A jakože
černé oči
bez řas
smrdí
smrtí
propíchlé uši
od svého Já
s rezavým
srdcem místo naušnice
houpe se do rytmu
přidušených žil,
takže vlastně vůbec.
A jakože se čas
scvrkl do vteřin,
které teprve nastanou,
utečou
strašně rychle
a mě zbyde
jen zbytek tužky na oči,
se kterou budu kreslit
nenávist
pod tvé okno
v sedmém patře,
nebudeš šanci
nikdy nic vidět
a slyšet
hlučné kroky
dupot zmačkaných okrajů
tmavých kalhot
a piercing
v ošoupaných rtech,
co nervózně ztrácí lesk
Víš,
a tak to chodí
zakláníš hlavu
do přesných úhlů
nenávisti,
nedopalky cigaret
típáš o mé ruce,
abych měla památky
na věčnou minulost.


Nikdy to neskončí …