přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 7 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Vylhaná sázka
geper - Tuesday, 09.01. 2007 - 13:48:45
Téma: Próza - Povídka

Když síla jara vezme emoce do svých rukou

 


Vylhaná sázka

Byla sobota dopoledne, já dopíjel svou kávu a pohrával si s několika nápady, jak bych mohl smysluplně vyplnit víkend. Ale pořád jsem se pro žádný nemohl tak nějak doopravdy rozhodnout. Venku překrásně svítilo sluníčko a dvacátý májový den přesvědčeně hlásil, že to myslí tentokrát s pěkným počasím naprosto vážně.

Když se mi už nepovedlo nic lepšího vymyslet, tak jsem se nakonec rozhodl pro alternativu zajet si do přírody. Postavil jsem ještě jednou velký hrnec vody na kávu, abych si měl co nalít do termosky, ukrojil si i několik krajíců chleba a obložil je vším možným, co mi lednička zrovna ze svých zásob poskytla. Přibalil si hromádku okurek, pár balíčků sušenek a tři jablíčka. Dalekohled, foťák, cigarety, na sebe natáhl starý džíny, triko, bundu pro jistotu, kdyby počasí nevydrželo, a už jsem mazal na parkoviště. Za půl hodiny jsem byl za městem a dálka přede mnou lákala svou světlou modří, rozprostřenou v dominantní kontuře pohoří. Než jsem dokouřil třetí cigaretu, už jsem se svým vozem šplhal na úpatí kopců rozsáhlého bukového lesa. Zde byly strmé stráně mezi kmeny stromů posety velkými bochany skal, jako by je nějaká obří ruka promyšleně srovnala do stupínkovitých útvarů. Když jsem zdolal víc jak dvě třetiny stoupání, zahnul jsem na malé parkoviště a vypnul motor.

Ještě chvilku jeho zvuk jako by v ozvěně zaměstnával moje ušní bubínky, než pomalu začaly vítězit okolní zvuky. Labužnicky jsem do sebe natáhl provoněný vzduch a po krátkém váhání jsem si vybral jednu z mnoha možností vstupu do kouzelného lesa. Všude kolem byla mladá svěží zeleň, spousty bílých a žlutých kvítečků, které zkrášlovaly ještě pořád uprášené břehy. A ptačí domorodci, ti byli snad úplně všude. V listí, v křovinách i v korunách stromů. Jedni neúnavně hledali něco do zobáčku a jiní, těch bylo rozhodně víc, v bojovém křiku proháněli své samičky, nebo obhajovali svá nově vybraná hnízdiště. Tato část se také nejintenzivněji soustředila na zpěv.

Připadal jsem si po té nekonečné zimě jako v ráji. Dlouhé trylky pěnkav, švitoření sýkor nebo decentní, skoro stydlivý zpěv červenky. Bylo tady všechno. Z nejvyšších špiček stromů se linul zvuk čisté flétny, kterou se nechal obdivovat černý kos. Jen občas rušivě do tohoto koncertu vstoupil hlasitý křik sojky, nebo dlouhé zabubnování černého datla.
Ufuněně jsem šplhal na kopec. Zimní lenošení těla se pomalu ale jistě začalo ozývat. Jako první protestovaly nohy, které by zase raději visely bez vlády z křesla před puštěnou televizí. Ale nyní musely makat. Trvalo to opravdu dost dlouho, než jsem skoro dosáhl hřebene a sedl si unaveně mezi křovisky na první velký kámen pár metrů pod cestou. A to jsem, bohužel, ještě z očekávaného výhledu do krajiny neměl skoro vůbec nic. K tomu mi chybělo ještě posledních pár desítek metrů. Ale bohužel, celé mé tělo už striktně stávkovalo a já chtěl zůstat v tomto krásném prostředí po celý den a musel jsem si podle toho i rozložit síly.

Opřel jsem se znaveně o kmen mohutného stromu a zavřel oči. Pot ze mě jenom stříkal a nepříjemně mi zatékal snad úplně všude. Když můj tělesný termostat srazil přehřátí těla na únosnou míru, tak jsem po čtvrthodince znova vyrazil. Sám jsem byl překvapený, jaký mejdlo se ze mě přes zimu vlastně stalo. Sotva jsem dosáhl místa s alespoň přijatelně slušným výhledem do údolí, už jsem zase seděl. Byla to ale skutečná nádhera a lidi ve městě, které se v dálce částečně halilo do smogového oparu, snad vůbec netušili, o co přicházejí. Připadal jsem si najednou jako mocný lesní muž přehlížející své království. Ještě jsem v sobě neměl ani půl krajíce z mé bohaté svačiny, když jsem z levé strany někde nade mnou zaslechl v útržcích hádavou diskusi...

„...ale ty jsi mi to přeci slíbil! Dnešní den jsme chtěli výhradně věnovat prodiskutování našich nekonečně se táhnoucích problémů! A ty zatím nemyslíš na nic jinýho, než jak mi pod triko strkat ty tvoje nenechavý ruce!“ zlobil se vyčítavě ženský, nebo snad spíše dívčí hlas.
„ Vendulko, no tak. Slíbil jsem ti přeci, že se fakt už podobný věci nestanou. Tak, hergot, o čem chceš ještě diskutovat!“

„ Nezlob se, ale ty jsi snad opravdu už totální magor!“ zlobně vykřikla. „ Tos udělal za poslední dva roky už tolikrát, že se ti nedá už ani náhodou věřit.“
„ Já vím, ale...“
„ Nešahej na mě! Já toho s tebou mám už tak akorát dost! A jestli si myslíš, že ti válení s těma cuchtama budu věčně tolerovat, tak jsi na obrovským omylu. Já
mám úplně jinou představu o životě...tedy aspoň o tom svým. A jestli tě okamžitě nenapadne nic jinýho, tak se seber a táhni si za tou svou Alenou, nebo Markétou! Ty ti určitě na povel rády dají všechno, co si budeš přát!“
„ Tak tohle už nikdy neříkej, nebo..!“ křikl výhrůžně.
„ Nebo co!“
„ Nebo se fakt hned seberu a jdu na nikdy nashledanou. Ty si tady pak dělej sama, co chceš!“
„ No, to bych se určitě strachy a bezradností celá hned osypala. Tak se seber a vypadni, jestli je to opravdu všechno, cos mně chtěl říct!“ doslova zaječela tak, až celé ptačí okolí ve svém zpěvu překvapeně na chvilku zmlklo.
„ Nemachruj! Vždyť ty ani sama netrefíš zpátky, chudinko!“ varoval ji mužský hlas.
„ Jen si tady nehraj najednou na nějakou přehnanou péči. Jinak se taky nestaráš, jak mi je!“
„ Já ti teda něco řeknu. Ty seš normální husa, která si navíc o sobě myslí, že nad ni není. Já už mám tohohle věčnýho buzerování tak akorát po krk. Trhni si a dělej si, co chceš!“ křikl a rozběhl se po stráni dolů.
„ Jen si táhni a hnáty by sis měl polámat! Pozdravuj taky Alenu, ať si tě nezapomene připsat do svýho loveckýho diáře!“ ještě za ním křikla, ale on už na nic nereagoval.

Když se zase rozhostil klid, konečně jsem si zobnul dalšího sousta ze své svačinky. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že někde kousek nade mnou slyším tiché vzlykání. Ale nechtěl jsem ze svého zákrytu vylézt, aby se chuděra hned nevyděsila. Zakousl jsem se raději do křupavé sladkokyselé okurky a slastně zavřel oči.
Je to k nevíře, co si ty naše lesy musejí někdy asi taky vyslechnout. Jako by nestačilo, že je člověk jako jejich největší nepřítel systematicky ničí. Nakonec je ještě zatahuje do svých trapných soukromých problémů... kroutil jsem hlavou.

... co naděláš, takovej je prostě život...ozvalo se mé lepší Já. Jen si vzpomeň na svoji Drahuši…ta tě taky chtěla v kostele naučit pískat…a jak jsi zareagoval ty?
No jo, ale to bylo snad úplně o něčem jiným…
...opravdu? A jako v čem to bylo jiný?
Aspoň v tom, že jsme nebyli v plném rozpuku jara v lese, ty chytrolíne...usmál jsem se.
...aha, tak to s tebou musím opravdu souhlasit. Ale to byla snad jediná odlišnost, že? Tys fakt neletěl po stráni dolů jako šílenec, ale praštil jsi za ní dveřma tak silně, žes pak víc jak tejden sháněl nový sklo.
Jo, jo, Drahuška. Ta měla taky pocit, že je jistým středem světa. Ale pozor, já se jí s žádnou jinou nespustil. A že jsem musel někdy v sobotu v neděli do rachoty? Kdo si to může vždycky vybrat?
...ale tenkrát to byla už třetí za sebou, jestli si to dobře pamatuju...
Jo byla a co? Muselo se to prostě dodělat. Nehledě k tomu, že po takových šichtách, nemáš vůbec chuť ještě večer vyrazit na nějakej cour. A do diska, no to už vůbec ne. Škoda že byla praštěná touhle mánií. Jinak jsme se obyčejně ve svým chtění scházeli jako málo kdo. A když jí to sedlo, tak byla fakt bezkonkurenční. Pamatuješ si ještě, jak jsem si ji přivedl poprvý do kvartýru? A to jsem ji klofnul na nějakým večírku. Měla v sobě dost vína a jen vrněla touhou…
... na to se fakt, ty bouráku, zapomenout nedá a hlavně jak jsi ji rafinovaně před barákem protáhl tou zrádnou kaluží, že?
No právě. Myslel jsem si, že se uchechtám. Ale právě v tom byla veliká a jedinečná, že nezkazila žádnou legraci. Když tam do toho bahna zahučela až po kolena, tak nespustila vůbec žádnej ryk. Natáhla jen smutně ruce s prosbou, abych jí pomohl zase ven, a když jsem ji chytil za ruce, tak prudce cukla a byli jsme v tom oba.
...jo, jó. A tvoje jediný slušný kvádro mazalo druhej den do čistírny, že?
To byl ten nejmenší problém. Když jsme z kaluže vylezli, museli jsme se nejdříve proběhnout po trávě, aby bylo vůbec možný jít domů, jak z nás bláto odkapávalo. Však i tak to po nás v koupelně následně vypadalo, jako když se tam převlíkalo celý stádo kanců po upršený bramborový brigádě.
..tak, tak...
Pamatuji si jako dneska, jak jsme tam bezradně naproti sobě stáli, mokří a špinaví. Já si jako první stáhl kalhoty a ona dostala záchvat smíchu, když viděla moje bílý chlupatý nohy v černých ponožkách, nahoře se zabláceným sakem, bílou košilí a motejlem nakřivo.
...však jsi byl taky postavička k pohledání…
Což o to, ale pak šlo všechno ráz na ráz. Shodili jsme ze sebe věci a já se jí vnutil ku pomoci.
...jasně. Neřekla nic, jen zavřela oči a zvedla nad hlavu ruce. A ty už jsi na ní iniciativně pracoval jako mraveneček, že?
Byla to paráda. To poprvé, to je stejně vždycky nedostižitelná věc. Srdce jsem měl při tom až v katích. A když jsem jí rozepnul na zádech zip a pomalu jí přetáhl šaty přes hlavu… kruci to bylo něco…byla bez spodničky, na sobě jen kalhotky …ale takový to nic, schovaný mezi půlkama překrásnýho zadečku a vpředu, tam byl jen takovej malej trojúhelníček. Otočila se ke mě zády a já pochopil, že fáze rozepínání ještě zdaleka neskončila. Na třetí pokus jsem zvládnul podprsenku... nechala tenkrát všechno spadnout na zem, ani nemrkla.
...to jo, za to tys mrkal jako o závod...
To teda. Stejně, tak krásně stavěný prsa jako měla ona, jsem od tý doby, co jsme se rozešli, snad už ani neviděl. Když zavrtěla hrudníčkem, tak se jen lehce zachvěla, jak byla pevná…
...a když si zasunula ukazováček za gumu kalhotek a čekala, tak jsi bleskem pochopil co máš dělat, že?

To jo. Stáhl jsem jí je pomalinku dolů a ona v rytmu sjíždějícího prádla jen krátce rozhodila kolena. A oči, ty přenádherný oči měla jen slastně přivřený. Hruď se jí rozpohybovala vlastním vzrušením a když vyjela po mých slipech, tak jsem se musel držet křečovitě věšáku, aby mi neustřelily kecky.
...bylo to fakt krásný…pamatuješ, když ty svý krásný oči zase otevřela a ruka jí šla za jejím pohledem a poprvé se pozdravila s tím tvým nádeníkem? To ti ohryzek lítal v krku, jako píst u mopeda v plný akceleraci, že?
Ale ostudu mi tenkrát rozhodně neudělal, když se hned a okamžitě představil v plný nádheře. Měl jsem co dělat, abych ji vůbec dostal nejdřív do vody. To jsem se snad poprvé bál, aby to sprcha vůbec vydržela.
...copak ta, vydržela to …ale horší bylo, když jste po dvou hodinách vysilujícího boje zase chtěli z vody ven. Musel sis hezky šlápnout do toho blátivýho sajrajtu na podlaze...
Taky si to živě pamatuju. Byl to přímo odpornej, studenej hnus. Ale když jsem ji pak dostal do svýho pelechu, tak venku už zpívali ptáci a my řádili jako bychom to měli naposledy v životě. Škoda, že se až později ukázalo, že takový bojový nápady měla bohužel jen dvakrát do roka. Však sám víš, jak rychle jsme upadli do takovýho povinnýho a skoro unuděnýho stereotypu, z kterýho jsme se vlastně už nikdy nevymotali. Každej si našel svou cestu a tím taky svý zájmy.
...to je fakt…pak už to byla jen otázka času…
Ale asi to bylo rozumný. Jinak bychom se spolu jen nekonečně trápili. Ona byla typ baby, s kterou se má chlap sejít tak maximálně jednou za tejden a při tom nesmí udělat tu chybu, aby spolu bydleli ve společný domácnosti. Ale na takovou věc oba, bohužel, přijdou až následně...

Kolem mě se najednou mihnul kulící se balvan, který nadskočil po nárazu do ještě většího a zapadl velkým obloukem do mladého křoviska, kde zůstal viset.
Podvědomě jsem se přikrčil a vystrčil nos ze svýho zákrytu. Horní cesta už prázdná nebyla. Se skloněnou hlavou po ní šla blondýnka v zelenkavé halence do pasu a bílých kraťasech, v jedné ruce kabelku a pořád si něco nahlas mumlala.

„ ...pitomá! Jak můžeš být tak nebetyčně pitomá a nechat se donekonečna využívat. A já husa pro něj jen dýchala, všechno jsem mu dala, jako o miminko jsem se o něj starala a on? Chlapeček zakomplexovanej, pořád se jen vymlouval, jak je nepostradatelnej v práci a já ho ještě litovala. Kdyby mi nedala Karla echo, tak bych mu na to snad ani nikdy nebyla přišla. Taky ji asi nejdřív obletoval a když se jí nabažil, tak ji pustil prostě k vodě.
Ale takhle, chlapečku, ne, to si najdi nějakou jinou husu, kterou zase budeš těma svýma pohádkama krmit. Ale se mnou už nikdy nepočítej…“ zadupala tak razantně nožkou, až vyletělo kus suchý větve. Náhle odbočila z cesty a šplhala přímo po svahu.

Sledoval jsem ji až na křižovatku, kde se cesta rozdvojovala. Mrkla směrem ke mně dolů a pak nahoru do volného prostoru, zalitého sluncem.
„ A zrovna za tebou nepůjdu!“ vykřikla. „ Můžeš si na tom parkovišti třeba pustit kořeny!“ pohodila pyšně hlavou a vydala se za sluníčkem.

Tak a máš to, blbečku...ušklíbl jsem se zlomyslně a podíval se do šera pode mnou. Když jsem zase opatrně otočil hlavu, zahlídl jsem ji, jak si kabelku pověsila na strom. Několikrát se kolem sebe rozhlídla a rozepnula si kalhoty. Pak si rychle sedla na bobek a já viděl jen její hlavu a ramena. Za chvilku zase vstala, oblékla se a pokračovala v chůzi jako by nic. Pro jistotu jsem počkal, až zmizí z dohledu, protože se každou chvilku otáčela a já neměl jiný zákryt.

Rychle jsem si sbalil rozkrámovaný věci a bez velkýho přemýšlení vyrazil jako ohař po její stopě. Za pár minut jsem dorazil k místu, kde ještě pomalu mizela bělavá pěna po jejím posezu. Přidal jsem do kroku, aby se mi náhodou neztratila na nějaký odbočce. Když jsem konečně vyšlápl poslední metry stoupání, zrovna uhýbala u hromady složených klád mezi roztroušený skály.

Tak ti nevím, kámo, mám ji přímo oslovit, nebo si ji nejdřív pořádně prohlídnout?
...já bych si ji nejdřív pořádně omrknul…tím určitě nic neriskuješ...
To je jasný. Jen si při tom tak nějak připadám dost blbě.
...blbě? Blbě by sis musel připadat, kdyby tě načapala, ale takhle?
Hm, asi máš pravdu. Nehledě k tomu, že mám spousta času.
Když jsem taky odbočil, s hrůzou jsem zjistil, že mi skutečně zmizela. Dlouho jsem se rozhlížel, čmuchal na kamenité cestě po její stopě a nic. Rozhodl jsem se pro další krátký výstup na skalnatý pahorek, kde, jak jsem věřil, bych mohl mít šanci ji ještě někde spatřit.

Po půl hodině ufuněný dřiny jsem konečně dosáhl kýženého místa. Nejdříve jsem si utřel potem zalitou tvář a pak jsem nasadil dalekohled a rejdil v širokém okolí. Ale marně. Jako by se po ní země slehla. Znechuceně jsem si jej položil na výstupek skály s úmyslem stáhnout si triko. Když jsem sklonil hlavu, tak jsem málem leknutím vykřikl. Ona ležela mezi kameny na zelené trávě jen pár metrů pode mnou. Oči zavřený, halenku až pod prsa vykasanou, pohodlně rozvalená v zelené trávě a nechala se obšťastňovat slunečními paprsky.

Taky jsi mohla sluníčku klidně dovolit víc...nasadil jsem dalekohled a detailně jsem si ji se spokojeným bručením prohlížel.
...nebuď netrpělivej a koukej se k ní natáhnout ještě blíž a uvidíš, jak se to nakonec všechno vyvrbí. Když, tak ji slušně pozdrav a dej se s ní do řeči...radil rarášek ve mně.
Hm. To zase budu muset makat jako divnej a celý to obejít. Dostat se k ní na přímo asi nepřipadá v úvahu že?

Když jsem po dvaceti minutách zase vystrčil hlavu za skalou, skoro jsem se lekl, jak nebezpečně blízko byla. Zrovna se začala chrout a já raději zaplul rychle zpět za balvan. Pot se ze mě zase řinul a já potřeboval čas se i dechově uklidnit. Stáhl jsem si triko a do sucha si vytřel tělo. Pak jsem vylovil zánovní foťák a hrál si s myšlenkou, že udělám několik záběrů. Na druhou stranu mně to ale připadalo dost nefér. Ale to pokušení ve mně hlodalo tak silně, jako zuby starýho bobra. Pomalu jsem zase vysunul svou zpocenou palici nad kámen. To už ani triko, ani kalhotky na sobě neměla. Krásné trojky se pomalu pohupovaly v rytmu hrudníku, sotva se pohnula.

Téhle fotografické pozvánce se prostě nedalo odolat. Vypálil jsem několik snímků, i když mechanismus aparátu při tom dělal šílený rámus. Snad ani nebylo možné, že by jej nezaslechla. Nehnula ani brvou a já vycházel z toho, že asi usnula a začal jsem být o to víc odvážný. Dokonce jsem se odhodlal i k tomu, že jsem kolem ní kroužil a hledal si optimální úhly k jednotlivým záběrům. Byl jsem tak zahloubán do této činnosti, že se mi nakonec stal malér všech malérů - futrál!

Zle jsem odhadl jedno místo nášlapu a tam, kde jsem očekával pevný terén, byla jen načechraná tráva. Noha mi ustřelila a já se vřítil elegantním obloukem přímo před ni. Bleskem jsem vstal snad ve snaze ještě rychleji vyklidit bitevní pole, ale bylo to marné. Ona stejnou rychlostí vyskočila na nohy, najednou cosi dostalo mé pomatené tělo do nepochopitelné rotace a prásklo to se mnou znova o tvrdou kamenitou zem s takovou razancí, až jsem bolestivě zakňučel. Stála odhodlaně nade mnou v bojové posici nějakého nebezpečně vypadajícího prvku sebeobrany, jen modř očí jí odhodlaně blýskala. Sotva jsem učinil náznak, že vstanu, okamžitě mě zasáhla její bosá nožka s neuvěřitelnou tvrdostí do břicha tak silně, že jsem zalapal po vzduchu.

„ Zůstaň ležet, nebo zažiješ takovou bolest, že budeš proklínat vteřinu, kdy jsi přišel na tento hloupý nápad mě napadnout!“ zakroužila výhrůžně pažemi a ňadra se jí zachvěla.
„ Pro...pro boha, jak jste přišla na to, že vás chci napadnout? Ujela mi noha, jak jsem šel dolů a sletěl jsem sem jako hnilička… přísahám. To, že jste tady, jsem neměl vůbec tušení…“ zakňučel jsem a ona se malinko uvolnila.
„ Nevěřím!“ sekla razantně nohou a já pomalu po nové ráně rozhodil odevzdaně ruce od těla a hlasitě jsem zanaříkal, jako bych byl už fakticky v posledním tažení...
Zase jsem na ní viděl, jak znejistěla…
„ No tak...věřte mi prosím. Každým rokem, vždycky na jaře vyrážím do těchto překrásných míst a fotím...“ chtěl jsem otevřít oči ale zapomněl jsem hlavu v takovém úhlu, že mi to sluníčko nedovolilo.
„ A co když je všechno úplně jinak?“ sykla tvrdě, ale už jsem cítil, že ze svého odhodlání povoluje.
„ Není to jinak. Sáhněte si tam nahoře do ruksaku a klidně si vytáhněte moje papíry z peněženky. Je tam všechno…“ zakňučel jsem a po tváři mi přeběhl stín jejího těla.
S neuvěřitelnou rychlostí si pro můj ranec sáhla a vylovila moje doklady.
„ Arnošt Lebeda, narozen 9.5.58…“ četla úřední údaje a já zase otevřel ustrašeně oči.

Teď snad byla ještě krásnější. Sluníčko, které bylo celé v zákrytu její postavy, tuto olemovalo silnou zlatavě oslňující a zářící obrubou, kde i konečky vlasů vytvářely dojem, že jsou z ryzího zlata.

„ Arnošte, opravdu vám mohu věřit?“
„ Na sto procent. Nejsem žádnej násilník, ani nic, co se takovému lidskému výtvoru podobá. Já bych to opravdu nedokázal...“
„ Tak vstaňte...“ ustoupila pár kroků zpět a bylo vidět, že je ve střehu.
„ Nejde to…“ hlasitě jsem zahekal a učinil několik pokusů.
„ Jak nejde? Máte snad něco zlomeného?“ lekla se.
„ To nemyslím, ale jak jste se mnou mázla poprvé, asi jsem zády upadl na kámen…“ kňučel jsem a můj nápad v podobě hereckýho výkonu běžel na plné obrátky.
„ Opravdu?“ rychle zasunula doklady i s peněženkou do báglu, praštila s ním o zem a skokem byla u mě.
„ Fakt, je to šílená bolest…“ zavrtěl jsem bezmocně hlavou.
„ Já jsem se tak hrozně lekla, že...“ omlouvala se a klekla si vedle mě, vzala si moji zpocenou hlavu do dlaní a bezradně se rozhlédla.
„ Chápu, já vás opravdu chápu, ale...“ naznačil jsem zase marný pokus a ty moje voči vykutálený si nabíraly krásy do zásoby.
„ Proboha, co budeme dělat?“ zoufale vydechla a snad jí i do očí vyběhly slzy.
„ Moc bych chtěl pít...“
„ Ale já tady opravdu nic nemám…“ smutně pokrčila rameny.
„ V báglu, tam najdete úplně všechno..“ pootočil jsem oči do strany.
„ A to se musí stát zrovna mně...“ vyčítavě vstala a přitáhla si batoh.
„ Je tam i káva...“ šeptnul jsem a vůbec mi nebylo jasný, jak je možný, že nebrala svou nahotu na vědomí. To jsem vzal jako prvotní reflexovou reakci u kdejaký kočky, která se dostala do nějaký nechtěný odhalovací situace.
„ Co si tedy dáte?“
„ Kávu, prosím...“
„ Co s tím budeme dělat?“ znova opakovala svou otázku.
„ Nevím, ale asi nějakou chvíli vůbec nic a pak se uvidí.“
„ Opatrně, prosím…“ přidržela mi víčko od termosky u rtů, já si srknul a ona polkla na prázdno.
„ Poslužte si dle libosti taky...“ šeptly moje rty.
„ Ale to přece nejde...“ začaly jí výčitky lámat svědomí.
„ Uděláte mi tím radost a budu věřit, že už i vy věříte, že nejsem žádnej grázl.“
„ Já ale přeci...“
„ No tak. Chtěla jste se přeci napít, ne?“
„ Tak jo...díky…“ viděl jsem, jak jí to dělá vyloženě dobře.
„ Uleví se nám oběma, uvidíte...“ přimlouval jsem se s bolestnou grimasou v obličeji. „ Víte, že jste neuvěřitelně krásná…“ vydechl jsem jako v posledním tažení.
„ Proboha, to snad není pravda…“ náhle vykřikla a dlaněmi si přikryla ňadra a silně zavrávorala. „ Vždyť já jsem nahá...“ podívala se na mě a zbledla, jako by ji někdo přichytil při svatokrádeži.
„ Prosím...nechte to tak…když už tady mám umřít, tak aspoň s tím andělským obrazem v mém podvědomí...“ zavřel jsem unaveně oči a se strachem očekával její panickou reakci...
„ Ale já tady přeci nemohu pobíhat…“ zastavila se a najednou nevěděla, jestli má splnit mé poslední přání, nebo na sebe něco hodit.
„ Můžete, věřte mi, že můžete. Jestli mám přeraženou páteř, tak..tak co už riskujete…“ zachraptěl jsem, zaškubal sebou, prsty se mi na její pohledové straně zaryly do trávy a zase zavřel oči.
„ Pane Lebeda, pro boha živého…“ slyšel jsem, jak vedle mě padla na kolena a její stín osvěžil mou tvář.
„ Arnošt...jmenuji se Arnošt…a… a prosím nevykej mi...chci odejít s pocitem, že jsme aspoň dobří přátelé...jasně, kde se jeden druhýho nebojí…“ kecal jsem úplně z cesty.
„ Co to povídáte? Co to meleš! Jaký umřít, jaký odejít? Kam odejít? Co bych si tady asi tak počala, ani pro pomoc nemůžu zaběhnout, protože vůbec netuším, kde to vlastně jsem.
„ Možná, že by bylo dobře najít kus papíru...“ namáhal jsem se dál. „ Já, já na něm místopřísežně napíšu, že jsem spadl ze skály a ty, a ty že s mojí smrtí nemáš nic společnýho…“
„ Arnošte!“ zoufale vykřikla.
„ Nebo žes mě už mě našla zraněného, abys ještě nakonec neměla nějaký problémy s policií...“
„ Arnošte, co to mluvíš za hlouposti...to přece nejde, ty si nemůžeš jen tak umřít…“ začala panikařit.
„ Posaď se ke mně a podej mi prosím ještě lok kávy. Odpočinu si a pak mě důkladně zkontroluješ...“

A bych jí udělal radost, zahejbal jsem prsty u ruky a pomalinku zakroužil i zápěstím...

„ Jde to, jde! Cítíš moji ruku?“ rychle mě uchopila.
„ Cítím a taky cítím, jako by mě brnění po celým těle tak nějak pomalinku opouštělo...“
„ Zkus tu ruku zvednout…“ pomáhala mi.

Krásná ňadra se lehce přelila směrem jejího náklonu a můj pohled jen slastně tu rozkoš nasával. Pak se zvedla a začala mě kontrolovat od nohou a všechno se opakovalo.

„ Pomož mi, otočím se a ty se podíváš, jak vypadají moje záda a pánev. Tam mě to bolí nejvíc…“ začal jsem intenzívně vnímat i ten sebemenší otlak, abych ji mohl slovně navést na patřičná místa.
„ Máš pravdu, je tady několik odřených a potlučených míst…“ potvrdila s leknutím.
„ Polož na ně, prosím, ruce a prosahej je…“ zakňučel jsem a můj pohled se ponořil do nekonečné krásy modré oblohy, na kterou se začaly stahovat našlehané mráčky.

Zase jsem vnímal i ten sebemenší dotyk. Jakmile si sáhla na místo, kde to jen tak malinko bolelo, zasyčel jsem jak přišlápnutej had. Dokonce jsem ji i donutil, aby mi stáhla kraťasy a nevynechala žádnej centimetr mýho těla. Když skončila s vizitou, tak mě zase opatrně otočila. Sledoval jsem přimhouřenýma očima každou její reakci. Převalil jsem se těžce na znak, ve tváři smrt a třesoucí se ruce zase rozhozený od těla.

„ Neměla bych ti zase natáhnout kalhoty?“
„ Jestli tě to ruší, tak ano. Jinak, je mi hrozný horko...a tohle mi dělá opravdu moc dobře…“ hekl jsem.
„ Možná, že se všechno za hodinku za dvě uklidní. Před chvilkou ses nemohl ani pohnout a teď už to jde alespoň malinko…“
„ Kéž bys měla pravdu...“ zaškubal jsem nohama.
„ Co je?“ lekla se.
„ Všechno mě pod kalhotama pálí...stáhni mi je, prosím, nebo se už fakt zblázním...jako by mně tam něco vlezlo…“
„ Ale...“ najednou mně beze slova i ty slipy stáhla.
„ Díky…“ vydechl jsem spokojeně. „ Je tady hrozné horko a každá, i ta sebemenší odřenina hoří jak oheň...“
„ A přitom by tady mohlo být tak neuvěřitelně krásně…“ zašeptala plačtivě. „ Proč jsme se jenom spolu nesešli za jiných podmínek?“
„ Ani nevím, jak se jmenuješ?“ vydechl jsem.
„ Soňa Kabanová...“ odvětila rychle.
„ To je moc hezké jméno...vyprávěj mi, prosím, něco o sobě…“ zašeptal jsem a oči se zase unaveně zavřely.

„ Co ti mám o sobě vyprávět?“
„ Všechno...opravdu všechno. Chci tě poznat, chci si všechno uložit do paměti, chci, chci se napít a zakouřit si...“ vysoukal jsem ze sebe chraptivě a velmi těžce.
„ Ber si, ale opatrně…“ dala mi napít a posloužila zapálenou cigaretou.
„ Taky si vem, jestli chceš. Co je moje, je i tvoje.“
„ Cože?“ polekala se její překrásná pusinka.
„ Jistě...jsi poslední duše, s kterou se třeba na tomhle utrápeným světě bavím...“
„ No tak, Arnošte, musíš taky trochu zabojovat.“
„ Vyprávěj, prosím...“
„ Bylo mi dvacet a pracuju jako návrhářka...“
„ Návrhářka čeho?“
„ V oblasti módy. Jsem svobodná a zrovna dnes jsem se rozešla se svou známostí, která stejně už dávno za moc nestála. Snad i proto jsem reagovala tak přepjatě. Moje zájmy jsou mimo jiného sport...“
„ To se nedá opravdu přehlídnout…“ utrousil jsem.
„ No, mám černý pásek. Už tři roky, ale po zranění jsem toho závodně musela nechat. Jinak miluju toulky přírodou, mám ráda hudbu, ráda cestuju a ták. Mám vlastní garsonku a v garáži malého fiátka. Jsem dost naivní a lehce zneužitelná...ale to bych snad na sebe ani neměla říkat, že?“
„ Proč? To není něco, za co by ses musela zrovna stydět. Asi to se svým okolím taky nemáš tak úplně jednoduchý, že? A co že jsi se právě dneska rozešla se svojí známostí?“
„ To je taky taková banální historie…Petr je inženýr s komplexem nepostradatelnosti.. Alespoň mě tím dost dlouho živil a já mu to naivně baštila. Nakonec se ukázalo, že ta jeho nepostradatelnost se více orientuje na jeho četné avantýry. Dost dlouho jsem mu to trpěla, ale dneska jsem se konečně rozhodla...“
„ A jaký z toho máš pocit?“
„ Že jsem totálně pitomá a měla jsem s ním vyrazit dveře už dávno! To víš, že ti z takového zjištění žádný hezký pocit nezůstane.“
„ Takže jsi před světem utekla sem, do těch krásných lesů?“
„ Né před světem. On mě sem vyvezl s tím, že si konečně jednou pro vždy uděláme mezi sebou jasno…“
„ A nefungovalo to?“
„ Ne. Jediný, co ho napadlo, že se pokoušel po mě donekonečna těma svejma nenechavejma rukama rejdit a všechno jen zlehčoval. Já že jsem příliš naivní a mám velký žárlivý oči. Chvíli jsem se pokoušela o rozumný zvrat, ale pak mě prostě došla trpělivost...urazil se a zmizel…“
„ Takže tě nechal totálně napospas?“
„ Nechal. Myslel si, že za ním poběžím přesně tak, jako jsem to udělala vždycky. Musela jsem hrozně sama se sebou zabojovat. Moje největší slabost totiž je totálně špatný orientační smysl a upřímně řečeno, vůbec nevím, jak se z tohohle místa vymotám.“
„ Takže jsi vlastně hned několikrát překonala sama sebe?“
„ Tak nějak...“ povzdechla si.
„ Ale to je přeci dobře...“
„ V tom si zase zatím tak moc jistá nejsem.“
„ Rozhodně je dobře, že ses nenechala opět ponížit.“ zahekal jsem bolestně.
„ Hm. Ale co z toho?“
„ Co? Všechno! Překonala jsi svůj strach i naivní závislost. Ukázala jsi mu, že nejsi tak úplně malinká a zranitelná...to jsi nakonec předvedla s nevídanou razancí i mně...“
„ No jo. Když se na to díváš takhle, tak máš samozřejmě pravdu. Ale ty mě nepředstavitelně mrzíš...“ natáhla ruku a pohladila mě po zpocené tváři.
„ Víš, že mi tohle dělá opravdu moc dobře. Skoro mám pocit, že mě ten sakramentskej kříž snad i přestává bolet...“
„ Ty si ze mě ale děláš jen legraci, že?“ zaradovala se nevěřícně.
„ Když mi pomůžeš, tak se pokusím posadit...“
„ Nevím, jestli je to dobrý nápad…“ zaváhala.
„ Neboj, budu se svými bolestmi v úzkým spojení...“
„ Tak, prosím, opatrně, slibuješ?“ šeptala a já se začal za svůj úskok najednou tak nějak v hloubi duše stydět.
„ Podáš mi ty katě?“
„ Nedělej si násilí. Mě to už fakt nevadí...pochopila jsem, že...“ najednou se zarazila.
„ Že, co?“
„ Že seš správný chlap...“ šeptla rychle.
„ Myslíš si to opravdu vážně?“
„ Ano. Nikdy neříkám věci jen tak...“
„ To je moc dobře. Máš v sobě něco, co opravdu dokáže kouzelně uzdravovat a pohled na tvou něžnou krásu ve mně provokuje velikou touhu po životě...“
„ Ty to asi s ženami umíš, co?“
„ No, úplně perfektně! To jsi tedy skvostně uhodla. Proto jsem nakonec taky zůstal sám...“
„ Hm…“ usmála se. „ Ale rozhodně dokážeš tak krásně a přirozeně některé věci říct, že si člověk vůbec nepřipadá hloupě…“ mrkla na svou vlastní nahotu.
„ Víš Soňo, já to vidím asi takhle, buď ta chemie u těch dvou funguje hned ze začátku, nebo se jí musí pomoct. A u nás dvou, i když jsme se seznámili, no, řekněme za trochu zvláštním podmínek, tak funguje všechno, co do chemie, na vysoký úrovni...“ poprvé jsem se upřímně usmál.
„ To je moc dobře, že to tak vidíš. Já z prvních vteřin našeho setkání mám sice trochu jiný pocit, ale teď po té hodince už s tebou můžu upřímně souhlasit.“
„ To je mi jasné, ale koncovka je vždycky tou rozhodující...“
„ Lekla jsem se jak nikdy v životě...“ přiznala se.
„ To je mi jasný. A když umíš, co umíš, tak tvoje reakce byla i víc jak přirozená.“
„ Cítíš se opravdu líp?“
„ Cítím. Dokonce cítím, že začínám mít i ukrutný hlad...“
„ Škoda, že jsme tady na takový ztracence. Hned bych tě pozvala na ten nejkrásnější oběd na světě.“
„ A co když já pozvu tebe na ten nejskromnější oběd na světě? Mám v báglu ještě něco na zub...“
„ Nejsem proti. Tu civilizační lahodu u plného stolu ještě asi spolu, když o to budeš stát, doženeme.“
„ Taky si myslím...“

Poodešla k zásobárně jídla a já chtě nechtě, musel vstát a odskočit si. Už jsem toho měl v zásobníku na konve. Když jsem s ulehčením skončil a rozhlédl se, všiml jsem si, že nedaleko leží můj malý batůžek na foťák, dalekohled a podobné fajnové věci. S radostí jsem si svůj zapomenutej cajk sebral a teprve potom zase vystrčil nos. Ona o mým odchodu ještě vlastně ani nic nevěděla. Opřel jsem se tedy o skálu a vyčkával na její reakci.

„ Arnošte dáme si...“ v půlce věty zmrzla a jen vytřeštila svá kukadla na uválené místo v trávě. „ No Arnošte..?“ vydechla.
„ Copak, hledáš něco?“
„ Ty jsi duch, nebo něco podobného?“ znejistěla.
„ To tedy jsem a jakej!“ zahulákal jsem do stromů.

Stála tam celá zmatená a snad ji i napadla myšlenka, že nejsem tak úplně normální.

„ Tak, Soni, jak to vypadá s tím nabízeným obědem?“ zahučel jsem konečně směrem k ni a ona se ke mně otočila.
„ No fuj...tys mi teda dal. Vůbec jsem tě neviděla odejít.“

„ Duchové také neodcházejí, ale prostě jen tak mizí...copak bys dělala, kdybych se opravdu ukázal, jako hodný duch těchto lesů?“
„ To teď ani honem nevím, ale jsem moc ráda, že jím fakt nejsi.“
„ Tak ukaž, co jsi vyhrabala…“ vzal jsem ji smířlivě kolem ramen a vyslal první testovací polibek na její tvář.“
„ Jak to...to už tě nic nebolí?“ náhle si uvědomila, že vlastně chodím po svých.
„ Povídal jsem ti, že ty sama máš v sobě nějakou kouzelnou moc.“
„ Já si ale o sobě myslím pravý opak, věříš mi to?“
„ Víš co? Nejdříve se najíme a pak budeme filosofovat dál. Souhlasíš?“
„ Jistě a ráda...“ pořád si mě prohlížela, jako by ani vlastním očím nechtěla věřit.

Prostřeli jsme si u velkého kamene a sezobli jsme všechno do posledního drobečku. Sluníčko se pomalinku dostávalo do poslední třetiny své poutě a nám došlo, že ani my to na tomto krásném místě nemáme předplaceno na věky.
„ Tak co uděláme? Vyrazíme vstříc civilizaci, nebo se tady připravíme na spaní pod širákem?“
„ Jo, to určitě. Tak za měsíc možná, ale teď bychom toho za pár hodin určitě moc litovali.“
„ Máš samozřejmě pravdu. Oblíkneme se a vyrazíme. I tak nám bude dost dlouho trvat, než dorazíme na parkoviště.
„ Ty tady máš nějaký samohyb?“
„ Jistě, jen žádný strach.“
„ Je to stejně zvláštní...“ rozumovala při oblékání. „ Do lesa jdu s chlapem, o kterým si myslím, že je to největší had na světě, a z lesa jdu s chlapem, o kterým si zase myslím...“ zarazila se.
„ No, jen to dopověz...“ zapnul jsem si kraťasy.
„ No, že je mi s ním neuvěřitelně a až skoro moc nebezpečně krásně. Nevíš, čím to může být?“
„ Zkus si na to odpovědět sama. Možná, že za to může ta chemie, nebo že by ten dobrý lesní duch?“
„ Arnošte, myslíš si, že bychom mohli být opravdu dobří přátelé?“ postavila se proti mně a podívala se mi do očí.
„ Myslím, že ano a snad po čase nejen to...“
„ Jsem moc ráda, že jsem tě poznala...“
„ Já zprvu rozhodně ne, ale teď...“
„ Tak už mi to nevyčítej, prosím…“ přivřela oči a své rty stáhla do překrásně našpuleného uzlíčku.

Její výzvu jsem samozřejmě bez váhání přijal. Sotva jsem se jí dotknul, objala mě a já z plných plic vdechnul rozechvění její duše. Dolů jsme to vzali šupem. Ona občas radostně zavřískla a já, když jsem měl dostatečný náskok, zatarasil jsem jí cestu a čekal, až mi skočí do náruče. Bylo nám najednou spolu skutečně neskonale fajn. Do auta jsme sedali už skoro za úplné tmy.

„ Ale já, Arnošte, domů ještě nechci…“ zašeptala v autě.
„ Ani mně se nechce...co s tím budeme dělat?“
„ Tak tady ještě chvilku zůstaneme...“
„ Tady, kde je tma jako v pytli?“
„ Ale ona je přeci naší kamarádkou…“ zašeptala vše slibujícím hláskem a políbila mě na tvář.
„ Myslíš, že mám sklopit pro větší pohodlí sedačky?“
„ Já mám ráda větší pohodlí...“
„ To já taky...a co bys řekla, kdybychom prostě zajeli ke mně?“
„ K tobě? A je to daleko?“
„ Ani ne. Jen do města.“
„ A není to...“
„ Není. Tam budeme mít všechno, co si budeme jen přát…“ sváděl jsem ji.
„ Tak honem, na co ještě čekáš?“ srovnala se na sedačce, zapálila si a jen očička jí svítila..
„ A co já? Mně nezapálíš?“
„ Proč se ptáš? Vždyť tuhle jsem zapálila pro tebe, aby ses nezdržoval…“ tušil jsem její lišácký úsměv.
„ Dík...“ zařadil jsem.
„ Arnošte, ty si ale teď o mně musíš myslet, že jsem nedočkavá a nadržená ženská, že?“
„ A jsi?“
„ Nejsem! Já sama nevím, co to do mě vběhlo..“
Měl jsem pocit, že se najednou zlobí sama na sebe.
„ Tak o tom zase tak moc nepřemýšlej. Možná, že to je jen tím, že z té totální beznaděje se najednou klube něco krásně opačného...“
„ Hm, asi…“
„ Tak co je s tebou?“ podíval jsem se na ni, když dál nic neříkala.
„ Něco takového se mi prostě ještě nestalo.“
„ S tím se taky netrap. Vždycky tě v životě budou asi potkávat věci, které jsou třeba i poprvé.“
„ Ale proč potom mám takový divný pocit?“
„ Protože jsi už dlouho nezažila nic, na co by ses opravdu mohla těšit.“
„ Máš pravdu, těším se, ale na druhou stranu cítím, že se to prostě tak úplně nesluší!“
„ Já to ale na tebe opravdu nikomu neřeknu, fakt ne...“ dušoval jsem se.
„ Arnošte, ty si ze mě zase utahuješ!“ zlobila se.
„ Poslouchej, Soni, zbytečně si trápíš svou krásnou hlavinku. Dej věcem prostě volný průběh a jen vychutnávej. Jsi tady ty a já. Tobě je moc dobře a mně teď už konečně taky. Tak s čím si chceš ještě lámat hlavu? S morálkou? Opravdu? A pro koho? Bojíš se snad, abych si něco nemyslel? Já si ale nic nemyslím! Jsem jenom neskonale šťastný, že jsem dneska ráno zvolil přírodu. A jsem přešťastný, že jsem ulovil tak krásnou vílu...i když ulovil je v mém případě silně přehnaný, když si sáhnu na svůj hřbet. V každým případě ale vše dopadlo líp, než jsme si oba dneska ráno mohli jen vysnít. Tak v čem je tedy problém? Dej prostor svému citu a nech jej, ať tě vede tou vzrušivě neznámou cestou, kde se ti nemůže nic ošklivého stát.“
„ Máš pravdu…máš, máš a já už nebudu...slibuju…“
„ No vidíš, tak už je to lepší...“
„ Jsem z toho celá zmatená…“
„ Ale překrásně, věř mi.“
„ Máš pravdu. Ráno byl ještě i přes svítící sluníčko svět daleko ošklivější.“
„ A já jsem ráno s nevysvětlitelnou nervozitou zasedal za volant. Něco mě neuvěřitelnou silou táhlo do přírody. Ani jsem netušil, jak velká krása v tom měla své prstíky.“
„ Jsi jeden velký lichotník...“
„ Myslíš?“
„ Jistě a od tohoto momentu už nemyslím a ani dál myslet nechci.“
„ Ale to platí, doufám, jen pro dnešek?“
„ Já to vzdávám…“ usmála se, sjela na sedačce o kousek níž a zaklonila hlavu dozadu.
„ Můžu?“ položil jsem jí svou horkou dlaň na o poznání chladnější koleno.
„ Ale, pane řidiči...“
„ Dělá mi to dobře a tobě?“ povyjel jsem na rozdíl od ní o kousek výš a nechal padnout dlaň do sevření stehen.
„ Dělá se mi z toho zatím jenom dost velký horko...“
„ To je dobře, nebo špatně?“
„ Proč se ptáš?“
„ No, já jenom abych věděl, jestli mám ještě přikládat, nebo...“
„ Můžeš, ale jen malinko…“ sevření stehen povolilo a ona se jednou rukou lehce vzepřela o palubní desku, jako by čekala, že dostane ránu uhelkou.
„ Svaly máš pevný a vypracovaný, kůži hebounkou jako miminko...“ zatoulal jsem se do blízkosti volné nohavičky krátkých kalhot.
„ Jsi vždycky tak něžný?“ vydechly její rty a prsty ruky se sevřely v pěst.
„ Jak kdy. Ve většině jsem hravý jak malé dítě, ale když je to potřeba, tak jsem někdy zase jak Napoleonův generál!“ lehce jsem sevřel hebounkou kůži mezi prsty.
„ A co ovlivňuje tvé konání?“
„ Tvé vzdechy, tvá reakce...“
„ A kdy se dostane na tvé vlastní chtění?“
„ Na to se nedostane, to už je. Ty to opravdu necítíš?“
„ Cítím, ty můj sladký šílenče…“ zavzdychala a kolínka se jí ještě víc rozestoupila.
„ Moje šílenost i sladkost je vždy neoddělitelně spojena s mou obětí…“ mé prsty zahrabaly na poslední překážce, pod kterou se tetelil hebounký teplý polštářek.
„ Víš o tom, že se tohle ale vůbec nedá vydržet?“
„ Tak se tomu braň, copak ty nemáš ruku?“
„ Cože?“ nepochopila hned moji provokaci.
„ Proč jsou ty tvý nohavičky tak neuvěřitelně těsný…“ žaloval jsem místo odpovědi.
„ Musí, aby to žádný vetřelec neměl tak úplně jednoduché…“
„ A co se proti tomu dá dělat?“ vyjel jsem malinko výš, kde jsem se dostal pod sevření prádla a hned zase jsem sjel dolů do sálavého tepla.
„ No, třeba tohle…“ malinko nadzvedla zadeček a zase si sedla. Dosáhla toho, že to sevření už zdaleka nebylo tak těsné.

Za chvilku jsem cítil dotek její, zatím pořád ještě stydlivé, ruky. Trvalo ale už jen chvíli, než se definitivně rozhodla a vůbec nezačala nenápadně někde u mýho kolene, ale zaútočila okamžitě a tvrdě se zásahem cíle naplno. Dost nešetrně zamanévrovala pod plandavou nohavici.

„ Arnošte, ty jsi ten největší trapič na světě…“ zavzdychala, její tělo se nachýlilo ke mně a pravou nohu si vzepřela o palubovku.
„ Sladký trápení musí bejt, věř mi to. Rozkoš, ta se musí provokovat, hledat a časovat, aby mohla zrát, růst, mohutnět až ke svému konečnému výbuchu…“ zahrabal jsem znova prsty.
„ Arnošte...prosím...“ skoro zanaříkala a já honem nevěděl, jestli chce víc, nebo abych přestal. Pro jistotu jsem malinko cuknul sedačkou dozadu, abych její eventuelní iniciativu, nijak neomezoval. Byla úžasně chápavá. Své tělo nechala padnout ještě víc ke mně a nakonec si hlavu položila do mého klína úplně. Pravou nohu hodila přes opěradlo a pohybem mě vyzývala k další aktivitě. Chvílemi to začalo být i pro mě silně náročné. Pro jistotu jsem přeřadil na dvojku a rychlost jízdy maximálně snížil. Jen jediný věci jsem si nevšiml, že jsem se tak dostal už pod dvacet kilometrů. A ještě jednu maličkost mi unikla...v dálce krouživé červené světýlko, pohybující se těsně při krajnici u stojícího policejního auta...

Já ho fakt vzal na vědomí, až když bylo pár metrů přede mnou a pak jsem v panice tvrdě přišlápl brzdu. Soňa zaplula s heknutím dolů k pedálům a její spodní, tedy v ten moment horní část těla, zůstala zčásti rozkročmo viset na sedačce spolujezdce.

Tento hrůzný obraz viděl i policajt, který jen něco vykřikl a sáhl po zbrani. Další dva bleskem vyskočili ze stojícího auta a než jsem úplně pochopil, co jsem způsobil, už mě něco surově vyrvalo z vozu. Dveře na druhé straně mého auta se také rozletěly a odvážný muž zákona obětavě zachraňoval údajnou oběť...

Stál jsem rozkročmo, nahatej čelem k autu, s rukama zaseknutýma na obrubě střechy. Za mnou stál rozčilený policajt s odjištěnou bouchačkou a já s nevýslovnou útrpností v duši jsem sledoval ty dva, co chudáka Soňu vyprošťovali zpod sedačky, zamotanou mezi šaltrpáku, pedály a svoje vlastní šílené leknutí.

„ Nestalo se vám, slečno, skutečně nic?“ padla starostlivá otázka. „ Opravdu vám ten sadistickej prasák nestačil ublížit?“

Zavřel jsem zoufalou bezmocností oči a chtělo se mi v ten moment fakt brečet. Na zpocenej zadek mi táhlo a já jen s hrůzou čekal, co se stane, až se Soňa probere z šoku. To všechno jsem pomalinku začal chápat, jako čísi pomstu, za to moje dost kruté divadelní vystoupení tam nahoře mezi skalisky.

„ No pánové, co jste to, proboha, udělali?“ zadupala zklamaně. „ Teď jsem kvůli vám prohrála jednu za svých veledůležitých sázek!“ znova si s razancí vztekle dupla. „ Nejen že nepojedeme na moji vysněnou dovolenou k moři, ale navíc budu muset celej měsíc vařit jídla dle přání mého namyšleného nastávajícího muže! To musíte uznat, že opravdu není fér!“ našpulila perfektně rtíky a sáhla si suverénně pro kalhoty, které si pomalu a ležérně oblékla.

„ Ale slečno, to všechno vypadalo, jako když vás ten chlap přinejmenším za jízdy čtvrtí!“ bránil se ten zákon stojící u mě, ale tou sakramentskou pistolí na mě mířil pořád.
„ Také že čtvrtil, ale nemáte vůbec potuchy, jak krásně to umí...a chybělo tak malinko k velkému třesku a ještě ke všemu bych byla všechno vyhrála na plné čáře...kdo mi to teď nahradí? Pánové, vy snad!“zaútočila ječivě.
„ Ale tohle přeci a za jízdy...“ koktal zmatený policajt.
„ Já vím, že jsem praštěná. Arnošt mě to taky říkal, nehledě k tomu, že jeho by taková bezvadná věc určitě nikdy nebyla ani napadla…“ mávla směrem ke mně dost opovržlivě rukou.
„ Za jízdy takovýhle věci nejdou přeci dělat...“ bránil se dál.
„ Ale, pane komisař, viděl jste přeci sám, že to jde. A my nejsme žádní nezodpovědní občané. Sám jste taky viděl, že jsme jeli pomaleji než krokem. Taková věc se prostě musí umět taky vychutnat...“ povzdychla si víc jak zklamaně.
„ Já jsem ti, Soni, povídal, že je to bláznívej nápad, kterej...“
„ Prosím tě ty raději mlč!“ okřikla mě vztekle. „ Kdyby bylo po tvým, tak půjdeme zpátky na gauč a pěkně pomalinku, abychom se náhodou neudejchali, že? Předem knedlíček, dvě pivka v jedný ruce noviny a v druhý pro jistotu klobásku a televizní ovladač nablízku, co? Snad jedinej problém bys asi měl, kdo by ti přepínal potom televizi...“ rozčílila se tak, že i já bych tomu rozhořčení věřil, když vztekle kopla bosou nohou do mého autíčka..
„ Ale sázka je sázka...dělal jsem, co jsem mohl...“ špitl jsem ustrašeně.
„ Pane komisaři, řekněte tomu nadanýmu lenochovi, že to prostě neplatí, když jste zasáhli vy jako nepředvídatelná vyšší moc zákona!“
„ Víte co, vy dva povedení človíčci, koukejte zmizet z mého dosahu, nebo se se zárukou několik tejdnů spolu vůbec neuvidíte!“ rozčílil se ten, co stál za mnou s pistolí a konečně ji zase zasunul do pouzdra.
„ Možná, že by jim to ale náramně prospělo…“ rychle dodal šplhounsky jeden z těch, co zachránil Soňu.
„ Ale co budeme dělat? S tímhle omezencem se asi já nikdy normálně nedomluvím? Nehledě k tomu...“ ječela zklamaně Soňa dál v plné intenzitě.
„ Máte na to, madam, celou jednu jedinou minutu, abyste definitivně zmizeli. A jestli ještě po minutě jen zaslechnu vrčet váš motor, tak zapneme houkačky a co zažijete potom, určitě neodhadnete ani v tý vaší nemocný fantazii…“ zcela vážně se rozčílil a strčil do mě tak, že jsem zahučel zpátky za volant.

Já už neřekl, na rozdíl od Soni, jediný slovo a rychle jsem natočil vůz. Ona ještě při nasedání něco vášnivě rozváděla a rozhazovala ruce, ale to už jsem měl zařazeno. S bouchnutím dveří zaskřípaly i gumy a první zatáčku jsme stihli tutově před stanoveným limitem.

Sotva jsme zmizeli z dohledu, dostala tak silný záchvat smíchu, kterýmu se nedalo vůbec čelit. Tato situace byla snad ještě nebezpečnější, než ta naše mobilní sexuální kreace. Než jsem zajel na parkoviště před dům, nestačili jsme si vyměnit jediné rozumné slovo.

„ Ale teď prosím ticho, ať nezburcujeme všechny sousedy…“ sykl jsem při zamykání vozu.
„ Jistě…“ špitla a rychle si přikryla ústa.

Nedošli jsme však ani do poloviny cesty k hlavním dveřím a už zase řvala smíchy a já, po několika málo pokusech ji uklidnit, propadl této životu nebezpečné hysterii taky. Okna domu se rozsvěcovala a než jsme zmizeli v bytě, pozdravili jsme se snad se všemi sousedy.

„ Co si ty, můj šílenče, dáš jako první, něco k pití nebo k jídlu?“ vymáčkl jsem ze sebe, když už jsme byli v bezpečí mého bytu.
„ K pití...“ vyprskla a další čtvrthodinka byla v háji.

Nebylo jiného zbytí, než ji zatlačit do koupelny, kde jsem ji postavil pod sprchu a otevřel kohoutky na plno. I vodě to trvalo dost dlouho, než ji uklidnila. Pak ze sebe stáhla mokré oblečení a vyzvala mě, abych také vstoupil. Nasála si mě vášnivým polibkem, lýtko zavěsila na můj bok a já nedočkavě proletěl její žhavou klíckou...

Se stejnou vášní, s jakou se smála, jsme se i milovali. A
stoprocentně všem lidem v domě, nemohl náš tříhodinový maratón ujít. Bylo mi to jasné i druhý den, kdy nás s plným pochopením sousedé zdravili a někteří ještě přidali mrknutí pravým okem. Hlavně tedy ta mužská část, což patřilo především mé krásné dívce.

Soni jsem se již nezbavil...nebo ona mě? Fakt už nevím, jak to přesně bylo, ale po patnácti letech krásnýho manželství to už snad ani není důležitý. Pořád bydlíme ve stejným domě, jen milovat se chodíme zásadně do ložnice.

***


www.geper.cz

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 8
Účastníků: 1


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Vylhaná sázka" | Přihlásit/Registrovat | 2 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Vylhaná sázka
Od: fungus2 - Tuesday, 09.01. 2007 - 18:53:34
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Dobrá povídka.


[ Odpovědět ]


Re: Vylhaná sázka
Od: zrzka - Thursday, 25.01. 2007 - 10:39:00
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Zase jedna s tvých vydařených! Líbí!


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
45 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.01 sekund