přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
markus + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Eliška v říši divů
geper - Monday, 07.11. 2005 - 16:52:12
Téma: Próza - Povídka



Eliška ve světě divů

Eliška odbočila z hlavní silnice mezi louky s úmyslem použít zkratku, kterou dobře znala a často domů z koupání od jezera používala. Při okraji cesty se jako rudé klenoty pyšnily divoké vlčí máky a pomalu zapadající sluníčko ještě pořád příjemně hřálo. Než Eliška minula poslední zrající lán pšenice, prudce šlápla do pedálů svého kola a vmanévrovala se na úzkou polní cestu. Netrvalo dlouho a cítila, že udržet rovnováhu na této pěšině je čím dál tím těžší než chtěla připustit. A když zadní kolo dokonce definitivně vypustilo svou duši musela sestoupit...

„ Kruci, to se mi musí stát zrovna teď když mám fofr a večer jsem chtěla jít do kina!“ praštila znechuceně s vehiklem do trávy. „ Pane jo, to si teda dám než schroupu těch deset kiláku po svých!“ zlostně dupala nožkami v trávě. „ Já husa pitomá, že jsem se od těch blbečků Jardy a Jindry nechala ukecat, abych ještě zůstala...“ zvedla znechuceně vrak kola a rozběhla se s ním pěšky, tlačíc jej vedle sebe.
Došla až ke stoupání které se klikatilo vzhůru k lesíku, skrze který musela projít až zase dolů k potoku, kde byl obrovský lán kukuřice. Teprve za ním se mohla zase dostat na

vytouženou hlavní silnici. Vůbec nevnímala pomalu začínající podvečerní koncert ptáků, kteří se loučily s překrásným dnem a chystaly se na svůj zasloužený spánek. Ani moc nebrala na vědomí poplašný křik sojek celému lesu oznamující, že se blíží nechtěný vetřelec rušící jejich podvečerní idylku. Eliška měla jen slepou, nepředstavitelnou zlost. Začala se námahou i vzteky potit a brzy mokré triko ze sebe dokonce znechuceně strhla a omotala si jej kolem řidítek. Její černobíle puntíkované plavky svítily do daleka. Občas se nevrle ohnala po nějakém dotěrném hmyzu, nebo zase zlostně gestikulovala v samomluvě. I když se les před ní zdál být již na dosah ruky, potřebovala ještě skoro půl hodiny než do něj konečně vstoupila. Sotva ji však pohltil, nadechla se příjemného, osvěžujícího chládku.

Nízké sluníčko zůstalo viset někde v hustém větvoví a větřík jí omluvně vysoušel vlhkou pokožku. Popravdě z náhle nastalého přítmí moc šťastná nebyla. A když slunce zapadlo za první kopec a pod stromy se rozprostřela skoro úplná tma, začalo jí hlasitě bušit srdce.
Celé její okolí se náhle stalo jednou ucelenou strašidelnou scenérii, která každým dalším krokem obludně narůstala. V této době se již jen zřídka ozval nějaký ptačí opozdilec, který se vracel na své místo v korunách stromů, kde se ve většině ozvalo hlasité zaplácání křídly.
Elišce rostly oči a v momentě kdy se jen jednou jedenkrát za sebe ohlédla, dělala tak ustrašeně třikrát za minutu.

Už dávno upřímně litovala, že s kluky ve vodě raději nezůstala. Byli sice otravní, ale jich nemusela bát a při jejím problému s kolem, by ji byli určitě přeochotně pomohli.
Najednou prudce zastavila a zaposlouchala se do večerního šramotu. Zase se ohlédla jako by za sebou cítila nějaké převeliké nebezpečí. Udělala několik dalších rychlých kroků a stop!
„ Já se snad vrátím...“ vydechla strachy.
Když se znova zaposlouchala, bylo kolem ní zase úplné ticho, které až bušilo do uší. Rychle došla k názoru, že vracet se by se jí rozhodně nevyplatilo a tak tedy raději zase vyrazila vpřed. Věděla že jí od druhého okraje lesa dělí tak maximálně desítka minut. Náhle se doslova zapíchla v měkkém jehličí a vytřeštila před sebe úlekem oči.
Zprava se zvedl mohutný stín, který se řítil přímo na ni. Hrdlo se jí sevřelo hrůzou a studený pot ve vteřině zalil celé její tělo. Hrozně se jí chtělo křičet, ale nevyrazila se sebe tónu. K dusotu se ještě přidalo šílené, nic dobrého nevěštící funění. Obrovská panika ji sevřela nekompromisně do své náruče. Když byla ta řítící se obluda jen na pár kroků, hrůzou zvedla kolo a mrštila jím před sebe a rychle padla na kolena, stočila se do klubíčka a zvednutýma rukama si chránila hlavu.

Nemohla v ten moment vidět, jak mohutný čtrnácterák snad v pravém úhlu odskočil z cesty, sám zřejmě k smrti vylekán řinčejícími blatníky kola které před něj nečekaně dopadlo.Trvalo ještě hodně dlouho, než se do vědomí polomrtvé Elišky, zase natáhl silou vůle vynucený klid.

„ Mami, maminečko, prosím pomož mi. Já už to nikdy v životě neudělám. Mami, maminečko, prosím!“ šeptaly plačtivě její rty pořád dokola.

K prasknutí napjaté tělo, jakoby pořád ještě čekalo silnou ránu, kousnutí nebo kopanec. Když si konečně uvědomila, že je jediným tvorem v širém okolí, který pořád ještě ruší večerní siestu, pomalu stáhla obě ruce, zatajila dech a na dlouho se zaposlouchala do vzniklého ticha. Když ani tak nezjistila žádné nebezpečí, pootevřela oči, zvedla hlavu a rozhlédla se. Ještě několik minut seděla nepohnutě a s otevřenými ústy rentgenovala své okolí.

„ Pro boha...“ vydechla celou svou prožitou hrůzu...“ Co to bylo?“ nemohla z toho co se stalo logicky pochopit vůbec nic.

Zase se hrozně lekla když si všimla že kousek od ní ve zpomalujících se intervalech na ni něco, nebo někdo mrká. Okamžitě se jí hrůzou stáhlo hrdlo, svaly se jí napjaly k prasknutí a oči jí málem vylezly z důlků. Naštěstí jí rychle v krátkém strnutí sepnulo také logické uvažování a za pár vteřin rozpoznala, že se jednalo o pomalu se točící ráfek kola, který jen na jednom místě nabíral odkudsi dopadající světlo, které se od něj přerušovaně odráželo.

„ Ty seš neuvěřitelná husa! A koukej se bleskem probrat dřív, než ti začne v tý tvý kebuli úplně hrabat!“ zavrčela na sebe vztekle a udeřila sevřenou pěstičkou do jehličí.

Zlostně vstala, rychle šáhla po bicyklu a konečně se zase rozběhla k o poznání světlejšímu okraji lesa. Jen ty hrozné blatníky neustále vydávaly silně žalující zvuky, který s určitostí nerušil jen jí. Když konečně dorazila na vytoužený okraj lesa, hlasitě si oddychla. Před sebou viděla už velkou louku, kde po té hrůzostrašné tmě ještě nebylo ani stopy.

Za ní na samém okraji vlevo, to zase příšerně zapraskalo. Eliška vypnula tělo do pozoru a než mohla cokoliv podniknout, mihnul se jeden, druhý, třetí a desátý stín těsně vedle ní...

„ Prasata jedny kančí...“ vyhrkla ze sebe a utřela si už zase potem zarosené čelo.

Ale už netrvalo dlouho a konečně definitivně opustila ten hrůzostrašný les. Dolu k potoku přímo utíkala. Věděla že ji od kukuřice dělí už jeden, nanejvýš dva kilometry...
Louka byla skoro ještě bez rosy. Přesto si vyzula botky a zavěsila si je na řidítka. Příjemný chlad od nohou jí dělal moc dobře. Zde už zase byl příjemný vánek, který se líně proháněl údolím a nedovolil mlhavým oparům se usadit na stonkách trávy. Její silně nabourané sebevědomí se pomalinku vracelo a snad naposledy se ustrašeně ohlédla k černému lesu, stojícím za ní už jen jako černá neprodyšná hráz. Když dorazila až k potoku, praštila kolem do trávy a na chvilinku si sedla...

...jo, jo Eli to je věc když vlastně ani nevíš co pořádně chceš, že? Ty by ses chtěla až do posledního momentu koupat, ty bys chtěla stihnout kino, ty bys chtěla prostě všechno jen a jen sobecky pro sebe...pokáralo jí její lepší Já... Jarda s Jindrou se málem kvůli tobě poprali...stejně seš mrcha když se to tak vezme...
Jaká a mrcha jo...ohradila se...prostě mi dělá jen dobře, když můžu ty puberťáky ovládat. Jednomu dovolíš aby se o tebe jen jakoby náhodou otřel a když to ten drhej zahlídne, tak běda když nedostane stejnou možnost. Jen jedinou věc si musíš pořád hlídat. Aby všechno vypadalo jen jako pouhá náhoda. Jinak bys rychle ztratila nad věcí kontrolu...
...a ještě ke všemu jsi hrozně vypočítavá...nemáš u toho náhodou trochu podivný pocity?
Proč bych měla mít? Nic špatného nedělám a kdyby Ondra nebyl takový lenoch, tak bychom mohli bejt u vody spolu...
...a co z toho máš, když ty kluky tak trápíš?
Ale já je přeci vůbec netrápím...příjemně mě to vzrušuje a nakonec je taky. Nehledě k tomu že je to přímo překrásný, když mě třeba Jindra vozí na lehátku...to máš hned takovej hezkej pocit že někomu na tobě moc záleží a vůbec ti v ten moment nevadí ty jeho vytřeštěný oči, kterejma ti neustále jezdí po těle jako divej.
...a nenamlouváš si to takhle náhodou?
Ne, proč bych měla? Moc dobře jsem viděla když potom připlaval Jarda, jak se rychle domluvili a každý mě držel na jedné straně lehátka a vozili mě po hladině jako královnu. A když pomalinku ochabovali, tak je stačilo jen malinko pochválit a nebo jim ukázat jak mi to dělá dobře a zase makali jako čertíci.
...ty seš stejně nenapravitelná…jen počkej až něco podobnýho jednou někdo provede tobě!
Co by? Já si dám pozor. Nehledě k tomu že oni jsou dobří kámoši a tam se to tak nakonec ani nebere...
...a nemyslíš si, že jeden z nich by byl daleko lepší, než celej ten namyšlenej Ondra, kterej tě stejně jen zneužívá pro své vlastní choutky?
Možná…vlastně určitě, ale když oni jsou ještě tak ukrutně dětský. S nimi nemůžeš stejně vůbec nic jinýho začít...
...a s Ondrou zase můžeš začít jen to jedno, že?
Jistě. Ale on prostě mezi holkami frčí a mě to dělá hrozně dobře, když mi ho závidějí. A stejně ho si ho držím docela zkrátka.
... a nemáš pocit, že právě to je moment, kterej jej na tobě přitahuje? Až tě nebude muset dobývat a ty se mu celá poddáš, tak jsi pro něj jen dalším zářezem na jeho pažbě nekonečných úlovků...
Možná, ale možná že taky ne...
...moc se bojím, že ty sama jsi ještě hodně naivní... dokážeš vůbec odhadnout co třeba zrovna teď dělá?
Co by? Asi mě hledá u vody...
...to myslíš vážně, jo? Co když si pro změnu zatím sáhl pro nějakou osvědčenou kost? Sama moc dobře víš, kolik se mu jich přímo podbízí...
To vím a nejvíc mu nadbíhá ta děsná Růžena, co má prsa jako dvě cisterny...ale jestli to udělá, tak už do něj v životě ani nekopnu... nervózně se podrbala na čerstvém komářím štípanci.
...ale tys mu přeci dala i svou poctivost...
Ani mi to nepřipomínej. To mě někdy štve ze všeho úplně nejvíc!
...ale, ale a proč tak najednou?
Protože právě o tomhle momentě jsem měla vždycky úplně jinou představu...
...tys ale přeci moc dobře věděla kdo a co je, že?
Věděla, nevěděla. Pravda je že jsem tenkrát silně zaváhala a on toho prostě nestydatě využil. A úplně nejhorším na tom všem bylo, že jsem i na čas věřila že je to fakt správnej kluk. To jsem bohužel ještě neznala ty jeho oblbovací manévry...
...a přes to jsi měla pocit, že vedle něj jsi taková nějaká dospělá, že?
Jistě. Ale bohužel jen ten jediný den. Následný dny mě hned vyvedl z omylu, protože měl najednou hrozně moc práce. Já asi mám k dospělosti fakt ještě hrozně daleko. Když si na ten den vzpomenu, tak mi z toho není vůbec dobře... zvrátila se s povzdechem na znak a zavřela oči.

„...lásko moje, ty jsi dokázala to co ještě před tebou žádná jiná. Těším se nepředstavitelně na každičký tvůj úsměv na každé tvé i sebemenší pohlazení. Jsem neuvěřitelně nervózní, než nadejde hodina naše společného setkání. To si vždycky představuji co ti musím všechno určitě povědět, na co nesmím rozhodně nikdy zapomenout. Někdy si připadám jako malý nedočkavý kluk, který dostal pětikorunu a stojí před zamčenými dveřmi cukrárny. A když se potom náhle objevíš, tak mi tluče srdce vzrušením až v krku, kde mám saharu a v hlavě totální prázdno…“
„ Ondříčku, ty umíš tak překrásně lhát. Zapomněl jsi už kolika holkám jsi tyhle a podobné výmysly říkal?“
„ Tak to opravdu není...“ bránil se a v očích mu přibilo viditelně tekutiny lítosti. „ Pověz sama, jak bych mohl rozeznat tu pravou životní lásku, kdybych předem nevyzkoušel několik nepravých a povrchních. Musel jsem projít tím dívčím plevelem plným povrchnosti, abych poznal jak velikou a vzácnou duši v sobě nosíš právě ty...“
„ Ondro...“

„ Nic neříkej prosím. Jen mi dovol po tak dlouhé době strádání, abych se s tebou alespoň malinko pomazlil.
„ Ty ale moc dobře víš, že já to v autě prostě nedokážu. Já potřebuju mít svou jistotu že nás nikdo neuvidí...“
„ Ty můj blázínku sladký, tady v těchto místech se za celičkej rok neobjeví živáček...“ zaútočil na moji blůzku, kterou mi začal rozepínat.
„ Jak to můžeš s takovou jistotou tvrdit? Já se opravdu bojím...“ bránila jsem se, ale asi né dost důrazně.
„ No tak drahá...“ vzal moji ruku do své a začal jí překotně líbat. Druhá ruka se mezi tím dostala pod moji blůzku a mě začalo být nepředstavitelné horko.
„ Ondro prosím, tady né!“ rezolutně jsem mu tu jeho packu vyhodila, až se očividně naštval.
„ Já to už takhle nemůžu dál vydržet. To je přeci proti přírodě jen tak se vodit za ruce, vzdychat a nemoct se tě ani pořádně dotknout.“ zakryl si dlaněmi tvář jako by se moc ve své zoufalosti styděl.
„ Ondříčku, nezlob se na mě. Já tady opravdu nemohu. Něco vymysli kde bychom mohli být s jistotou samy...“ líbala jsem jej na vlasy a přivinula si ho na svou hruď.
„ Když ty nemáš vůbec tušení jak šíleně moc po tobě toužím...“ vzlykal a svou ruku mi nenápadně strkal mezi kolena.
„ Věř mi, že tě i já moc miluji a nechci tě trápit miláčku...“ zvedla jsem mu hlavu a byla jsem celá překvapená, když jsem viděla jak mu skutečně tečou slzy lítosti.
„ Ty ani netušíš jak mě to moc bolí, když mě takto neustále odmítáš. A já bych bez váhání pro tebe udělal úplně všechno na světě. Nezabíjej hned v zárodku každý můj pokus se ti alespoň malinko přiblížit. Copak mi tě není vůbec líto?“ vrátil se rukou zase pod blůzku a po chvilce mi dokonce stáhl i podprsenku.

Byla jsem z toho celá tak vedle, že jsem ani nezpozorovala kam se druhou rukou dostal. Teprve když jsem jej ucítila na svých kalhotkách. Asi věděl že mi musí dát čas a tak nepospíchal. Ani netrvalo tak dlouho a mé odhodlání se ubránit sláblo každou minutou.

„ Jsi taková hebounká, něžná a milounká. Mazlit se s tebou je něco tak úžasné krásného, že bych to vydržel hodny, dny...“
To jsem ještě netušila, že jsem definitivně ztracená. Všechno co se dělo dál, jsem už jen vnímala rozmazaně a jako z veliké dálky. Než jsem se nadála, ležela jsem na sedadle polonahá a on mě pořád tak krásně mazlivě objímal. Líbal mě po celém těle. Pane bože to bylo k zešílení krásné...a potom se to stalo. Jako když mi tělem proletí silný blesk! Bolest se utápěla chvílemi v nepopsatelně krásném pocitu. Bylo to hrozný a při tom tak nevydržitelně úžasný. Nejhorším však ze všeho následně bylo, že potom náhle o mě na čas ztratil totálně zájem...
„ Ach jo...“ povzdechla si nahlas a vstala. Moc dobře věděla, že na kino už může zapomenout, protože se to již nedalo stihnout. A rozvahy kolem Ondry jí nakonec pomalu ale jistě naznačovali, že bude muset asi moc věcí hodně rychle a důkladně přehodnotit.

Pokračovala v cestě kolem potoka, kde věděla že musí být hodně opatrná. Místy byla cestička lemovaná vysokým kopřivovým porostem a ty dokázaly krutě trestat každou neopatrnost. V posledním záhybu kde nedávný déšť a vítr smotal dlouhé žahavky do sebe a položil je přes cestu značně trpěla. I když se pokoušela si svým vehiklem prorážet cestu, šlehaly jí víc než ji bylo milé. Nakonec se v zoufalé bezradnosti zastavila.

„ Tak mám to prorazit pomalu, nebo to bleskem prolítnout?“ položila si rozhodující otázku na kterou si rychlým rozběhem, také hned odpověděla. Její hlasité zapištění však dokazovalo, že to zřejmě nebylo tím nejšťastnějším rozhodnutím. Zrovna když zápasila s bicyklem který se zamotal do porostu, ozvalo se náhle z pravé strany kde byl potok hlasitý tlukot křídel a ostré zaštěbetání. Hejno vyděšených kachen se zvedlo tak nečekaně z hladiny, že se jí leknutím skoro zastavilo srdíčko. To všechno se odehrávalo v již skoro úplné tmě. Její zoufalost přerostla do krátkodobé paniky. Krve by se nikdo v těle nešťastné dívky nedořezal. Na víc se lekla tak, že automaticky uskočila vlevo, šlápla do podmočeného nezpevněného terénu a beznadějně zmizela v objetí statisíce kopřivových žahadel. Kolo které na sebe při tom strhla jí zabránilo rychle vstát a několikrát ji znova a znova vrátilo do nepříjemně studené a páchnoucí blátivé břečky.
Když se jí to konečně povedlo a sotva stoupla nohou na pevnou cestu, hnala se kupředu jako divoká noční fúrie. Kolo které táhla za sebou napříč, vytvářelo širokou přehlednou cestu z povalených kopřiv. Mohla se zbláznit vzteky že její tak málo oděvem chráněné tělo, bylo jak v jednom ohni. Skoro zpěněná se zastavila na místě, kde byl břeh potoka mělký. Opatrně zkusila hloubku chladivého živlu a pak do něj vstoupila.
Nejdříve si sedla na bobek a když si navykla na chlad vody, dosedla úplně. Rychle si stáhla bahnem nasáklé triko i kalhotky, hodila je na větev keře a celá se položila do vln. Svědivý pal žahadel se zmírnil na přijatelnou míru. Ale i tak si dlaněmi musela hladit celé tělo, které bylo poseté nesčetnými, rychle narůstajícími hrbolky. Ještě dlouho ležela bez jediného hnutí. Tma zhoustla již natolik, že nešťastnou dívku bezpečně zneviditelnila. Jen zvědavý měsíc se občas prodral skrze mraky aby se přesvědčil, že je s ní ještě pořád všechno v pořádku. Zrovna uvažovala o tom, že by si měla prádlo vymáchnout a pokračovat v chůzi, když se jí náhle cosi neslyšně dotklo v místě ramen. Strnula hrůzou a pocit který v ten moment měla se nedal vůbec normálními slovy popsat. Svaly se jí napjaly k prasknutí a součastně se s šíleným výkřikem se snad kolmo vymrštila do pozoru. Zděšená

ondatra jen zapištěla a tak rychle se snad v celém svém myším životě ještě z žádného místa neodporoučela. K smrti vyděšená a už pomalu vysílená Eliška se bezmocně rozplakala. Bylo toho na ni v ten den prostě moc. Až po hodně dlouhé době si odevzdaně sáhla pro špinavé věci a za neustálého pláče, se pokoušela z nich dostat špínu. Když už měla pocit že by to mohlo stačit, vyždímané je hodila na břeh.

„ Co jsem komu udělala? Proč se všechno tak krutě staví proti mně? Proč!“ vykřikla.
...protože seš pitomá husa!...zaburácelo zase její nitro.
To tedy jsem a pitomá je jen málo vystihující ...souhlasila sama ze sebou a vystoupila z vody.

Když vzala do ruky tričko, tak se ještě několikrát pokoušela z něj vymáčknout i tu poslední kapičku vody než si jej s odporem natáhla na tělo. To samé učinila s kalhotkami. Dala se do ni zima. Nepomohlo ani poskakování, ani tření svého těla rozmočenými dlaněmi. Raději toho nechala a zahleděla se do tmy. Věděla že již nedaleko je její poslední překážka v podobě vytouženého kukuřičného pole.
S určitým ulehčením vyrazila protože si byla jistá, že všechno co jí mohlo vyděsit, jí snad již několikrát vyděsilo. Za tichých nadávek kterými se do nekonečna častovala, nechala za sebou většinu lánu, který se na svém konci malinko zvedal do svahu. Skoro dosáhla jeho horizontu, když jí k zemi přibil hlasitý dívčí smích. Nejdříve si myslela že už má ze všeho halucinace, ale když se k dívčímu hlasu přidal i mužský bas, rychle zavětřila.

„ Zbláznila jsem se nebo co? Vždyť to se poslouchá jako by tam byl můj Ondra?“ šeptla nevěřícně a potichu odložila kolo.
„...né Ondro zbláznil ses, to přeci nejde!“ brala na vědomí dívčin hlas a hrozné tušení v ní začalo narůstat.

Přikrčila se a plíživými přískoky doběhla až k horizontu, který se mezi tím osvítil. Ještě pořád nikoho neviděla. Sjela do hlubokého rigolu a opatrně se vyšplhala na jeho druhé straně. Když pomalinku vystrčila hlavu, okamžitě poznala jí dobře známou fiatku, kde před předními reflektory byla rozprostřená deka...
„ Ten prasák, když se mě nedočkal tak přeci jen okamžitě sbalil Růženu...“ zavrčela bojovně. „ Ty sviňáku! Tak ty beze mě nemůžeš bejt, ty mě nade vše miluješ jo! Ty si mě chceš dokonce vzít, protože život beze mě by pro tebe neměl vůbec žádnej smysl?“ opakovala slova, kterými jí poslední dobou tak často častoval.

„ Tak Růžo co je to dneska s tebou, nedělej fóry. Co pořád blbneš? Jsme tady úplně samy. Ty si chceš hodit hrbem a já zrovna tak. Kdy se nám zase taková příležitost povede?“ dotíral na ni.
„ Sami nebo ne! Nejdřív se zbav tý nafoukaný Elišky! Já ti v žádným případě tady nebudu hrát nějakou ubohou náhradnici. Já jsem ti vždycky dobrá jen tehdy, když se na tebe vyprdne a zejtra až zavrká, tak si na mě ani nevzdechneš!“
„ Růžo no tak. Jak dlouho se už známe? Ty víš moc dobře že takový namyšlený frndy jako je vona mám na háku. A dneska si dovolila moc. Na to já nejsem rozhodně stavěnej, abych někde půlhodiny panáčkoval a čekal jestli milostivě doleze. Ze mě nikdo dvakrát idiota neudělá. To si zapiš za uši!"
„ A co když je to jinak?“ ubrala na své obranné intenzitě.
„ Tak o mě všude můžeš vykládat, že sem srab a posera! Nepamatuješ před tejdnem u křížku? Když jsme to tam spolu rozbalili, tak to byla přeci bomba, ne? No řekni sama, nebyla to špica?“
„ Jo, možná byla. Ale to jsem byla tak vožralá, že si z toho stejně ani nic nepamatuju...“
„ Tak při tom příště nechlastej a už si do prdele stáhni ty hadry! Víš jak je budeš mít zmamlaný?“
„ Ale já…“
„ Zbytečně nekecej a klekni si, pomůžu ti. Vždyť bys potom nemohla vůbec mezi lidi...“ přemlouval ji a ona si skutečně klekla. „ Věděl jsem že ty seš jediná dorostlá ženská mezi těmi trapnými puberťačkami...“ přetáhl jí šaty opatrně přes hlavu.
„A co když sem někdo přijde?“vydechla svou poslední obavu.
„ Sem? Dokud není kukuřice zralá, tak sem nepáchne ani noha a v tuhle hodinu už vůbec ne. Ukaž se mi? Já stejně ty tvoje kozy žeru. To se hned pozná že máš něco v rukách...“ pomalu ji položil na záda a hned zaklekl k její hrudi, kde jedno prso plnou hubou nasál a druhé muchlal v dlani.

Růžena ležela nohama né víc jak dva metry od nosu vyděšené Elišky, které se po tváři koulely velké slzy lítosti. Byla tak šokovaná tím nenadálým divadlem, že nebyla schopna vůbec ničeho.

„ Ty seš taková sametová a měkoučká. To je přesně to, co na babách tak šíleně baštím...“ okamžitě jednou rukou zaútočil na bleděmodré kalhotky.
Růženčino tělo se začalo napínat, ruce se zachytily v trávě a hrdlo hlasitě vzdychalo. Bylo vidět že Ondra přesně a už předem věděl kde musí začít, aby zapomněla úplně na všechno. Když zasunul ruku pod gumu kalhotek, Růža se napnula jako luk. Pokrčila nohy, nadzvedla mohutný zadek a její vzdychání bylo čím dál tím hlasitější.
„ Sundej, sundej mi je prosím...“ začala hrabat nohami a Ondra zkušeným pohybem ruky prádlo stáhl až pod její kolena a zbytek si už udělala sama.

Eliška, ta byla jak po hadím uštknutí. Před jejím nosem se rozestoupila kolena, která Růžena navíc ještě zvedla a Ondra v ní hned utopil snad polovinu své dlaně. Ona jen nestoudně zajódlovala slastí a začala z něj strhávat jeho džínové kraťasy. Teď teprve viděla, jak se to všechno dělá doopravdy. Když se jí konečně povedlo kraťasy stáhnout, objala jeho boky a přitiskla si jej klínem na tvář. Její hladová ústa nasála toho jeho dobře vyvinutého ogara a začala Ondru vytáčet do nezvyklých obrátek. Z deky se začalo ozývat mlaskání, sání, chrochtání i stále hlasitější výkřiky.
Eliška zhnuseně zavřela oči a její prsty začaly hrabat zoufale v hlíně tak dlouho, až nahmátla velký kámen. Znehybněla a pomalu nenávistně otevřela oči.
Ondra si zrovna hodil její nohy na ramena a s výkřikem do ni proletěl tak rychle, až se její prsa nebezpečně rozvlnila. Jeho zadek kmital v hlubokém stínu, tak že viděla jenom

pohybující se obrysy. Najedenou prudce přirazil. Ona dlouze a hlasitě vykřikla, zvedla svůj klín do výšky a krouživě se na ten jeho tlačila tak dlouho, až bezvládně padla zpět na deku. Sundal si její nohy z ramen a otočil si ji na břicho. Oběma rukama zajel pod její tělo a nadzvedl jí do kleku. Klečela nyní v plném světle a vytvořila něco jako kočičí hřbet. Ondra se dal okamžitě do usilovné práce ze zadu. Začala rozkoší křičet, mohutná ňadra jí málem tloukla do její vlastní tváře, jak prudce rozkmitala celé tělo.

Pro Elišku to bylo divadlo plné děsu, ponížení a odporu. Klekla si zvedla ruku která svírala kámen, ale hodit jej stejně už nedokázala. Nový příval slz jí na chvilku rozmazal úděsný obraz. Bezmocně spustila paži podél těla a zhroutila se na zem. Kámen se z otevřené dlaně vykutálel a zmizel ve tmě rigolu.
„ Ne, ne a ne. Ty mi za to nestojíš! Ty seš z kategorie tvorů, kde je boží dobytek proti tobě charakter!“ zase se s pláčem zvedla ve chvíli, kdy si Ondra pomalu začal prožívat svůj slastný vrchol.
Její uslzené oči přeběhly bezmocně celé bojiště, které bylo ještě plné vzdechů a naříkání a pohled se jí zatavil u velké půlky nakrojeného melounu, ležícího u předního kola vozu. Ve svém rudém, šťavnatém středu měl zabodnut Ondřejovu oblíbenou dýku.
V očích jí zablýsklo a tělo se náhle vymrštilo. Několika skoky se přenesla za Ondru, který si ji v zápalu boje ani nevšimnul.Prudce se sehnula pro dýku, zvedla ruku, ústa se chystala vydat poslední bojový výkřik. Tělo se jí napjalo a nakonec vrazila dýku těsně vedle poklice do předního kola. Ani když se ozvalo přidušené syčení, tak ji ještě žádný s těch dvou nebral na vědomí. To samé učinila u dvou zadních a vrátila se na bojiště. Vzala rozkrojený meloun a když Ondra zrovna hlasitě vil v prožívaném blahu, nakopla jej bosou nohou do boku tak silně, že málem přepadl.
Vyděšeně se ohlédl a ona mu vší silou narazila přezrálý plod na hlavu. Zachytil jej do svých rukou, ale to mu už Eliška přetáhla přes hlavu Růženčiny šaty a škubla. Cáravý zvuk trhající se látky, Růženu probral z úleku.

„ To nesmíš. Ty jsou tuzexový!“ zaječela.
„ Že nesmím?“ zabrala ještě jednou a roztrhla je znova na jiném místě. „ Já ti dám ty děvko odporná...“ utrhla Ondrovy pošramoceného melouna od tváře, postavila se rozkročmo před zděšenou dívku a vší silou jí zbytek taky mázla do tváře.
„ A teď můžete miláčkové ve svých prasečinách klidně nerušeně pokračovat a nezapomeňte si po sobě taky slušně uklidit!“ vykřikla vytekle a zmizela ve tmě.
Když přišla celá zničená domů, čekalo jí už malé pozdvižení. Rodiče věděli že chce jít do kina a byli u ni zvyklí, že když něco slíbila tak se na to také mohli spolehnout. Ale ona jim k hněvu nedala mnoho šancí svou upřímnou a rychlou zpovědí, kterou s oddychnutím vzali.

„ Jdi do vany ty náš trapiči. Táta ti zítra pro to kolo zajede a nedělej si starosti. Až budeš ležet ve vaně, tak si ještě jednou všechno jen tak pro sebe projdi a zamysli se nad smyslem a nesmyslem některých věcí...“ usmála se maminka a táta jí dobrosrdečně plácl po upatlaném zadečku.

Když se postavila v koupelně před zrcadlem, vypadalo její tělo pořád ještě jako v pokročilém stádiu lepry. Na víc měla kolena i lokty zablácené o sporém oblečení vůbec nemluvě. Ale v tenhle moment bylo pro ní daleko důležitější, jak jednoduchým a opravdovým způsobem se za ní rodiče pro ni v tak důležitý moment postavili? Shodila se sebe věci a spustila sprchu. Teprve když si byla jistá, že na jejím těle nikde nezůstala stopa po blátě, uzavřela odpad vany, nandala si hodně pěny a sedla si do mělké vody.
Co ten blbeček na ní vlastně má? Vyválí se kde s kým, inteligenci jí sudičky taky zapomněly dát...povzdychla si nahlas..
...tak bych se ale ty hloupá vůbec neptala...ozvalo se varovně její nitro…
A jak by ses tedy zeptala ty?
...co z takovýho blbečka vlastně mám a kde jsem zapomněla svou mou vlastní inteligenci a hrdost, když jsem se právě s ním tak naivně spustila?

Hm...díky…tak tohle teď sedělo...
...a to je všechno?
Co ti na to mám říct, když máš pravdu? Ale neboj se. Asi každá holka musí nejdříve dostat za vyučenou, aby některé věci prostě sama pochopila...
...to myslíš fakt vážně?
Smrtelně a stydím se sama před sebou že jsem dopustila to, co jsem dopustila...
...tak fajn, já už mlčím...

Eliška zastavila vodu a pomalinku si šampónem namydlila vlasy, ale nespláchla si je. Opřela se o hranu vany a zavřela oči a připomněla si hrozný úlek na ni řítícího se jelena i vylekaný úprk malého stáda divokých prasat. Vzpomněla si na ondatru i na kachny a nějak jí to najednou přišlo všechno k smíchu. Tak nějak si uvědomila, že v každém tom jediném případě se to domorodé zvíře vyděsilo stokrát víc než ona sama. Skoro připustila i možnost, že tam nahoře se zase někdo na to její trápení s Ondrou už nemohl dívat a proto zorganizoval to důrazné a hrůzně poučné divadlo.

Rozhodně lekci kterou dostala ji dostatečně probrala k tomu, aby radikálně přehodnotila své srdeční záležitosti a postavila si úplně nové a snad opravdu smyslné priority.


***

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 5
Účastníků: 7


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Eliška v říši divů" | Přihlásit/Registrovat | 10 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Eliška v říši divů
Od: fungus2 - Monday, 07.11. 2005 - 17:00:09
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Tak jsem to celé pročetl a příjde mi tahle povídka dobrá.


[ Odpovědět ]


Re: Eliška v říši divů
Od: Mara - Monday, 07.11. 2005 - 17:54:28
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Je to opravdu dobře napsané, dokonce velice dobře, ale na kvalitě značně příběhu ubírají hrubé pravopisné chyby -i/-y hlavně ve shodě podmětu a přísudku. V příběhu "Zahradník" se nevyskytují. Přesto (nebo právě proto?) dávám jen 8*.


[ Odpovědět ]

Re: Eliška v říši divů
Od: geper - Wednesday, 09.11. 2005 - 08:56:28
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Díky za za pěkné hodnocení...pravopis je má slabá stránka-uznávám-bohužel jsem už příliš dlouho z republiky...tak mi to odpuste.
Díky taky všem ostatním...


[ Odpovědět ]
Re: Eliška v říši divů
Od: pepa - Wednesday, 09.11. 2005 - 10:07:18
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Jóó, talent se nezapře. Líbí.


[ Odpovědět ]
Re: Eliška v říši divů
Od: geper - Saturday, 26.11. 2005 - 17:55:12
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Pepo dík...snažím se.


[ Odpovědět ]

Re: Eliška v říši divů
Od: ANNY - Thursday, 24.11. 2005 - 19:47:34
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://www.anny.cz
Tak už to chodí, dočkáme, čeho si zasloužíme.
8*
Malinko ubrat toho popisu bloudění, nechat jej jenom nezbytně, jako pojítko mezi hrdiny.
Měla jsem nutkání přeskakovat, některé věty mě ve čtení zdržovaly.


[ Odpovědět ]

Re: Eliška v říši divů
Od: geper - Saturday, 26.11. 2005 - 17:56:36
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
No jo, když já se někdy neudržím a pak se zbytečně rozkecám...


[ Odpovědět ]
Re: Eliška v říši divů
Od: Anonymní - Saturday, 26.11. 2005 - 18:02:23
A pak, že jsou baby ukecané?
Máš u mne plný počet, to se mi často nepřihodí, aby mužskej přiznal, že i žena mohla by se občas strefit.


[ Odpovědět ]
Re: Eliška v říši divů
Od: geper - Saturday, 26.11. 2005 - 18:12:13
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Jen vydrž, u mě se ti to asi stane velmi často, když mi k tomu dáš příležitost. Já jsem už dávno pochopi podmanivou sílu ženy, která už dávno nehraje ty druhé housličky a je to tak moc dobře, že pánové? Co bychom bez nic byli?

No, jen jestli jsem si teď nenajel na písek...i kdy já si tomu dovolit!


[ Odpovědět ]
Re: Eliška v říši divů
Od: Anonymní - Saturday, 26.11. 2005 - 18:22:14
Zahulíme - uvidíme!
To si říkám, když nevím kudy kam a zapálím si cígo voňavé, abych mohla vydýchat nepoznané.
Teď už ale vážně, nechci hrát prim, jsem pro zvučné dueto.
Líbí se mi muži, když umí být galatní a taky si to umím užívat.
Nemusím fňukny, ať už ženy nebo muže, těch se straním a prchám jak jen můžu.


[ Odpovědět ]
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
67 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.04 sekund