přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
JanUrban + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
O JEDNÉ SOBOTĚ
fungus2 - Friday, 30.11. 2007 - 02:54:53
Téma: Próza - Nezařaditelné

Sobota se dá strávit všelijak. Já v jednu sobotu byl poněkud více aktivní o)))

 

Už v pátek večer jsem dostal nápad, že si vyrazím s fotoaparátem za ranního rozbřesku na Petřín a projdu se ranní Prahou. A tak pro mne sobota začala tak, že jsem se zcela nesmyslně probudil ke svému překvapení ve tři ráno. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co je příčinou mého brzkého vzbuzení. Vrávorání ve ztemnělém bytě a zakopnutí mě donutilo rozsvítit. Pískomilové Jája Pája byly překvapeni tím, že v nezvyklou dobu je v místnosti světlo. A tak se mi naskytl pohled nato, jak zmateně panáčkují v kleci, pod niž jako tradičně byla spousta vyházených pilin. Ani mě nenapadlo vzít smetáček a lopatku, abych to po nich uklidil. Byl jsem rád, že stojím a přitom mi v hlavě vzplál myšlenkový boj. Ten se týkal toho, jestli mám podniknout svou ranní fotografickou akci. Když jsem se oblékl, tak mi bylo jasné, že půjdu strašit na Petřín a přilehlé okolí.
Se svačinou v batohu, která se dala také nazvat snídaní, jsem vyrazil ještě za tmy na noční tramvaj. Její zastávka je dost daleko od mého bydliště a u ní autobusová stanice, kde staví noční linka autobusu. A ten měl stanici také v blízkosti, kde bydlím. Když mě minul autobus, co jel směrem k zastávce tramvaje, tak mi došlo, že jsem se měl včera podívat na jeho jízdní řád. Naštěstí jsem si v pátek našel jízdní řád noční linky tramvaje a ta mi naštěstí neujela.
Spolucestující vypadali zvláštně. Na některé sedělo označení santusák a nebo houmlesák. Jiní nastoupili v podroušeném stavu a hlučně se projevovali. Já si pojednou při jízdě noční Prahou uvědomil, že dojedu pod Petřín ještě za hluboké tmy. Došlo mi, že jsem nesmyslně nastoupil o tramvajový spoj dřív. Tudíž, když tramvaj zastavila někdy kolem čtvrté ve stanici Újezd, tak východ slunce byl ještě v nedohlednu.
Zmatený jsem došel po chodníku k prvním sloupům veřejného osvětlení Petřína, z něhož se ozývaly jakési zvláštní zvuky. Ty se daly třeba přirovnat k souložení a k takovým podobným věcem. Brzo jsem spatřil podivné postavy, jak se vynořují ze tmy. Jedna z nich měla dokonce rozepnuté kalhoty. Došla mi odvaha a rychlým krokem jsem se vrátil do ulice Újezd a začal jsem přemýšlet co dál. Nenapadlo mne nic jiného, než vytáhnout foťák a zkusit něco vyfotografovat. Moc povedené fotky to však nebyly. A tak jsem naštvaný vyrazil Karmelitskou ulicí na Malostranské náměstí. Cestou jsem potkal pár lidí, které by šlo označit za bufeťáky a také několik hulákajících cizinců. Moje procházka setmělou Malou Stranou pokračovala výšlapem Nerudové ulice. Už jste někdy šli mezi čtvrtou a pátou ranní Nerudovou ulicí? V tomhle čase je liduprázdná a v osvětlení pouličních lamp vypadá tajemně. Nebýt zaparkovaných aut, tak by její kouzlo bylo úplné. V tichu starobylých domů jsem slyšel jen ozvěnu svých kroků, což působilo opět zvláštně.
Došel jsem do míst, kde začínala ulička Úvoz a Radnické schody. Opět nikde ani noha, tedy kromě mých nohou. Opět jsem zkoušel fotografovat, ale za moc to nestálo. Kdyby mě někdo vyfotil, tak by snímek zachycoval postavu s protaženým obličejem, s foťákem na krku a s pohozeným batohem na dlažbě. Mé další kroky směřovaly Úvozkou uličkou ke Strahovskému klášteru. Došel jsem však jen k restauraci pod Pohořelcem. Odtamtud byl moc hezký výhled na osvětlenou Prahu, přičemž na obzoru se klubalo světlo. Mohl jsem si začít notovat v upravené verzi začátek refrénů jisté písničky: Snídani na lavičce, teď právě prostřenou, nad Prahou ráno vzbuzenou. A tak jsem si sedl na lavičku a posnídal jsem svačinu s výhledem na osvětlenou Malou Stranu, Staré Město a Vltavu. Hradčanské věže se ostře rýsovaly na pozadí svítajícího nebe, což bylo moc hezké. Dva podnapilí mladící nádherné svítání nad Prahou také zaregistrovali a sedli si užasle na lavičku. Kdo ví, co však jejich smysly v alkoholickém opojení skutečně vnímaly. Možná měli pocit, že je to úsvit jejich začínající kocoviny.
Já si to poté namířil Strahovskou zahradou. Přitom jsem potkal jakési zvířátko, které mi v ranním šeru připomínalo klon veverky a zajíce. Asi to také bylo tím, že jsem si doma zapomněl brýle. Prošel jsem Seminářskou zahradou do Petřínských sadů, kde jsem se snažil zachytit ranní atmosféru. Trochu mne překvapilo, že v jedné stráni je stan. Kdo asi má tu drzost stanovat na Petříně? Pak jsem si to namířil směrem k Vltavě. K ní jsem došel poblíž Karlova mostu na Kampě. Opět jsem fotil, co mně přišlo zajímavé. Pak jsem vstoupil na přístavní molo. Moc nechybělo a předvedl jsem nechtěný pád do vody. Má pozornost se vzápětí samozřejmě obrátila na Karlův most. Na něm se pohybovalo několik lidí s foťáky. Tudíž jsem mezi ně krásně zapadl, až nato, že oni byly skoro všichni jiné národnosti.
Po Smetanově nábřeží jsme došel k mostu Legií, a pak na Střelecký ostrov. Ten by se mohl klidně přejmenovat na ostrov Bezdomovců. Zářící slunce krásně vše osvětlovalo a já jsem fotil ostošest. Jeden ostrov mi však nestačil a já jsem vstoupil i na Slovanský ostrov. Po něm jsem došel k Mánesu a po Rašínově nábřeží k železničnímu mostu u Vyšehradu. Už jste někdy po něm šli, když jedou vlaky? V ten moment se celý most roztřásl a já měl pocit, že se propadnu do řeky. Fotografování i chození jsme už měl dost, a tak jsem nasedl na tramvaj a hurá domů.
Doma se mne zmocnil, že se má osamělost dotýká stropu a možná i patra nade mnou. A tak jsem po delší době vnikl na jistý seznamovací server. S hrůzou jsem zjistil, že můj profil obsahuje blbosti. Nechápal jsem, jak mne takové nesmysli mohli tenkrát při jeho vyplňování napadnout. Kolik asi žen si po jeho přečtení řeklo, že jsem blázen. A tak jsem začal virtuálně oslovovat některé on line ženy toužící po seznámení. Mnohé mi ani neodpověděli. Inu, co je komu po pošťákovi. Po nějakém čase jsem se přeci s několika začal virtuálně komunikovat. A po delší době konverzace s jistou sestřičkou jsme se dohodli, že se večer sejdeme u jistého multikina. A tak jsem v domluvený čas stepoval na určeném místě. Legrace byla v tom, že jsem nevěděl, jak vypadá. Poznávacím znamením byly její modré šaty a u mne zase džíny a kšiltovka. Prostě klasické rande naslepo. Takových jsem už v minulosti zažil několik. Odechl jsem si, když přišla sympatická žena, viditelně vysmátá. Tudíž jsme si to hned namířili do multikina a začali jsme vybírat film, na který půjdeme. To se dělo pomalu ve stylu pozměněného dětského rozpočítávala: Entetýky, dva špalíky, nějaký film vyletěl z promítačky. Tím filmem byla jistá česká komedie. Do začátku promítání zbýval čas, a tak jsme si sedli. Úsměv mi na tváři poněkud přimrzl, když mi sdělila, že bydlí u tchána a že se rozvádí. Nechápu, že mám na seznamkách štěstí na vdané ženy, sestřičky ze všech možných nemocnic a ještě na dvě jména-Petra a Jana.
Na film jsme tak spěchali, že se nám podařilo vniknout do sálu ještě, když neskončilo promítání onoho filmu. Celkem jsem se u téhle komedie zasmál, přičemž mi neunikla ta skutečnost, že jedna z postav mi je podobná, nikoliv vzhledem, ale chováním. Během představení jsem se stále na sedadle snižoval a po skončení filmu jsem se nacházel na sedačce skoro v poloze ležmo. Ještě nějaký čas jsme si hezky povídali, a pak jsme se každý rozjel domů. A to bylo naposledy, co jsem jí viděl.
Už během cesty autobusem domů jsem si pohrával s myšlenkou, že bych mohl sobotu zakončit návštěvou nějaké diskotéky. Už dlouho jsem nikde nekřepčil a nedělal rozruch. Tudíž doma jsem se jen otočil. Panáčkující pískomilové Jája s Pájou byly překvapení, že v nezvyklou dobu v místnosti zhasínám. Letmý pohled na podlahu pod klecí mi prozradil, že vyhozených věcí z klece přibylo. Zametání se opět nekonalo, ale uskutečnilo se po mém návratu v neděli ráno.
Autobus mne odvezl do víru nočního života, načež jsem si to namířil do jisté diskotéky, kde hrají oldies i současné hity. Rozjel jsem to tam s jistou minerálkou, která podle reklamního sloganu už není. Někteří křepčící lidé svými pohyby byly opravdu nebezpeční. A já každou chvíli pociťoval údery do hlavy a nebo do jiných části těla. O po dupaných nohách ani nemluvě. Atmosféra tam byla jako tradičně úžasná, což mne poznamenalo při odchodu. Má chůze připomínala ledacos, protože mi v uších stále zněly některé šlágry. Na jednom prostranství můj zájem vzbudila kašna. Nevím proč mne napadlo zkoumat její vnitřek. Ale vím, že byla plná vody a já jsem si málem prohlédl její dno. V nočním autobusu jsem pak začal rekapitulovat vše, co jsem za posledních 24 hodin prožil. Nebylo toho málo a sobota šla označit za mírně úletovou v mezích únosnosti.

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Nezařaditelné:
Les - subjektivně zabarvený popis

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 9
Účastníků: 2


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"O JEDNÉ SOBOTĚ" | Přihlásit/Registrovat | 2 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: O JEDNÉ SOBOTĚ
Od: zrzka - Monday, 03.12. 2007 - 12:59:23
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Ahoj Honzíku, tak tahle je super. Chybí ti tam jedno slovo. Jinak jestli to byl zase jeden z tvých dnů, tak máš o čem psát. Fakt je ta povídka dobrá. Jen tak dál. Jana


[ Odpovědět ]

Re: O JEDNÉ SOBOTĚ
Od: fungus2 - Tuesday, 04.12. 2007 - 09:38:27
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Děkuji!


[ Odpovědět ]
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
43 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.03 sekund