přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Vanaprastha - 45.
Misantrop - Tuesday, 30.11. 2010 - 16:24:42
Téma: Próza - Introspektiva



mangalavár, 13. července 44
Nejméně třikrát na mne káplo z čistého nebe. Nejméně jednou se chtěla nějaká „myška“ nastěhovat pod podlahu. Výpisky z Óšóvy Nejvyšší náfuky – nebo náuky, to je fuk – už téměř nečiním žádné. Jednak už opravdu není co vybrat, a za druhé jsem dostatečně pronikl do jeho choré, nepoctivé mysli a tudíž už vím, jak to vlastně všechno myslí a o co mu vlastně jde. Není to žádný filosof, je to jen obratný doktrinář. Nechutné jsou zvláště jeho časté více či méně vhodné narážky na sex. Člověk je buď geniální nebo genitální. Ale Óšó prozrazuje, že na „to“ myslí neustále; sex se zobrazuje v jeho myšlenkách pořád, vyplouvá „to“ na povrch jeho mysli jako olej na hladinu vody, nemůže si pomoci. Občas na „to“ přirozeně myslíme všichni, jsme přece zvířata; ale jen člověka tyto chlípné myšlenky naprosto pohlcují. Správný filosof má být nejenže osamělý, ale měl by také zachovávat brahmačarju, česky celibát. Obé z důvodu nerušení jeho vznešených myšlenek. Neboť sex, žena, myšlenky na ně, vrací filosofa víc než cokoli jiného k lidem, odkud ho vyhnala láska k moudrosti a nenávist k hlouposti, vrací ho k lidstvu, k němuž ho přibližují, zatímco je má nenávidět. Bůh Šiva přece podle pověstí jednou spálil boha lásky Kámu na prach, když jej tento vyrušil z askeze! A plným právem! (Významné podobenství!) Pravý filosof má být tedy nejen manušjadróhí, čili misantropem, ale i poustevníkem a světcem. Dovedu si živě představit, jaký blázinec musel panovat v Óšóvých meditačních kempech. Jednak meditace, dhján či sádhan má být opět osamělá, nic skupinového, a pak rozhodně ne tantrická, sexuální. Každá Óšóva nadržená „žákyně“ se mu jistě velmi ráda a ochotně nabízela a on jistě milerád tímto jejím „svatým uctíváním“ nepohrdl, dokud žil. On jí už názorně předvedl, co to znamená „proniknout co nejhlouběji do podstaty Boha“ a „spojit se s Nekonečnem“! Tam to muselo vypadat: všude pobíhají nazí šílenci, kteří hulákají jeden přes druhého, skáčou, vřískají, točí se na místě, brečí, válejí se v křečích po zemi, sedí se zavřenýma očima v nepřirozené poloze, staví se na hlavu, mumlají si něco pro sebe, kývají se v sedu dopředu a dozadu jak debilové, prcají se navzájem jako zfetované opice, omdlévají, za každým slovem „oddání se“, „oddej se mi“, „zapomeň na vlastní já“... – to je filosofie? Já bych spíš řekl, že to je blázinec. Lidský svět v malém, zmenšenina lidstva in extremis, tedy pravý obrázek lidstva. A to má být filosofie? Pak je to tedy náboženství, náboženská sekta – dobře. Ale stejně mi připadá, že ty mnohomluvné Óšóvy rady a návody mohou fungovat nanejvýš tak pár týdnů dovolené, a to ještě jen pro ty, kteří nemají co na práci. Jediné zaměstnání, které v celé knize zmínil, byl úředník v kanceláři. A co obyčejný dělník z fabriky, který si musí na živobytí vydělávat špatně placenou mnohahodinovou každodenní dřinou? Budou platit ona ponaučení o odevzdanosti, o zavrhnutí vší touhy, všeho chtění, všeho jáství, všeho boje i pro obyčejného dělníka? Bude vůbec pro jakéhokoli adepta filosofie platit tvrzení, že „touha po osvobození jsou pouta největší“? To si nemyslím. Óšóva nauka je spíš dělaná na míru leda nějakým pomateným zbohatlíkům ze Západu, kteří nevědí co s penězi a co s volným časem a pro něž je Óšó jen prostředkem k nevšedním exotickým i erotickým prázdninám, k povyražení z nudy, k zažití výstřelků, jimž mohou s dobrým svědomím přezdívat „oduševnělé“, „duchovní“, „náboženské“, „očišťující“ a podobně. Mohou být vším, na co si znuděný bohatec vzpomene, jen ne skutečným návodem k žití pro obyčejného dělníka, a už vůbec ne návodem pro začínajícího, neřkuli pokročilého filosofa. Pro toho je tato kniha přímo zhoubná a měl by ji zahodit. Znuděný bohatý Zápaďan odjede domů a okamžitě zapomene. Zůstanou mu jen fotky a vzpomínky na to, jak se vyřádil, vyblbnul a zaprcal si při hromadných orgiích, ale žádného vyššího poznání nedosáhne. Óšó ani v podstatě také žádné poznání neposkytuje; všechno jsou jen trapné žvásty beze smyslu a bez užitku pro praktický život i pro praktickou filosofii. Už jsem to ostatně někde napsal: Filosofie, která nehlásá svobodu a která nevede k osvobození, je špatná filosofie. Óšóva „nauka“ svobodu nehlásá a stěží si lze představit, že by se na jejím základě mohl někdo osvobodit. Spíš naopak. Nač to tedy všechno bylo? Teď, Óšó, poraď sám sobě! Nevíš? Řeknu ti to: přece pro kšeft. Tvoje nábožensko-filosoficko-meditační cestovní kancelář přece takto báječně profituje a ty máš z čeho žít. Nemusíš jít po prázdninách makat do špinavé fabriky, abys měl co jíst. Řekni to dělníkovi, k němuž se však nikdy neobracíš čelem, ale podstatně jinou částí těla!
Óšó nebyl filosof. Óšó byl náboženský sektář. Filosof nemluví, nebo je málomluvný. Filosof lépe píše než mluví, proto se vyjadřuje písmem. Óšó však pouze mluví a mluví – tím nikdy nic neřekne. Filosof téměř nemluví, neboť je nemožné dát okamžitou odpověď na jakoukoli otázku, byť sebeprostší, natož na otázku kardinální. Filosof proto raději zaznamenává své myšlenky písmem, neboť psát může nesouvisle, hodiny a hodiny, třeba celý věk. Stejně jako přemýšlí dlouho a důkladně nad svými myšlenkami, uvažuje stejně tak i nad výběrem těch jedině správných slov. Ty nelze jen tak bez rozmyslu vyhrknout v družném rozhovoru, v monologu, v kázání. Obojí chce čas, spoustu času. A dokonce i pak jsou ty myšlenky a ta slova neúplná, a proto špatně pochopená. Nikdy plně nevyjádří skutečně to, co chtěl filosof říci. Osamělý filosof proto potřebuje ještě svého osamělého čtenáře, který pochopí nepochopitelné a nevyjádřitelné, byť by to byl on sám v jedné a téže osobě. Nepotřebuje naslouchajícího, nepotřebuje pouhého posluchače, který nezaslechne vše a který si nezapamatuje vše, co slyšel. Nejvyšší myšlenky potřebují čas. A ten čas kazatel ani věřící nemají. Mají jen přítomnou chvíli, což je zatraceně málo.

V poledne se obloha potáhla mračny a začalo poprchávat. Nasadil jsem na moskytiéru střechu. Znovu se však zopakovala situace z doby zhruba před týdnem, kdy se také zatáhlo, začalo krápat, ale pak se vyjasnilo. Šel jsem k rybníčku Khalídž, i když bylo stále zataženo řídkými bílými mraky. Chtěl jsem se alespoň podívat dalekohledem na kachňátka. Přesto jsem se vykoupal a dokonce i trochu opaloval, když na chvilku vyšlo sluníčko. Kačátka se čvachtají, ozobávají rostlinky podél břehu a probírají se mladým peřím. Radost pohledět. Snědl jsem fazole v chilli omáčce a protože bylo znovu zataženo a mně se už nechtělo ani se koupat, ani jít zpátky do stanu, rozhodl jsem se k malé procházce po lese. Po cestě jsem potkal dva cyklisty. Mířili směrem k rybníčku. Před půlhodinou by mě tam byli nejspíš nachytali nahého. Mám z nich pokaženou náladu, nad hlavou burácí ještě k tomu stíhačky. Zase ta příšerná, otravná přelidněnost, neuniknutelný kravál a hluk i v přírodě, zase všude cítím člověčinu. Posadil jsem se na posed a pozoroval ťuhýky. Mezitím se opět vyjasnilo. Ostře oslněná lesní mýtina píchá do očí. Ovádi, lidově zvaná hovada – tentokrát ta hmyzí, ne lidská – bodají. Dokončil jsem okruh a rozmrzele se vracím ke stanu. Nahoře na kopci, kde se nachází můj ášram, jsem potkal krásného srnce. Odběhl dál do hloubi lesa, kde po chvíli také začal láteřit, že viděl člověka, za něhož mě mylně považoval. Hroutím se unaveně na lůžko a na celou hodinu zapomínám na svět.
Večer před západem slunce jsem se šel ještě jednou projít, tentokrát lesem po východním hřebeni. Óšóva společnost se nedá snášet příliš často a příliš dlouho. Je to můj poslední den před zítřejší cestou do města pro nové zásoby, tak ať si jej pořádně užiju. Na pěšině jsem našel starou komunistickou pětadvacetihaléřovou minci z roku 1953. To je náhoda! Někdo to nenajde ani s detektorem kovů a Já ji teď uviděl lesknout se v prachu cesty. Ještě si na ni coby dítě pamatuji. Myslím, že se za pětadvacetník dalo koupit lízátko ve voskovaném papírku nebo podobná drobnost. Ve veselohře Svatba jako řemen posloužil jako náhrada šroubováku. Dětství by byla dobrá doba, nebýt školy. Ta všechnu radost, bezstarostnost a nevinnost dětství zničila. Opravdovou radost ze života jsem poznal až coby mladík po vojně, a to v lese, pod stanem. Jako teď.
Po setmění začaly řádit stíhačky. Rámus je tak silný, že mi zaléhají uši a bubínky div nepraskají. Dohání mě to k šílenství. Nevím, co mám dělat, protože vydržet se to nedá. Marně spílám nebesům. Oni neslyší. I kdyby slyšeli, nedbali by. Toto je všem jedno, na tento rámus si nikdo nestěžuje. Velice dobře chápu, na co to je; že to nemá nic společného s nějakou směšnou „obranou země“; Já vím, proč to dělají: – to aby nebylo úniku; aby to ani v přírodě nebylo jiné než ve městech; aby misantrop nemohl před lidáky uniknout nikam, ani do přírody, kde mohl odpradávna nalézt klid, samotu a hlavně ticho. Nyní už i toto poslední útočiště zničili. Není úniku před lidáky. Proto nezbývá než zničit lidstvo. Jsem zapřisáhlým nepřítelem lidstva. Dokud lidstvo nevychcípá, nebude na Zemi pokoj. Smrt lidem!


Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Introspektiva:
Naber si

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 10
Účastníků: 1


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Vanaprastha - 45." | Přihlásit/Registrovat | 0 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
35 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund