přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 7 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Pošta
Josephus - Tuesday, 01.11. 2005 - 02:32:24
Téma: Próza - Povídka

Z připravované knihy PRÁCE ŠLECHTÍ ČLOVĚKA

 

Stát se listonošem jevilo se mi jako přijatelné východisko, jelikož stará dobrá zkušenost se státními podniky byla nesrovnatelně lepší, než šaškování v různých pochybných spolcích pochybně soukromého nebo nadnárodního charakteru. Přijetí do pracovního poměru neskýtalo žádnou záludnost nebo zvláštní požadavek na uchazeče, stačilo pouze základní vzdělání, tudíž jsem na osobním oddělení zabodoval svým středním odborným. Navíc jsem si mohl vybrat městskou část, ve které bych chtěl svou profesi vykonávat. Jako základnu zvolil jsem si poštu na jedno cigáro vzdálenou od mého bydliště, kde jsem se druhý den hlásil u vedoucí, jakožto nový poštovní (přesněji listovní) doručovatel.

Oddělení doručovatelů byl veliký sál plný malých stolečků, u nichž stály nebo se hrbily postavy, podle toho, zda poštu třídily do přihrádek nad svými stolečky nebo cosi psaly. Letmým pohledem jsem zjistil, že postavy tyto jsou v drtivé většině ženského rodu, zaznamenal jsem zde asi jenom tři nebo čtyři muže z celkového počtu zhruba padesáti přítomných osob. Hluk v místnosti byl díky desítkám různých rozhovorů a pokřiků dost intenzívní, to bude pěkná slepičárna a drbárna, pomyslel jsem si. Jinak na mne prostředí působilo vcelku příjemným prvním dojmem, sál byl z jedné delší strany ohraničen řadou velikých oken, protilehlou tvořily drátěné přepážky, za nimiž byla třídírna pošty, v níž se to také hemžilo pracovnicemi. Obě kratší strany sloužily jako vchod nebo východ, přišlo na to, odkud a kam jste v danou chvíli směřovali. Celek působil díky svému archaickému vybavení starodávně, prostě jako úřad z období Rakouska-Uherska, maximálně I. čs. republiky.

Vedoucí byla energická žena mladšího středního věku a příjemného zevnějšku a po několika úvodních formálních větách přešla do spontánního tykání mé mladicky vyhlížející osobě, což na mne působilo, kupodivu, sympaticky, ač nemám podobné familiární chování od nadřízených rád. Jak se později častokrát projevilo, tato dáma byla vynikající psycholog a jen díky tomuto nadání dokázala udržet celé oddělení v chodu, což byla věc jinak prakticky nemožná, jak se ukázalo po jejím odchodu. Ale o tom až ke konci tohoto vyprávění.

Byl jsem tedy přidělen k jedné jednak obézní, jednak gravidní pošťačce, která právě pěchovala svazky dopisů do své obří modré tašky na kolečkách. Seznámili jsme se, potykali, načež jsem se dozvěděl, že tato odchází na mateřskou a toto je její poslední pochůzka, tak abych dával pozor, protože od zítřka už nenastoupí.

Venku už na ní čekal její manžel, znal jsem ho z dětství od vidění, on si mě zřejmě nepamatoval, tak jsme se seznámili a potykali, jak jinak. Vydali jsme se na tramvaj a třetí stanici vystoupili. Oblast tuto znal jsem, ne však z hlediska listonoše. Postupně byl jsem seznamován se způsobem doručování, interními informacemi o adresátech (zejména, kdo je vůl, na koho si dát pozor, kdo si stále stěžuje ap.) a snažil se zapamatovat rozsah a směr pochůzky. Po dvou hodinách byli jsme zpátky před poštou. Manžel kolegyně šel na ni čekat naproti do hospody a my vešli dovnitř. U stolku v poloprázdném sále byl mi ještě vysvětlen princip odevzdávání nedoručených doporučených zásilek k přepážce a vyúčtování doručených a nedoručených peněz. Informací ani málo ani moc, ne všechno jsem hned napoprvé pochopil a zapamatoval si, ale vše mělo přijít praxí. Před polednem jsem poděkoval a rozloučil se a skočil si naproti taky na jedno.

Druhý den ráno dostavil jsem se ke svému stolečku, který přetékal nejrůznějšími zásilkami. Jak jsem brzo zjistil, třídírna rozdělovala poštu do čet, které se dále dělily na doručovací okrsky. Jedna četa čítala deset okrsků a deset doručovatelů. Četařka mi namísto pozdravu vyčetla, že za mne poštu (která se na četě třídila dále do jednotlivých okrsků za účasti všech přítomných) třídit nebude. Což jsem jako novic ještě nemohl vědět, ale odhad, že je to patrně kráva, byl správný. Ostatní listonošky byly vstřícnější a později, u cigára, mi vysvětlily co a jak. Domníval jsem se, že na pochůzku již půjdu sám, ale když jsem se vrátil z rauchpauzy, čekala na mne u stolku postarší pracovnice, která mi vysvětlila, že už sice ze zdravotních důvodů aktivně nedoručuje, nicméně se mnou párkrát půjde, aby mě zaučila. Zakrátko jsme zpracovali veškerou poštu a vyrazili do ulic. Z následného rozhovoru vyplynulo, že tato paní jest matkou mé bývalé spolužačky ze základní školy, což zásadně ulehčilo naší další komunikaci. Učil jsem se rychle a pracoval v podstatě samostatně, odpozoroval pár profesionálních fíglů a zakrátko jsme byli zpátky na poště. Nutno dodat, že tato dáma vysvětlila mi během dopoledne vše potřebné pro výkon tohoto povolání, včetně všech nuancí (jako například, jak zacházet s kasírkou, jakým způsobem vyplácet a vracet peníze, abych se neošidil, jak se chovat suverénně a nenuceně a jak ze sebe nedělat blbce, zkrátka samé praktické zkušenosti) a ještě jsem si vydělal bokem asi osmdesát korun na tuzérech. Šla se mnou ještě asi třikrát, víceméně pro formu a od následujícího týdne obstarával jsem si své ovečky již zcela samostatně.

Profese tato si mne naprosto získala a bavila mne pro svoji rozmanitost a časovou nenáročnost. Bylo čistě na mém uvážení, jak si práci a čas zorganizuju, nikdo mi do ničeho nekecal, relativně slušný plat, stravenky, MHD zdarma, dýška a maximálně čtyřhodinové pracovní nasazení denně. Před polednem jsem se již zpravidla povaloval doma a přemýšlel, co s volným časem. Jediným negativem tohoto povolání byly občasné "rozebírky", které spočívaly v rozebrání si neobsazeného rajónu (např. z důvodu nemoci nebo dovolené) ostatními doručovateli příslušné čety, každý dostal několik ulic navíc a poněkud jej toto zdrželo, ale dalo se to (alespoň v počátečních dobách mého působení) celkem v pohodě zvládnout.

Po nějaké době byl jsem povinen absolvovat několikadenní kurs poštovních doručovatelů, což byla fraška na teoretické bázi školená úředníky, kteří dle svého projevu a naivních představ nikdy takříkajíc v terénu nebyli, prostě nutné zlo. Po složení závěrečné zkoušky byl jsem oprávněn (a povinen) nosit služební stejnokroj a stal se tak plnohodnotným a plnoprávným listonošem, čili úřední osobou.

A tak jsem den po dni, týden po týdnu, měsíc co měsíc obcházel svých více než padesát domů a tisíc (doslova) doručovacích míst. Seznamoval se se stovkami jmen a tváří a jejich malými osudy, dělal vrbu nebo drobného opraváře a tak podobně. Tu jsem se zastavil na svačinku, tu na cigárko, a pokud jsem zrovna nespěchal, neměl jsem důvod se honit. Zpět z pochůzky býval jsem i tak mezi prvními, neb jsem narozdíl od většiny ostatních cestou nenakupoval ani nechodil domů uvařit oběd nebo si lehnout, jak někteří (respektive některé) činili, měli-li svůj rajón v dosahu bydliště.

Navštěvoval jsem různé firmy a různé domácnosti, poznával jsem rozmanité lidské povahy a vlastnosti, způsob jejich života a o soukromí většiny z nich jsem se někdy až proti své vůli dozvídal víc, než by se slušelo. Kdo se s kým soudí, kdo po nocích šlape, koho mají zavřít, kdo se rozvádí, komu kdo zemřel, kdo se vyhýbá trestnímu stíhání, kdo si objednává na dobírku erotické pomůcky ap. Myslím si, že jsem byl v tu dobu nejinformovanější osobou v celé lokalitě, aniž bych o to stál nebo usiloval, lidi na sebe, ale hlavně na sousedy vykecají nebo prozradí téměř všechno. Možná by tehdy nebylo od věci přivydělávat si vydíráním, naštěstí pro ně jsem charakterní a do cizích záležitostí se nemontuju.

Postupem času zaznamenal jsem dva zajímavé poznatky, obecně lze říci, že: 1. čím je důchodce bohatší (lampasák, doktor atd.), tím je větší lakomec a naopak, čím má bába bídnější důchod, tím většího tuzéra vám dá (zprvu jsem se zdráhal od takových byť sebemenší částku přijmout, než jsem pochopil, že bych bábu urazil a než mi bylo vysvětleno ostatními pošťačkami, že bych byl blbej, kdybych nebral) a 2. čím je osoba více hogo fogo (intelektuál, podnikatel, restituent ap.), tím je větší prase a má doma větší bordel (nemám tím na mysli běžný nepořádek, ale hromadící se špinavé nádobí, odpadky, různé slupky zašlapané do koberce, smrad...).

Při svých pochůzkách zažíval jsem mnohá dobrodružství, zejména penzisté kladli mi do cesty, víceméně nechtěně, všelijaké nástrahy a překážky. Například stalo se mi jednou na sousedním rajónu, když jsem tam doručoval za nemocnou kolegyni, že jsem vyplatil důchod dementní stařeně a pokračoval v pochůzce na konec ulice. Když jsem se vracel, hulákala tato na mne z okna a dožadovala se penze, jíž jsem jí před deseti minutami předal. Naneštěstí byl na místě již i její zhruba padesátiletý syn, který přijel luxusním vozem pumpnout bábu o důchod a rozeřval se na mě, že jsem chtěl jeho matku okrást, ale on náhodou přijel a nachytal mě. Snažil jsem se mu nejprve v klidu popsat situaci a doložil své tvrzení podpisem babizny na kvitančním listě. Pravost podpisu onen gauner zpochybnil, tak jsme na sebe ještě chvíli řvali. Protože to nikam nevedlo, poslal jsem jej do prdele a pokračoval v pochůzce, beztak jsem se již dosti zdržel. Na poště jsem se s příhodou svěřil vedoucí a tato mě uklidnila, že jí se kdysi při doručování stalo něco podobného, kdy bába spláchla peníze do hajzlu a pak je chtěla znovu. Naštěstí ještě plavaly na hladině a tak se vše vysvětlilo. A dodala, že pravost podpisu může na přání případného žalobce ověřit grafolog, tento nechá si pak výkon uhradit od toho, kdo spor prohraje.

Jindy jsem byl vyplácet penze starým manželům a paní mě hned ve dveřích s pláčem prosí, zda bych jí nepomohl s manželem do postele, že od tří od rána leží na zemi a ona s ním nemůže hnout. Uložil jsem zpoceného a pomočeného muže do lůžka a když jsem opět za měsíc přišel s penězi, sdělila mi tato paní, že ještě téhož dne její muž zemřel.

Problémem všech listonošů je, když se jim chce v terénu na velkou stranu. Nejedna ze starších pošťaček přiznala, že se za svou dlouholetou praxi posrala přímo na ulici. To se mi, zaplaťpánbůh, nikdy nestalo, ač do tuhého šlo mnohokrát. Naštěstí mne několikrát zachránila paní z antikvariátu, jejíž toaletu jsem čas od času navštěvoval, jindy ta která laskavá penzistka, ze samého vděku, že jsem jí donesl důchod a nebude muset na poštu. Jen jedenkrát musel jsem do křoví. Bylo olysalé a ve svahu, volil jsem, zda se otočit směrem do rušné ulice nebo ke stanovišti autobusů. Kdyby mě někdo byť jen lehounce nakopnul, přišel by vcelku bez odporu k dobrým osmdesáti tisícům, jež jsem měl u sebe. Po vyprázdnění použil jsem služebních tiskopisů, takže případnému šťouralovi nedalo by moc práce zjistit, komu opuštěné hovno patří.

Stalo se mi také, že při doručování na toho dne rozebíraném rajónu, potkal jsem se s podobně postiženou kolegyní, právě před zahrádkou restaurace. Zasekli jsme se tam do třetí hodiny odpolední a měl jsem potom co dělat, abych se, potácející, dostal ke všem lačným důchodcům s jejich penězi, již měli obavu, že jsem byl přepaden. Zbývaly mi ještě tři čtvrtiny pochůzky a cesta byla příšerná. Shodou příznivých náhod jsem nic neztratil a nikdo důležitý nezjistil, že jsem pod značným vlivem alkoholu, neboť na poště už skoro nikdo nebyl. Kolegyně už byla taky doma, protože když jsme se potkali před hospodou, vracela se již z pochůzky. Jinak skutečnost, že pošťákům smrdělo z huby po chlastu nikoho nešokovala, neboť slušní lidé nalévali tyto vším možným, zejména byla-li nepřízeň počasí nebo probíhala-li právě nějaká firemní oslava a nešťastník, nic nekalého netuše právě zvonil u dveří s obsílkou od finančního úřadu.

Skutečné nebezpečí však hrozilo ze strany lupičů. Byly případy, kdy napadená listonoška uhájila svěřené peníze a ještě násilníka srazila ze schodů a tento zbaběle utekl, ale jedné doručovatelce z naší pošty stalo se, že byla přepadena dvěma ozbrojenými Ukrajinci, tito jí okradli, pistolí pohmoždili obličej a zcizenými klíči se jí dostali do bytu ještě téhož dopoledne, kdy tato, otřesená, líčila celou věc na poště. V bytě narazili na její babičku, která je, naštěstí, vylekala a oni, naštěstí, uprchli. Poškozená pošťačka byla ještě vystavena potupnému výslechu policistů (stávaly se případy, kdy byla oběť napadena naoko a pak se s komplicem rozdělila o kořist, teda prý, já bych policajtům moc nevěřil) a pracovní poměr ukončila. Není divu. Já nosil proti nařízení šrajtofli na zadnici, zastrčenou za kalhotami, nenechal bych se uškrtit na popruhu od brašničky, kde měly být správně peníze uloženy, to věděl každej blbec, kde nosí listonoš prachy, brašničku jsem jako jediný nenosil a procházelo mi to. A kdyby mne byl někdo přepadl, obnos bych mu odevzdal a rozhodně bych se s ním nepral, doba nepřeje hrdinům a peníze má pošta pojištěné, tak co. Pošťák je nápadný svou uniformou a na dálku láká potenciální zločince, za nástup do služby bez stejnokroje bývaly sankce, lépe na tom byli brigádníci, kteří žádnou uniformu neměli, doručovali v občanském oděvu a snáze splynuli s davem, byť za sebou táhli velikou modrou tašku na kolečkách. I o ty byl mezi lidem zájem a tu a tam se ztrácely.

Jednoho léta došlo na naší poště k bizarní loupeži, kdy pachatelé vcelku hladce odcizili něco okolo osmadvaceti miliónů korun. Střechou přistaveného nákladního vozu vylezli po žebříku do otevřeného okna v prvním patře budovy, kde pokladníci právě přepočítávali peníze, bankovek se zmocnili a stejnou cestou zmizeli. Za rohem přesedli do přistaveného osobního vozu a vícekrát je nikdo nespatřil. Celá věc se odehrála během několika málo minut, okolo půl desáté večer, kdy ještě zdaleka nebyla hluboká tma a na rušné ulici byly desítky lidí. Navíc pár metrů od budovy a naproti přes ulici jsou autobusové zastávky, na nichž stále někdo čeká na svůj spoj. Objevily se spekulace, že do loupeže byl zapojen jeden z pokladníků, že čin provedla skupina česky špatně mluvících mužů (před krátkou dobou probíhala rekonstrukce vnitřních prostor budovy, na které se podílelo větší množství dělníků ze zemí bývalého Sovětského Svazu) a podobně. Skutečnou pravdu znají jen protagonisté tohoto příběhu a nerad bych zde šířil ničím nepodložené fámy, nicméně akce dopadla na výtečnou. Faktem zůstává, že počítat peníze při otevřeném okně v osvětlené místnosti je nerozum a pohledem z protějšího domu se dá leccos vypozorovat, aniž by o tom pozorovaný objekt měl nejmenší tušení. Absurdní jeví se skutečnost, že poštovní úřad neměl na okně pokladny mříž (prý kvůli památkářům, či co) a že upocení úředníci absencí klimatizačního zařízení musili si obstarávat čerstvý vzduch otevřeným oknem.

K již výše zmíněné rekonstrukci bych chtěl dodat, že probíhala za provozu a (nejen) listonošům komplikovala práci řadu měsíců. Člověku co chvíli nasypali za krk, na hlavu nebo na písemnosti omítku či jiný bordel, na pochůzku jste šli jako čuně, neustálý rámus a křik v cizím jazyce. Navíc peníze s sebou nosil člověk i na záchod, neboť ani uzamčená zásuvka neskýtala bezpečí. (Dělníci měli možnost poznat dokonale vnitřní systém nejen u nás, ale i na jiných odděleních pošty, to je fakt...) Prostory byly sice zrekonstruovány a nově vybaveny, ale původní vzezření a atmosféra starodávného úřadu byly nenávratně ztraceny. Symbolicky jako by tímto okamžikem pomalu odcházely i staré dobré časy na poště (tedy rozhodně alespoň pro mne).

Práce pozvolna, ale neustále přibývalo, zejména kvůli roznášce reklamních letáků, kterých bývalo mnohdy více, než samotné pošty. Manipulace s nimi značně zdržovala a nájemníci domů byli jejich množstvím a všudypřítomností značně rozladěni, někteří si na své schránky nalepovali upozornění, že si nepřejí, aby jim byly reklamní tiskoviny doručovány, což bylo nutno respektovat, ale kam se zbývajícími letáky, to vám nikdo nedokázal zodpovědět. Pro poštu to byl (a je) skvělý obchod, ač samotní listonoši z toho nikdy nic navíc neměli. Dříve byl pracovní nápor jen před vánocemi či velikonocemi, což se dalo těch pár dní vydržet, nyní byla pakárna díky letákům denně. Zpočátku jsem přebytky konspirativně likvidoval, ke konci mého působení zde jsem již nepokrytě letáky vyhazoval do kontejneru přímo před poštou.

Dalším zásadním mezníkem byl odchod staré dobré vedoucí. Zůstala pouze její zástupkyně, o které jsem do té doby nemohl říct křivého slova a přibyla nová, neosobní tlustá paní, která možná někdy někde vedoucí už dělala (soudě dle její arogance), ale asi ne na poště (soudě dle její neznalosti problematiky). Anebo už někde nějakou fungující poštu pohřbila a poslali jí páchat škody jinam, co já vím. Podstatné je, že jakoby naráz přestaly skoro všechny zaběhnuté a osvědčené systémy a interpersonální vztahy fungovat.

Nedá se však říci, že by tuto situaci považovali za tragickou všichni podřízení, minimálně třetině stav věcí vyhovoval, vedoucí o spoustě povinností a případných poklesků svých zaměstnanců nic nevěděla a trvalo jí velice dlouhou dobu, než se zorientovala přinejmenším částečně a víceméně náhodou, neb donašeči a našeptávači byli, jsou a budou.

Vzhledem k novým okolnostem logicky poklesla pracovní morálka, stouplo procento neochotných a marodících, množilo se sankcionování ze strany vedení, které nad situací ztrácelo kontrolu, ale hlavně kvůli marodům a osobám raději rozvazujícím pracovní poměr zůstávala řada rajónů neobsazených a tudíž neustále se rozebírajících, což byl stav v podstatě trvalý a neřešitelný. V nastalé krizi a chaosu počaly se vyjevovat charaktery zúčastněných, bouřily se i zasloužilé listonošky, které za dlouhá léta služby měly protekční rajóny a na pochůzku chodily s deseti rekomandy a zbylou poštu nosily v malé silonové tašce. Ale ne zas moc, jelikož to už potřebovaly doklepat do důchodu a byly spíš loajální, ale i je zaskočila náhlá změna zvyklostí a otřeseny byly i jejich dlouhodobě budované pozice a jistoty, nová vedoucí si vzhledem k neznalosti poměrů a pocitu vlastní důležitosti a výjimečnosti nebrala servítky před nikým. My průměrní jsme na tom byli podstatně hůř, neboť jsme byli díky novým pořádkům vytíženi nejen na svých rajónech, ale zejména díky rozebírkám, které bývaly průměrně dvě až tři v rámci jedné čety a stav tento trval kontinuálně řadu měsíců, což se samozřejmě projevovalo všeobecně houstnoucí atmosférou a různými úskoky některých v neprospěch ostatních.

V mém případě se situace začala vyhrocovat v době, kdy nejmenovaná zahraniční společnost dobudovala svůj kancelářský komplex právě uprostřed mého doručovacího okrsku. Celý tento projekt jevil se od začátku krajně podezřelý, nic platno, že obyvatelé okolních domů sepisovali proti výstavbě petice, původní dětské hřiště bylo srovnáno se zemí a široko daleko jediný souvislý pás zeleně a oázu klidu vystřídal čilý stavební ruch. Vše pod záštitou vysoce postaveného státního úředníka a s tichým souhlasem tehdejšího prezidenta (čert ví, jestli se k němu výše zmíněné petice vůbec dostaly, proslýchalo se, že měl tým lidí, kteří měli za úkol třídit korespondenci a o negativních ohlasech a zprávách z podhradí neměl vůbec ponětí, odtud snad částečně pramenila jeho naivita a pošetilost - nekorektní pozn. aut.). Nicméně výsledkem byla ohavná prosklená budova a narušená statika sousedících obytných domů a vilek. Později došlo i k obnově dětského hřiště, které bylo přesunuto o pár desítek metrů, doprostřed křižovatky, zabírající zhruba patnáctinu ze své původní velikosti, vskutku adekvátní náhrada. Pro mne, z hlediska mé profese, se však tímto počinem rozpoutalo opravdové peklo. Celá dopoledne jsem se zabýval zpracováním pošty pro tento kolos, obyčejné zásilky jsem hromadil do režných poštovních pytlů, jejich dodání naštěstí zajišťovala poštovní doprava, ovšem ty dvě stovky doporučených psaní jsem musel denně nejdřív sepsat a pak se o přijetí či nepřijetí každého z nich dohadovat v podatelně zmíněného podniku, což trvalo několik desítek minut. V budově sídlilo také pár jiných, zčásti zahraničních firem v pronajatých kancelářích, které měly sice méně pošty, zato jazykové bariéry vykonaly své (ke své obhajobě dodávám, že čínsky umí v Čechách opravdu málokdo). Na pochůzky jsem vycházel po poledni, když jsem seřadil a sepsal vše potřebné, to už byla polovina ostatních dávno doma a druhá polovina aspoň zpátky z terénu a na poštu se vracel kolem šesté. Než jsem vyúčtoval přebytky, bylo sedm. Dvanáct hodin v práci, proplaceno osm, na přesčasy se na poště díky jiným benevolencím (kdeže jim byl konec...) nehrálo. Rozebírky, letáky, k tomu ještě tenhle dům hrůzy, to se prostě nedalo. Přes půl roku jsem apeloval na vedoucí, aby se má svízelná situace řešila, však marně. V tomto období byl můj rajón, který ani předtím nepatřil k malým, prokazatelně nejhorší, na což poukazovaly i některé ostatní listonošky, které se však stáhly ve chvíli, kdy mi svítala naděje, že by mi byl poněkud zredukován a přilehlé rajóny poměrně k tomu zvětšeny. Zvedla se vlna nevole a k zabránění odporu tento záměr vedení zamítlo. Toto, sice zažehnané, potenciální nebezpečí však zásadně změnilo postoje ohrožených pošťaček vůči mé osobě a slepičí uvažování některých z nich dosáhlo své kulminace. Situace se nadále neřešila, proto jsem chtěl, vědom si služební hierarchie, po třech letech přestoupit na sousední, dlouhodobě rozebíraný a neobsazený , přitom relativně malý a bezproblémový rajón. Svůj záměr jsem si však špatně načasoval, protože ten byl již protekčně rezervován pro nově nastupující sílu.

Soukromé aktivity, na nichž mi záleželo a na nichž jsem byl finančně zainteresován, jsem nemohl vykonávat, třebaže jsem je měl naplánovány na pozdní odpoledne a byl jsem v nich zaměstnavatelem omezován bez jakékoli kompenzace, proto můj poslední z nekonečných pokusů o nápravu vzniklého problému vyvrcholil dramaticky probíhající hádkou s vedoucí a následným podáním výpovědi z mé strany. Dostal jsem dvouměsíční výpovědní lhůtu, v jejíž první polovině jsem ještě zaučoval moji novou nástupkyni. Kde se zčistajasna objevila, zůstává, alespoň pro mne, zahaleno tajemstvím.Když problematiku, dle mínění vedoucí, dostatečně pochopila, byl jsem, jak to v podobných případech bývá, na zbytek výpovědní lhůty přeřazen na vzdálený, předchozím listonošem zcela zdevastovaný doručovací okrsek, bez zaučení a bez jakýchkoli záchytných bodů. Pošťačky z okolních rajónů, které by mi snad mohly aspoň poradit, jak se tam dostanu, se mnou asi měly zakázáno kamarádit, poněvadž ani od nich jsem nezískal žádné validní informace. Protože nebylo vyhnutí, na pár posledních dnů mého působení ve službách České pošty jsem se po vzoru dřívějších vykuků hodil marod, ač jsem této možnosti za více, než tři roky trvání mého zaměstnaneckého poměru, narozdíl od ostatních (třeba kvůli malování nebo tak) nevyužil.

Závěrem zbývá dodat, že profesi pošťáka jsem, pokud bývaly ideální podmínky, vykonával s opravdovou láskou, pokud se to dá takto blbě formulovat, avšak shodou nepříznivých okolností a nekonečné lidské blbosti se i z kýčovité idylky může stát noční můra. Dodnes mnou projede vzrušení při pohledu na vypracovaná lýtka pošťaček a nevylučuji možnost, že se k této profesi jednou vrátím.






Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 6
Účastníků: 6


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Pošta" | Přihlásit/Registrovat | 7 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Pošta
Od: ANNY - Tuesday, 01.11. 2005 - 15:18:34
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://www.anny.cz
Mám známeho na poště. Musím mu to dát přečíst.

Text plynulý a děj zajímavý za 9*.

Tu jednu hvězdičku odebírám kvůli příliš dlouhým souvětím. Některé souvětí mi připadají jako ze směrnic.
Větší členění do odstavců by taky nebylo ke škodě.


[ Odpovědět ]

Re: Pošta
Od: Anonymní - Tuesday, 01.11. 2005 - 15:19:54
a kruciš, já klikla na deset, asi jsem Ti křivdila
PROMIŇ


[ Odpovědět ]
Re: Pošta
Od: Josephus - Tuesday, 01.11. 2005 - 15:33:01
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Ať tak nebo tak, děkuji velmi mnoho. Pokud jde o dlouhá souvětí, v těch se, pokud možno, vyžívám. Je fakt, že ne každému to může připadat stravitelné, však zcela vzdávat se jich nechci. Co se týká členění do odstavců a vůbec grafické úpravy, plně s Tebou souhlasím, na papíře se v tom člověk ještě jakžtakž orientuje, ale v této formě je to trochu nepřehledné, takže děkuju za podnětnou připomínku. A děkuju vůbec.

P.S. Je to poněkud starší příběh, tudíž se dá předpokládat, že na dnešní poště to vypadá přeci jen poněkud jinak, ale o tom už aktuální informace nemám. Za mého působení ještě nebyl tolik rozšířený fenomén elektronické pošty a SMS, což si, myslím, zásadně změnilo význam pošty v tradičním slova smyslu.


[ Odpovědět ]

Re: Pošta
Od: fungus2 - Tuesday, 01.11. 2005 - 16:19:12
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Tak to je přesně pošta. Dělám v tom modrém bláznici už řadu let o)))


[ Odpovědět ]

Re: Pošta
Od: Josephus - Tuesday, 01.11. 2005 - 16:37:57
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Děkuji za fundované stanovisko profesionála. Nebýt výše zmíněných komplikací, asi bych tam také byl dodnes- pošta má osobité kouzlo. Díky moc.


[ Odpovědět ]

Re: Pošta
Od: Anonymní - Tuesday, 01.11. 2005 - 17:02:41
Koukám, že naše pošťačka si žije jako v ráji, dědinka je malá, jezdí na kole a přesto ještě v poledne zeje schránka prázdnotou. Ale vysledovala jsem, že se skoro u každého domu staví na kus řeči nebo na kafi. Prahu na ni!!
Tolik k obsahu.
Souvětí mně nevadí, pokud mají hlavu a patu, a líbí se mi slovosled a taky bohatost slovní zásoby.
Tolik k jazykové stránce.
Takže závěr - pěkně se to čte a člověk se dozví, co si doteď neuměl představit. Desítku nebudu kazit.(:-))Mara-ještě jsem se nepřihlásila a kdybych to teď udělala, všechno bych si vymazala.


[ Odpovědět ]

Re: Pošta
Od: Josephus - Tuesday, 01.11. 2005 - 17:16:58
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Pro Maru:
Díky moc. Jenom doufám, že jsem teď listonošům nezavařil.


[ Odpovědět ]
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
58 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund