Strniště iluzí

Když déšť kolem oken šel,
v loužích noc si ustlala.
Zář svíce v temnu zaplála,
mě smutek zvolna opouštěl
a duše teplem okřála.

Však nářek mračen dlouze zní,
všechny stesky řekou plynou.
Poupata něhy vodou hynou,
v korytě chladného kamení
stelou si lože pavučinou.

Strništěm iluzí teď vítr vane,
prohání stíny nad světnicí.
Brouzdá se štěstí polospící,
smáčeno deštěm sotva vzplane.
Zůstane navždy nehořící?

Nebojím se všech těch stínů,
které nad hlavou mi krouží.
Touhy se zas v smutek hrouží,
spolu s něhou zvolna hynu,
žiji, s nocí, v každé louži.

Ještě včera vála láska kolem,
v rudém slunci jas se třás.
Teď déšť padá i z mých řas
a na strništi víry-holém-
snad zas vzroste zlatý klas.