|
NETYPICKÉ CHATAŘENÍ fungus2 - Friday, 24.06. 2005 - 03:22:14
Téma: Próza - Příběh
|
|
ČÁST PRVNÍ
A tak jsem jednoho sobotního rána vyrazil na svou chatu. Má zlá předtucha, že zahrada i chata po několika letech pustnutí bude v hrozivém stavu, se začala potvrzovat. Pro hustý porost se mi nepodařilo nalézt vrátka do zahrady. Já jsem však byl na tuhle eventualitu připraven. S mačetou v ruce jsem se počal prosekávat porostem. Po chvíli se odkudsi přede mnou ozval podivný zvuk doprovázený funěním.
„Ha! Zloděj!“ napadlo mě. K mému překvapení se však z houštin vynořil divočák.
„Ahoj. Co ty tady?“ zněla má otázka. Pak mi ale došlo, s kým mám tu čest. Divočák se rozeběhl. Nestačil jsem uskočit a vzápětí se já ocitl na jeho hřbetu. Nebyla to zrovna moc příjemná jízda, i když netrvalo.
O chvíli později, jsem lehce otřesen ležel rozplácnutý na předku automobilu souseda pana Šourka. Ten na mě užasle hleděl, jako bych spadnul právě z nebe.
„A jé. To jste vy?! No, celý léta jste tu nebyl a sotva přijedete tak zase hned blbnete!“ řekl mi.
„Pardon. Ten divočák asi nezná předpisy a neměl taky volant,“ znělá má omluva, načež jsem slezl.
„A koukejte mi vrátit ty stěrače!“ rozkřikl se vzápětí pan Šourek.
„No jo, já vám je asi urval. Stejně je nepotřebujete, když neprší,“
„Co!!“
Poté jsem raději zmizel v hustém porostu a ještě notnou dobu se od cesty nesly šťavnaté nadávky.
Po nějakém čase se mi podařilo prosekat se až na mou zahradu. Vypadala značně zdevastovaná. Chata vyhlížela přímo hrůzně. Napadlo mě, že to třeba není ani má chata. Jenže při bližším zkoumání jsem zjistil smutnou pravdu. Dveře šly kupodivu otevřít. K mému překvapení se v nich objevil místní pobuda pan Vometák.
„Je, co vy tady?“ zeptal se překvapeně.
„Podle všeho je tohle má chata.“
„A jo. Já se vám tady o tu chatu ve vaší nepřítomnosti staral.“
„Aha. Děkuji vám.“
Pak pan Vometák zmizel v chatě a po delší době z ní kvapně vyběhl a přes rameno měl obrovský pytel. Ani se nerozloučil a byl pryč. Po letmé prohlídce chaty mi neunikla ta skutečnost, že chybí dost věcí.
Nijak mě to nerozhodilo. Na štěstí kamna zůstala. A tak jsem v nich zatopil. Nervalo dlouho a celý vnitřek chaty se ocitl v kouři. Proskočení oknem na verandě bylo mou spásou. Dopadnutí do sudu nebylo zrovna moc ideální. Sud se rozkýval a počal se kutálet. A já se i s ním zakutálel.
Teprve náraz do jakési velké hromady byl konečnou pro kutálení. Trvalo nějaký čas než se mi vše srovnalo v hlavě. Pak se mě zmocnil pocit, že po mém těle leze velké množství mravenců. A ti pak začali kousat. Bylo to raketové vyběhnutí ze sudu. Po jistou dobu jsem byl k vidění, jak odhazuji oblečení a běhám sem a tam. Nějak se mi podařilo vyběhnout ze zahrady a několik ženských výkřiků mě donutilo zmizet urychleně v porostu. Z něho jsem pak zahlédl, jak dvě ženy křičí a běží po cestě pryč.
Pak se předmětem mého zájmu stal komín. Sice jsem neměl ani ponětí jak se čistí, ale za pomoci koštěte zastalo jeho čištění. Asi následovala ztráta rovnováhy a já jsem do komína zahučel. Vše špatné je k něčemu dobré. Komín se mi podařilo vyčistit. Sice po vylezení ven byl ze mě kominík na pohled, ale to mi nevadilo.
A tak nastalo pálení všeho možného. Komín táhl dobře a brzo se z něj valil hustý dým. Netrvalo dlouho a černošedý kouř zakryl slunce a též i modrou oblohu. Vítr nefoukal a dým se rozlezl při zemi všemi směry. Po nějaké době jsem zaregistroval v dýmu zjevit se běžící postavu v plynové masce, která svírala v ruce hůl. Byl to soused Šourek. A začal dost nahlas řvát.
„Vy pitomče!! Já se vopaluju a padaj na mě saze a všechno možný!“
„Aha. Já taky pálím nějaký starý hadry.“
„Jste se zbláznil, ne?!“
„Ne, nezbláznil.“
Začal mě honit. V houstnoucím dýmu jsme se oba hůře orientovali. Já jsem omylem vběhl do kadibudky a nějak do jejího vnitřku spadl. Pan Šourek šlápl na ležící hrábě a po jejich vztyčení odvrávoral za prozpěvování pryč. Po vylezení z kadibudky mi letmý pohled na chatu a zahradu prozradil, že tu budu mít, ještě spoustu práce.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI
|
