přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 9 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Noc splněných snů
DarthZira - Friday, 25.03. 2005 - 15:16:35
Téma: Próza - Povídka

Něco z trochu jiného soudku, více směrem k fantasy... nebo k hororu?

 


Pohlédla na hodinky. Teprve půl čtvrté…, povzdechla si. Pracovní doba se dnes odpoledne vážně vleče k nepřečkání. Znovu se proto ponořila do práce. Respektive se snažila působit dojmem, že pracuje. Ve skutečnosti zírala do obrazovky počítače, tvářila se zamyšleně a občas dokument posunula myší, ale její myšlenky se toulaly zcela jinde. Nedokázala myslet na nic jiné, než na pozvání na dnešní večírek. Přesněji řečeno se devadesát procent myšlenek vztahovalo k tomu, kdo ji na ten večírek pozval.
Nechápala, čím na ni tak hluboce zapůsobil, ale od okamžiku, co se zcela náhodně seznámili na jedné výstavě historických zbraní, ten mladý muž obsadil čelné místo ve všech jejích úvahách a snech. Tehdy na té výstavě ji na něm zaujalo především to, že stejně jako ona má zájem o historii a dokonce se i při rozhovoru shodli na oblíbených historických osobnostech. Jenomže to nebylo intelektuální souznění, co ji k němu tak táhlo. Musela si připustit, že snad nikdy v životě po žádném muži netoužila tolik, jako po něm. Při pohledu na něj ji napadaly představy, za které by se ještě před pár týdny červenala. Kdyby si mi o to řekl, tak bych se s ním milovala klidně třeba v pravé poledne na Letné, když by šel kolem prvomájový průvod…, otevřeně si přiznala. Podobná situace naštěstí nehrozila, dotyčný měl chování jak vystřižené z předválečných filmů nebo ještě spíš z nějakých Dumasových románů. Gentleman každým coulem. Dnešní doba sice tyto hodnoty nevyznává, takže se o ně nestará a nikdo o podobných záležitostech nemluví, ale ona by vsadila svou hlavu na to, že ten mladík má hodně starobylý aristokratický původ. V těchto věcech se trošku vyznala, měla pro ně cit, takže jí bylo jasné, že jeho chování není naučené. Ne, on to má v krvi, musela konstatovat. Ovšem to, že mu nejsem lhostejná nebo dokonce nesympatická ani náhodou, mi i přes to uměl dát dosti jednoznačně najevo…, vzpomněla si na velmi vášnivý polibek při předvčerejším rozloučení těsně poté, co jí předal pozvánku na dnešní večer.


Neodolala, aby nevytáhla z kabelky temně rudou obálku se zlatou ořízkou, nevyňala z ní pozvánku, nepoložila před sebe na stůl a snivě se na ni nezadívala. Obdélník ručního papíru v tmavě purpurové barvě, na kterém byl zlatým kaligrafickým písmem vyveden text: „Společnost pro klasickou ruskou literaturu, malířství a hudbu dovoluje si paní Elišku Vilemínskou pozvat na 74. slavnostní gala večer dne 17. 8. 2001 od 19 hod. v sídle Společnosti“. Text byl dvojjazyčně – česky a rusky. V levém horním rohu pozvánky byl složitý, jí neznámý, erb a úplně dole bylo velmi drobným písmem a opět dvojjazyčně poznamenáno: „Tato pozvánka platí pouze pro jednu osobu a je nepřenosná“. Styl tedy mají, pomyslela si. Tohle nebude odnož mukačevské brigády, to podle všeho vypadá na spolek potomků ruských šlechticů z emigrantské vlny z počátku dvacátých let… Bůh suď, jak se jim podařilo přežít těch čtyřicet let komunismu, že neskončili v lágrech… ale to není moje starost. Ale jedno je jasné, uvědomila si. Nemýlila jsem se. Daniel sice mluví perfektně česky bez sebemenšího přízvuku… to možná já působím se svým ráčkováním více jako cizinka/, mírně se pousmála, ,i>a svým vzhledem připomíná spíše Itala nebo Španěla…, před očima se jí znovu objevila vysoká štíhlá postava s úzkým bledým obličejem lemovaným dlouhými vlnitými antracitově černými vlasy, v němž zářily velké stejně uhlově černé oči. Jenže podle všeho je nějaký ruský kníže. Tak to je o důvod víc…


-„Ty tady míníš dnes nocovat nebo co?“ ozvalo se za ní. Trhla sebou. Kolegyně Andrea z vedlejší kanceláře měla ten nepříjemný zvyk, že chodila zásadně bez klepání.
-„To už je tolik?“ otázala se překvapeně.
-„Za chvíli bude pět,“ zněla odpověď. Ježíšmárjá, tolik?! vyděsila se Eliška a Andrea ještě ironicky dodala: „Nevím, co máš v plánu ty, ale já jdu domů.“
-“Samolitr, že jdu taky domů,“ replikovala. „Počkej na mě, máme společnou cestu.“
Uložila soubory, na kterých rádoby pracovala celé odpoledne, vypnula počítač a následovala kolegyni k výtahu.
-„Jé, nazdar zebro!“ najednou vykřikla Andrea.
-„To je jako na mě?“ otázal se jejich mírně z míry vyvedený šéf. Andrea ho zatahala za kravatu: „No jistě, zase máš tu kravatu a košili, co v nich vypadáš jako zebra.“
-„No, děvčata, hlavně že se dobře bavíte. Předpokládám, že míříte někam na lepší.“
-„Jistě, zebro, já jdu domů za kocourem,“ pohodila hlavou prostořeká Andrea.
-„A copak naše Elza?“
-„Já jdu na večírek.“
-„Tak si to obě hezky užijte,“ odvětil šéf a zamířil k podzemnímu parkovišti.
-„Na jaký večírek?“ sondovala zvědavě Andrea.
-„Ale, ten můj nový objev… vykládala jsem ti o něm, že…“ začala Eliška.
-„Jo, máš na mysli toho růžového kavalíra, že?“
-„Jak růžového kavalíra?“
-„Ještě mi začni povídat…“ zasmála se Andrea, „že si ty růže kupuješ sama.“
-„Aha. Ne, ty mi samozřejmě nosí Daniel. A na dnešek mě pozval na nějaký večírek. Vypadá to na velmi noblesní akci, vstup pouze pro předem jmenovitě zvané…“
-„To zní jako pěkná snobárna,“ ohrnula nos Andrea. „Ale když se ti chce, tak si to tedy užij.“

***


Kruci, půl šesté pryč! Zaklela sotva uřícená vyběhla schody do druhého patra, kde bydlela, shodila ze sebe oblečení a vběhla pod sprchu. To mám teda co dělat, uvědomila si, když se posadila před zrcadlo, zapnula kulmu do zásuvky a začala se česat a líčit…
S vypětím všech sil se nakonec stihla za necelou hodinu osprchovat, převléct do večerních šatů, nalíčit a učesat. Do práce nosila většinou kalhotové kostýmy a rovné mikádo kousek za ramena, teď však vypadala zcela jinak. Oblečená do sametových vínově červených šatů s korzetovým vrškem a po kotníky sahající dlouhou úzkou sukní s rozparkem na boku sahajícím až téměř do pasu a s nakulmovanými vyčesanými vlasy sepnutými želvovinovou sponou po babičce seběhla chvatně schody, protože před domem na ni měl podle dohody přesně v půl sedmé čekat Daniel. A jak už ho tak znala, byl naprosto přesný a toleroval maximálně pětiminutové zpoždění.


-„Vypadáš nádherně, elegantní jako vždy,“ pronesl s obdivem, sotva ji uviděl, a lehce ji políbil na tvář. Byla si jistá, že tak činí pouze proto, aby jí vášnivějším polibkem nerozmazal rtěnku. Také on vypadal skvěle. Měl na sobě cosi, co vypadalo spíše jako divadelní kostým, než společenský oděv. Karmínová košile s fiží, černé sako, které se zdálo být snad součástí nějakého starého kroje nebo husarské uniformy z dob napoleonských válek, to vše halil dlouhý černý plášť s karmínovou podšívkou a obrázek ještě doplňoval černý lesklý cylindr posazený na vlasech stažených do černé mašle jak z osmnáctého století. Na každém jiném by podobné oblečení působilo směšně a nepatřičně, ale on vypadal zcela přirozeně, jako by přesně takhle oděn chodil denně.


Před domem na ně čekal taxík. Nasedli a Daniel zadal adresu nějaké ulice na Vinohradech. Když přijeli na místo, byla překvapená, že vystoupili před docela obyčejným omšelým činžovním domem. Pouze dole vedle vchodu visela zašlá mosazná cedule hlásající, že zde má sídlo Společnost pro klasickou ruskou literaturu, malířství a hudbu. Na vratech bylo masivní klepadlo. Daniel neváhal ani minutu a třikrát zaklepal.
To, co následovalo poté, jí připadalo jako scény z nějakého starého filmu. Vrata se otevřela a v průjezdu za nimi stál šedovlasý olivrejovaný sluha, který se Danielovi hluboce uklonil a pokorným tónem pronesl: „Buďte vítán, excelence.“ Už nelze pochybovat, Daniel je šlechtic z nějakého hodně starého a významného ruského rodu. Škoda, že jsme se o toho za minulého režimu o ruské šlechtě moc neučili…, stihla si ještě pomyslet, než k ní sluha otočil svou vráskami zbrázděnou tvář. Ten člověk se zdál být snad stoletý, možná i starší. Jeho vybledlé, takřka bezkrevné oči si ji několik vteřin soustředěně, byť ne bez jisté úcty, prohlížely. Z toho pohledu bůhvíproč skoro mrazilo. Pak se otočil znovu k Danielovi: „Předpokládám, vaše excelence, že dáma je vaší společnicí, ale víte sám, že předpisy jsou neúprosné. Mohu vidět její pozvánku?“
-„Samozřejmě,“ odvětila pevně místo něj a zalovila v kabelce.
-„Děkuji vám, madame. Buďte nám co nejsrdečněji vítána,“ dodal ještě téměř tak pokorným tónem, jakým mluvil s Danielem, a hluboce si jí uklonil.


Daniel nabídl Elišce rámě a odváděl ji průjezdem. Když došli na vnitřní dvůr, Eliška strnula. Měla dojem, že ji snad šálí zrak. Stála na ohromném nádvoří, přímo proti ní byla fontána a za ní mramorové dvoukřídlé schodiště, jež vedlo na terasu, za kterou byl podle všeho veliký taneční sál. Nad touto terasou a všude kolem dokola nádvoří byly další čtyři patra arkádových balustrád. Toto vše bylo osvětlené - jak si stihla povšimnout - nejen křišťálovými lustry, ale také desítkami mnohoramenných stříbrných svícnů. Vlastně si až teď uvědomila, že i ten sluha v livreji měl v ruce šestiramenný svícen a všimla si, že v lustrech nejsou žárovky, ale další stovky svíček.
Jako ve snu kráčela v doprovodu Daniela vzhůru po schodišti do tanečního sálu. Prošli jím do dalších místností. Všechny byly plné skvěle se bavící se společnosti, která byla z valné většiny oděna do podobně teatrálních úborů, jako Daniel, ovšem stejně jako on v nich všichni vypadali zcela přirozeně, takřka samozřejmě. Ultra konzervativní staromilci, usoudila. Pro ně se čas nejspíš zastavil v roce 1917 a k tomu vychovávají i své děti. V normálním životě to už nemůžou dávat tak okatě najevo… ačkoli to na nich je stále znát, uvědomila si při vzpomínce na dosavadní Danielovo chování, ale přece jenom, možné v dnešní době není vše, čas se posunul o téměř století… tak aspoň pořádají takovéto gala večírky, na nichž se stále sentimentálně vracejí do doby předrevolučního Ruska, kdy jim patřil svět. Měla pro to pochopení. Není jistě snadnou věcí smířit se s tím, že člověk, který ještě včera byl vším a rozhodoval o životě a smrti stovek poddaných, najednou neznamená nic. Bylo jí ale při pohledu na ně líto, že nemá na sobě něco, čím by mezi ně lépe zapadla. Měla jsem si vzít ty taftové plesové šaty… ale kdo to mohl vědět… a stejně, bodl jí osten závisti když kolem ní prošla vysoká rusovláska ve smaragdové toaletě vyšívané zlatem, něco podobného ve svém šatníku stejně nemám a nikdy mít nebudu.


-„Jednou budeš mít daleko krásnější toalety, to ti slibuji,“ řekl Daniel jako by dokázal číst její myšlenky, a dodal: „Ostatně stejně jsi ze všech zdejších dam nejkrásnější, tak se netrap se šaty.“ Něžně ji pohladil po tváři.
Zvolna kráčeli ze sálu do sálu i z patra do patra a co chvíli se zastavili u některé skupinky, která se s nimi přátelsky dala do řeči. Sama se divila, kde se v ní ty znalosti ruštiny, o nichž by přísahala, že jsou dávno zapomenuté, braly. Po chvíli konverzovala, jako kdyby ty lidi znala odjakživa, a plynule přecházela z češtiny do ruštiny a obráceně. Za nějaký moment dokonce s naprostou samozřejmostí věty prokládala verši prokletých básníků ve francouzském originále a latinskými citáty. Zdálo se jí, že k Danielovi se všichni chovají sice velmi srdečně, ale zároveň s velmi lehkou, téměř nerozpoznatelnou uctivostí. Jako by se ho trochu báli nebo jako kdyby byl něco o trošku více, než oni všichni, pomyslela si. I k ní se chovali s jistou až neobvyklou zdvořilostí, která možná vyplývala z toho, že byla všem Danielem oficiálně představována jako jeho „fiancée“, tedy snoubenka. Nesmírně ji potěšilo, že míní jejich vztah brát až tak vážně – ačkoli o něčem podobném spolu nikdy nemluvili. Patrně není schopen si se ženou něco začít a přivést ji do své společnosti, aniž by byl schopen ji takto oficiálně představovat, zamyslela se. No, proč vlastně ne? Je milé, že to se mnou nemyslí jako záležitost na jednu noc. A to, že mne takto oficiálně vzal mezi svou šlechtickou společnost je svým způsobem vysoké vyznamenání…, spokojeně se pousmála.


Báječně se bavila. Všichni ti lidé byli nesmírně vzdělaní, vtipní a duchaplní. Když se už pomine ta drobnost, že ani její chuťové a čichové buňky nezahálely. Ustavičně mezi nimi pobíhali sluhové s tácy plnými nejvybranějších lahůdek, mezi nimiž samozřejmě nemohly chybět všechny druhy kaviáru, uzení lososi, lanýži a zvěřinové paštiky, a jiní sluhové pro změnu s podnosy sklenic se šampaňským. Nebyla sice příliš velkou znalkyní, ale to, že se jedná o nesmírně kvalitní pravé francouzské šampaňské, jí bylo zřejmé. Není si jistá, jestli to bylo pár desítek minut nebo několik hodin, po které korzovali schodišti a sály a bavili se s ostatními členy společnosti, čas přestala vnímat. Najednou byli zase zpět v přízemí, kde se tančilo. Orchestr hudebníků ve fracích hrál naprosto mistrovsky všechny slavné valčíky, které občas proložil mazurkou, polkou nebo čardášem. Na mnohém koncertu nejlepších symfonických orchestrů nebylo možné slyšet tak skvělé provedení některých kusů, jaké byly zde určeny pouze k zábavě.
Ani sama neví jak se najednou ocitla v Danielově obětí a kroužila s ním sálem. Melodie střídala melodii a ona stále neměla dost. Svíčky pomalu dohořívaly, sál se propadal do šera a ona měla pocit, že se jí snad z toho množství vypitého šampaňského trochu motá hlava. Zdálo se jí, že v křišťálových lustrech tančí kapky a šumí bublinky. Přesto nepřestávala tančit. Jako kdyby necítila únavu. Přestala vnímat vše kolem sebe a jen tančila a tančila…


Byla nevýslovně šťastná. Nikdy by nevěřila, že je možné prožít tak úžasný večer a noc. Měla pocit, že všechny sny, které kdy v životě měla, se dnešní noci splnily. Tančí v objetí nejúžasnějšího muže, jakého kdy poznala, na tom nejelegantnějším večírku, na jaký se kdy mohla dostat. Lidé kolem jsou ta nejvybranější možná společnost, do jednoho nesmírně vzdělaní, vtipní a duchaplní – společníci, jaké si vždy kolem sebe přála mít. A ke všemu je to vysoká šlechta, která ji ale proto, že ten skvělý Daniel ji všem kolem představil jako svou nastávající, mezi sebe srdečně přijala a chová se k ní jako k sobě rovné. Co víc si jen můžu od života přát?
Tiskli se s Danielem k sobě pořád více a více. Zdálo se jí, že slyší stále rychlejší tlukot jeho srdce. Zadívala se mu do očí a pozvolna se propadala do těch nezměrných černých hlubin. Jejich rty splynuly v hlubokém polibku. Jestli se domnívala, že po něm někdy toužila, nebylo to ničím ve srovnání s tím, co cítila v tento okamžik. Propadala se kamsi do děsivých temnot a pak zase stoupala v duhových vírech do závratných výšin. Takhle tedy vypadá ta skutečná velká láska! blesklo jí hlavou. Byla nezvratně přesvědčená, že on cítí totéž, když ji pevně držel v objetí a hladově líbal její ústa. Najednou se jí zdálo, že někdo otevřel okno, protože ji na kratičký moment roztřásla zima. Rozhlédla se kolem sebe. Stáli sami v prázdném sále, který byl téměř temný, jen v rohu stál desetiramenný svícen, na němž dohořívala poslední svíce. Nad ní se skláněl Daniel, jehož oči, výrazně vystupující z tváře bělejší, než obvykle, v tom příšeří nabyly zvláštního nazelenalého odstínu. Sklonil se k jejímu hrdlu a mezi úzkými bledými rty mu zasvítily dlouhé špičáky…


***


Zvonění budíku ji vytrhlo ze spánku. Nechápavě si protřela oči. Zírala v zrcadle sama na sebe. Seděla ve svém bytě na taburetu, vlasy měla spánkem rozcuchané a tvář otlačenou od líčícího stolku, na kterém do této chvíle ležela. Na kovovém držáku vedle něj ležela do ruda rozžhavená kulma. To není možné! zděsila se. Já jsem tady včera večer uprostřed líčení usnula. Na žádný večírek jsem nešla, prospala jsem ho doma. Pane Bože! zanaříkala. Daniel na mě čekal včera před domem, možná na mě i zvonil a já jsem neotvírala... Co už ho tak znám, musel se strašně urazit. Pro všechny svatý, jak jen já mu tohle vysvětlím??? Zoufale sevřela hlavu do dlaní.
Po chvíli se zvedla. Bez ohledu na to, co se stalo, musím jít do práce, zauvažovala pragmaticky. Jak vstávala, zdálo se jí, že je nějak slabá. Nevěnovala tomu pozornost, přikládala to té skutečnosti, že polosedě pololeže na líčícím stolku se asi zrovna dobře neprospala, takže bude nejspíš unavená z nevyspání. Kráčela do koupelny Ve světle ostrého světla zářivek se jí zdálo, že je nějak příliš bledá. Ale ani tomu nevěnovala pozornost. Nejspíš na mě leze nějaká chřipka, zhodnotila situaci. Cítím se mizerně, hlava mě bolí, v puse mám sucho jak na Sahaře, cítím se slabá jak moucha… asi to na mě lezlo už včera, proto jsem taky tak hloupě usnula. To by mohl Daniel pochopit, s ulehčením si vydechla. Raději půjdu k doktorovi… A co se mi to jen zdálo za fantasmagorie? Vzpomněla si na barvité živé obrazy večírku, na kterém včera byla pouze ve snu. To bude nejspíš horečka. Sáhla si na čelo. Bylo ledové. Takže zimnice… ještě lepší, ušklíbla se otráveně.
Odpotácela se do lékárničky v ložnici pro paralen. Proto si zatím nevšimla dvou drobných ranek na svém krku.


Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 5
Účastníků: 6


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Noc splněných snů" | Přihlásit/Registrovat | 6 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Noc splněných snů
Od: meritus - Friday, 25.03. 2005 - 15:30:44
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
pises hodne stylem scenare nebo televizni hry. Mas v textu obrovskou popisnost, hodne adjektiv a detailu, namet je trosicku smesice asi peti filmu a knih, neni to 100% originalni, ale musim rici, ze pises dobre. Zenska se nezapre, ubral bych nekdy stoicke popisnosti a hnal to vic do deje, ale tohle se mi urcite libilo. Pekne, chvalim


[ Odpovědět ]

Re: Noc splněných snů
Od: DarthZira - Friday, 25.03. 2005 - 16:05:16
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://sith.mysteria.cz
Těžce akční to asi nebudu mít nikdy, hlavně ne fantasy, na to bych musela umět šermovat aspoň 10x líp, než "umím", jinak by ty souboje byly nerálné bláboly.


[ Odpovědět ]

Re: Noc splněných snů
Od: fungus2 - Friday, 25.03. 2005 - 16:15:05
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
To není špatně napsané.


[ Odpovědět ]


Re: Noc splněných snů
Od: johny45 - Saturday, 26.03. 2005 - 09:16:33
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Mam pocit, ze si to rychlo napisala, nasiel som tam par chyb, ale ja tiez velakrat nieco rychlo napisem a potom poriadne neskontrolujem.
Okrem toho sa mi to velmi pacilo. Som rad, ze to nebolo sci-fi, lebo to velmi nemusim. Podla mna to bolo naozaj velmi dobre. V niektorych veciach mi to dokonca pripominalo moj styl.



[ Odpovědět ]

Re: Noc splněných snů
Od: DarthZira - Tuesday, 29.03. 2005 - 10:52:09
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://sith.mysteria.cz
Ty chyby by mě docela zajímaly, mohl bys je uvést konkrétně?


[ Odpovědět ]
Re: Noc splněných snů
Od: johny45 - Wednesday, 30.03. 2005 - 10:12:41
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Neviem, musel by som to zase precitat. Ale mozno tam bola iba jedna chyba ja som napisal, ze par chyb. Uz si nepamatam, co presne to bolo. Mozno som iba zle videl a ukrivdil som ti.


[ Odpovědět ]
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
57 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.03 sekund