přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Špagetový princ- 1. díl
Rockerkam - Tuesday, 28.08. 2007 - 11:40:37
Téma: Próza - Příběh



Uvolněně se opřu do měkkého polstrování sedačky a do uší si zapíchnu sluchátka mptrojek. Good Charlotte mi snad zpříjemní cestu, moje sousedka, holka asi stejně stará jako já se mi snaží nahlížet do playlistu. Mě kdyby někdo musel doprovodit do letadla, ušklíbnu se v duchu, tu ostudu bych asi nepřežila. . . ,,To znám,‘‘ kývne najednou směrem k přehrávači, hlavu skloněnou asi dvacet centimetrů od displeje. ,,Fakt?‘‘ řeknu nenadšeně, na komunikaci nemám sebemenší chuť. Vysvobodí mě letuška: ,,Dají si slečny něco k pití?‘‘ ,,Jablkovej džus,‘‘ kývnu, zapíše si moje přání. ,,A vy?‘‘ obrátí se na moji spolusedící. ,,Taky jablkovej džus,‘‘ rozhodne se po dlouhé době holka. ,,Tak já chci hruškovej,‘‘ zapřu se hlavou do opěrky, nemám ráda když se po mě někdo opakuje. Holce to ovšem nedojde. ,,Jablkovej je lepší,‘‘ začne tvrdit a hustit do mě snad všechny druhy džusů, která zná a které kdy ochutnala. ,,Zkusím spát,‘‘ řeknu unaveně asi po dvaceti minutách, tím ji zklamu takže se dá do řeči s paní přes uličku. Dej bože ať ji ještě před Římem nezabiju, zapřisáhnu se a zavřu oči.

,,Budeme přistávat, připoutejte se prosím,‘‘ upozorní nás letuška přes megafon, čímž mě dokonale vytrhne z otupělosti. Zapnu si pás a cítím v sobě návaly energie, jako když se na něco těším. A já se těším. Okýnkem vidím obrovské letiště Leonarda da Vinciho, na které přistaneme a za ním římské ulice s barevnými auty a kousky zeleně. Po příletu si u přepážky vyzvednu svoje dvě velké cestovní tašky přes rameno (zapomněla jsem se rozloučit s mojí spolucestující) a s menšími obtížemi vykročím k turniketům. ,,Chceš pomoct?‘‘ přitočí se ke mně česky kluk chlap asi třicetiletý s mastným culíkem. ,,To je v pohodě,‘‘ odmítnu jeho snahu a projdu turniketem. Před letištěm má na mě čekat rodina u které budu bydlet, údajně s modrou toyotou ale jediné modré auto na parkovišti je asi padesátiletý volkswagen brouk. Všechny lavičky jsou obsazené, nedostatek místa vyřeším jednoduše, totiž sednu si na obrubník parkoviště, kde mám perfektní výhled a nohy požitkářsky natáhnu před sebe. Z kapsy džínů vylovím mptrojky, Good Charlotte se osvědčili už v letadle, ale v tom momentu vlítne na parkoviště naleštěná modrá toyota. Vstanu a opráším si džíny, potom zastrčím ruce do kapes. Z auta vyleze typický italský taťka, asi čtyřicetiletý, menší a černovlasý, z druhé strany žena asi třicetiletá, relativně zachovalá blondýnka po které se okamžitě otočí řidič červeného berlinga. A nakonec kluk asi patnáctiletý, s černými vlasy kousek nad ramena a krásně hnědýma očima. ,,You must be Nora!‘‘ přikročí ke mně paní a podá mi ruku ,,parle italiano?‘‘ ,,Sí,‘‘ přikývnu s úsměvem. ,,Já jsem Elisa a tykej mi,‘‘ začne se taky smát. ,,Já jsem Lauri,‘‘ podá mi ruku taťka. Kluk si povzdychne: ,,No a já sem Fabrizio, říkej mi Fabio,‘‘ dodá hned. ,,Ok Fabio,‘‘ přikývnu čímž si ho nakloním a za to mi vezme jednu tašku, Druhé se chopí pan Rossi (Lauri) a obě nacpou do toyoty. ,,Chceš sedět v předu?‘‘ nabídne mi paní Rossi. ,,Ne,‘‘ odmítnu okamžitě. ,,Je to daleko,‘‘ varuje mě ještě naposledy. ,,Já vím,‘‘ přikývnu.

,,Jaká byla cesta?‘‘ načne rozhovor Fabio rádoby galantně. ,,Strašná,‘‘ vzpomenu si na holku s džusem. ,,To snad ne,‘‘ uchechtne se pan Rossi a odbočí na výpadovku směrem na Latinu. ,,Těšíš se do školy?‘‘ další otázku položí paní Rossi. ,,Samozřejmě že ne,‘‘ odpovím jako každý jiný. ,,Fabio ti potom ukáže školu a město,‘‘ řekne za svého syna, který s zamračí. ,,Je to ústav,‘‘ zabručí. ,,Než odjede,‘‘ dodá paní Rossi. ,,Kam pojedeš?‘‘ ,,Na seznamovací kurz, letos jdu do prváku,‘‘ odpoví a zamračí se na matku. ,,Pojedeš a už se o tom nebudu s tebou bavit,‘‘ odsekne paní Elisa. A pak že máme demokracii.

V Latině projedeme jen pár ulic než pan Rossi zastaví před postarší nově natřenou bílou vilou s červenou střechou a muškáty v oknech. Kolem domu je bílý laťkový plot, za kterým poštěkává vypasený kokršpaněl a sousedka ze vilky nalevo nenápadně vyhlíží z okna. ,,No, tak vítej doma,‘‘ usměje se Elisa Rossi a otevře branku. Kokršpaněl vylítne na ulici jako nášlapná mina a snaží se uvítat všechny členy domácnosti zároveň. ,,Jak se jmenuje?‘‘ mrknu na Fabia. ,,Lorenzo,‘‘ vyprskne a podrbe psa za ušima. Dřepnu si a lehce tlesknu: ,,Lorenzo?‘‘ Pes zpozorní ale to mu trvá jen chvilku, potom znovu vystartuje a já si marně chráním obličej před psím náporem radosti. ,,Patří Enriquemu,‘‘ vysvětlí mi Fabio. ,,Kdo je Enrique?‘‘ napřímím se. ,,Náš mladej,‘‘ mávne rukou pan Rossi a vynese mi obě tašky z kufru toyoty zaparkované podél chodníku.

,,Tak tohle je kuchyň,‘‘ rozmáchne se Elisa po své svatyni a já musím uznat že má určitý vkus, celá místnost je sladěná do modra a hýří malými designovýmy předměty (jako třeba modrý květináč s modrou fialkou). ,,Tady je obývák, tady jsem nejradši,‘‘ ukáže mi pan Rossi velkou prohřátou místnost v bílé barvě s hnědou. ,,Koupelna je nahoře i dole,‘‘ provádí mě dál po domě Elisa a nakonec mě vyvede nahoru. ,,Tenhle pokoj je Fabia, tenhle Enriqueho, tohle naše ložnice a tady bude tvůj pokoj,‘‘ otevře dveře do podkrovní místnůstky v oranžové barvě s postelí, stolkem a proutěným křesílkem v jedné barvě. ,,Skvělý,‘‘ musím uznat a hupsnu na postel. ,,Jsem ráda že se ti líbí,‘‘ pokývne paní Rossi ,,Fabio ti donese tašky.‘‘

Vybalování mi trvá pouhých dvacet minut a pak už se jenom morduju se zapínáním notebooku do sítě, když do pokojíčku strčí hlavu Fabio. ,,Co to provádíš?‘‘ žasne. ,,Snažím se. . ‘‘ řeknu přidušeně, konečně zapojím kabel do zásuvky a vystrčím hlavu zpod stolu. ,,Au,‘‘ zasyknu, protože jsem přehlídla hranu desky. ,,Půjdeš teda se mnou na prohlídku města?‘‘ zeptá se a protočí oči v sloup. Nerozhodně mrknu na notebook. ,,No tak jo,‘‘ povzdechnu a žaludek se mi podivně sevře.

,,Umíš jezdit na inlajnech?‘‘ ukáže mi v předsíni zachovalé modré kolečkové brusle. ,,Umím,‘‘ usměju se, ale zaseknu při pohledu zblízka. ,,Ty jsou pro nějakýho maxinožku ne?‘‘ ukážu na číslo. ,,Bráchovi,‘‘ nedělá si s tím Fabio hlavu a vytáhne černý počmáraný skejt. ,,Tvůj brácha jezdí na kolečkových bruslích?‘‘ stále mi to nedochází. ,,Kvůli jedný holce se to chtěl naučit,‘‘ otevře domovní dveře. ,,Aha,‘‘ udělám a kecnu si na práh.

,,Tak tohle je takový centrum života,‘‘ projíždíme širokou ulicí s obchody po stranách a neujde mi, že někteří kluci a holky se jenom tak bezcílně procházejí a okukují. ,,No a není náhodou tahle značka jako pěší zóna?‘‘ ujistím se při pohledu na značku. ,,Je,‘‘ přitaká Fabio a zrovna v tu chvíli mě málem sejme kluk na BMX. Potom se dostaneme před školu, moderní budovu s mnoha okny, nemám moc času si ji prohlédnou protože Fabio uhání jako by měla škola vybuchnout. Po kočičích hlavách se jezdí dost špatně, to ví ostatně i Fabio jenž seskočí a skejt si vezme pod paži, já bohužel musím klopýtat za ním. ,,A kam jdem teď?‘‘ otážu se asi po dvaceti minutách kdy sotva popadám dech. Kluk se zarazí: ,,No, ehm, vlastně ty jdeš domů a já ještě si musím něco zařídit.‘‘ ,,Tvůj plán má jedinou chybičku,‘‘ zastavím se ,,já domů prostě sama netrefím!‘‘ ,,To je jednoduchý, půjdeš tady dál a potom zabočíš doleva a kolem zverimexu a pak doprava a pak zas doleva,‘‘ pustí se do vysvětlování. ,,Stop,‘‘ zarazím ho ,,můžeš mi sdělit kam vlastně jdeš?‘‘ ,,Jo jistě,‘‘ nalítne na můj zkroušený obličej ,,na pláži hraj dneska kluci volejbal.‘‘ ,,A ty nesmíš chybět,‘‘ doplním ho. ,,My nesmíme chybět,‘‘ opraví mě a s neutuchající energií naskočí na prkno. S jazykem na vestě ho následuju.

Písková pláž se rozkládá přes kilometry podél moře, někde vzadu za obzorem prý končí dunami a i teď se sem tam rozvalují Italové v plavkách. ,,Není ti trochu horko?‘‘ mrkne na mě Fabio, sám v tílku a kraťasech. ,,Ne,‘‘ zalžu a ještě víc si stáhnu dlouhé rukávy trička, které jsem si vzala k džínovým kraťasům. Nebýt vlastní blbosti mohla sem teď být taky v tílku. . . můj doprovod se posadí rovnou do písku, skejt drahocenně vedle sebe a okamžitě se dá do řeči s holkama vedle sebe, které hltavě pozorují dva týmy kluků, které poskakují po hřišti. Fabio do mě dloubne loktem. ,,Co je?‘‘ ,,Tohle je Maria, Darina a Gael,‘‘ představí mi holky, zvědavě mě okukují. ,,Já jsem Nora,‘‘ odbydu to jednoduše. ,,Zdarec,‘‘ kecne si vedle mě kluk s odrostlým melírem a hodně tmavou pletí. ,,Ciao,‘‘ oplatím mu pozdrav s úsměvem. ,,Tebe neznám,‘‘ nadhodí zmateně jako by se spletl. ,,Nora,‘‘ povzdechnu, nesnáším představování. ,,Aháá, ehm, já jsem Marco,‘‘ podá mi ruku. V tom kluk naproti nám na druhé straně hřiště odtrhne zrak od hodinek a zapíská. ,,Konec,‘‘ podá vysvětlení Marco. ,,Taky jsem pochopila,‘‘ natáhnu unaveně nohy v bruslích. ,,Zahrajete si proti nám?‘‘ přijde k nám holka s balónem v ruce a mě je okamžitě nesympatická, nevím proč. ,,Já nemůžu,‘‘ zakvílí srdceryvně Fabio, mám pocit, že se na ni snaží udělat dojem. ,,Jedu zítra na goučko,‘‘ upře na ni kukadla. ,,Tak to máš špatný,‘‘ obrátí se holka a zkusí štěstí jinde. ,,Jdem,‘‘ zavelí Fabi a vytáhne mě na nohy.

,,Fabio?‘‘ ozve se signora Rossi odněkud z hloubi domu. ,,Tady sem,‘‘ zahučí syn otráveně a ušklíbne se. ,,A nemáš mít sbaleno?‘‘ vyjde s rukama v bok Elisa z kuchyně. ,,Ne,‘‘ zapře Fabio nos mezi očima a odpálí nahoru. ,,Jak se ti líbí Latina?‘‘ položí mi otázku. ,,Líbí,‘‘ přikývnu a uklidím brusle vedle botníku. ,,To je dobře,‘‘ libuje si a opět zmizí v kuchyni odkud cítím večeři.

Ráno mám jako vždy problém se vstáváním, to znamená, že jakmile zazvoní budík, jsem unavená jako po kondičním běhu. Málem spadnu ze schodů, jak si namáhavě vytírám ospalky z očí a nakonec přehlédnu poslední schod takže stoupnu do prázdna. Změnu vyváženosti neustojím a bosýma nohama uklouznu na podlaze, takže hned ráno prvního září si můžu zamačkávat modřiny. ,,Dobré ráno,‘‘ tlumí smích všichni tři Rossiové u snídaně. ,,Skvělé,‘‘ zabručím a posadím se na poslední volnou židli. ,,Tak jak se těšíš?‘‘ zeptá se mě Lauri Rossi. ,,Asi jako Fabio,‘‘ kývnu hlavou ke klukovi v modré mikině s kapucí a ustřiženými džíny a hlavně nepřehlédnutelným šklebem. ,,On to jenom předstírá,‘‘ plácne synka přes záda ,,on se těší. . . ‘‘ ,,Nemůžu se dočkat,‘‘ zavrčí Fabi.

Cestou do školy neustále kontroluju čas, mobil v ruce, podle mých propočtů by mi měla cesta trvat dvacet minut, jenže už teď ani ne v půlce mi asi pět minut chybí. Tak či tak před budovou školy mám zpoždění jenom deset minut, budova se právě rozezvučí zvonkem odbíjejícím osmou a poslední studenti si div netrhnou dveře. Na skle visí cedule, že studenti z jiných zemí se mají dostavit do učebny číslo 212, ale kde se učebna nachází už vysvětleno není. Vydám se za dívkou s nádherným účesem ze samých copánků, zklame mě když zapadne do první učebny na patře. 147, přečtu si štítek na dveřích, za kterými duní rozhlas. ,,Hej,‘‘ křiknu na postavu mihnoucí se na konci chodby. Ten někdo se zastaví a já se donutím k běhu. ,,Nevíš kde je dvěstědvanáctka?‘‘ vychrlím. ,,Marco,‘‘ dodám nakonec. Kluk roztáhne pusu: ,,Nová studentka jo? Tam nahoře v té chodbě nalevo,‘‘ ukáže na strop. ,,Jo, dík,‘‘ pustím se do schodiště s elegantním železným zábradlím. ,,A hodně štěstí!‘‘ křikne.

,,Buongiorno,‘‘ kuňknu do kruhu lidí, v jejichž středu se momentálně nacházím, cítím na sobě pohledy. ,,Good morning,‘‘ opraví mě mladý profesor s brejličkami a nerušeně, jako bych nepřišla o pět minut později pokračuje v instrukcích. Nakonec vytáhne seznam: ,,Koho budu číst, ten se okamžitě odebere do učebny, jejíž číslo mu řeknu.‘‘ ,,Afoughtová Bria, 356,‘‘ vysloví první jméno a blonďatá dívka s vlasy do půl zad zamíří ke dveřím. Zachvilku se dostane ke mně. ,,Lukešová Nora, 117.‘‘ Vykročím ke dveřím. ,,Ach, to jste vy,‘‘ udělá profesor ,,hodně štěstí.‘‘

,,Co mě ještě čeká?‘‘ obrátím oči v sloup a zaklepu na stosedmnáctku. ,,Dále,‘‘ ozve se zevnitř. Cesta ke stupínku, na němž stojí s papírem v ruce ještě mladší profesor s culíkem z černých vlasů. ,,Dobrý den,‘‘ zadrhnu se hlasem a mám co nejvíc napilno prohlížet si špičky botasek, které jsem si vzala k sukni a tričku s dlouhým rukávem a kapucí. ,,Vy musíte být slečna Lukešová,‘‘ podá mi ruku ,,Bruno Assanti.‘‘ ,,Přátelé,‘‘ obrátí se ke třídě ,, slečna Lukešová k nám přijela z Česka, aby si vyzkoušela učení na škole v cizí zemi a já doufám,‘‘ blýskne okem po partičce kluků vzadu ,,že jí budete pomáhat.‘‘ ,,Na to vemte jed,‘‘ přisvědčí vážně frajírek s nagelovaným účesem v ošoupané džínové vestičce s bílým tričkem. ,,To jsem rád,‘‘ řekne ve stejném tónu Bruno Assanti ,,můžeš se posadit.‘‘ Teď musím zvednout hlavu. Asi třicet tváří se na mě dívá se smíšenými pocity, volné místo je pochopitelně v první lavici vedle zrzavé holky a vzadu s těma frajírkama. Zoufale si projedu třídu ještě jednou a opravdu poslední místo najdu ve třetí lavici, kde sedí černovlasý kluk a zrovna něco čmárá. Vykročím do uličky. ,,Máš tady fleka?‘‘ ukážu na volnou židličku. ,,Jo, jasně,‘‘ posune si hromadu papírů na polovinu a zatáhne se do lavice, abych mohla projít. ,,Terence,‘‘ zahučí jméno, pořád skloněný nad papírem. Chvilku mi trvá než zaregistruju, že to bylo jméno. ,,Jo, aha. . hm, Nora.‘‘ ,,Signorino Lukešová ,nějaký problém?‘‘ zavolá na mě profesor. ,,Ne, to je v pohodě,‘‘ zavrtím hlavou a nemůžu nepřeslechnout uchechtnutí ze zadních řad.

Domů (dá se to tak říct?) se dopotácím vyplivnutá jako po osmihodinové šichtě v dole. Naštěstí nikdo není doma, pan a paní Rossi jsou v práci a chudák Fabio se už někde seznamuje se svými budoucími spolužáky. První co udělám je, že si z ledničky vytáhnu pořádný kus sýra a spolu s jablkem je položím vedle notebooku, pak se převleču do domácích tříčtvrťáků a posadím se ke stolu. Se sýrem v jedné ruce se přihlásím na ICQ, což mi dá ovšem problém protože italská síť mi pořád posílá svoje upoutávky a italské ICQ kecy, které ani nečtu a rovnou mažu. ,,Good Day Nora,‘‘ vydechnu si úlevou při nadpisu v okně a hned zjišťuju kdo je prvního září před obědem on- line. Kupa jmen s červenými kytičkami off- line mě nepotěší, posunu lištu nahoru- a zírám na prázdné pole, kde mají být on- line. ,,Tak to se mi ještě nestalo,‘‘ mluvím kdoví ke komu a přepnu se do mailové schránky. ,,ZDAREC ZROVNA SEM PŘIŠLA ZE ŠKOLY A MYSLÍM ŽE TO MOHLO BÝT HORŠÍ, JINAK JE TO TADY FAJN. . . ‘‘ přejde mě chuť se svěřovat a tak to dopíšu jenom ,,PA NORA=)‘‘ Nemusí vědět všechno.

Oběd odbydu veskrze jednoduše, to znamená veku s džemem, přičemž stejně půlku dám Lorenzovi, protože neunesu jeho smutný pohled. ,,Ale už dost,‘‘ říkám mu s každým kouskem, pes spolkne sousto bez žvýkání a zase nasadí ty svoje oči. ,,Budeš tlustej,‘‘ kriticky mrknu na jeho bříško, tak trochu s křížkem po funuse. Potom se zase převleču do sukně a trička s dlouhým rukávem, do tašky přes rameno hodím peněženku a seznam učebnic od Assantiho. ,,Lorenzo?‘‘ spatřím na věšáku psovo pletené vodítko. ,,Lorenzo!‘‘ křiknu. Zvíře vyklouže z kuchyně, zamávám vodítkem a zase s úžasem sleduju jak si to ode mě mete pryč. ,,No počkej,‘‘ nasupím se a vlastnoručně si ho přitáhnu za obojek.

Najít knihkupectví mi podle adresy nedá žádný problém, horší je to s frontou uvnitř. Pět minut, deset minut a to už zoufale pozoruju psa, kterého jsem nechala uvázaného venku na slunci, protože široko daleko stíny vymřeli. Konečně přijdu na řadu a předložím postarší paní seznam. Prodavačka si na to vezme silné brýle a pozorně studuje papír. Potom ho položí přede mě a přejíždí prstem: ,,Tohle už nemáme, tohle taky ne, to taky, tohle dovezou zítra, tyto nedostáváme a tyhle budou až tak za týden.‘‘ ,,A máte aspoň něco?‘‘ zalapu po dechu. ,,Bohužel, signorina,‘‘ sundá si brýle a postrčí papír ke mně. ,,No super,‘‘vylezu z obchodu a narazím rovnou na Marca. ,,Neviděli jsme se dneska už?‘‘ zazubí se na mě. ,,Nepamatuju si,‘‘ zazubím se. ,,Jak se ti líbí škola?‘‘ ,,Jako škola,‘‘ sehnu se a odmotám Lorenzovo vodítko. Marcova pozornost se zaměří na psa. ,,Není to náhodou Lorenzo Rossiových?‘‘ ,,Náhodou je,‘‘ přisvědčím. ,,Nějak ztloustl,‘‘ kriticky si ho přeměří. ,,Trošku.‘‘ ,,Trošku.‘‘ ,,Hodně.‘‘ ,,Až ho uvidí Enrique tak to nechci slyšet,‘‘ pohladí psa po hřbetě a ten se slastně protáhne. ,,Proč ne?‘‘ ,,Tak,‘‘ pokrčí rameny ,,já musím pádit, měj se!‘‘ Podezřele se koukám za ním dokud nezabočí za nejbližší roh.

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Příběh:
PRŮZKUMN Ý LET

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 8
Účastníků: 2


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Špagetový princ- 1. díl" | Přihlásit/Registrovat | 2 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Špagetový princ- 1. díl
Od: ruby - Tuesday, 28.08. 2007 - 12:36:47
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Sympatický text, líbí se mi ten civilní styl.


[ Odpovědět ]


Re: Špagetový princ- 1. díl
Od: fungus2 - Tuesday, 28.08. 2007 - 19:10:43
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Fajn čtení.


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
44 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund