Vlně touhy bouře dala křídla,
vzduch je vřídlo, co nemá dno,
kapky něhy chytám na udidla,
zmítám se s rozběsněnou tmou.

Soumrak je jak kaše lepkavý,
skaliska duní rytmem přílivu,
spláchl mě zvuk noční oktávy,
chytám se vlny své za hřívu.

Až odkapou bouře rozběsněné tóny,
snad odtečou s vodami do moří.
Jak poutník, co proplul bez úhony,
to šílenství vírou svou pokořím.

Šlépěje temna teď osvítily jasy,
vím, kříž je víra, kotva naděje,
připomněl mi úsvit plavovlasý.
A že srdce, to hluboká láska je.

Rosa, jak křišťál, zchladí dlaň,
jen tu, co ji tiskne a objímá.
Větvovím úsvitu já obrůstám,
zas zrcadlí se klidná hladina.