přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
happywork + 7 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Zahradník
geper - Sunday, 06.11. 2005 - 17:45:18
Téma: Próza - Příběh



Zahradník

Po nepříjemném konfliktu s představeným, který mi vyčetl že jsem včas nezajistil materiál na novou výrobu, jsem znechuceně opustil království své kanceláře. Skočil jsem odhodlaně do vozu se snahou ve Feroně bleskem zvrátit nepříznivý vývoj mé reputace. Vyrazil jsem do okresního města a jak se říká, můžeš bejt blbej ale musíš mít štěstí. A to vyjímečně a jednoznačně zabodovalo v můj prospěch. Navíc se mi i povedl i husarský kousek za úplatu do kapsičky vsunuté stovky, že do konce směny téhož dne byl zlořečený materiál ještě na místě. V ten den jsem se do práce už nevrátil.
Venku byl slunný lednový den se slušnou sněhovou pokrývkou, kterou se tvrdošíjně ale marně pokoušelo sluníčko narušit. Jel jsem jen tak naslepo až mě do oka padla informační tabule, lákající do vyhřátých prostorů botanické zahrady. Usmál jsem s myšlenkou „ nakonec proč né?“ a nabral kurs avizovaným směrem. Za pouhé tři kačky jsem se stal majitelem vstupenky a záhy vdechl provlhčené teplo příjemně vyhřátých skleníků.

Ani po čtvrt hodině jsem nepotkal mimo personálu, živou duši. Až tam vzadu mezi orchidejemi se procházela jakási mladá žena v dlouhém kabátě, lemovaným kožešinou. Vůbec nevnímala své okolí, zřejmě uchlácholená notorickým liduprázdnem. Dlouho stála u mohutného trsu zeleně a teprve když jsem v zákrytu rostlin přišel blíže, viděl jsem, jak se urputně snaží něco vydloubnout. Také se jí to po chvilce povedlo a lup rychle zmizel v kapse kabátu.

Udělal jsem několik svižných kroků a dostal se těsně za ni. Ani teď mě ještě nezpozorovala. Fakt nevím co mě to tenkrát napadlo, ale drze jsem jí zapíchl ukazováček do ledvin a vykřikl to známé a osudové „ jménem zákona!“
Ve vteřině se proměnila v mramorovou sochu a snad v ten moment ani nedýchala.

„ Byla jste dámo přistižena přímo při činu. Všechno co teď řeknete nebo uděláte, může být použito proti vám! Pomalu zvedněte levou paži nad hlavu a pravou rukou mi předejte předmět doličný!“ syčel jsem s vážnou důrazností.

Zareagovala jak naprogramovaná. Levá ruka se pomalinku přenesla za hlavu a pravá zalovila v kapce. Když otevřela dlaň chvějící se ruky, krčilo se v ní něco malinkého zeleného s několika vlasovými kořínky.
Neotočila se ani nepromluvila. Jenom na konečcích vlasů a lemu kabátu bylo zřetelně vidět, jak se celá chvěje. Můj pohled sjel až ke kozačkám a zase zpět.
„ Pomalu se prosím otočte a žádné hlouposti!“ nařídil jsem.
Dala se dle příkazu do pohybu. Nejdříve jsem s napětím sledoval její ustrnulý profil tváře s výrazně otevřenými ústy a pak jsme stáli pár vteřin tváří v tvář.
„ Petře, ty darebo nenapravitelnej! Já tě snad budu muset jednou do mrtva zabít, jinak se tvých blbinek snad nikdy nezbavím!“ vydechly překvapením její strachem odkrvené rty.
„ Evo? Je to vůbec možný? Jsi to opravdu ty?“ vylovil jsem z hloubi své paměti krásnou tvář s kterou jsem se před lety důvěrně sblížil na nějakém školení.
„ Ještě chvilku a mázlo to semnou...“ spustila paže, zavřela dlaň a s evidentním ulehčením vydechla své napětí.
„ To snad není pravda Evičko? Ty jsi po letech čím dál krásnější? Jak to ty moje štěstí jen děláš?“ políbil jsem překvapenou ženu na rty.
„ Kde se tady vůbec bereš?“ tvář se jí roztančila v ulehčení překrásným úsměvem.
„ No, přišel jsem tě sem zatknout, co jinýho?“ zaškaredil jsem se vážně.
„ Já si snad na ty tvoje legrácky do smrti smrťoucí nezvyknu.“ šoupla mi ještě jednu pusu.
„ Ani nemůžeš, když se vypaříš bůh ví kam a vidíme se jednou za století. Kde ses tady vlastně vzala? Pokud si pamatuji tak bys měla bydlet někde sto, stopadesát kilometrů jinde.“
„ Pamatuješ si dobře Petře. Za tři hodinky mi taky jede vlak. Měla jsem tady služebně co dělat a zvládla jsem to tak rychle, že mě ještě zbyl čas se jít podívat sem, do těchto překrásných skleníků.“
„ To mě ale docela mrzí, že ještě pořád tak nestoudně kradeš. Já si myslel že tě tenkrát ten případ v té samoobsluze nadobro vyléčil.“
„ Já tě snad budu muset opravdu zahlušit. A tu samošku, tu mi snad ani nepřipomínej. To byla taková vostuda u tý kasy...a nejhorší na tom bylo, že ti ta naivní kasírka věřila každé slovo. A za mnou stálo víc jak dvacet lidí...“
„ Jo holka tenkrát to byla legrace, ale co spolu podnikneme nyní?“ nahodil jsem zamyšlený výraz tváře.
„ Nechceš mi tím nakonec říct, že jsi se dal k policajtům?“ zvážněla.
„ K policajtům zrovna ne, ale stal se ze mě zapřísáhlý milovník a hlavně ochránce přírody.“
„ Pojď do vedlejšího pavilonu ty kecko, tady je to jak v sauně...“ s ulehčením se do mě zavěsila a nedočkavě pospíchala z místa činu.

Během další půlhodinky jsme si s chutí zavzpomínali na společně prožitou dobu minulou a vzájemně se informovali o aktuálním stavu našeho současného bytí. Seděli jsme na lavičce pod mohutným exotickým keřem, který vyluzoval nebezpečnou iluzi jistého intimního bezpečí. Snad z dlouhé chvíle nebo pod vlivem vyvolaných vzpomínek, jsem se pomalinku zkusmo rukou propracoval pod její rozepnutý kabát a proplížil se až na horkou pokožku jejich zad.

„ Jsi stále jako elektrická. Sotva se tě člověk dotkne je okamžitě jak pod proudem...“ šeptal jsem jí do ucha a když jsem nabral důležité jistoty že se nemíní bránit, tak jsem přes její bok vyrazil na důslednější průzkum její přední strany těla.
„ Mohu se také přesvědčit jestli je i u tebe všechno jak má být?“ šeptly její rty a položila si packu do mého klína.

Skoro znervózněla, když hned na první pokus nic nenahmatala. Ale když jsem si poposedl a ona mi rozepnula kalhoty s úsměvem spokojeně vydechla.

„ Ty jsi mi vždycky tak krásně sladce lhal...“ utrousila šeptem.
„ Proč si to myslíš?“ posunul jsem se ještě malinko výš a rukou narazil na pevné sevření její podprsenky.
„ Tak...“ vypustily potichu její našpulené rtíky a prstíky několikrát něžně stiskly.
„ Jak, tak?“ reagoval jsem víc formálně a přeběhl rukou ještě výš se snahou rychle dosáhnout na její bradavky, protože jsem si moc dobře pamatoval, když se usadím na tomto bodě jejího těla, tak je mi beznadějně vydaná na pospas.
„ Petře ty smilníku, změníš se taky někdy?“ zavzdychla a já cítil obrovský tuhý nárůst mezi prsty.
„ A opravdu bych měl?“ shrnul jsem horní část krajky a dal ukazováčku příkaz ke kroužení.
Reakce byla snad okamžitá. To rychle tuhnoucí nic se proměnilo v mohutný hutný špalíček, vysílající do jejího těla dlouhé kulometné salvy gradující rozkoše, rozmetající okamžitě i sebemenší obranné postavení varujícího rozumu.
Její tělo se zachvělo, svezlo se na lavičce o poznání níž a její plíce začaly ve zrychleném tempu pumpoval kubíky kyslíku. Kolínka se ji rozestoupila a její levá ruka v mém klíně silně ožila.
Pravou si dokonce sama rychle rozepnula blůzku a bez velkého ostychu odhalila svá krásná plná ňadra.
I já jsem přidal na aktivitě. Prudce jsem zatáhl břicho a krátce se nadzvedl tak, aby do své dlaně mohla bez problémů nabrat celý ten můj napínající se poklad.
Následovalo příjemné povolení bleskem rozepnutých katí. Než jsem se nadál, sletěly její uvzdychané rty za vysvobozeným a hrozivě do výšky trčícím znakem mé mužské podstaty. Až mi málem vyběhly oči z důlků jak rychle si mě její rty nasály.
Sama se stočila na lavičce tak, že mohla žebravě zvedat svůj klín. Nemusela samozřejmě už říkat vůbec nic. Já jako zkušený čmelák jsem nasál tu úžasnou paličku medujícího květu a mohl jsem sát a sát až do úplné opilosti. Eva se v ten moment již podala naplno svému chtění a nabízela mi všechny své plody jak se říká přímo na stříbrném podnose. Tedy přesněji řečeno spíše plným klínem. Ten se zvedal, kroužil a bušil do šprdlení lavičky tak, až se otevřel uzávěr jejího přiškrceného hrdla, které si muselo přidušeně vykřičet svůj vrcholný prožitek do listoví našeho keře.

Když jsem i po druhé dobyl její přesladký kvítek, který již po několikráte nanovo aktivoval její hlasivky, sjela na bobek a pomalu se zvedla v hlubokém předklonu a širokém rozkročení, rukama se křečovitě držíc šprdlení lavičky.
Zase jsem ji beze slova pochopil. Jedním ladným hmatem jsem přehodil cíp kabátu přes rozpálenou hlavu a nasadil svůj oteklý sosák, který se do nabídnutého okvětního kalíšku

s určitou nedočkavostí nekompromisně zavrtal. Silně se prohnula v kříži a hlasitě zavrněla. Mé hladové dlaně zalovily na její hrudi a stabilizovaly rychlý rozkmit do sebe narážejících prsů. Každým úderem mého klína, také s hlasitým zaskřípáním popojela lavička o centimetry blíž pod keř. Závěrečná exploze s vteřinovou přesností ve shodě nás už zastihla smotané v tenkém větvoví křoviny a nohy lavičky se na zladni straně silně propadly do měkkého záhonu.
Sladce zakvílela a padla vyčerpaně na kolena. Můj ogárek vyletěl z hlasitým mlasknutím a já si v ten moment rázem připadal hrozně pitomě s kaťaty smotanými kolem kotníků. Ruce najednou nevěděly co mají podniknout a hrály si s cípem promočené košile. Ona se pomalinku sedíc na bobku otočila ke mě a pevně se chytla za mé boky. Milimetr po milimetru se soukala vzhůru a jejím rtům cestou neuniklo fakt vůbec nic. Nasála si mě tak vášnivě, že jsem se opravdu chvílemi bál aby ze mě neudělala holčičku.

„ Tak vážení, bylo to moc hezký a bylo toho dost. Pro dnešek tady končíme!“ přibil nás k zemi znenadání hluboký bas a následné hlasité zatleskání, které se z ničeho nic ozvalo zamnou.

Eva se vyděšeně zhroutila na kolenou, lesknoucí se ústa zůstala pootevřená až se hlasitě zakuckala.

„ Momentíček, už dojíždíme na konečnou...“ vypadlo mi z huby když jsem zahlédl klasického zahradníka opírající ho se o hrábě ze slamákem na hlavě a přiblblým úsměvem ve tváři.
„ Mějte vašnostové taky uznání...“ zabručel přátelsky. „ Jsem tady od šestý ranní a kámoši na mě už čekají s partičkou mariáše.“ vysvětloval víc jak trpělivě.

Eva se přimlaskla na mé tělo jako užovka a bleskem si zapínala knoflíky. Bez varování se náhle odlepila a v panice se dala na bezhlavý úprk.

„ Evičko, počkej přeci...“ rozhodil jsem bezradně ruce a nemohl pochopit že mě nechala tak surově nahatě přibitého na pranýři samotného.
„ Pane, zvládnete si natáhnout ty pobryndaný katě sám, nebo si přejete moji pomoc?“ nabízel se přeochotně zahradník, který nezměnil svou posici ani o milimetr.
„ To je dobrý...myslím že to ještě zvládnu sám...“ reagoval jsem jako ze spaní a teprve následně mi dokonale sepnulo.

Bleskově mi vyletěly kalhoty vzhůru a náhlý třes rukou mi silně zkomplikoval zapínací operaci.

„ Kde jste se tady člověče tak najednou vzal? To nemůžete alespoň zaklepat?“ vypadlo ze mě vyčítavě.
„ Zaklepat? Vážený pane, já jsem tady doma a dokonce tady i pracuju...a zaklepat bych bejval mohl tak akorát hráběmi na tu vaši zpocenou prdel…“ pohnul významně svým pracovním nástrojem. „ A aby bylo jasno, od vás teď dostanu čtyřicet pět padesát za nedobrovolný přesčas...“ natáhl s takovou jistotou ruku, že jsem do ni bez protestu vrazil hned celou padesátku a vypálil za Evou.
Ta stála venku jako bohyně pomsty. Kolem ní se ještě v mrazivém ovzduší vnášel lehký opar páry, vystupující z každé skuliny jejího oblečení. Nervosně kouřila a mračila se jako stádo rozdivočených čertů.
„ Já si zprvu myslela, že se zase jedná jen o nějaký tvůj další nejapný fór! Ale když jsem zahlédla toho šílenýho dědka v klobouku, tak bych byla nejraději na místě umřela...“
„ No tak, to bychom si fakt byli pomohli oba…“ rozhodil jsem s určitým výrazem omluvy paže.
„ Neudělal ti nic?“ dokonce o mě projevila náhlou starost.
„ Nic vážnýho. Jenom mě z kasíroval o padesátku...“
„ O padesátku? Tak to jsme dopadli ještě dobře, že?“ začala se uklidňovat. „ Hodíš mě prosím na nádraží?“
„ Jasně. Ale jestli chceš, tak si s ním můžeš ještě promluvit...“ ukázal jsem významně za ni.
„ Pro boha...“ vyjekla, když viděla zase jeho přihlouplý úsměv a rychle zmizela v autě.

„ Až zase jednou budeš tady ve městě, dej o sobě alespoň předem vědět. Znám opravdu bezpečnější místa, který jsou fakt úplně bez zahradníků a podobných strašidel...“
„ Skutečně?“ konečně se zase jednou usmála.
„ Přísahám...“
„ Tak slibuji...“ políbila mě na tvář.
„ A ta padesátka za to určitě stála…“ křiknul jsem za ní.
„ Vyjímečně s tebou Kliftone souhlasím…“ mávla mi na rozloučenou.

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Příběh:
PRŮZKUMN Ý LET

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 6
Účastníků: 5


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Zahradník" | Přihlásit/Registrovat | 6 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Zahradník
Od: Anonymní - Sunday, 06.11. 2005 - 18:18:24
Tak to bylo dobré!!


[ Odpovědět ]


Re: Zahradník
Od: fungus2 - Sunday, 06.11. 2005 - 18:19:59
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Mně se mi povídka líbila.


[ Odpovědět ]

Re: Zahradník
Od: pepa - Monday, 07.11. 2005 - 08:25:58
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Dóóóst dobrýýý. Líbilo se mi to.


[ Odpovědět ]
Re: Zahradník
Od: geper - Thursday, 10.11. 2005 - 17:04:28
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Lidičky dík...mám radost


[ Odpovědět ]

Re: Zahradník
Od: ANNY - Saturday, 26.11. 2005 - 17:00:15
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://www.anny.cz
Tahle se mi zatím líbila nejvíc. Hezky popsaný zážitek ze života.
JÓ bývavalo, jako tenkrát v Bulharsku.

10*


[ Odpovědět ]

Re: Zahradník
Od: geper - Saturday, 26.11. 2005 - 17:04:46
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Vidíš, vidíš, netřeba jezdit ani do Bulharska v Liberci je taky překrásná Botanická zahrada, opravdu! Jen asi už vyměnili zahradníka. Díky.


[ Odpovědět ]
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
56 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund