přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Příběh malé panenky (2)
viki1 - Saturday, 22.10. 2005 - 00:12:29
Téma: Próza - Příběh



…Druhý den ráno byla hustá mlha. Viděla jsem sotva na dva kroky. Tedy ty lidské, neboť tak hustá mlha, aby bylo vidět jen na mé dva malé krůčky, snad ještě nikdy nebyla. Poznala jsem, že je podzim, neboť mi bylo velmi chladno. V ulici, kde jsem se válela ve špíně leželo ještě jedno tělíčko. Bylo to tělíčko nebohé holčičky, kterou jsem doprovázela až do jejího smutného skonání.
Teď jsem jen čekala, až někdo přijde. Kdokoliv! Z dáli jsem slyšela lidské hlasy, ale holčička zaběhla tak daleko, že se sem i zloději báli přijít. Plynuly hodiny a hodiny, až kdosi vstoupil na okraj ulice. Byl to už na pohled podivný člověk. Dokolíbal se svým kulhavým krokem blíže k nám, až spatřil na zemi ležící holčičku. Naklonil se k ní blíže a když poznal, že je mrtvá, přehodil si ji přes rameno a šel tam odkud přišel. ,,Tak a teď jsem tu sama!“ řekla jsem si. A měla jsem pravdu. Široko daleko žádného živáčka. Nikomu z vás bych nepřála ten pocit, kdy nevíte, zda ještě budete někomu patřit. Zdali ještě okusíte ten pocit, že je někdo s vámi. Že vás má rád. Nepřála bych nikomu ten pocit, že už navždy zůstanete sama v prachu, kam lidská noha nevkročí dvakrát za sto let. Ale já ten pocit zažila. To nebyly hodiny. Ba ani dny ,či týdny a už vůbec ne měsíce. To uplynulo nejméně pět let, než do oné ulice vkročila lidská noha. Ten den byl podstatně jasnější než tehdy, když jsem tu zbyla sama. Teď svítilo slunce tak jasně, jako by prozrazovalo, že se dnes něco milého přihodí. Ano, do ulice vkročil člověk.
Tím člověkem byla o něco málo let starší holčička, než ta co tak smutně skonala. Tato holčička byla ovšem jiná. Už to nebyla taková čistotná holčička. Už to nebyla kamarádka princeznička. Tohle byla holka sirotek už od mládí. Nikdy nepoznala své rodiče. Nepoznala mateřskou lásku. Nepoznala tu něhu, byla to prostě dívka ulice.
Jak si tak tato dívenka vykračovala, klopýtla o mě, jako o nějaký překážející kámen. Ohlédla se a tu spatřila mne. Zaprášenou panenku, promáčenou skrz na skrz. Opravdu těch pět let na ulici mi nesvědčilo. Když mě zahlédla, prohodila jen: ,,A heleď. Co pak to tu leží. No to tu přece nemůžeme nechat. Kdopak to tu asi ztratil?“ Pak mě zvedla do úrovně očí, jako tenkrát můj stvořitel, usmála se a prohodila: „Tak holka, teď jsi jenom moje a nikoho víc!“ Ještě chvíli mě zkoumala, a pak se se mnou vydala do ulic.
Přišly jsme před starý oprýskaný dům. Nebyl to zrovna takový domek se zahradou jako tenkrát, ale po pěti letech strávených kdesi jsem si ani nemohla moc vybírat. Když mě dívka představovala svým přátelům, všichni se ptali: ,,Co to máš zase za krám?“ „Ale, to vy nepochopíte!“ osopila se na ně dívka. Pak mě posadila kdesi na zaprášenou poličku mezi nějaké ostatní věci, které byly různě polámané, pokřivené, až smutek na ně pohledět, a tiše mi řekla: „Tak tady je tvůj nový domov.“ Domov. Název místa, které dívka nikdy nepoznala přiřadila této smutné polici.
Po čase jsem si zvykla na toto místo. Zvykla jsem si i na to, že dívka ráno odešla, a vracela se až pozdě večer, aby se mohla kde vyspat. Vůbec si se mnou nehrála, jen když měla nějaký problém, nebo nějaké trápení, tak se mi svěřila. Ani mi nedala jméno. Říkala mi jednoduše Panenka. Nakonec jsem si i ji oblíbila. Ráda jsem poslouchala nová a nová dobrodružství, které dívka v ulicích prožívala. Myslím, že jsem byla v jejím životě asi ta nejvěrnější kamarádka, kterou kdy měla.
Jednou, když byla dívka zase venku v ulicích, ke mně přišel jeden z jejích domnělých přátel. „Na co pak ty tu sedíš? Žádný užitek z tebe není a my máme hlad! Nikomu tu scházet stejně nebudeš a Petra“, jak asi říkali dívce, ,,se může chodit vyzpovídat k holkám jako to bývalo dřív.“ Dořekl, načež mě vzal a schoval do jedné z jeho velikých kapes. Po chvíli co to udělal přišla nečekaně Petra do domu, jakoby tušila něco nekalého. Když přišla k polici, tak mě tam samozřejmě nenašla. Celá rozzuřená přiběhla ke klukovi, který mě skrýval a rozkřičela se: „Kde je Panenka?!?“ „Kluci ji ráno vzali a šli ji prodat. Nemáme co jíst a nechceme umřít hlady.“ zalhal kluk. Petra se rozbrečela a utekla zpátky do ulic. Kdybych jí aspoň mohla zavolat zpět, že jsem byla stále v domě, v kapse toho lháře. Ale já to neuměla…

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Příběh:
PRŮZKUMN Ý LET

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 4
Účastníků: 8


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Příběh malé panenky (2)" | Přihlásit/Registrovat | 3 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Příběh malé panenky (2)
Od: Tereza - Sunday, 23.10. 2005 - 21:37:53
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Smutné...


[ Odpovědět ]


Re: Příběh malé panenky (2)
Od: fungus2 - Saturday, 22.10. 2005 - 01:06:07
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Dobré pokračování.


[ Odpovědět ]


Re: Příběh malé panenky (2)
Od: ANNY - Saturday, 22.10. 2005 - 19:02:01
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://www.anny.cz
Jsem ráda, že Tvoje panenka pokračuje ve vypravování a dávám za 8*.

Je důležité mít někoho rád, ať v bohatství neb v chudobě.

Líbí se mi pozdrav jednoho domorodého kmene: "Vítám své jiné já."


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
48 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund