přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
ZPRÁVA Z PRAXE
Vopice - Tuesday, 09.01. 2007 - 20:57:13
Téma: Próza - Nezařaditelné



Dne 2.4.1997 jsem nastoupila na školní předmaturitní praxi do střediska ve Chvalech. Po téměř čtyřech letech studia jsem měla nasbírané trestné body z bývalých absencí na praxích, hrozilo mi nepřipuštění k maturitě, takže v důsledku toho jsem ve Chvalech trávila dlouhé hodiny, počínaje od brzkých ranních, končíce pozdními večerními. 17 let je krásný věk! Bláhový, lehkomyslný, plný nečekaných citových zvratů, euforický a neposlušný. A já trčela ve Chvalech, včetně víkendů, 14 dní.
Zejména na začátku to pro mne bylo neutuchající a stále gradující utrpení. Ne však snad kvůli samotné práci, znamenajíc pečování o nemohoucí pacienty, ale vzporu mých mozkových buněk především způsobili mí čtyři spolužáci, kteří sloužili praxi se mnou. Bohužel, musím konstatovat, nikdo nemohl mít větší smůlu než já!

Schizofrenička Bláhová, která, jak mi jistě všichni potvrdíte, vypadá jak sama její nemoc, naprosto bláznivě, nepochopitelně, obludně, zkrátka nešťastně.
Drahá maturitní komise, Bláhová dělala vše, jen ne to, co měla a když NÁHODOU byla ve správný čas na pravém místě, vše s naprostou dokonalostí podělala. A to doslova!
Drazí a nadevše milovaní ostatní normální spolužáci, posuďte sami: S další nemožnou skvadrou chystám na chodbě snídaně, když v tom se z jednoho pokoje vyřítí Bláhová, kýbl s výkaly v ruce. Zrovna natírám rohlík máslem, když si toho všimnu. Přesně uprostřed chodby, kde Bláhová před chvílí rozpustile máchala rukama, vítajíc pana primáře, leželo obrovské, ale opravdu obrovské hovno.
Ne, nemylte se, mí milí kolegové, tento příběh o hovnu na chodbě nekončí, závěr je totiž daleko velkolepější.
„Co to tamhle proboha je?“ zaječí Koníčková, o které bude samozřejmě také řeč. Všichni se na ni pohrdavě podíváme – jakoby nepoznala hovno! Už tolik dní s touto věcí obratně pracujeme a ona neví, co to je! V klidu dál mažeme rohlíky, z dálky se ozývá ono známe falešné prozpěvování, Bláhová se blíží. Vynořuje se z pozarohu a my s děsem shledáváme, že si při prozpěvování i hopsá. „Dano, pozór!!“ křičíme na ni, lamentujeme, máváme, dupeme. Marně. 130 kilo hopsající živé váhy doskočí přesně tam, kam nemá. Chudák hovno se rozčvachtne a Dana pokračuje vesele dál. Co krok, to mazanec, co dílo, to katastrofa.
Líbil se jí pan primář, moc se jí líbil! Cenila na něho svoje velké, žluté zuby a neustále mu nabízela tykání. Ani se jí nedotklo, když si ji její láska několikrát spletla s pacientkou, kterou s křikem poslal do postele. Beztak myslím, že to brala jako výzvu.
Vážená profesorko Neibertová, stále nám budete tvrdit, že jsme všichni stejní? Když jsem si o odpolední pauze dávala v místním vířivém bazénu uklidňující koupel, přišla mi dělat společnost, kdo jiný, než Dana Bláhová. Hupsla za mnou jen tak (mimochodem po tomto činu se minimálně polovina obsahu vody vylila na zem) a stejné jsme tedy rozhodně nebyly…Netřeba snad zdůrazňovat, že původně uklidňující koupel se změnila na koupel nervů.

Dvakrát nepřipuštěná k maturitě, blbá až to bolí, s pohledem na sebe jako na talentovanou zpěvačku, s nesmírně dlouhým vedením…. Ano, milí spolužáci, netřeba dalších informací, jistě už víte, o kom je řeč. Koníčková.
Drahá maturitní komise, už po 14 dnech praxe a tudíž poslední den našeho působení ve Chvalech, Koníčková pochopila, že dlouhodobě ležící pacienti při přestýlání postelí prostě nevstanou, a to ne proto, že by jí to dělali naschvál a neměli ji rádi, ale proto, že zkrátka nemohou. Dále, při našich posledních odpoledních vycházkách s pacienty, mi s překvapením dala za pravdu, že ten pán ze zadního pokoje s amputovanými nohami na procházku opravdu nemůže, protože nohy prostě nemá. Raději ho tedy posadila na vozík a tím mu zpřetrhala všechny zavedené cévky.
Terezko, Cyrile, Miloši, Mariko, Ondřeji…, mí chytří spolužáci, chcete-li další historku s hovnem, tak vás nepotěším. Něco bych ale přece jenom našla, představte si: Je čas oběda. Sestřička Koníčkovou pověří, ať všechno čisté nádobí, co máme v kuchyňce naskládá do toho malého jídelního výtahu a pošle ho dolů do kuchyně. Co si myslíte, že udělala? Jen upřesním, že výtah byl tak půl metru na půl metru. Ano, je to tak. Koníčková pěkně a pečlivě naskládá do výtahu čisté talíře a bez váhání se do něho posléze sama doslova vmačká a sjede do kuchyně. Tam, čekajíc pouze talíře, nevěří svým očím a místo oběda se všichni dosyta zasmějí.
Vážená komise, snažně vás prosím, nechte ji letos tu maturitu udělat, jinak se příští ročníky a především ve Chvalech určitě zblázní!
Ach, ano, milá paní profesorko Norbertová, zpěvecký výkon Koníčkové v písni -Pane můj- stále připadá líbezný jen Vašim ctěným uším!

Vocásek! Hrrrrrrr! Uffff! Ano, Ondřeji, Miloši, Zdeňku a všichni jeho věrní přátelé, teď mě nebudete mít rádi, ale on je fakt příšerný! Není na tom sice tak, jak ony dvě předešlé, zato však je daleko zákeřnější, podlejší a především, a to myslím smrtelně vážně, podlézavější. Ovšem chytře a nestandardně. Nestačí, že ve škole „krosí“ naší slečnu profesorku Dolákovou, on musí „krosit“ prostě všude, aby si i bez práce „vykrosil“ dobrý výsledek. Asi si myslí, že je Casanova, ale mě se z jeho rybího dechu tedy zvedá žaludek. Zřejmě jsem ale sama.
Vážená a prozřetelná maturitní komise, Vocásek se ve Chvalech za celou dobu trvání praxe objevil pouze čtyřikrát a to jen vždy proto, aby se v šatně pomuchloval s některou ze sestřiček, která mu pak zajistí hladký průběh jeho absence na několik příštích dní. Nevěříte? Ale ovšem, nikdo si nemůže být jistý, tudíž ani já, že Vocásek právě „nebrousí“ někoho z vás.
Mí drazí Vocáskovi spolunesnášenci, asi byste si chtěli, zrovna tak jako já, vychutnat nějaký ten peprný trapas, ale bohužel. Můžu vás jen potěšit postřehem, že při jednom jeho odchodu z šatny, kde samozřejmě brousil, se kolem jeho úst, zapáchajících po kyselé rybě, zřetelně rýsoval obtisk rudé rtěnky. Kdo ví, možná ho měl i o něco níže. Tím se ale nepochlubil. Bohudík!
Vážená profesorko Norbertová, většinou se ve všem šeredně pletete, ale tentokrát Vám musím dát za pravdu, Vocásek je skutečně hňup, jak jste mu nedávno řekla, když si k Vám dovolil přijít s rozepnutým poklopcem.

Věčně nedoslýchající, s jeho neodmyslitelným zpožděným postřehem, milý, nápomocný a s trochu připitomělým výrazem v obličeji, Komárek. Na rozdíl od vás všech, mě Tomáš Komárek vážně nevadí!
Milá maturitní komise, Komárek byl skvělý, poctivý a svědomitý pečovatel. Snad jen to jeho věčné: „Cože? Co jsi to říkala?“ mi lezlo na nervy. Ale v okamžicích, kdy kolem mne tančila bláznivá Bláhová, zpívala stupidní Koníčková a brousil Vocásek, jsem si ho zamilovala. Byl mi skutečnou oporou. I když možná i proto, že neslyšel mé nářky a nadávky a jen mne mile hladil po vlasech.
Když jsem mu vyprávěla, jak jsem Koníčkové vysvětlovala, že pán ze zadního pokoje na procházku fakt nemůže, zeptal se mne: „A proč?“ Hledala jsem v něm pochopení, ale zatím jsem se rozčílila ještě víc. Rychle jsem dopila kafe a šla pomoci panu primáři s přetrhanými cévkami. Příští den, když jsem líně našlapovala po cestičce od autobusu do střediska, mě Tománek doběhl s nadšeným výrazem v očích: „Už vím proč nemůže jít na procházku! Nemá nohy!“ Měl skutečnou, nehranou a upřímnou radost. My, všichni jeho spolužáci, prosím, přejme mu ji.
A abych na Vás nezapomněla, drahá profesorko Norbertová, máte ráda poslušnost, tady máte vzor!

Zralá na Bohnice do oddělení Náhlé pomatení, jsem tu byla také já. Nejnešťastnější ze všech nešťastných! Terezko, můj brachu, no umíš si to představit?! Smála jsem se s tebou, když jsme se dozvěděly, s kým budu sloužit praxi, to jsem ale nevěděla, jak krušné období mého života to bude.
Vážená a shovívavá maturitní komise, moc vás prosím, nechte mě odmaturovat, nenechte mne to absolvovat znovu, osvoboďte mne od těchto nespravedlivých zkoušek života. Jsem už plně připravena potýkat se se všemi blázny na světě, vskutku!
Drazí odpůrci tohoto článku, potěším vás. Ano, i já jsem bodovala. Když mi bylo nejhůř, utekla jsem s cigaretou ven, k jezírku, aby mne nikdo neviděl. Jednou mě ale nachytal sám pan primář: „Dívenko, co to tam proboha děláte?“ Rychle jsem típla cigaretu a utíkala zpátky do střediska, volajíc: „Já… já…já…jsem se byla jenom podívat na kachničky!“ No a je to venku. Teď už posuďte sami, kdo na tom byl nejhůř.
A pani profesorko Norbertová, po této svízelné zkoušce Vám opět musím dát za pravdu: VŠUDE DOBŘE, U VÁS, KLEČE A ZPÍVAJE „Ó, PANE MŮJ“, NEJLÍP!

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Nezařaditelné:
Les - subjektivně zabarvený popis

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 9
Účastníků: 3


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"ZPRÁVA Z PRAXE" | Přihlásit/Registrovat | 4 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: ZPRÁVA Z PRAXE
Od: fungus2 - Tuesday, 09.01. 2007 - 21:14:05
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Tak to se mi líbilo.


[ Odpovědět ]

Re: ZPRÁVA Z PRAXE
Od: Vopice - Wednesday, 10.01. 2007 - 08:31:40
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Díky!!! I za čas, který si čtení věnoval! Vopice


[ Odpovědět ]
Re: ZPRÁVA Z PRAXE
Od: Anonymní - Tuesday, 13.02. 2007 - 15:21:54
Dost dobrý! I když úplně neznám souvislosti, moc se mi Tvůj příběh z mnoha důvodů libil. Mohu se jen optat, jakou školu jsi studovala? Dík, Petr


[ Odpovědět ]
Re: ZPRÁVA Z PRAXE
Od: Vopice - Thursday, 22.02. 2007 - 08:52:28
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Ahoj Petře, díky za příjemnou kritiku! Byla to sociálně-právní akademie...


[ Odpovědět ]
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
48 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund