revíru. Mohu si na chvilku přisednout děvenko?“
„ Jistě. Budu moc ráda. Určitě si dáte hrnek kávy, že? Ještě mám horkou vodu...“ usmála se mile.
„ Jestli tě to nebude obtěžovat, tak si dám opravdu moc rád...“ sundal si z ramene svůj troják a vybil jej.

Ilona zmizela uvnitř a Cikán zůstal venku. Bylo na něm vidět, že se ze starým pánem moc dobře zná. Než dostala vodu zase do varu, přetáhla si přes hlavu šatičky, které z ní rázem udělaly krásku s dívčí tváří...tedy skoro...

„ Zastavili se u mě ráno mladí a chtěli abych se tady občas otočil..“ vysvětloval a Ilona měla pocit, že se vlastně omlouvá.
„ Ale pane Neumanne, já jsem opravdu moc ráda, že jste se na mě přišel podívat...“ položila mu svou studenou ručku na tu jeho horkou žilnatou a lehce mu ji přátelsky stiskla.
„ Kdyby dědek překážel, tak mu to bez obalu řekni! Slibuješ?“
„ Na to se můžete spolehnout...“ přisedla si.
„ Neboj, s tebe bude zase krásná holka.“ zapálil si fajfku, několikrát silně zabafal a nakonec si sundal i klobouk.
„ Jste jak dědeček z pohádky. Ještě jsem nikdy tak překrásně bílé vlasy neviděla.“
„ Jo děvče, zub času je velkej kouzelník. A i tobě až přijde čas poslouží, uvidíš...“
„ Myslím že máte pravdu. Už to pomalinku začíná fungovat...“
„ Opravdu?“
„ Hm. Vyhrála jsem svou svobodu. A i když na to ještě nevypadám, tak se cítím jako znovuzrozená...“
„ Bylo to hodně zlý?“
„ Hm...“ srkla si vlahé kávy.
„ A nedalo se s tím opravdu nic jiného dělat?“
„ Nevím...možná? Ale já toho už schopna po tom všem nebyla. Takhle a podobně jsem vypadala třikrát za měsíc po celé poslední dva roky.“
„ A je pravda, že tě zamotal co by mrtvou do koberce a hodil do nějakýho zatopeného lomu?“
„ Oni vám to řekli?“ vyděsila se.
„ Jen klid, děvenko. Nesmíš si myslet, že to jsou nějací mluvkové a že to každému vykládají na potkání. Tak to opravdu není. Za ně já dám obě ruce bez váhání do ohně. Řekli mi to, protože si říkáme všechno a pak mě taky chtěli vysvětlit o co vlastně jde, protože bych na tu verzi, že jsi jejich příbuzná samozřejmě nešel...“ vysvětloval klidně.
„ Víte, byla bych moc nerada, kdyby se mé zmizení dostalo na veřejnost. Mám své představy, jak bych se chtěla se svým minulým životem vyrovnat.“
„ To je moc dobře a řekla bys zvědavému dědkovi o svých představách něco

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 5
Účastníků: 4


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Žarlivý běs" | Přihlásit/Registrovat | 6 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Žarlivý běs
Od: Mara - Wednesday, 09.11. 2005 - 17:16:04
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Připadá mi, že to není všechno, nemá to logický konec.Myslím, že se dočkáme pokračování.


[ Odpovědět ]

Re: Žarlivý běs
Od: geper - Thursday, 10.11. 2005 - 17:01:50
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Maro, jistě že to není všechno, ale můj úmysl byl tak malinko i nechat konec otevřený...k zamyšlení!


[ Odpovědět ]
Re: Žarlivý běs
Od: Anonymní - Saturday, 26.11. 2005 - 16:56:19
Tak to sis vybral těžkou houfnici, kdes nalezl munici?
10*


[ Odpovědět ]
Re: Žarlivý běs
Od: Anonymní - Saturday, 26.11. 2005 - 16:58:02
Tak to sis vybral těžkou houfnici, kdes nalezl munici?
10*


[
Odpovědět ]
Re: Žarlivý běs
Od: geper - Saturday, 26.11. 2005 - 17:01:46
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
ANNY v životě, jako u všech mých povídek. Tohle příběh ženy mého přítele...život ten obyčejně když střílí, tak těžkou municí...o tom každý víme své...že?


[ Odpovědět ]

Re: Žarlivý běs
Od: fungus2 - Wednesday, 09.11. 2005 - 16:05:46
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Uf! Přečetl jsem to celé. Není to špatné. Škoda, že délka textu mnohé odradí. Asi by bylo bylo lepší publikovat tenhle příběh postupně seriálkovým způsobem.


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
55 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.06 sekund