přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
happywork + 7 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Kdo se směje naposled
Poli - Thursday, 06.05. 2010 - 22:27:05
Téma: Próza - Příběh

Co čekáte od vlkodlačí holky, jež byla zrazena člověkem? Zrazena, zesměšněna a zostuzena? Víte, co se z ní stane? Vrah. Touha mstít se je natolik silná a pohání vás kupředu, že vraždíte každého člověka, který se vám dostane pod drápy.

 

„… Kdo se směje naposled, ten se směje nejvíc…“ říká se to tak, že ano? Už mnohokrát jsem to slyšela. Z jeho úst nejčastěji. A pokaždé to zabolelo.
Když ukončil náš vztah, též tato slova vyslovil. Zakončil jej těmito slovy a ještě záchvatem smíchu, když viděl mé slzy. Bylo to od něj opravdu ošklivé, ale co jsem mohla čekat od tvora lidské rasy.
Věřila jsem mu a on mě zradil. Sprostě mě zradil. Pokaždé, když ho potkám, vysměje se mi, aniž by si uvědomoval, jakou bolest mi tím způsobuje.
„… během těch několika málo týdnů ses smála jak šílená, Arietto! Proč bych se teď nemohl smát já?!“ výbuch smíchu. „Kdo se směje naposled, ten se směje nejvíc!“

Jak bodávají jeho slova! Jsou jako ostré rampouchy… jako ostří stříbrné dýky zabodnuté přímo do srdce. Do vlkodlačího srdce. Do mého srdce… do srdce toho, kdo miloval a byl zrazen.
Je to pouhý člověk a dokáže tak moc ublížit! Jak jen jsem mohla být tak tupá?! Jak jen jsem mohla uvěřit člověku? Já? Lykanka? To uvědomění si vlastní chyby, která tak trhá moji vnitřní část, moji duši, na tisíce – miliony dalších částiček a ty částičky na další miliony mikročástiček, a já vnímala tu hroznou bolest každé částečky a mikročástečky zvlášť, bolest, která se tak nesnesitelně stupňovala. A to mě ničilo…
Pohled na to, jak si vykračuje ruku v ruce s jinou, mi dokázal rozbít již částečně zhojené rány, které začaly znovu krvácet a šeredně bolet. Tak hnusná a nesnesitelná bolest to byla…

Bylo pro mě hrozně velké překvapení, že někdo, jako je on, se o mě vůbec zajímá. O takovou šedou myš, která se vyhýbá veškerým školním akcím a výletům… a ne jenom školním… a to nejen z důvodů neoblíbenosti okolí a společnosti lidských tvorů. Nikdy jsem se nepohybovala v kruzích, jako se pohybuje on a to z toho důvodu, že jsem nikdy nijak nezapadala a nechtěla jsem riskovat případné odhalení. Nelíbilo se mi mezi lidmi, lákala mě vůně jejich krve, když se některý zranil, ale musela jsem to snášet kvůli škole. Chtěla jsem být neviditelná, nevídaná, prostě aby mě neviděl nikdo. A přece jenom si našel skulinku ve velké kamenné hradbě, kterou jsem si vybudovala, jež se mezi mým a jejich teritoriem skrývá, a uviděl tu malou šedou myš, která se vyhýbá společnosti. Dokázal se prodrat skrz to, co jsem si pečlivě omotala kolem sebe. Podařilo se mu najít štěrbinu v mém srdci a pozvolna se do něj dostat. Usídlit se v něm a pevně se v něm držet… Podařilo se mu získat to nejcennější, co jsem měla a mohla dát. A… pak se mu podařilo mě zradit. Poslat mě k čertu. A ještě se mi vysmát…

Sbalila jsem si pár věcí, které se budou hodit, jakožto například dýky, nožíky, atd, oblíkla jsem si své oblíbené černé oblečení a vyskočila oknem ven, tak jak vyskakuji již každý den. Dopadla jsem do čerstvě posekaného trávníku před našim domem do podřepu a rozběhla jsem se směrem k parku. Moje noční zábavy jsou od jisté doby lovy. Co čekáte od vlkodlačí holky, jež byla zrazena člověkem? Zrazena, zesměšněna a zostuzena? Víte, co se z ní stane? Vrah. Touha mstít se je natolik silná a pohání vás kupředu, že vraždíte každého člověka, který se vám dostane pod drápy. (A věřte mi, nebo ne, je to vážně zábava. Pohled do těch vystrašených očí je prostě delikátní.) Do té doby, dokud se vám do zubů nedostane ten, jenž vás zradil. A možná budete vraždit i dál…
A já jdu dnes lovit…

Pomalým loudavým krokem jsem došla do parku, kde Antonio tráví každou noc. Chodí sem, vím to. Vím to díky tomu, že mě sem vždycky vodil. Každý večer, celých šest měsíců. Jak ironické!

Schovala jsem se do křovin u cesty a vyčkávala až uslyším jeho kroky. Až ucítím jeho charakteristickou příjemnou vůni. Až ucítím vůni, kterou jsem mu kdysi darovala. Kdysi…
Nemusela jsem dlouho číhat a dočkala jsem se jeho příchodu. Chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekala! Ach ano… stále tak ladné a sebevědomé pohyby. Stále to vědomí nadřazenosti, jež mu ční z očí. Pořád ten sladký úsměv…
„Uvidíme, kdo se bude smát naposled!“ zavrčela jsem a z temnoty stínu mu vyšla vstříc, ovšem bez snahy se krýt…
„Já se budu smát!“ otočil se po mně, podíval se mi do očí. Zřejmě mě slyšel.
Ten pohled vypadal tak strašně… cize… tak cize, až mně po zádech přejel mráz.
Náhle se zastavil a zůstal stát. Jeho oči se zabodávaly do mých.
„Ty jsi takový ubožák!“ odplivla jsem si.
„A ty jsi naivní Nána!“ uchechtl se. „Snad sis nemyslela, že bych tě někdy mohl milovat?!“ začal se smát. Vítězný smích. „Zrovna tebe?! Hodila ses mi jen do postele! Abych vyhrál sázku!“
To už jsem nevydržela a skočila jsem po něm. Prudce uhnul a strhl mě k zemi. Přetočil mě pohotově na záda a přisedl mě, abych se nemohla bránit, a ještě mi natáhl ruce, abych je proti němu nemohla použít.
„Říkám ti to celou dobu, ty bestie!“ zavrčel nenávistně, obličej sotva dva centimetry od mého. Pak se mi zadíval do očí a… políbil mě… políbení bylo tak krásně něžné a sladké, než je přerušil a znovu se mi zadíval do očí.
Moje ruce si přechytl jen jednou rukou a tou druhou vytáhl mléčně bílou injekční stříkačku s neznámým obsahem. Celý obsah mi aplikoval do krku, neomylně našel tepnu. Při zabodnutí jehly jsem vyjekla.
Ihned jsem poznala, co bylo obsahem. Je to nějaká sloučenina stříbra. A stříbro mi teď pozvolna ničí krevní oběh… cítím, jak mi propaluje cévy a žíly… jak se dostává do srdce a celou mě zevnitř zaživa spaluje… umírám… bolestivě…
„Tak kdo se směje, hm?“ začal se smát. „Tak pověz, Arietto! Kdo se směje poslední, co?!“
… Ta bolest… to utrpení… poslední pohled do očí mého vraha… a…

Konec

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Příběh:
PRŮZKUMN Ý LET

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 8
Účastníků: 4


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Kdo se směje naposled" | Přihlásit/Registrovat | 3 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Kdo se směje naposled
Od: maja52 - Monday, 10.05. 2010 - 12:08:00
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Ráda jsem si početla, dobrá práce. Ahoj.


[ Odpovědět ]


Re: Kdo se směje naposled
Od: Karsen - Thursday, 06.05. 2010 - 23:55:16
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Dobrá povídka, líbí se mi. Nakoukl jsem na Tvoje stránky. Vlkodlaci Tě fascinují, nepatříš taky k lykantropům. To aby se kluci báli si s tebou něco začít.


[ Odpovědět ]

Re: Kdo se směje naposled
Od: Poli - Friday, 07.05. 2010 - 10:03:32
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://coloradomilackem.blog.cz
Karsen: Zatím se nikdo nebál a je fakt, že jsem se u této povídky zaobírala tím, co se mi stalo... až na to zabití, či zabíjení... A díky za pochvalu :)


[ Odpovědět ]
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
47 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.01 sekund