Dušan Michálek se zachmuřil, když zastavil poštovní dodávku před vchodem domu, do kterého měl hned tři zásilky. Dům už svou vizáží vyhlížel odpudivým dojmem.
„K sakru! Zrovna sem musej bejt hned tři balíky. To zase bude něco,“ řekl si a vystoupil z dodávky. V úložním prostoru chvíli hledal ony tři balíky a když je nalezl, tak si to s nimi namířil ke vchodu.
Vypálené zvonky dávaly tušit, že jich nelze použít. Na jejich místě byl přilepený papírek s nápisem: HOLA, HOLA ZVONKŮM OPĚT ZAZVONILA HRANA.
„Hm, aspoň, že tu maj smysl pro humor,“ pomyslel si a levou rukou sáhl na kliku dveří. Dveře se za vrzání otevřely a přitom mu klika zůstala v ruce. Zároveň se ozvala rána, když na chodbu dopadla druhá klika z druhé strany dveří.
„Do prkýnka,“ utrousil a položil zásilky na vrch popelnice na chodbě. Hned také ucítil smrad, který se z ní linul.
„Že by stávkovali popeláři?“ řekl si a začal obě kliky nasazovat zpět. To se mu podařilo. Balíky opět uchopil a vykročil potemnělou chodbou. Udělal několik kroků a vzápětí o cosi zakopl. Než se nadál, ty zásilky, co nesl, padaly na podlahu a on také neudržel rovnováhu. Za okamžik se rozplácl na chodbě a balíky dopadly před něho. Poté uviděl ležící postavu, o jejíž nohy zakopl. Vytřeštil oči a v mžiku se postavil. Ležící postava se pohnula a začala něco brumlat. Hned mu další pohled prozradil, že zakopl o bezdomovce. Rychle sesbíral zásilky a došel k výtahu. Bezdomovec se ještě více schoulil ke zdi, jakoby ani nevnímal, že se něco stalo.
„Tohle je vopravdu barák hrůzy,“ řekl si a byl rád, že alespoň přijel výtah. Protože věděl, v kterých patrech adresáti bydlí, tak se rozhodl dojet k tomu, který bydlel nejvýše.
Sotva se výtah rozjel, vyděsil se. Kabina výtahu se za příšerného vrzání rozkývala, jako by se měla každou chvíli rozpadnout. Zároveň uviděl, že kabině schází celá zadní stěna. Když výtah dojel do zvoleného patra, ulevilo se mu.
„Sakra, tady je tma jako v pytli. Tady někde musí bejt vypínač,“ pomyslel si, když vystoupil na chodbu a pravou rukou přejížděl zeď. Vzápětí něco nahmatal. Zajiskřilo se a on zařval. Přesto se rozsvítilo a on si protřepával v sedě na podlaze pravou ruku a díval se na místo, kde vyčuhovaly dráty.
„Teď už jen schází, aby mi tenhle barák spadnul na hlavu,“ řekl si naštvaně a došel ke dveřím, kde bydlel jeden z adresátů. Zazvonil. Ozvalo se podivné mnohonásobné štěkání. Pak se otevřely dveře. Než stačil starší ženu pozdravit, vyřítilo se na něho několik malinkých psíků, kteří se mu hned zakousli do nohavic.
„Ježíšmarjá! Chyťte si je!“ vykřikl a snažil se psíky od nohavic odtrhnout a žena se snažila o totéž. To se po čase podařilo, ale konce nohavic změnily vzhled.
„No, do tohohle baráku už nikdy nevkročím!“ řekl si, když úspěšně doručil oba zbývající balíky, a to staré paní na invalidním vozíku. Po seběhnutí do přízemí a napsání dvou papírků, na které uvedl, u koho si dva adresáti mají vyzvednout zásilky, rychle odcházel k venkovním dveřím. Bezdomovce již na chodbě neviděl. Pak došel ke dveřím a ustrnul. Dveřím scházela klika a nikde na podlaze se neválela.
„No, to snad ne!“ vyhrkl ze sebe poté, co bez kliky nebylo možné otevřít dveře. Několikrát do dveří kopl, ale tím si nepomohl. Zkusil prozvonit byty v přízemí, v prvním i ve druhém patře, ale nikdo v bytech nebyl. Došlo mu, že v domě je jen stará paní na vozíku a ta druhá, co má ty psíky.
„Ne. Nahoru už nepůjdu!“ řekl si rozhodně a seběhl po schodech do sklepa. Věděl o otevřeném sklepním okénku, kterým se sypalo uhlí. Zanedlouho začal po velké hromadě uhlí lézt, načež zdárně vylezl okénkem na ulici. Když pak stanul na chodníku, proklínal dům od sklepení až po střechu. A poté při pohledu na pošťáckou uniformu, která zčernala, spustil další vodopád nadávek, kterým se kolemjdoucí nestačili divit.