ŽIVÁ VODA

Má láska dere se mi z těla,
touží po novém zrození.
Srdce, jak medonosná včela,
jen v hlavě stále zatmění,
nevím co zítra, co bylo včera.

Duše, dech jsou jedna smyčka,
touha mozajkou je střípků.
Dlaň má jenom prázdno hýčká,
chci živou vodu lesních skřítků,
snad pootevře ztěžklá víčka.

Jen suchopár a věčná žízeň,
výčitky zlé mě stále drtí.
Voda němá, přec zpívá píseň,
že není sama ve své smrti.
Je opojná, jak vůně blizen.

Lesní skřítci, v hradech z hlíny,
svou vodu úzkostlivě střeží,
jí chladí smutek a těžké viny.
Až jednou prásknu do otěží,
pak přeléčím si své spáleniny.