Seděli v koutku čajovny. Na první pohled nenápadný pár. On tuctový, nevýrazný muž kolem třicítky, s počínajícími známkami blahobytu v oblasti pasu, ona drobná blondýnka intelektuálního vzezření, v džínsech a blůzce s rozhalenkou. Usrkávali čaj z orientální keramiky a občas prohodili polohlasem pár slov. Nezdálo se, že by někam spěchali.
V jinou denní dobu by si jich obsluhující čajovník snad ani nevšiml. Jen by vyplnil jejich objednávku a spěchal k dalším stolkům. Jenže v pondělí pozdě odpoledne bývá čajovna poloprázdná a tak měl tentokrát dost času si je pořádně prohlédnout. Tedy, přesněji řečeno, měl dost času prohlédnout si Jí, protože on ho z pochopitelných důvodů zas tolik nezajímal.
Když o tom setkání později uvažoval, musel si přiznat, že si jí začal prohlížet tak trochu z nudy. Hezkých dívek měl kolem sebe vždycky dost, jeho vytrénované tělo je dokázalo pokaždé spolehlivě zaujmout. Jenže teď zrovna neměl co na práci a ona byla jediná žena v téhle místnosti. Tak proč nevyužít možnost a nestrávit zbytek směny v příjemné společnosti? Vyhrnul si rukávy u košile, aby ukázal svá opálená předloktí a s úsměvem na rtech vyrazil k jejich stolu.

„Budete si ještě něco přát?“ - zeptal se.
Překvapeně na něj vzhlédla a odtušila: „Ach ne, díky.“

Teprve takhle z blízka měl možnost si ji prohlédnout opravdu dokonale. Překvapilo ho, jak moc byla hezká. Nebyla nalíčená, ale v jejích očích jako by probleskovaly malé jasné ohníčky. To ho zarazilo natolik, že nedbaje bontonu (jako by na něj někdy dbal?!), odtáhl židli a přisedl si k nim.

„Nezlobte se,“ – začal nezávazně -„ale ještě nikdy jsem vás tady neviděl a tak jsem se chtěl zeptat, jak jste se o naší čajovně dozvěděli? To víte, otázka marketingu.“ - lhal s kamennou tváří.
Pobaveně na něj pohlédla. Ihned pochopil, že velmi dobře ví, jak se věci doopravdy mají. (Je chytrá, potvora!)
„Jsme tu jen tak, náhodou. Máme ve městě nějakou schůzku, ale přijeli jsme brzo a tak utrácíme čas.“
Při téhle odpovědi ho obdařila úsměvem, při kterém se mu rozbušilo srdce. (Sakra, čím mě ta holka tak bere?)
Osmělil se a šel přímo na věc: „To byla šťastná náhoda. V tuhle dobu tu nikdo není a tak jsem rád, že si mohu s někým tak příjemným popovídat.“ - Rychle se otočil k jejímu partnerovi, aby ho odzbrojil dotazem: „Nevadí vám doufám, že jsem si přisednul?“
Bylo to zbytečné gesto. Ten moula se ani nezmohl na odpor, jen mlčky zavrtěl hlavou a dál němě přihlížel. (Jestli ti jí přeberu, můžeš si za to sám, blbečku!)
Zato ona nahodila udičku dalšího rozhovoru:
„Všimla jsem si, že tady máte na stěnách fotky. Ten v tom kimonu jste vy?“
„Ano,“ – prohodil na oko ledabyle – „cvičím Aikido, víte? To je staré japonské bojové umění. Ale není jen o boji, jak by jste asi čekali, je i o harmonii, vesmíru, meditaci a tak...“

Tohle na intelektuálky vždycky zabíralo. Měl to vyzkoušené. Ostatně, ani tahle nebyla výjimkou. Se zájmem poposedla ke kraji židle a ptala se na podrobnosti. Vycítil svojí šanci a už ji nepustil. Její doprovod jako by pro čajovníka přestal existovat. V dalším hovoru už ho naprosto ignoroval. Ostatně, ten Moula se stejně tvářil, jako by mu to vůbec nevadilo.
Tak na co čekat? Dychtivě rozjel svůj balící rituál. Vyprávěl jí svým hlubokým hlasem o fyzickém i mentálním tréninku, o vnitřních energiích, o cestách harmonie, ale i námaze, při kterém člověk vypotí hektolitry potu. O duchovnu, které je pevně spjato s touto Cestou i o hlubokých lidských kvalitách těch, kdo po ní kráčí. Zdálo se, že dívku zcela zaujal. (Jsem vážně dobrej! – blesklo mu hlavou.)
V tu dobu už to dívčin původní doprovod zcela vzdal a odešel na toalety. Hovor ho zjevně naprosto znudil. Jenže pro čajovníka byla právě tohle chvíle pro frontální útok.

„Víš, kdyby jsi měla zájem, tak večer máme trénink. A bude to něco mimořádného. Přijede se na nás podívat jeden vynikající učitel.“
Záměrně ztišil hlas, aby se musela naklonit blíž k jeho obličeji:
„Žil sedm let v Japonsku a cvičil tam u těch nejlepších. To by jsi viděla to pravé Aikido! Všechno to hezké, o čem jsem ti vyprávěl. A potom by jsme mohli zajít ke mně, na trochu červeného...“

Usmála se a odsunula si z obličeje pramen vlasů. Pomalu se narovnala a opřela zády o opěradlo židle. (Zdálo se mu to, nebo zahlédl v jejích očích výsměch?)
„Bohužel tě zklamu, ale už jsem zadaná“ – řekla a zamávala mu před očima snubním prstýnkem – „nicméně večer se uvidíme, neboj.“

Nerozuměl jí. Hleděl na ni zmateně, takže si ani nevšiml, že Moula se mezi tím vrátil. Všiml si ho, až když položil na stůl bankovku a poprvé toho odpoledne nahlas promluvil:

„Nerad vás ruším, ale už musíme jít. Nechal jsem si v autě tašku s kimonem a něž odsud dojdeme k tělocvičně, tak to chvíli potrvá.“
Potom odsunul stranou svou židli, aby dívka mohla projít, a znovu se obrátil ke zkoprnělému čajovníkovi:

„Večer přijď určitě, vezmu si tě jako sparingpartnera, když se teď známe. A neboj, ukážu ti všechno, co jsem se v Japonsku naučil. Budeš to mít z první ruky. Tak zatím!“