přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
nikdo + 7 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Vanaprastha - 24.
Misantrop - Tuesday, 09.11. 2010 - 13:49:27
Téma: Próza - Introspektiva



šukravár, 11. června 44
Dnes jsem se přestěhoval zpátky do lesa nad rybníčkem Khalídž. V osm hodin ráno jsem se sbalil a bez lítosti jsem opustil polesí za vsí Bainar. Cestou jsem viděl několik srnců, oveček s jehňátky, koz s kůzlátky, krav s telátky a jednoho zajíce – zkrátka samé krásné tvory, jimiž krvelačná lidská sběř pro jejich mírnost tak pohrdá.
Ve vsi Bačhadá, jíž jsem procházel, vyvolal můj zjev opět psí pozdvižení. Tentokrát ale jinde. Ve snaze vyhnout se domu, kde na mne minule doráželi dva jezevčíci, šel jsem kolem jiného domu, proti proudu potoka, jenž v dáli vytéká z lesního rybníčku Khalídž. Šel jsem tudy již několikrát a nikdy u něj žádní psi nehlídkovali! Až dnes.
Byli tam dva. Jeden takový pohodový voříšek, který si mě nevšímal, zato druhý, jakýsi druh teriéra, snad Jack Russellův, nebo jeho kříženec čili bastard, mě vztekle vyprovázel až na konec pozemku hlasitým štěkáním, vrčením, ceněním zubů a nebezpečným dorážením na moje nohy.
Ale bál se mě; vždycky, když jsem se k němu otočil, když se nebezpečně jeho zuby blížily k mým lýtkům, ustrašeně odskočil. Přesto byl tak hloupý, že útočit neustával. Někdo by toto chování nazval statečností, Já to zvu hloupostí. Taková je každá „statečnost“ bez nutnosti. Výjev připomínal štvanici na medvěda, přičemž Já byl ten, koho štvali, Já byl ten medvěd!
Pes může někomu připadat přítulný, věrný, s „lidským pohledem“, chytrý, dobrý společník, dokonce hodný a podobně, ale jen tomu, kdo ho živí, kdo je jeho pánem. Pro lidi cizí, ba divoké, jako jsem Já, už pes není tak milý tvor, jak možná připadá svému majiteli. Pes je zvíře misantropické par excellence, chované především k hlídání a k honitbě, tedy na ochranu člověka před člověkem, tudíž ze strachu před člověkem, tudíž z nenávisti člověka k člověku! Neplatí tedy zcela ono Hobbesovo okřídlené Homo homini lupus, jako spíše Homo homini canis. Ale všichni velmi dobře víme a chápeme, co tím měl Hobbes na mysli!
Když na mne ten čokl dnes tak dlouho a vztekle dorážel, přičemž pán nebo paní domu nikde, přiznám se, že už mě to dopalovalo tak, že jsem hledal klacek nebo kámen, jímž bych to otravné psisko buď zahnal nebo ubil. Litoval jsem, že s sebou nemám svou kynickou hůl proti psům. O napadeních chodců psy čteme ve zprávách neustále. Je chybou se domnívat, že jsme v civilizované společnosti v bezpečí; že se můžeme plně spolehnout na zákony, na policii, na dobré mezilidské vztahy a společenské ohledy: na nic z toho není spoleh, nic z toho nefunguje a nic z toho nenahradí možnost a schopnost bránit se vůči napadení kýmkoliv sám a vlastními prostředky.
To by ovšem byla anarchie. Již pouhé toto hrůzostrašné slovo nahání hrůzu všem vládám a všem jejím občanům, to jest poddaným, to jest otrokům. Čím silnější vláda panuje nad svými otroky, tím vytváří totalitnější fašismus. A čím totalitnější fašismus, tím víc proto není legální vlastnit a používat zbraň. V ochraně proti strašáku anarchie se dokonce připouštějí takové absurdity a zjevná bezpráví, že je místo útočníka trestán obránce, který se brání sám a vlastními zbraněmi. Děje se to jednak proto, že bezbranný otrok se tím stane ještě více závislejším na státu, a za druhé z pochopitelné obavy každého státu, že ozbrojený občan by se potom nemusel bránit jen proti státem kriminalizovaným vrahům, násilníkům, zlodějům a nebezpečným zvířatům, ale bránil by se aktivně se zbraní v ruce i vůči státu samotnému, to jest vůči všem těm různým výběrčím daní, úředníkům, policistům a dalším přisluhovačům vlády. Také všichni ti otravní sousedé, motorizovaní imbecilové, všichni ti ocásci, kteří vás nenechají chvilku o samotě, všichni ti příliš hluční a přemnožení nevychovanci, kteří ničí životní prostředí by byli rázem v ohrožení před náhle legálně ozbrojeným a odhodlaným anarchistou, který si nenechá nic líbit. Ti špatní, jichž je většina, se proto anarchie bojí a rádi by měli klid – klid zbraní, klid na práci a nehybné bezvětří i v mozku.
I pes jako legální zbraň člověka proti člověku je dobrým prostředkem v zápase za misantropickou anarchii, jež se zdá jednou nevyhnutelnou, nyní však je pes zatím prostředkem zbaběle používaným jen proti slabým, neškodným a neozbrojeným jedincům. Ale nynější ohavná móda vlastnit psa není jen potvrzením výroku G. B. Shawa, že koupit psa je jediný způsob, jak za peníze získat lásku, nýbrž i potvrzením výroku filosofa Hobbese, že Homo homini lupus, nebo ještě lépe: Homo homini canis, jak říkám Já.
Dosud jsem měl štěstí, že mě ještě žádný pes nepokousal, ale toulat se po světě bez domova, jen tak neozbrojený, je hazardováním s trpělivostí Štěstěny!

Konečně jsem po dvou hodinách dorazil k lesnímu rybníčku Khalídž. Shazuji s otlačených ramen těžkou krosnu a vrhám se z mola po hlavě do svěže chladivé vody. Skoro to zasyčelo, jak jsem byl po cestě rozpálený! Lidi a psi jsou za mnou, teď už jsem sám, bezpečný, uklidněný, zchlazený.
Po koupeli jsem snědl jeden kousek zeleninového závinu, oblékl si zase trenýrky, nazul boty, naložil si na záda krosnu a vydal jsem se hledat vhodné místo pro stan.
Všechna místa, jež jsem si tu zjara vyhlédl, však rozpalovalo slunce. Nyní hledám především stín. Nakonec jsem nalezl jedno takové polostinné místečko skoro na stejném místě, kde jsem tábořil na jaře. Zatím vyhovuje; kolem je krásná zelená travička, mladé smrčky a modříny. Nový ášram vanaprasthy byl zbudován.

Odpočíval jsem vleže s dobrou knížkou od Stendhala. Oblohou se honí tmavé mraky, ale neprší z nich. Tlaková výše, která panuje, je všechny zjevně rozpouští. Je stále krásné tropické teplo, jež dovoluje být po celý den nahý tomu, kdož se odívá vzduchem po způsobu indických digambarů, jimž Řekové říkali γυμνοσοφιστοι – nazí mudrci.
V sedmnáct hodin jsem sešel dolů do údolí pro vodu a potom k rybníčku Khalídž vykoupat se. Skočil jsem do vody třikrát, nechal jsem se sluncem a vánkem osušit, prohlédl jsem si ryby a opět jsem vystoupal nahoru do mého nového ášramu.
Jedna cesta nahoru krásně zarůstá mateřídouškou a malinkými semenáčky modřínů s čerstvými letošními výhonky. Nikde v okolí žádné starší modříny nerostou, jichž by byly tyto malé semenáčky dětmi, a proto je dost dobře možné, že jsem jejich zárodky roznesl Já na podrážkách bot či na oděvu z míst, kde dospělé modříny žijí a kde tábořím. Pravidelně po této trase chodívám jen Já a potom snad i nějaká ta zvěř.
Pochvaluji si, že jsem se vrátil přesně po měsíci zase sem do tohoto krásného polesí. Alespoň pro dnešek je můj „ostrov“ liduprázdný.


Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Introspektiva:
Naber si

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 10
Účastníků: 1


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Vanaprastha - 24." | Přihlásit/Registrovat | 0 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
36 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.01 sekund