přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
happywork + 7 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Doc. Mgr. Alexander Baran, PhD.: ZÁKLADY A VÝUKA TEORIE FOTOGRAFIE
voy - Sunday, 30.01. 2005 - 11:25:43
Téma: Teoretická díla - Fotografie



Diskontinuita světa Odpovězme, s francouzským filosofem Michelem Foucaultem, že si jasně – od druhé poloviny 20-tého století - uvědomujeme diskontinuitu světa, že originalita pohledu na každý daný problém vyžaduje neustálou specifikaci forem a funkcí analytických nástrojů. „Pojem diskontinuity je paradoxní: je zároveň nástrojem i předmětem výzkumu …“, napsal Foucault v Archeologii vědění. Teorie fotografie se tedy skládá, v dynamickém rozměru, z mnoha různých přístupů; je pochopitelně obsažena v recenzích, v interpretacích dějin fotografie, ve výpovědi samotných fotografů, v rozboru jejich motivace, a tak dále. Susan Sontágová, americká kritička umění, v pokusu odpovědět na otázku, proč se fotografuje, píše: „Fotografovat znamená přivlastňovat si fotografované. Jde o zasazení sebe sama do určitého vztahu k světu, který je pociťován jako vědění – a tím pádem i jako moc“. Pavel Vančát, v komentáři známé knihy Sontágové – „O fotografii“ (1973)kterou nedávno (konečně a dobře !) přeložil do češtiny (2001) cituje v jednom článku další větu Sontágové: „Fotoaparát však nutně dělá z každého turistu ve světě druhých, a nakonec i v jeho vlastním“. Fotografie : umění nebo ne-umění ? Další klasickou otázkou teorie fotografie je zařazení fotografie: mezi umění – nebo mimo něj? Problém rovnováhy mezi funkcí estetickou a mimo-uměleckou byl podrobně rozebrán už v četných studiích Jana Mukařovského, ve 30-tých a 40-tých letech. Podle Mukařovského, se tvůrčí situace vyhrocuje a plně rozvíjí v okamžiku, kdy se vyrovnávají síly mezi funkcemi estetickou a mimo-uměleckými. Absolutní nadvláda estetické funkce paradoxně oslabuje umění, říká Mukařovský, a oslabení estetické funkce vede k oddálení zájmu publika (… a já dodávám: možná, že je tomu tak v případě současné postmoderny … ). Ve své typologii, Mukařovský činí první rozdíl mezi uměním a ne-uměním, rozdíl který vychází z intence tvůrce a z profesního zařazení jeho činnosti. Tři kategorie ne-umění Mukařovského Ne-umění dále Mukařovský dělí do tří kategorií: 1)mimo-umělecké úkoly (folklór, literatura eseje, řečnictví, architektura, …), 2)činností vznikající v mimo-uměleckých záměrech (fotografie, film, řemesla, …), 3)náboženské obřady, přírodní scenérie a další neklasifikovatelné akce, v níž jsou přítomny estetické prvky. Italský teoretik Mario Perniola píše ve své „Estetice XX.století“ (1997, česky 2000) o přístupu Mukařovského: „Ve všech těchto jevech estetická oblast nehypertrofuje, ale zůstává ve vztahu dialektické opozice k jiným životním funkcím“. Problém autora – ohlasy na dílo A Perniola se zajímá o jiný klasický problém, kterým se zabývá estetika a který je rovněž součástí teorie fotografie, tedy o problém autora. V této souvislosti hovoří o takzvané „exotopii“ u Michaila Bachtina, tedy „závislosti“ autora na ohlasech na dílo. Perniola píše: „Výhrady k hegemonnímu působení autora jakožto umělce vyslovil také ruský literární kritik Michail Bachtin (1895-1975). Jeho estetické myšlení, zformulované v řadě textů od 20. až po 70. léta, které byly vydány posmrtně, je nepřímou kritikou estetického završení (které zastává Dewey) a stranickosti umění (kterou zastává Lukács). Bachtin staví do centra svého uvažování o estetičnu potřebu uznání, kterou autor pociťuje. Estetická zkušenost není, jak to chce Dewey, fenoménem, který skončí realizací uměleckého díla, téměř jako by autor byl autonomní a soběstačný. Ve skutečnosti lidská bytost nedokáže sama dokončit vnímání sebe sama, ale potřebuje pohled druhého: já se nemůžu stát sám sebou bez působení někoho jiného. Autoportréty a autobiografie mají proto v sobě cosi přízračného; chybí jim emoční a citové napětí, které vzniká výlučně ve vztahu k někomu jinému. Estetická zkušenost je proto v podstatě dialogická: hodnota osoby závisí na svědectví a soudu druhých. Bez účasti druhých jsem sám pro sebe ireálný. Proto Bachtin odmítá teorii vcítění. Zdůrazňování pedagogického aspektu umění (příkladem jsou teorie Tolstého, Gramsciho a Lukácse) s sebou nese nebezpečí monologismu, to jest řeči, v němž má ten druhý roli čistě pasivní a podřízenou. Subjekty projevů vysokých literárních žánrů (kněží, proroci, soudci, vůdcové, patriarchové) jsou nositeli monologických pravd, od kterých se moderní autor cítí být vzdálen. Proto klíčovým slovem není "stranickost", ale "zodpovědnost" autora vůči pravdám druhých. Moderní a postmoderní „smrt autora“ V teoretických pracích druhé poloviny a konce 20-tého století, je vztah mezi autorem a jeho dílem interpretován pod úhlem nastávající - moderní a postmoderní - „smrti autora“. Současný americký kritik a filosof Douglas Dix o tom píše: „… mohlo by se zdát, že bezprostředním důsledkem „smrti autora“, jak ji teoreticky rozpracovali Barthes a Foucault, musí být to, že se životopis v té podobě, ve které jej známe, stane zastaralou formou, neboť dohledávání vztahů mezi událostmi ze života autora a jeho dílem pouze pokračuje hypostazování autorské funkce, když zachází s autorovým JÁ jako s privilegovaným bodem, úběžníkem ve vztahu, k němuž máme dílu rozumět v rámci autorského záměru … tato koncepce autora / umělce / myslitele stále ještě připouští jedinečnost a neopakovatelnost génia, nicméně génia definuje odlišně od definic humanistických … ten je teď schopen se otevřít množství vnějších proudů a sil, což přináší značné riziko, jak o tom svědčí celá řada „ztroskotanců jedinečnosti“ (ve formulaci Mallarmého), … protože jeho novátorské pokusy systém testuje: pokud jsou shledány natolik novátorskými, aby je bylo možno využít, společenský systém je vstřebá, a konečně omezí jejich významy; takto je bujení významů, které tyto postavy uvolňují, přivedeno pod společenskou kontrolu …“. Nacházíme se tu před veličinou pohledů, které se prolínají do estetiky z horizontů různých disciplín; ze sociologie, sémiologie, antropologie, psychologie, dějin umění nebo filosofie. V současném světě jsme - pravděpodobně ještě explicitněji než v předešlých - doslova ponořeni do kolosální množiny hodnot, ve kterých je spousta nejistých, přibližných, písčitých terénů. Kritický návrat na pevnou půdu intence, gesta a myšlenkové syntézy se tady zdá teoretikovi nezbytný. Nedávno Vlastimil Zuska publikoval (pozoruhodnou !) „Estetiku“ (2001) - má jako podtitul „Úvod do současnosti tradiční disciplíny“. V ní Zuzka píše: „Zakrňování schopnosti syntéz, atrofie smyslu pro hodnoty vůbec, a pro estetické hodnoty zvláště, by pak mohla vést nejen k tolikrát prorokovanému konci dějin umění, ale ke konci umění vůbec, a tím i ke ztrátě lidství v dosavadní podobě, s jeho neoddělitelnou estetickou potencialitou“. Čím je fotografie ? Mnohé texty - a mezi nimi i ty nejstarší – se už pokoušely o formulaci specifiky a potenciality fotografie. Úplně první známý text o fotografii jasně otevírá jednu z perspektiv jejích budoucích přínosů, perspektivu fotografie vědecké. Jedná se o proslov francouzského poslance, pana Dominique Francois Arago, nazvaný „Le rapport sur la Daguerrotypie“ tedy “Raport o Daguerrotypii“, proslov, ve kterém Arago přesvědčoval francouzský parlament, že je třeba odkoupit od pana Daguerra, pro francouzský lid a vlastně pro celé lidstvo, patent vynálezu fotografie. Aragův proslov byl pozoruhodný v několika rovinách. Jednak byl tak přesvědčivý, že parlament i senát souhlasili a francouzský stát vyplatil panu Daguerrovi 5‘000 Franků. Dále pak : ještě týž den večer už nebyl v Pařížských lékárnách k dostání ani jediný gram chloridu nebo dusičnanu stříbrného, protože tisíce Pařížanů se hned pokoušelo o domácí výrobu fotografické emulze. Zároveň však šlo, v tomto proslovu, o první formulaci toho, co vynález mohl potenciálně přinést: „… když badatelé začínají používat nějaký nový způsob výzkumu přírody, je to, co od této metody původně očekávají, vždy velice málo v porovnání s řadou dalších objevů, na jejich počátku se právě ten určitý způsob nachází. A právě s tímto neočekávaným musíme zvláště počítat …“. Fotografie slouží společnosti A vývoj fotografie dá rychle Aragovi za pravdu. Bratři Mayerové a Louis Pierson vytvářejí už v šedesátých letech devatenáctého století první systematickou typologii fotografie: rozlišují fotografii uměleckou, vědeckou a řemeslnou. Etienne-Jules Marey zakládá fotografii fyziologickou (1889), Albert Londe fotografii lékařskou (1893) a Alphonse Bertillon popisuje první využití antropometrické fotografie (1890) ve fotografii justiční (fotograficky porovnatelné proporce obličeje a těla, a také jedinečnost tvaru každého lidského ucha … dlouho před technikou otisků prstů … usvědčují mnohé zločince). Fotografická kompozice je umělecký čin I jiné perspektivy se otevírají fotografii už v polovině devatenáctého století, hovoří o kompozici a percepci fotografického obrazu. Opravdu už v roce 1850, známý francouzský malíř, Eugéne Delacroix napsal: „… výběr fotografické kompozice je umělecký čin … v samotné přírodě je to naše imaginace, která vytváří obraz: v krajině nevnímáme každé stéblo trávy, nevnímáme ani vrásky na pohledném obličeji … naše oko – ve šťastné neschopnosti zaznamenat nekonečné detaily - nepředává naší mysli více než to co má zaznamenat a mysl činí další práci : nezaznamenává vše co jí oko předává, ale připoutává k jiným, předešlým vjemům, ty které právě prožívá a její radost pochopení je vázána k jejím současným dispozicím…“. Pluralita kultury Je však jasné, že existují i další základy teorie fotografie. Od začátku dvacátého století, a hlavně po první světové válce, problém fotografie byl v tom, že jisté kulturní orientace měly přednost před jinými. Mám zde na mysli vize dominantní, vize mocensky uznávaných kulturních elit. Nástup techniky, rozvoj výrobních prostředků a nové zkušenosti umožnily sledovat obrazy vzdáleného světa, a to nejen výlučně jedním pozorovatelem a z jednoho úhlu chápání, ale mnoha různými skupinami. Nová myšlenka o světě nahlodávala iluzi, že je jen jedna kultura, avšak přijetí a chápání různorodosti kultur se prosazovala jen těžko. Technika ulehčovala fyzickou práci, měnila styl života miliónů lidí, ale zároveň vyvstávaly otázky: Jak aplikovat tuto civilizaci? Povedou vynálezy k osvobození člověka a světa? V této komplexní a převratné situaci byla nastolena otázka diváka, protože fotografický pohled na svět se ocitl v prostředí, ve kterém měli jeho diváci mnoho různých pohledů na svět. Alexander Baran

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Teoretická díla - Fotografie:
Doc. Mgr. Alexander Baran, PhD.: ZÁKLADY A VÝUKA TEORIE FOTOGRAFIE

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 6
Účastníků: 27


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Doc. Mgr. Alexander Baran, PhD.: ZÁKLADY A VÝUKA TEORIE FOTOGRAFIE" | Přihlásit/Registrovat | 10 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Doc. Mgr. Alexander Baran, PhD.: ZÁKLADY A VÝUKA TEORIE FOTOGRAFIE
Od: Anonymní - Sunday, 30.01. 2005 - 12:29:45
Tak tohle nejsem schopen číst ... moc odborné.


[ Odpovědět ]


Re: Doc. Mgr. Alexander Baran, PhD.: ZÁKLADY A VÝUKA TEORIE FOTOGRAFIE
Od: Filip_Sklenar - Monday, 31.01. 2005 - 14:57:49
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
řečeno s Karlem Steigerwaldem - "titul vepředu, titul vzadu a vprostřed jakési nikomu nic neříkající jméno Vomáčka, Mrkvička, nebo Vopička..."

Když už je docent - stačí docent, neb docent je víc než magistr i doktor - tedy PhD. Taky by si měl docent doktor magistr připsat maturant (Mt.) a absolvent Základní školy (Azsch)...

Ten člověk píše nezajímavým způsobem o čemsi, co nezajímá nejen mne, ale vůbec nikoho.


[ Odpovědět ]

Re: Doc. Mgr. Alexander Baran, PhD.: ZÁKLADY A VÝUKA TEORIE FOTOGRAFIE
Od: voy - Monday, 31.01. 2005 - 17:56:40
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://www.jindrich-vanek.cz
nesouhlasím, je třeba to číst stále dokola, potom i tupější procitne...jako já...

[ Odpovědět ]

Re: Doc. Mgr. Alexander Baran, PhD.: ZÁKLADY A VÝUKA TEORIE FOTOGRAFIE
Od: Filip_Sklenar - Monday, 31.01. 2005 - 18:14:34
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Ale já chápu dobře, o čem ten člověk píše. Má to jen dva háčky: i když to člověk chápe, k ničemu mu takové "uchopení problému" není. Druhý háček je v tom, že by to šlo napsat úplně jinak. S veškerou úctou k panu majorovi-četaři-desátníkovi-vojínovi Baranovi: je to napsáno otřesně.

[ Odpovědět ]

Re: Doc. Mgr. Alexander Baran, PhD.: ZÁKLADY A VÝUKA TEORIE FOTOGRAFIE
Od: Anonymní - Thursday, 19.05. 2005 - 14:33:46
Promin, ale kdyz chces udilet rozumy, tak bys o tom mel neco vedet: Doc. je pedagogicky titul, Mgr. je akademicky titul. Jedno neni vic nez druhy, jsou to tituly z dvou ruznejch rad.

[
Odpovědět ]

Re: Doc. Mgr. Alexander Baran, PhD.: ZÁKLADY A VÝUKA TEORIE FOTOGRAFIE
Od: Anonymní - Wednesday, 12.07. 2006 - 21:01:40
Pozor! Azsch-je Absolvent zvláštní školy.:-)))

[
Odpovědět ]


Re: Doc. Mgr. Alexander Baran, PhD.: ZÁKLADY A VÝUKA TEORIE FOTOGRAFIE
Od: ruby - Wednesday, 23.03. 2005 - 23:43:20
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Proboha! Nešlo to aspoň rozčlenit do odstavců?


[ Odpovědět ]


Re: Doc. Mgr. Alexander Baran, PhD.: ZÁKLADY A VÝUKA TEORIE FOTOGRAFIE
Od: charlien - Thursday, 23.06. 2005 - 14:31:11
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
tohle je habilitační přednáška... a původně je dokonce velmi přehledně rozčleněná...autor by si s tím mohl trochu pohrát a zachovat původní členění z FAMU...


[ Odpovědět ]

Alexander Baran: ZÁKLADY A VÝUKA TEORIE FOTOGRAFIE
Od: Anonymní - Sunday, 18.09. 2005 - 01:16:46
I když se jedná o krátký výňatek z mé habilitční přednášky (před třemi lety na FAMU), tedy o něco co není přímo určeno pro "on-line čtení", za smyslem toho celého textu stále stojím ... a tak děkuji neznámému kolegovi za jeho spontánní ... i když jen velmi částečnou ... publikaci.
Co se týče mých akademických titulů (které v životě nepoužívám), objevují se u přednášky právě proto, že to byla ta habilitační ... .
Po příští knižní publikaci dalšího textu (o divácích fotografie), se asi o ten přestylizovaný výňatek ale postarám sám WEBové stránky si také zaslouží patřičný respekt ... děkuji tedy i za kritické připomínky.
Alexander Baran

[ Odpovědět ]


Re: Doc. Mgr. Alexander Baran, PhD.: ZÁKLADY A VÝUKA TEORIE FOTOGRAFIE
Od: Anonymní - Wednesday, 18.03. 2009 - 21:15:40
Připomíná mě to celé jako slovní exhibice našich politiků,mnoha slovy neříci absolutně nic užitečného. Je to pouhé povrchní shrnutí a výcuc z mnoha publikací.Celé to na mne dělá dojem, že to měl být důkaz o sečtělosti pana Doc Mgr. Žádnou jeho vlastní myšlenku jsem ve článku nenalezl.


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
66 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund