přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 7 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Paranoia - kapitola první
WhiteShadow - Saturday, 04.06. 2005 - 20:03:19
Téma: Próza - Příběh

Další z mých nedokončených projektů...Budu se ted soustředit spíše na básně a povídky. Velmi rád bych jednou napsal něco většího. Snad to příjde...

 

Podzim 2004 - Zlín:
Byl to teplý podzimní den. Na všem se odrážely dominující barvy listí - oranžová, oranžovočervená a místy fialová. Sluneční záře byla tlumená mohutnými mraky vysoko nad městem. Takto odfiltované světlo vytvářelo podivuhodnou atmosféru - jakoby z jiného světa. Každou chvíli si nějaký paprsek našel cestu skrze mraky a jasně viditelný kužel světla se pak dotkl země, aby tak ještě zvýšil ten prazvláštní nádech dne, který nemusel nikomu dávat smysl. Tedy téměř nikomu.
Policejní vůz značky - Škoda Octavia projížděl předpisovou rychlostí po Dlouhé ulici města Zlína. Na zadních sedadlech vedle eskortovaného mladíka seděl z každé strany jeden policista. Občas nějaký z nich upřel na mladíka zvídavý pohled. Hledali něco, cokoliv čím by mohli poodhrnout nepříjemný závoj nevědomosti, něco, nad čím by se mohli večer pobavit s přáteli v oblíbeném podniku. Jakkoliv začínal být tento případ známý (média udělaly své), tak nikdo nevěděl nic. Byly to jen spekulace a dohady.
Chlapec nepromluvil. Poslední 3 dny a 3 noci strávil ve vyšetřovací vazbě pro podezření z vraždy. Přesně takovou dobu totiž potřeboval vyšetřovatel než pochopil, že takhle to dál nepůjde. Nezdálo se, že by mladík pocitoval sebemenší diskomfort v izolované místnosti mezi 4 holými zdmi s jedním lůžkem vypleteným kovovou sítovinou. Vlastně se nezdálo, že by mu vůbec kdy mohlo něco vadit. Malá kamera u stropu nad vchodem vracela stále tentýž obraz - jak sedí na zemi s koleny přitáhnutými k obličeji, dívá se do zdi protilehlé a hluboko v něm se odehrávají vzdálené němé dialogy, čemuž nasvědčovaly pouze pohyby rohovky a občasné potřesení hlavou.
Auto zastavila červená na křižovatce mezi bankou a městským divadlem. A pak se to stalo znovu. Sluneční světlo si na okamžik probojovalo cestu skrze oblaka a ozářilo krajinu. Tělem chlapce projela mučivá bolest. Záblesk světla mu přinesl vzpomínky na ty sluncem prostoupené dny, na šumění trávy na vrcholku hory, na jeho smích, na její smích, i na to, co se stalo potom. Znatelně sebou cukl, čímž zalarmoval oba policisty.
Bylo mu to jedno. Jeho pohled byl stále nepřítomný. Díval se z okna, ale neviděl nic. Musel se k tomu vracet znovu a znovu..- hledat rozhřešení, vinu..Jeho srdce křičelo -´Bože odpust mi. Neměl jsem právo. To se nemělo stát!...´ Záblesk pominul a vrátilo se beztvaré šero. Ted necítil nic.
Jmenoval se Arnošt Sakura. Byl to mimořádně pohledný mladík. V jeho kráse nebyla ani špetka zženštilosti. Šlo v ní o přirozenost, opravdovost a upřímnost. Neznal žádné masky či přetvářky. To, co cítil, co vyslovil a co kdy uvedl do pohybu, to vše tvořilo jednotu. V tom byl jeho život vždy jednoduchý, jednoduchý a pěkný. Naslouchal hlasu uvnitř, nic nepředstíral a vždy dosáhl čeho chtěl. Promluvil jen když bylo co říct, na co se zeptat,..zkrátka jen když slova měly hodnotu. Jindy mlčel a s absolutním klidem nechal ostatní topit se ve vlastním bahně.
Svou matku moc neposlouchal. její snahy rozvíjet jeho nadání a také ho sociálně integrovat s vrstevníky, mu byly spíše na obtíž. Ale miloval ji jako svůj život. A jednoho dne jí to začalo stačit.
Auto zaparkovalo před budovou okresního soudu. 2 eskortující policisté vystopili a nechali otevřené jen zadní dveře u chodníku. mladík pochopil, co se po něm chce. Obě dlouhé a štíhlé nohy, nazuté v prostých bílých teniskách od Bati, dopadly na tvrdý asfalt zároven. Arnošt se vzpřímil a konečně měl příležitost podívat se na slunce jak se patří. Mraky už byly tmavší a objemnější - i tak žhavý sluneční kotouč, rýsující se skrze ně, našel hned. Slunce mu bylo svědkem od začátku až do konce. Spojovalo minulost s přítomností.
´Kéž by slunce mohlo promluvit´, pomyslel si.
´Nemohlo se to stát..Ne, nemohlo. Ta věc sem prostě nepatřila. Odporovalo to zdravému rozumu. Postrádalo to jakoukoliv kontinuitu´
Z krátkého zamyšlení ho vytrhl poprask kolem něj. Skupina reportérů a fotografů ho téměř tlačila zpátky k autu. Tucet mikrofonů a diktafonů měl u tváře. Snažili dostat, co nejblíž. Slyšel každé zmáčknutí fotoaparátu.
"Jste vinen?"
"Proč jste to udělal? Jaký byl motiv?"
"Plnil jste něčí instrukce?"
"Povězte nám, co se stalo v Rumunsku?"
"Unesl jste v červenci minulého roku Davida Kopretinu?"
Nebyla dořeknuta otázka a už se na něj sypaly další a další. Chtěl jim odpovědět, chtěl něco říct, ale nevěděl co. Nerozuměl tomu. Nevěděl, co chtějí.
Vzápětí mu to došlo - ´Tak přece se to stalo´ Cítil sinou křeč v nohou. Toužil padnout na zem..,ale ne tady. Nepřítomným pohledem přejížděl všechny přítomné.
´Bože´...,jeho oči se vrátili.
´Ta mladá reportérka´
´To je přece ona!´
´Jak je to možné?´ Asi čekal, že mu na to odpoví ona. Vlastně na to čekali všichi. Ten jeho pohled nemohli ignorovat. 1 reportér dokonce obrátil mikrofon směrem k dívce. Ostatní váhali. Arnošt v ní hledal nejmenší pohyb, vysvětlení.., ale marně. Byly to jen pouhé vteřiny, ale mladá reportérka, jejíž líce ted zabarvil decentně růžovočervený odstín, měla pocit že to trvalo mnohem déle. V životě se na ni žádný kluk takto nepodíval. Jako kdyby viděl dovnitř.
Pak si všiml témapihy pod jejím pravým okem...
´Není to ona..Samozřejmě že není´.
"Prominte", bylo to jediné, co jí ted dokázal říct. Postupoval dál v policejním doprovodu a zástup informacechtivých novinářů se souběžně rozestupoval.
Mladou reportérku nechal za sebou. Reportáž pro ni už nebyla důležitá. Jakkoliv to bylo zvláštní - její život se změnil. Cítila tu změnu a nechala ji v sobě proudit.
Soudní budova města Zlína byla jedna z nejimpozantnějších staveb v okrese. 14-patrová moderní konstrukce připomínala ze strany příjezdové cesty jedno velké modré zrcadlo. Tam vysoko na oknech uviděl odražené slunce znovu - tlumené mraky i modrým sklem vypadalo zcela nepřirozeně. Připomínalo zatmění měsíce a docela dobře ted dokumentovalo jeho vnitřní rozpoložení.

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Příběh:
PRŮZKUMN Ý LET

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 4
Účastníků: 10


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Paranoia - kapitola první" | Přihlásit/Registrovat | 2 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Paranoia - kapitola první
Od: Anonymní - Saturday, 04.06. 2005 - 22:01:57
Není to špatně napsané, nebál bych se to rozvíjet dál


[ Odpovědět ]


Re: Paranoia - kapitola první
Od: fungus2 - Sunday, 05.06. 2005 - 01:27:22
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Je to zajímavé.


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
43 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund